Chráníme se navzájem v Boží rodině?

Možná se vám tahle otázka zdá poněkud mimo mísu. Rozhodně není z nejobvyklejších. Většinou se řeší, jestli se milujeme, jestli jsme jednotní, nebo jestli se tolerujeme a respektujeme. To všechno je samozřejmě také důležité, ale poslední dobou mi čím dál tím víc připadá, že jedním z nejdůležitějších úkolů pro nás je, navzájem se ochraňovat. Jako obvykle nás napadne otázka Proč? A odpověď je výjimečně jednoduchá: Protože každý z nás je křehký a zranitelný. A to hned v několika směrech.

Ženám se často říká „slabší“ nebo „něžné“ pohlaví. A protože muži jsou naopak „silnějším“ pohlavím, napadne vás možná, že ženy jsou ty, které budou ochranu potřebovat a muži zase ti, kdo by ji měli poskytovat. I když mnoho žen proti takovémuto dělení protestuje, já bych ho nezavrhovala. Pro začátek našeho uvažování je totiž poměrně výstižné. Většina z nás – příslušnic něžného pohlaví – potřebuje ochranu naprosto praktickou a hmatatelnou. Ochranu na fyzické úrovni. No a kdo jiný by nám ji měl poskytnout, než muži z našeho příbuzenstva? Samozřejmě, že primárně se jedná o příbuzenstvo pokrevní, ale platí to i pro naše bratry ze shromáždění. Je spousta žen, které jsou bez zastání, protože nemají otce, bratra ani manžela. Ty potřebují ochranu svých bratří v Kristu úplně nejvíc. Ale i ženy, které rodinu mají, jistě „posílení ochranné linie“ přivítají. Křesťané by měli být gentlemani a rytíři, připravení chránit své sestry.

A pokud pro to potřebujete nějaký příklad z Bible, jeden tu pro vás mám: je to příklad našeho staršího bratra – Ježíše. V jeho době se s ženami jednalo v podstatě jako s majetkem. Byly považovány za nižší bytosti. Přesto se Ježíš k ženám choval vždy s úctou, záleželo mu na nich a věřte mi, nebo ne, chránil je. Ženu, přistiženou při cizoložství zachránil před kamenováním. Vdově v Naim vzkřísil syna, aby nezůstala bez zastání a konečně ještě na kříži se postaral o to, aby jeho matka neztratila po jeho smrti ochranu – tím, že ji svěřil do péče Janovi.
Někteří muži mi možná namítnou, že v dnešní společnosti s „rovnými příležitostmi“ už není ta ochrana tolik potřebná a mnoho žen bere pokusy v tomto směru ze strany mužů spíše jako obtěžování. Opak je pravdou. Právě v dnešní společnosti potřebují ženy ochranu víc, než kdykoli předtím. Věřte mi, i když se občas rády tváříme, že se o sebe dokážeme postarat, jsme šťastné, když se najde někdo, kdo nás chce chránit. Tak co, bratři, ujmete se toho? ;-)

Praktická složka je sice to, co nás napadne jako první, když se řekne „chránit“ nebo „ochrana“, ale jak už jsem řekla, směrů, ve kterých jsme křehcí a potřebujeme ochranu je daleko víc. A jsou i oblasti, kde naopak ženy musí víc chránit muže, než naopak.

Překrásná moudrá věta říká, že „Žena byla stvořena z mužova žebra, aby chránila jeho srdce.“ Ochrana srdce je ještě důležitější, než ochrana těla, i když ty dvě spolu samozřejmě úzce souvisí. A zdaleka není jen „ženskou parketou“ jak by se podle úvodní věty mohlo zdát. Nejen muži, ale i ženy mají srdce. Nebudu tady teď polemizovat o tom, čí srdce je zranitelnější a proč. Faktem je, že naše city jsou pro každého z nás něčím, co ho hluboce ovlivňuje. City a pocity mají na náš život – a opět musím říct zejména v dnešní společnosti – veliký vliv. Naše doba klade obrovský důraz na to, že bychom se měli cítit dobře. Konec konců dobrý pocit je projevem správného života. Ale přiznejme si, že společnost okolo nás zároveň dělá všechno proto, abychom se cítili špatně. Stres, spěch, snaha získat co nejlepší kariéru a vydělat co nejvíc peněz – že se to nás, křesťanů, netýká? Samozřejmě, že týká. Naše srdce touží po spoustě věcí a zdaleka všechny nejsou „svaté“. V tom případě se nabízí otázka, jestli vůbec můžeme chránit SVÉ srdce…natož srdce někoho jiného.

