Teď se však už pojďme věnovat dnešní otázce, která zní: Potřebuje mě církev? Docela by mě zajímalo, kolik z vás si podobnou otázku již někdy pokládalo. Podle mě bychom k ní totiž dřív nebo později měli dospět všichni. Většinou však začínáme trochu jinak formulovanou otázkou. Daleko častěji se v dnešní době ptáme: Potřebujeme církev? Ani odpověď na tuto otázku nebývá jednoduchá. V obou případech totiž odpověď hodně závisí na našem vnímání a definici církve jako takové.
Co to tedy je církev? Církev jsou více či méně monumentální a reprezentativní budovy, církev je pevná hierarchická struktura, církev je instituce, církev jsou dogmata…Opravdu? No, pokud ve vašich představách něco takového církev reprezentuje, pak předpokládám, že na otázku, zda potřebujete církev reagujete více či méně rozhodným ne. Jediná církev, kterou potřebujeme, je totiž ta církev skutečná. Ne že by snad všechno to, co jsem uvedla nebylo reálné. Ale skutečná církev, to jsou především lidé. Jednotlivci, skupinky, společenství. Dlouhá řada individuálních bytostí, které často nemají společného vůbec nic, kromě víry. A co se mě týče, takovouto církev já potřebuji a chci být její součástí.
Vraťme se ale k naší primární otázce: Potřebuje mě církev? Odpověď na ni totiž není úplně tak jednoznačná a jasně viditelná jako v obráceném případě. Pokud si pod slovem církev představíme pouze nějakou tu „vnější reprezentaci“ pak pravděpodobně dojdeme k závěru, že nás církev nepotřebuje – tedy možná se jí hodíme jako statistický údaj, nebo tak něco, ale to je zhruba tak všechno. A co pokud si vezmeme to, co jsem nazvala skutečnou církví? Potřebuje to blíže nespecifikované množství jedinců do svého středu dalšího – mě? Bude mě tam vidět? Můžu tam na něco mít vliv, něco změnit? Zkrátka jsem tam potřebný? Mohu být prospěšná? A když, kde je moje místo? Musím přiznat, že takové otázky mě trápily a trápí poslední dobou prakticky nepřetržitě. Jste na tom podobně? Ptáte se, zda vás vaše církev potřebuje?
Prozradím vám teď jeden svůj postřeh z několika posledních měsíců: Lidé, kteří odpovídají kladně – tedy jsou přesvědčeni, že je církev potřebuje, obvykle buď pouze tak nějak zmateně pobíhají kolem dokola, nebo jsou unavení a znechucení tím, co se kolem nich děje, natolik, že se nakonec rozhodnou vyzkoušet, zda to půjde i bez nich… Většina lidí však na moji otázku odpovídá záporně. Jsou přesvědčeni, že na nich nezáleží, že je církev nepotřebuje. Proč? Inu důvody jsou různé. Ten nejobvyklejší je pravděpodobně nerozlišování pojmů. Někteří lidé prostě jen neumí odlišit „opravdovou“ církev od instituce, která si tak říká. Instituce funguje beze mě ergo církev funguje beze mě ergo nejsem potřeba. Ano, opravdu se zdá, že instituce funguje nezávisle na většině z nás. Prostě tu „vždycky byla, je a nejspíš tak nezávisle na komkoli vždycky bude“. Jenže o církvi to tak docela neplatí. Církev jako společenství je daleko křehčí a závislejší na každém z nás. Pokud se rozhodneme, že nás církev nepotřebuje, pravděpodobně dřív či později po církvi zůstane pouze prázdná skořápka instituce.
Než budeme na naši otázku dál odpovídat, zkuste se zamyslet, jak jste na tom vy. Myslíte si, že vás církev potřebuje?
Dneska si v pořadu Bůh je, co s tím? odpovídáme na otázku: Potřebuje mě církev? Odpověď na tuto otázku je pro většinu lidí dosti sporná, nebo přinejmenším hodně obtížná. Častěji však zaznívá odpověď záporná. Často proto, že církev je pro nás instituce a instituce nás jako malé pěšáky opravdu prostě nepotřebuje.
Druhým důvodem, proč naše odpověď zní častěji záporně, nebo přinejmenším hodně hodně nejistě je představa množství lidí. Těch lidí, kteří v církvi něco dělají, nebo by dělat mohli, je tolik, že já už prostě nejsem potřeba. To je krásné, jenže to není pravda. Proč? Protože tenhle důvod jeden po druhém používáme všichni. A co vám vyjde, když od toho množství lidí, kteří by mohli něco dělat odečtete stejný počet lidí, kteří si myslí, že těch ostatních je dostatek na to, aby to zvládli? Správně, bude to NULA. Výsledkem je – nikdo nic nedělá. Takový stav je samozřejmě neudržitelný.
