Chráníme se navzájem v Boží rodině?

Možná se vám tahle otázka zdá poněkud mimo mísu. Rozhodně není z nejobvyklejších. Většinou se řeší, jestli se milujeme, jestli jsme jednotní, nebo jestli se tolerujeme a respektujeme. To všechno je samozřejmě také důležité, ale poslední dobou mi čím dál tím víc připadá, že jedním z nejdůležitějších úkolů pro nás je, navzájem se ochraňovat. Jako obvykle nás napadne otázka Proč? A odpověď je výjimečně jednoduchá: Protože každý z nás je křehký a zranitelný. A to hned v několika směrech.

Ženám se často říká „slabší“ nebo „něžné“ pohlaví. A protože muži jsou naopak „silnějším“ pohlavím, napadne vás možná, že ženy jsou ty, které budou ochranu potřebovat a muži zase ti, kdo by ji měli poskytovat. I když mnoho žen proti takovémuto dělení protestuje, já bych ho nezavrhovala. Pro začátek našeho uvažování je totiž poměrně výstižné. Většina z nás – příslušnic něžného pohlaví – potřebuje ochranu naprosto praktickou a hmatatelnou. Ochranu na fyzické úrovni. No a kdo jiný by nám ji měl poskytnout, než muži z našeho příbuzenstva? Samozřejmě, že primárně se jedná o příbuzenstvo pokrevní, ale platí to i pro naše bratry ze shromáždění. Je spousta žen, které jsou bez zastání, protože nemají otce, bratra ani manžela. Ty potřebují ochranu svých bratří v Kristu úplně nejvíc. Ale i ženy, které rodinu mají, jistě „posílení ochranné linie“ přivítají. Křesťané by měli být gentlemani a rytíři, připravení chránit své sestry.

A pokud pro to potřebujete nějaký příklad z Bible, jeden tu pro vás mám: je to příklad našeho staršího bratra – Ježíše. V jeho době se s ženami jednalo v podstatě jako s majetkem. Byly považovány za nižší bytosti. Přesto se Ježíš k ženám choval vždy s úctou, záleželo mu na nich a věřte mi, nebo ne, chránil je. Ženu, přistiženou při cizoložství zachránil před kamenováním. Vdově v Naim vzkřísil syna, aby nezůstala bez zastání a konečně ještě na kříži se postaral o to, aby jeho matka neztratila po jeho smrti ochranu – tím, že ji svěřil do péče Janovi.
Někteří muži mi možná namítnou, že v dnešní společnosti s „rovnými příležitostmi“ už není ta ochrana tolik potřebná a mnoho žen bere pokusy v tomto směru ze strany mužů spíše jako obtěžování. Opak je pravdou. Právě v dnešní společnosti potřebují ženy ochranu víc, než kdykoli předtím. Věřte mi, i když se občas rády tváříme, že se o sebe dokážeme postarat, jsme šťastné, když se najde někdo, kdo nás chce chránit. Tak co, bratři, ujmete se toho? ;-)

Praktická složka je sice to, co nás napadne jako první, když se řekne „chránit“ nebo „ochrana“, ale jak už jsem řekla, směrů, ve kterých jsme křehcí a potřebujeme ochranu je daleko víc. A jsou i oblasti, kde naopak ženy musí víc chránit muže, než naopak.

Překrásná moudrá věta říká, že „Žena byla stvořena z mužova žebra, aby chránila jeho srdce.“ Ochrana srdce je ještě důležitější, než ochrana těla, i když ty dvě spolu samozřejmě úzce souvisí. A zdaleka není jen „ženskou parketou“ jak by se podle úvodní věty mohlo zdát. Nejen muži, ale i ženy mají srdce. Nebudu tady teď polemizovat o tom, čí srdce je zranitelnější a proč. Faktem je, že naše city jsou pro každého z nás něčím, co ho hluboce ovlivňuje. City a pocity mají na náš život – a opět musím říct zejména v dnešní společnosti – veliký vliv. Naše doba klade obrovský důraz na to, že bychom se měli cítit dobře. Konec konců dobrý pocit je projevem správného života. Ale přiznejme si, že společnost okolo nás zároveň dělá všechno proto, abychom se cítili špatně. Stres, spěch, snaha získat co nejlepší kariéru a vydělat co nejvíc peněz – že se to nás, křesťanů, netýká? Samozřejmě, že týká. Naše srdce touží po spoustě věcí a zdaleka všechny nejsou „svaté“. V tom případě se nabízí otázka, jestli vůbec můžeme chránit SVÉ srdce…natož srdce někoho jiného.