A odpověď? ANO, můžeme chránit jak své srdce, tak srdce svých bratří a sester ve víře. Jak? Tím, po čem každý ve svém srdci touží nejvíc, je láska a důvěra. Dvě věci, o kterých jsme si už řekli, že by se v Boží rodině měli vyskytovat a pěstovat. Jak by se měly projevovat? Lidé z Boží rodiny, by si neměli zahrávat s city druhého člověka. Neměli by pro vlastní potěšení povzbuzovat náklonnost někoho, ke komu necítí víc, než přátelství. Neměli by druhé pomlouvat a prozrazovat jejich tajemství, nebo jinak zrazovat jejich důvěru. Neměli bychom slibovat víc, než dokážeme splnit. A samozřejmě bychom se neměli přetvařovat a měla by mezi námi vládnout upřímnost. Pokud bude Boží rodina v tomhle směru fungovat, pokud budeme své bratry a sestry milovat a pokud si budeme navzájem důvěřovat, pak naše srdce budou chráněna. Potom můžeme říci: úkol splněn.

Tak to byla druhá oblast, ve které potřebujeme ochranu svých bratří a sester. Třetí, a poslední, do které se dnes podíváme, s ní úzce souvisí. Je to oblast naší mysli. Tahle oblast je pravděpodobně ta nejtěžší. Každý z nás myslí a uvažuje trochu jinak. To je úplně v pořádku, protože tak nás náš nebeský Otec stvořil. Konec konců kdybychom byli všichni stejní, byla by na světě nuda. Jak ale chránit mysl svého bratra, nebo sestry? Jde to vůbec? Nedostaneme se potom někam na hranici myšlenkové cenzury (jako by vůbec něco takového bylo možné)?

Rozhodně ne. Tím, že máme chránit mysl svých bratrů a sester v Kristu nemyslím, že bychom měli kontrolovat, jestli přemýšlejí o správných věcech a správným způsobem. Možná ochrana mysli vůbec není ten správný název…asi by se hodilo spíš pojmenování ochrana před pokušením.

Možná si teď říkáte: No, tos to moc nevylepšila. Je to pořád stejně teoretické a nejasné…jen to teď má určitý teologický rozměr…Možná jste se právě teď zaradovali, protože si myslíte, že tohle přece máte „zmáknuté“ už od dětství – konec konců, k čemu by bylo desatero a církevní dogmata? Mně ale jde o přístup člověka, jako jednotlivce. A faktem je, že pouhá naučená dogmata nás před pokušením neuchrání, zvlášť ne tehdy, pokud nám je někdo recituje a snaží se, abychom se jim podřídili. O co tedy jde?

Jako téměř všechno v našem životě, i to, že bychom měli své bratry a sestry chránit před pokušením se lépe řekne, než udělá. Hlavně proto, že pro každého je pokušením něco jiného. A to, co je pro jednoho vážným problémem, může být pro druhého naprosto běžná a poměrně nedůležitá věc. Otázka je, jak poznat, co je pro mé bratry a sestry pokušením?

Musím se přiznat, že na tuhle otázku nemám jednoznačnou a přímou odpověď. Možná žádná taková ani neexistuje. Mohu se s vámi podělit jen o to, co jsem během svého krátkého života vypozorovala…
Jsou pokušení, která by se dala nazvat obecnými. Například pro většinu mužů je ženská krása velikým pokušením. Milé sestry vidíte? A tady máme něco, v čem můžeme našim bratrům oplatit jejich ochranu. Můžeme je chránit třeba tím, že si na sebe vezmeme delší sukni a tričko s menším výstřihem. Samozřejmě, že pokušení tímhle asi úplně nevymizí, ale zmenší se…a o to jde. Pokušení začíná v mysli každého člověka, to neovlivníme. Ale můžeme se alespoň pokusit, ho nepodporovat v růstu.

Opět pro vás mám Biblickou oporu – tentokrát je to přímo návod, jak se chovat, abychom chránili své bratry a sestry před pokušením. Dává nám ho apoštol Pavel, ve svých dopisech. Tyto dopisy jsou pro některé výzvou k životu podle jejich vlastní mysli – vždyť se tam říká, že vše je dovoleno! Ale to je veliký omyl. Pavel mluví o tom, že jsme lidé rozdílní a každý má slabé místo někde jinde. Někdo může pít alkohol a jíst maso a jeho víře to naprosto neškodí. Ale jsou i lidé, kterým se tohle stane kamenem úrazu. A tady nás právě Pavel nabádá, abychom své sestry a bratry chránili tím, že je nebudeme svádět tím, co děláme – tedy i když to pro nás samotné není problém, radši si to pivko, nebo vínko nedat, protože pro našeho bratra nebo sestru to může být pokušení, kterému podlehne.

Chráníme v Boží rodině jeden druhého? Přála bych si, aby to tak bylo. Ale někdy mi připadá, že situaci vystihuje spíše věta Zachraň se kdo můžeš!