Další strategií je tzv. strategie kapky v moři. Já nic, já jsem malej a nešikovnej. Na mě to tu nestojí, ani stát nemůže. Na to jsou tu jiní. Já neumím učit sobotní školu, z mluvení před lidma se mi dělá špatně a evangelizace? Tak na to rovnou zapomeňte. Nebudu se před svým okolím chlubit něčím, co nefunguje. Vždyť ty lidi není kam přivést. Zpívat? Ne, kdepak, ještě bych se ztrapnila. Recitovat? Cože, to se ještě dělá? Diakonie? Myslíte, že nemám dost vlastních problémů? A tak dál a tak dál. Hlavně mi nedávejte žádnou zodpovědnost. Ona tahle koncepce totiž hodně souvisí s tou předchozí. To já ne, to ten vedle. A pak to například ve sborech před volbami vypadá trochu jako když naše mládež hraje hru s názvem 17. listopadu. Kazatel nebo starší sboru běhá od jednoho člověka ke druhému, ve snaze na ně hodit nějakou tu funkci, ale členové jsou obvykle rychlejší a tak ho stihnou včas odkázat na někoho „vhodnějšího“, který vzápětí stejným způsobem kazatele odešle zase dál. Po volbách se potom členové kolikrát nestačí ani divit, „co“ to v tom výboru zase sedí za výkvět. Zapomínají, že to mohli docela jednoduše změnit, kdyby se chtěli do služby pustit sami. Jenže ono je přece nepoměrně lehčí kritizovat, než sama něco dělat, že?
Ostatně, ono totiž někdy vůbec není na první pohled zřejmé, kdo se na danou pozici hodí a kdo ne. Jedna z věcí, kterou bych si dovolila vytknout kazatelům a představitelům zejména velkých sborů je to, že neznají své členy. Vlastně se o to kolikrát ani nesnaží.Nevědí, kdo by co chtěl, nebo mohl pro církev udělat, protože uprostřed všech svých povinností a starostí nemají čas ani chuť to zjišťovat. Zejména když jim to samotní členové ztěžují a stavějí se proti tomu – co je tobě do toho, co já mám za dary. Možná tohle na vaší tváři vyvolá úsměv. Někteří z vás se s tím možná ztotožní. Jiní jen mávnou rukou. A další mě možná budou chtít upozornit, že někteří lidé jsou opravdu nepoužitelní. Část z vás nejspíš vyrukuje s tím, že v jejich sboru není místo, na kterém by se mohli uplatnit. Nebo že místo, které by podle jejich názoru mělo patřit jim je obsazeno někým jiným. Ale stejně jako v ostatních případech, i zde platí že kdo chce, hledá způsob, kdo nechce hledá důvod.
Zdá se vám, že teď už zase mluvím spíše o instituci, než o společenství, kterým by církev měla být? Možná. Faktem ovšem zůstává, že naše společenství musí nějakým způsobem fungovat a to se nestane, pokud si budeme myslet, že my můžeme jen přijímat a nemusíme nic dělat. Navíc, vám by se chtělo zůstávat ve společenství, kde byste se necítili potřební? Mě tedy ne.
Pokud si nedáme dobrý pozor, stane se naše církev brzy opravdu pouze jakousi institucionalizovanou skořápkou sdružující blíže nespecifikované množství statisticky zanesených jedinců, kteří prostě v sobotu nemají na práci nic lepšího, než posedávat v lavicích sboru a čekat, až se jich některé ochotné individuum ujme a něco pěkného jim řekne.
Potřebuje mě církev? Mám pro vás novinku: Ano, církev vás – nás – mě – tebe potřebuje. Církev potřebuje každého jednotlivce z nás, protože (překvapivě) to MY JSME církev. Já, ty, ona, on…každý z nás je naprosto nezbytnou a nepostradatelnou součástí církve. Nikdo z nás si nemůže dovolit být pasivní, pokud má církev fungovat tak, jak bylo zamýšleno jejím zakladatelem. Myslíte si, že úkol, který církev dostala může splnit jen hrstka aktivních jedinců? Omyl. Každý z nás musí se svou troškou do mlýna.
Jsi příliš mladý, příliš starý, příliš nezkušený, příliš unavený, příliš nevýrazný, přiliš nedokonalý? Ani jedno z toho není nepřekonatelnou překážkou. Každý z nás může najít své specifické uplatnění. Záleží na jediné věci: Cítíš se být součástí církve, chceš být tak nějak platným „údem“ Kristova těla? Pokud ano, pak můžeš.
Každý z nás má jedinečnou kombinaci duchovních darů. Tyto dary jsme dostali, abychom je používali, ne abychom si je schovali, protože se nám zdá, že to nejsou ty „správné“ nebo že jich někdo jiný má víc. Že si nejste vědomi toho, že nějaké dary máte? Tak se zkuste znovu zamyslet. Co vám jde, co rádi děláte, v čem jste dobří? Co na vás vaše okolí chválí? Že se vám nezdá, že by se zrovna to dalo použít ve službě sboru a ve prospěch církve? Použít se dá všechno. Když o tom budete chvíli přemýšlet, určitě vás nějaký způsob využité právě vašich darů napadne. A pokud ne, tak se zkuste poradit se svojí rodinou, se svým diakonem nebo s kazatelem. Možná budeš překvapen, na co všechno církev potřebuje zrovna tebe!