A odpověď? ANO, můžeme chránit jak své srdce, tak srdce svých bratří a sester ve víře. Jak? Tím, po čem každý ve svém srdci touží nejvíc, je láska a důvěra. Dvě věci, o kterých jsme si už řekli, že by se v Boží rodině měli vyskytovat a pěstovat. Jak by se měly projevovat? Lidé z Boží rodiny, by si neměli zahrávat s city druhého člověka. Neměli by pro vlastní potěšení povzbuzovat náklonnost někoho, ke komu necítí víc, než přátelství. Neměli by druhé pomlouvat a prozrazovat jejich tajemství, nebo jinak zrazovat jejich důvěru. Neměli bychom slibovat víc, než dokážeme splnit. A samozřejmě bychom se neměli přetvařovat a měla by mezi námi vládnout upřímnost. Pokud bude Boží rodina v tomhle směru fungovat, pokud budeme své bratry a sestry milovat a pokud si budeme navzájem důvěřovat, pak naše srdce budou chráněna. Potom můžeme říci: úkol splněn.

Tak to byla druhá oblast, ve které potřebujeme ochranu svých bratří a sester. Třetí, a poslední, do které se dnes podíváme, s ní úzce souvisí. Je to oblast naší mysli. Tahle oblast je pravděpodobně ta nejtěžší. Každý z nás myslí a uvažuje trochu jinak. To je úplně v pořádku, protože tak nás náš nebeský Otec stvořil. Konec konců kdybychom byli všichni stejní, byla by na světě nuda. Jak ale chránit mysl svého bratra, nebo sestry? Jde to vůbec? Nedostaneme se potom někam na hranici myšlenkové cenzury (jako by vůbec něco takového bylo možné)?

Rozhodně ne. Tím, že máme chránit mysl svých bratrů a sester v Kristu nemyslím, že bychom měli kontrolovat, jestli přemýšlejí o správných věcech a správným způsobem. Možná ochrana mysli vůbec není ten správný název…asi by se hodilo spíš pojmenování ochrana před pokušením.

Možná si teď říkáte: No, tos to moc nevylepšila. Je to pořád stejně teoretické a nejasné…jen to teď má určitý teologický rozměr…Možná jste se právě teď zaradovali, protože si myslíte, že tohle přece máte „zmáknuté“ už od dětství – konec konců, k čemu by bylo desatero a církevní dogmata? Mně ale jde o přístup člověka, jako jednotlivce. A faktem je, že pouhá naučená dogmata nás před pokušením neuchrání, zvlášť ne tehdy, pokud nám je někdo recituje a snaží se, abychom se jim podřídili. O co tedy jde?

Jako téměř všechno v našem životě, i to, že bychom měli své bratry a sestry chránit před pokušením se lépe řekne, než udělá. Hlavně proto, že pro každého je pokušením něco jiného. A to, co je pro jednoho vážným problémem, může být pro druhého naprosto běžná a poměrně nedůležitá věc. Otázka je, jak poznat, co je pro mé bratry a sestry pokušením?

Musím se přiznat, že na tuhle otázku nemám jednoznačnou a přímou odpověď. Možná žádná taková ani neexistuje. Mohu se s vámi podělit jen o to, co jsem během svého krátkého života vypozorovala…
Jsou pokušení, která by se dala nazvat obecnými. Například pro většinu mužů je ženská krása velikým pokušením. Milé sestry vidíte? A tady máme něco, v čem můžeme našim bratrům oplatit jejich ochranu. Můžeme je chránit třeba tím, že si na sebe vezmeme delší sukni a tričko s menším výstřihem. Samozřejmě, že pokušení tímhle asi úplně nevymizí, ale zmenší se…a o to jde. Pokušení začíná v mysli každého člověka, to neovlivníme. Ale můžeme se alespoň pokusit, ho nepodporovat v růstu.

Opět pro vás mám Biblickou oporu – tentokrát je to přímo návod, jak se chovat, abychom chránili své bratry a sestry před pokušením. Dává nám ho apoštol Pavel, ve svých dopisech. Tyto dopisy jsou pro některé výzvou k životu podle jejich vlastní mysli – vždyť se tam říká, že vše je dovoleno! Ale to je veliký omyl. Pavel mluví o tom, že jsme lidé rozdílní a každý má slabé místo někde jinde. Někdo může pít alkohol a jíst maso a jeho víře to naprosto neškodí. Ale jsou i lidé, kterým se tohle stane kamenem úrazu. A tady nás právě Pavel nabádá, abychom své sestry a bratry chránili tím, že je nebudeme svádět tím, co děláme – tedy i když to pro nás samotné není problém, radši si to pivko, nebo vínko nedat, protože pro našeho bratra nebo sestru to může být pokušení, kterému podlehne.

Chráníme v Boží rodině jeden druhého? Přála bych si, aby to tak bylo. Ale někdy mi připadá, že situaci vystihuje spíše věta Zachraň se kdo můžeš!

P.S.: Boží rodina je jen jiným názvem pro církev...církev ale není pouze rodinným prostředím. Pomalu se stává jakýmsi 'klubem'. Proto naše další otázka bude znít: Je církev spíše elitním klubem, nebo leprosáriem?