P.S.: Boží rodina je jen jiným názvem pro církev...církev ale není pouze rodinným prostředím. Pomalu se stává jakýmsi 'klubem'. Proto naše další otázka bude znít: Je církev spíše elitním klubem, nebo leprosáriem?

Proč si říkáme bratře/sestro, když nejsme příbuzní?

Na první pohled jednoduchá, jak už otázky obvykle bývají. Odpovídá se na ni jednou větou – Protože Bůh je našim společným nebeským Otcem. – Ta odpověď je natolik přesvědčivá – nebo, co si budeme říkat – natolik divná, že většinou úplně stačí k tomu aby tazatel ztratil chuť to nějak dál rozebírat.

Kolikrát jste tuhle otázku slyšeli? A kolikrát jste se opravdu zamysleli nad odpovědí? Zarazili jste se někdy předtím, než jste stačili vyhrknout to naučené…Bůh je našim společným nebeským Otcem? Mě se to stalo nedávno…najednou mi tahle odpověď přišla laciná. Ne že by nebyla správná, to nepochybně je…koneckonců Bible nám to opakuje na několika místech. Ale říct to jen tak…najednou mi to nešlo přes rty, protože jsem si uvědomila, že když to řeknu, bude následovat ticho…že ten člověk, který stál proti mně, bude přemáhat touhu zaťukat si na čelo. A tak jsem odpověděla, že to je dlouhý příběh. Tahle odpověď je možná ještě horší…Od té doby přemýšlím o lepší odpovědi na otázku Proč říkám svým spoluvěřícím bratře a sestro?

Nejdřív bychom si možná měli říct, co se nám vybaví, když se řekne bratr, nebo sestra. Co je to první, co se vám při vyslovení těchto slov objeví v mysli? Pro mě jsou to „fotky“ mých pokrevních sourozenců. Těch, se kterými mám společné „pozemské“ rodiče. Brácha s hřívou rozcuchaných vlasů a ségra bezradně stojící před skříní plnou oblečení. Jsou to ti nejbližší lidé, které na světě mám a i když to přiznávám jen velice zřídkakdy a nerada, jsme si až neuvěřitelně podobní…Mám je ráda, což pochopitelné. Každý má rád své sourozence, i když nás (zejména v určitém věku) nikdo nepřinutí říct to před nimi nahlas. Kdybyste přišli na neočekávanou návštěvu k nám domů, snadno byste mohli podlehnout dojmu, že se my tři na smrt nenávidíme. „Co si to zase pouštíš za šílenost? Hned tam dej něco jiného, nebo to aspoň ztlum, rve mi to uši!“ „Vypadni už od toho počítače, já si prostě POTŘEBUJU checknout maily a domluvit se přes ICQ s Nikou…“ „Už zase máš na sobě moje triko a nezeptala ses, jestli si ho můžeš půjčit!“ „Nemůžeš alespoň umejt to nádobí, já to dělám pořád…jsi úplně k ničemu!“ Ano, i takhle může vypadat sourozenecká láska. To jistě znáte z vlastní zkušenosti. Ale co to má společného s naší otázkou? Překvapivě úplně všechno – ona totiž v tom pojmenování bratře, sestro v křesťanském slova smyslu je velice jasná paralela s „běžným životem“. Ono být něčím sourozencem není jen o tom, mít společné rodiče…

Tak se tedy na ty paralely mezi pokrevními sourozenci a bratry a sestrami v Kristu pojďme podívat. Uděláme takový checklist – najdeme různé definice pokrevních sourozenců a pak se pokusíme určit, jestli se vztahují i na naše bratry a sestry v Kristu.
1) Sourozenci mají společné rodiče. – Bůh je naším nebeským Otcem, to platí. ANO.
2) Svoje sourozence máme rádi. – OK, no problem. Ostatně sourozenci na sebe občas taky jsou jako pes a kočka…Takže občas nějaké to ostřejší slovo je celkem tolerovatelné, ne? Jistě, že máme bratry a sestry křesťany rádi…ačkoli to není vidět. Takže ANO
3) Sourozenci jsou ti nejbližší lidé, které na světě máme. – No, tak tohle je trošičku problém. Nejbližší, nejbližší…to se dobře řekne, ale…jasně, že mám ve sboru pár velmi dobrých přátel, jinak bych tam nechodila. Konec konců jsem i diakon, takže znám několik lidí pořádně zblízka…ale stejně… Tak u tohohle bodu zatím necháme otazník.
4) Sourozenci jsou si podobní. – No tak tohle snad nemyslíte vážně! Vždyť já s některými z nich nemám společné ani to nejmenší. Tady ta paralela rozhodně nefunguje! Jednoznačné NE.

