Je církev spíše elitním klubem, nebo leprosáriem?

Po týdnu jsem zase tady a se mnou další otázka k zamyšlení. Tentokrát to není otázka, která by zaznívala zrovna často. Ptám se vás: Je církev spíše elitní klub, nebo leprosárium? Ne že bych vás chtěla podceňovat, co se znalostí týká, ale pro jistotu vám prozradím, že leprosárium je nemocnice pro malomocné.

Možná si teď říkáte, že jsem se s tou otázkou pořádně sekla, protože vaše definice církve je neslučitelná s mými možnostmi. Nevadí, i tak poslouchejte dál, třeba zjistíte, že to zas tak neslučitelné není. A pokud vás přece jen nepřesvědčím, pak alespoň budete mít důvod napsat mi na costim@awr.cz.

Ale teď zpět k naší otázce: Je církev elitní klub, nebo leprosárium? Tyhle možnosti reprezentují dva extrémy. Elitní klub je něco, kam by se chtěl dostat každý, ale přístup je umožněn jen několika vyvoleným. Leprosárium je naopak místo, kam se nikdo dostat nechce, ale přesto tam někteří „nešťastníci“ skončí. Co mají tato dvě místa společné je to, že jsou to uzavřené komunity.

Možná si teď říkáte, že církev přece není uzavřená…proč bychom dělali evangelizační programy a podobné věci, kdyby církev byla uzavřená komunita? Přesto si dovolím tvrdit, že pro mnoho lidí „zvenku“ církve vypadají jako samostatné, hermeticky uzavřené světy. Podle toho také vypadá přístup lidí k církvím a potažmo i k náboženství jako takovému. I přes veškeré evangelizační aktivity jsme často příliš uzavřená společnost na to, aby se v naší církvi nově příchozí cítil dobře.

Dobrá…připusťme tedy, že s tou naší otevřeností to není nejlepší. Do společné definice leprosária a elitního klubu tedy církev jakž takž zapadá. Stejně se mi ale nezdá, že by mohla být definována jako jedna z těch dvou možností. Konec konců, můžeme to porovnat hned teď. Každá s těch věcí má nějakou svoji osobní charakteristiku, tak sem s nimi ať v tom máme jasno.

Takže ELITNÍ KLUB: příjemné prostředí s „lepšími“ lidmi – to by tedy naše církev byla.

Místo, kam se nedostane jen tak někdo – i to bereme jako definici církve. Dokonce si zakládáme na tom, že se k nám nedostane úplně každý.

Místo, kam se každý dostat chce – no tak tohle o církvi rozhodně říci nemůžeme. Škoda. Tady nám to nějak nesedí. Ale dvě třetiny, to je poměrně slušná shoda, ne? Takže tahle definice pravděpodobně zase tak daleko od pravdy nebude. Ostatně, být elitním klubem zní docela dobře a lákavě…

Co LEPROSÁRIUM? No, logika radí, že když tohle je ten „opačný extrém“ tak by nám ta definice neměla sedět. To by pak bylo dost divné…ale jen tak pro jistotu to zkontrolujeme.

Nemocniční prostředí s lidmi, kteří jsou „na okraji společnosti“ – hmm – no vždyť jsem říkala, že nám to nebude sedět. Už je to tady. Místo, kam se dostanou jen nemocní – ale v naší církvi je určitě většina zdravých lidí. Místo, kam nikdo nechce – připouštím, že tohle má podle statistik rozhodně blíž ke stavu církve, než definice elitního klubu. Tak to máme asi tak jednu třetinu – rozhodně je tedy pravděpodobnější, že církev je elitním klubem. Naneštěstí to není tak jednoduché.