Dobře, to by pro tuhle chvíli stačilo. Máme tu čtyři definice. Jednu jsme zamítli. Pojďme se na ni ale podívat ještě jednou. Jsme podobní ostatním křesťanům? Hudba, kterou já považuji za jednoznačnou chválu se jemu zdá příliš hlasitá a příliš rychlá. Jí zase vadí můj vkus v oblékání a líčení. Támhleten je pokrytec a přetvařuje se. A tahle je zase příliš nepořádná…Duchovně jsme naprosto rozdílní a o fyzické podobě se radši ani nezmiňuju! To je sice všechno pravda, ale vsadím se s vámi, že dokážete najít alespoň dvě věci, které platí pro úplně každého křesťana, kdekoli na světě. Že ne? Dobrá, tak já vám prozradím, v čem jste mi (a všem ostatním Božím dětem) podobní:
A) všichni jsme hříšní a potřebujeme boží milost a
B) všichni milujeme našeho nebeského Otce a chceme ho svým životem chválit.
Tak co? Trefila jsem se?

Na dvou paralelách jsme se shodli. Přesto bych se i k nim ráda ještě vrátila.
Začneme tou 2) – máme rádi své sourozence v Kristu? Minulý týden tady byla řeč o tom, že bychom měli milovat všechny své bližní, tak v čem je problém? Máme rádi bratry a sestry v Kristu a tečka. Ne tak rychle…Nepochybuju sice o tom, že své sourozence ve víře milujeme, ale dělá mi starost jak je milujeme. I když pokrevní sourozenci se občas chovají spíš jako úhlavní nepřátelé, neznamená to, že bychom si z toho měli brát příklad do našich vztahů s bratry a sestrami v Kristu. Víte, sourozenci obvykle vědí, že je ten druhý má rád, i když se tak zrovna nechová. Prostě, jak se říká, krev není voda. Ale ve vztahu k ostatním křesťanům tuhle výhodu nemáme. Je tu sice předpoklad, že protože jsme křesťané, měli bychom milovat své bližní, ale…známe se. S tím souvisí další můj postřeh, který se týká i rodičovské paralely. Víte, rodiče strašně neradi vidí, když se sourozenci mezi sebou hádají a nedokážou se dohodnout. Nechtějí, aby se jejich děti hašteřili, i když vědí, že se navzájem mají rády. Já myslím, že stejně je to i s naším nebeským Otcem. Nejen že chce, abychom měli své brášky a sestřičky rádi, žádá po nás, aby to v našich vzájemných vztazích bylo vidět. Vždyť v Bibli se přece píše, že ostatní v nás mají rozpoznat Boží děti právě podle toho, že se navzájem milujeme. Možná, kdyby to poznali, nemuseli by se nás ptát, proč se oslovujeme bratře a sestro…

Ještě nám tady zbyla poslední paralela. Ta u které si nejsme jisti, jak odpovědět. Jsou naši sourozenci ve víře našimi nejbližšími? Nebo nás srdce táhne spíš do světa? Jak vlastně vzniká to, že jsou si lidé blízcí? Aby si lidé byli blízcí, musí je něco spojovat. Musí mít něco společného. Už jsme si řekli, že my to NĚCO máme. Právě ve víře, právě v našem nebeském Otci a právě v tom, že jsme všichni hříšní lidé. Stačí to? Určitě ano. Další věcí, která je pro blízkost nezbytná, je důvěra. Abychom se k sobě mohli přiblížit, musíme si vzájemně důvěřovat…hmm, to je problém. Můžeme svým bratrům a sestrám důvěřovat? A, když k sobě budeme upřímní, mohou oni důvěřovat nám? Asi ne úplně vždycky…Co s tím? Jsme všichni hříšní, všichni jsme lidé, kteří dělají chyby a každý z nás je schopen toho druhého hodně zranit. Nikomu, kromě našeho nebeského Otce, nemůžeme důvěřovat na 100%, ani sami sobě ne. Jak se naučit být důvěryhodný a na oplátku zase důvěřovat, těm, kteří jsou okolo mě? Znáte odpověď? Opět můžeme použít rodinnou paralelu: „Vezmi si příklad ze svého staršího bratra/sestry!“ Většina dětí tuhle větu upřímně nenávidí. Ale pro nás křesťany je víc než příhodná. Ptáte se, kdo je náš starší bratr? Přece Ježíš! Když se podíváte na jeho život, vidíte vše, co potřebujete vědět. Pokud se budeme snažit být mu podobní, brát si z něho příklad, pak budeme schopní důvěřovat a unést důvěru ostatních.

Proč si říkáte bratře, sestro, když nejste příbuzní? My přece příbuzní jsme. Jsme všichni boží děti. Všichni jsme sourozenci – copak to nevidíš? Máme jednoho Otce, milujeme se, jsme si podobní a jsme si blízcí! Můžeš být jedním z nás. Chceš? Kéž bychom byli takovou rodinou, do které chce patřit každý!

P.S.:Ježíš zemřel, aby nás zachránil. I my bychom měli chránit jeden druhého. Od toho přece rodina je. Chráníme jeden druhého v boží rodině? To bude naše další téma.

Miluju sebe, miluju tebe?

Zvláštní otázka…nemyslíte? Pojí se k ní spousta dalších. Někteří z nás by s chutí dali otazník už za první část věty. Miluju sebe? A je vůbec odpověď ANO tou pravou odpovědí, kterou by křesťan měl na tuto otázku dát? My přece máme milovat hlavně Boha – to je konec konců i podle Ježíše to největší přikázání. Milovat sebe, to zní světsky a egocentricky…Ale ruku na srdce…jak bychom vůbec mohli žít, kdybychom sami sebe nemilovali? Stav, kdy se člověk rozhodne, že sám sebe nenávidí končí obvykle sebevraždou. Proto beru první část věty jako konstatování.

Miluju sebe, miluju tebe? Většina z nás se asi shodne na tom, že hodně záleží na tom, koho zájmenem TEBE označujeme. Na koho se díváme, když si tuhle otázku pokládáme. Minule jsme končili příběhem o farizeovi, který se Ježíše ptal na největší přikázání. Ježíš mu řekl hned dvě. Milovat budeš svého Boha – o tom jsme si povídali už minule – a

Milovat budeš bližního svého, jako sebe samého,

které nám zbylo na dnešek. Jistě mi dáte za pravdu, že tohle přikázání patří k těm která se nám daří poslouchat úplně nejmíň.

Občas míváme problémy s definicí slova BLIŽNÍ – konec konců, patří už dost dlouho mezi archaismy. Ale dřív nebo později dojdeme k tomu, že bližní je prostě ten, kdo je nám blízko, ať už fyzicky, nebo jinak. To je poměrně široký okruh lidí. Naše rodina, sousedé, přátelé, lidé ze sboru, kolegové z práce, spolužáci…a v podstatě i lidé, které potkáváme v tramvaji, autobuse nebo třeba nákupním centru. Zdá se nám nemožné milovat všechny ty lidi stejně. Pro člověka to skutečně nemožné je. Odtud také pochází naše rozpaky nad zodpovídáním otázky Miluju sebe, miluju tebe? Nemáme jednoznačnou odpověď, protože prostě nemilujeme všechny lidi stejně. Vlastně některé nemilujeme ani trošičku.

Ostatně, proč bychom měli milovat své bližní? Jen proto, že nám to říká Bible? Podle vlastní zkušenosti vím, že když nám Bůh něco radí, je pro naše dobro ho poslechnout. Ale odpověď na otázku proč? bývá dost obtížná. Třeba proto, že všichni jsou Boží stvoření a Bůh miluje všechny stejně…tím, že budeme milovat lidi se Bohu přibližujeme. Vlastně těžko můžeme nenávidět výtvor a milovat toho, kdo jej stvořil…Láska k lidem a k Bohu spolu velice úzce souvisí…a my jako křesťané přece milujeme Boha, nebo ne?

Doufám, že jste si během písničky trochu zapřemýšleli. Milovat své bližní jako sám sebe je veliká výzva. Milovat všechny naše bližní stejně je za hranicí našich možností. Jediný kdo dokáže milovat všechny stejnou obrovskou láskou je sám Bůh. Ale protože my prostě tohle přikázání nechceme jen tak vypustit, tak si to maličko, nepatrně zjednodušujeme. Nemilujeme všechny stejně, protože toho nejsme schopni. Máme to srovnané, rozdělené, odstupňované, zdůvodněné. Každý musí dostat přesně takovou porci lásky, jakou si zaslouží a ani o trochu víc…no, možná když budeme mít zrovinka dobrou náladu, tak ty příděly maličko zvedneme, budeme trochu velkorysejší...Jsou lidi, za které bychom zemřeli (samozřejmě jen v krajním případě) lidé, kterým obětujeme svůj čas a sílu a lidé, které milujeme alespoň natolik, že je rovnou nepošleme do háje…Nikdo, ani Bůh, od nás nemůže očekávat nic víc.

Pozor! Omyl. Bůh od nás očekává víc. Bůh od nás očekává, že své bližní – VŠECHNY své bližní – budeme milovat jako sami sebe. Nemáme odstupňovávat lásku pro své bližní a nemáme měřit pro sebe speciálním metrem. Všichni by měli dostat stejnou míru naší lásky – takovou, kterou máme sami pro sebe. A ať už si to přiznáme, nebo ne, to je ta největší míra lásky, jaké jsme schopni. Bůh od nás nikdy nechce nic menšího, než to největší, čeho jsme schopni. Taky nám ovšem nabízí, že v tom nezůstaneme sami. Chce nám pomoct, abychom jeho požadavkům dostáli. Otázkou je, zda jeho pomoct chceme přijmout.

Co pro nás bude znamenat, když na tuto nabídku odpovíme kladně? Stanou se z nás filantropové, kteří by se pro druhé rozkrájeli a roztrhali? Začneme jednat naprosto nesobecky? Přestaneme nenávidět své nepřátele a místo toho je budeme milovat? Už se nikdy na nikoho nerozhněváme, právě naopak, budeme každého chválit a povzbuzovat? Nejspíš všichni tušíme, že něco takového nám opravdu nehrozí. Žádná změna, dokonce ani změna s Boží pomocí není okamžitá, úplná a nevratná. Navíc některé z věcí, které jsem tu vyjmenovala ani nejsou nijak žádoucí. Co se tedy stane?

Možná zprvu nic moc. Pořád budeme mít přátele, za které bychom dýchali a lidi, kteří nám úplně nesednou. Pořád se budeme rozčilovat nad tím, že náš soused miluje rockovou hudbu puštěnou na plné pecky. Dokonce nás ve slabé chvilce dokáže vytočit i to, že náš drahý partner zase nechal svoje svršky roztroušené po celém bytě. Téměř jistě se ani hned nevrhnete do práce pro ADRU, nebo Armádu spásy. Ale třeba se místo pravidelné ranní hádky na schodech na hlučného souseda usmějeme. Možná lidi, kteří mají jiný názor neusadíme s přezíravým výrazem, ale vyslechneme je a zamyslíme se nad tím, jak to vidí oni. Možná dáme žebrákovi na ulici dvacet korun přesto, že jsme si jisti, že je propije. Možná se nám občas podaří vidět Božíma očima člověka, kterého jsme do té doby považovali za ztracený případ. A třeba nás najednou přes nos praští něco, co jsme měli vidět už dávno…Zajdeme třeba na návštěvu k někomu, koho jsme měli navštívit už dávno, ale nenašli jsme si čas. Ale počítá se i tak malá změna, jako to, že prostě začneme lidem častěji říkat, že je máme rádi a že nám na nich záleží. Všechno tohle můžou být symptomy provázející naši proměnu a může jich být ještě mnohem, mnohem víc. Chceme se změnit? Chceme se začít Bohu podobat právě v tom, že budeme milovat své bližní? Pokud ano, zkusme se rozhodnout a říct mu to právě teď…

Když jsem nad touhle otázkou přemýšlela, vynořila se mi v hlavě jedna z mých oblíbených chval, která začíná slovy: Pane, ty máš moje srdce a já chci, aby bylo jako tvoje. Ježíši, vezmi mě za ruku a veď mě dál. A jak to s tímhle tématem souvisí? Bez Boží pomoci nezvládneme milovat své bližní, jako sami sebe. Bez Boží pomoci nemůžeme na otázku Miluju sebe, miluju tebe? odpovědět jednoznačně kladně. Jedině, když dáme své srdce Bohu, aby ho proměnil, máme šanci. Jedině když budeme mít srdce podobné tomu Božímu, dokážeme lidem ukázat Boží nekonečnou lásku. Pro mnoho lidí je LÁSKA jen prázdné slovo, protože nikdy žádnou nepoznali. Možná bychom to měli brát jako selhání nás – křesťanů – Boží rodiny. Lidé, kteří nepoznali lásku, nepoznali Boha, protože Bůh je láska. My Boha známe a našim úkolem je ukázat ho světu. Láska je nejlepší způsob, jak toho docílit.

Miluju sebe, miluju tebe? Miluju tě dostatečně na to, abys mohl/a poznat, že jsem dcerou někoho, kdo je nekonečná láska? Pokud byste se takhle zeptali svých bližních, jednoho po druhém, kolikrát byste slyšeli ANO/NE/NEJSEM SI JISTÝ? Já osobně nemám odvahu tohle vyzkoušet. To proto, že se bojím, že to s tou mojí láskou k bližním zase není tak horké. Bojím se, že bych daleko častěji slyšela záporné odpovědi a že těch kladných by bylo žalostně málo. A jak je to s vámi? Máte taky strach? Nebo se už teď těšíte, až si touhle otázkou ověříte, jak skvělou reklamu Bohu děláte?

Miluju sebe, miluju tebe, ať jsi kdo jsi. Pokud to na mě není vidět, je mi to upřímně líto. S Boží pomocí budu pracovat na tom, aby se to zlepšilo.

Když už mluvíme o lásce, asi žádné vztahy nejsou tak komplikované, jako právě vztahy v Boží rodině samotné. Tam je kolikrát láska opravdu pořádným oříškem. Nejspíš proto se nás lidé čas od času ptají: Proč se oslovujete bratře, sestro, když nejste příbuzní? Co odpovíme? Nad tím si zapřemýšlíme zase příště.

Bůh je, co s tím?

Otázek, které se kladou v souvislosti s vírou, je celá hromada. Některé si klademe sami, jiné nám položí naši přátelé, na další se nás zeptá třeba náš pastor. První a často také nejrychleji zodpovězená bývá otázka Existuje Bůh? Slyšíme ji prakticky dnes a denně. Většina z nás má po ruce rychlou odpověď, nad kterou už ani nepřemýšlí. Jistě že ano! To si piš! Někteří dokonce mají pohotově připraveno několik pádných argumentů. Jednoduchá otázka, pro věřícího člověka...proto vám ji nepoložím, ani dnes, ani v budoucnu. Vím, jak byste mi odpověděli, protože ty odpovědi sama používám. Pojďme se ale podívat na složitější otázky, které křesťana čekají. Ta možná úplně nejtěžší zní velmi prostě a obvykle se objeví hned po té první.

Bůh je, co s tím? Je to první otázka, kterou si položí obrácený člověk a zároveň otázka, kterou si nikdo z nás, kteří si říkáme věřící nesmí přestat klást. Bůh je...ve chvíli, kdy tohle začneme brát jako pravdu, musíme se sami sebe zeptat Co s tím? nebo možná Co s Ním? A odpověď na tuhle zásadní otázku? Je jich mnoho. Jsou lepší a horší, veselé i smutné, sladké i hořké...Je jen na nás, jakou si zvolíme. Tak se vás tedy ptám: Bůh je, co s tím?

Jedna z možných odpovědí zní: Bůh je, ale pro mě to nic neznamená...Bůh je daleko a nemá na mě vliv. Nebo Bůh se stejně nestará o to, co se děje se mnou, nebo o to, co dělám. Jinými slovy, Bůh sice je, ale pro mě jako kdyby nebyl. Úskalí téhle odpovědi jsou vcelku jasná. Koneckonců, i ďábel věří, že Bůh je. Dokonce věří, že je Bůh mocný, snad dokonce všemocný...ale pro ďábla to nic neznamená. Bůh je daleko...a Bůh se o něco takového, jako jsou lidi, nestará. Jenže to je zásadní omyl. Bůh není tak daleko, aby neviděl, neslyšel a necítil. Není tak daleko aby mu bylo jedno co se s námi děje, nebo co děláme. Bůh je vlastně velice blízko. Je tak blízko, jak ho necháme přijít. Je tak blízko, jak blízko potřebujeme aby byl. Stačí zavolat, zašeptat, vydechnout...cokoliv stačí proto, aby nás Bůh sevřel v náruči a ukázal nám, jak moc mu na nás záleží. Náš Bůh je náš Otec, náš táta. Vážně si myslíte, že je mu jedno, co se s námi děje? Tak se podívejte líp. Pohlédněte do očí, ve kterých se zrcadlí utrpení a bolest Golgotského kříže...jen proto, aby z nich mohla tryskat láska a zájem právě o TEBE. Zkuste o tom přemýšlet.

Možná si teď právě říkáte, že takové věci, jako byla má první odpověď přece nepotřebujete slyšet. Jsme křesťané a je tedy samozřejmé, že Kristovu oběť bereme jako výraz hluboké Boží lásky a jeho zájmu o nás. Pro vás tu mám druhou možnou odpověď: Bůh je a pro mě to něco znamená. Co něco, znamená to pro mě víc než hodně. Bůh je a velmi mu záleží na tom, abychom se podle toho chovali. Z toho pro nás vyplývá spousta povinností. Jsme přece křesťané! A tak vedeme zanícené diskuze o tom, zda světit sobotu či neděli a zda papežství je nebo není šelmou z Danielova proroctví. Nejíme vepřové maso nebo se v pátek postíme, pravidelně se účastníme bohoslužeb, posloucháme kázání a usneme jen pokud jsme měli mimořádně těžký týden a další týden z toho pak máme výčitky. Pravidelně platíme desátky, zpíváme chvalozpěvy, každý den si čteme dlouhé pasáže z Písma a trávíme hodiny na modlitbách...To by bylo, aby se to pánu Bohu nelíbilo. Zkrátka my si víme velice dobře rady s tím, že Bůh je. Naneštěstí, i do téhle odpovědi se vloudila skulinka. Bůh není hrací automat. Nefunguje to tak, že do něj naházíš modlitby a desátky a nakonec vyhraješ JACKPOT v podobě věčného života. Bůh nechce roboty. Kdyby je chtěl, vytvořil by si je. Bůh nepotřebuje, abychom mu ukazovali jak jsme dobří. Nepotřebuje, abychom ho jako cvičení psíci svými kousky přesvědčovali, že právě my se hodíme do jeho nebeské manéže. Pro Boha máme všichni stejnou cenu - cenu kapky krve jeho syna. On nás spasil. Ničím jsme si to nezasloužili a zasloužit si to nemůžeme. Je to dar.

OK, říkáte si teď možná se spokojeným zamnutím rukou, tak je to jasné. Bůh je a chce, aby nám bylo dobře. Bůh nás miluje, tak nás spasil...je to dar. Jsme jeho děti. Jeho lásku si nemůžeme zasloužit, takže proč se snažit. Stačí natáhnout ruku...a Bůh dá. Jo, proč se chovat jako naši zastaralí rodiče, nebo jako ty šílený generace před náma. Je 21.století a na zákonictví už nikdo nehraje. My přece máme vztah s Bohem, on nás miluje a jediný co po nás chce je, aby nám bylo dobře, abychom se radovali. Tak proč ne? Zajdem do hospůdky, dáme cígo, nebudem to hrotit. V sobotu večer se jde na dýzu, mladý jsme jen jednou, tak proč z toho nevytřískat co nejvíc. A když náhodou provedem něco opravdu špatnýho...no tak co. Bůh nám přece všechny naše hříchy odpustil už dávno a tak když ho potom odprosíme, všechno bude fajn. No big deal. Každej zodpovídáme sám za sebe a komu se něco nelíbí, nemusí s náma chodit. Je to jeho hloupost...Hraje si na svatouška, ale my víme, že je stejně pokrytec. Nebo se chce cítit, jako že je něco lepšího než my ostatní...no však ono se ještě uvidí. Ano, přesně tak. Ono se uvidí...Opravdu si myslíme, že Bůh se shovívavě, nebo dokonce s potěšením dívá na to, jak si pomalu ničíme zdraví, ideály i naděje tím, že saháme po tom, co nás uspokojí jen na krátkou dobu? Dokážeme si namluvit, že Bůh, který nás miluje a zaplatil za nás tak vysokou cenu se s klidem a úsměvem dívá na to, jak mu dokazujeme, že za to opravdu nestojíme, protože nejsme zas o tolik víc než zvířata? Nemůžeme mít všechno. Buď zvolíme pomíjivé potěšení světa, nebo věčnou radost Boží přítomnosti a lásky. Všechny pravidla nejsou pro blbý a ne vždycky je liberalismus projevem duchovní síly. Co říkáte, je možné, že někteří z nás odpovídají jedním z těhle dvou extrémů? A nejsem to zrovna právě já, nebo ty?

Pokud se vám zdá, že jste ještě stále nenašli tu vaši odpověď na otázku Bůh je, co s tím? Pro vás tu mám ještě jednu - pro dnešek poslední.

Bůh je, co s tím? Nejlepší odpověď na tuhle otázku dal - jak jinak - sám Boží syn, Ježíš. Vzpomenete si ještě na příběh, kdy k němu přišel muž, který se ho zeptal: Mistře, které přikázání je největší? Tehdy nám Ježíš řekl vše, co potřebujeme vědět. "Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou." To je naše odpověď. Nevím, jestli jste to někdy postřehli, ale Ježís tu dává přímo návod na to, co dělat s tím, že Bůh je. Jsou to tři kroky: 1. srdce - tedy milovat Boha. Zvládáte to? Že Bůh miluje nás, to víme. Zbývá jen tuto lásku opětovat a zejména ve chvílích, kdy je nám opravdu špatně se tohle může ukázat jako obrovský problém. 2. mysl - to může znamenat věřit Bohu. Jak už jsem říkala, věřit v Boha zvládá i satan. Věřit Bohu je ale něco jiného. Věřit Bohu zahrnuje i spoustu "volných pádů" které musíme v našem životě absolvovat. Jste připraveni? Nechte Bohu kormidlo svého života a věřte, že on vás jako dobrý kapitán doveze přesně tam, kde máte a chcete být. a 3. síla - tu využíváme při tom, když pro Boha pracujeme. Když se podílíme na jeho díle a když plníme jeho nařízení. Ne proto, aby nás Bůh miloval víc, ale proto, že my milujeme jeho. Boží lásku si nemůžeme zasloužit, ale můžeme ji opětovat...a naše skutky budou toho důkazem. A závěr dnešního uvažování?
Bůh je...tak se podle toho chovejme.

P.S.: Ježíš v našem příběhu ale neskončil jen u jednoho přikázání. Pokračoval: "Druhá je mu podobné. Miluj svého bližního, jako sám sebe." A to bude naše otázka pro příště: Miluju sebe, miluju tebe?