Znovu se máme možnost zamyslet nad otázkou Je církev elitní klub, nebo leprosárium? a já jsem vám před písničkou slíbila, že se odpověď ještě pořádně zkomplikuje. Zatím jsme došli k závěru, že církev se víc podobá elitnímu klubu. Já si ovšem dovolím odporovat. Podle mě je daleko lepším popisem právě leprosárium. Dobrá, možná ne popisem, ale rozhodně vizí. Teď si asi pomyslíte, že si z vás utahuju. Ujišťuji vás, že to myslím naprosto vážně. Církev – pokud už není – by z mého osobního pohledu rozhodně měla být raději leprosáriem, než elitním klubem. Opět je tu otázka proč. A já pro vás mám i odpověď. Skrývá se v definicích, které jsem tu před chvílí použila. Elitní klub je společnost „lepších lidí“ lidí, kteří sami sebe považují za něco víc, než jsou ostatní. To nezní zrovna jako definice křesťana, nezdá se vám? Přesto to tak v našich církvích často je. MY jsme přece ti, kteří mají pravdu. MY jsme církev ostatků. MY neseme evangelium a známe Boha. Proto logicky MY jsme ti lepší. Proto se do naší společnosti nedostane jen tak někdo, jak by to vypadalo, kdybychom k sobě pouštěli každého ztroskotance. To bychom své výjimečné postavení rychle ztratili a to si přece nemůžeme dovolit. Oni to už stejně dávno všichni pochopili a tak se mezi nás ani nesnaží proniknout. Já tedy nevím jak vám, ale mě tohle připadá smutné a špatné. Kolik pýchy se v nás skrývá! A přitom je toho tak málo, nač bychom opravdu měli být pyšní. Útěchou nám může být a bývá, že tenhle problém existuje už tak dlouho, jako církev samotná. Vždyť už apoštol Pavel přesně před takovýmto přístupem varoval prvotní sbory ve svých listech. Ale když se nad tím zamyslíte, co je tak uklidňujícího na tom, že se lidé za téměř 2000 let nedokázali poučit a polepšit?

Co je tedy pozitivního na tom, být leprosáriem? Je to místo, které není lákavé, není okázalé, vlastně není ani trochu vábné, protože je plné lidí, kteří jsou na okraji společnosti. Nechme teď stranou, že v dnešní společnosti jsou věřící považováni za exoty a v některých uspořádáních dokonce opravdu odsunuti na okraj společnosti. Myslím, že i my v „civilizovaném a tolerantním západním světě“ máme k obyvatelům leprosária dosti blízko. Věcí, kterou se zde můžeme přiučit nejen do našeho církevního života, je pokora. Víte, malomocní si nemají co závidět. Jsou na tom všichni stejně. Vědí, že bez intenzivní a pravidelné léčby nemají šanci přežít a smrt, která je čeká bude velmi bolestivá a pomalá. My – křesťané jsme také nemocní a na rozdíl od lidí „venku“ si to uvědomujeme. Smrtelná nemoc nás věřících se nazývá hřích. Je to nemoc, která se nedá vyléčit lidským snažením. Potřebujeme intenzivní a pravidelnou léčbu, která nás zachraňuje od smrti – studium Písma a modlitbu. Ovšem ani tato léčba není dostatečná. Jediné, co nás opravdu vyléčí je Ježíšova krev. Nemáme být na co pyšní. Nemůžeme se zachránit sami. Žádný z nás není víc, než ten druhý. Nejsme ani víc než lidé, kteří jsou ve světě, protože jsme stejně nemocní jako oni, i když oni si to ještě neuvědomili. Další věcí, kterou má církev a leprosárium společné je to, že se do nich nikdo nehrne – dokud to není opravdu nutné. Prostě dokud si neuvědomíme, že je něco špatně, že se nám na „těle objevila bílá skvrna“ tak by nás ani nenapadlo se s církví obtěžovat. Tak co, věříte mi, že církev opravdu je, nebo by měla být, leprosáriem?

Tak k jakému závěru jste došli? Uznávám, že představa církve, jako nemocnice pro malomocné není zrovna dvakrát lákavá. Ale přesto je prospěšná. Protože ať už chceme, nebo ne, hřích je nemoc, která se týká úplně všech. Nás – křesťanů – kteří už o ní víme i lidí venku, kteří se považují za zdravé. Našim úkolem je říct všem, že jsou nemocní – dokonce smrtelně nemocní – ale také jim s láskou dát naději. Naději, že mohou být vyléčeni. Protože to je to, proč jsme do leprosária přišli my. Toužíme být zdraví. Nechceme umřít, chceme žít plnohodnotný život. Věříme tomu, že tady můžeme být uzdraveni spolu s ostatními. Ne lidskou silou, ne lidskými léky a mastičkami. Ne tím, že budeme předstírat, že jsme zdraví a že jsme se do „leprosária“ dostali omylem. Tím, že přiznáme, že jsme nemocní tomu největšímu lékaři. Tím, že přijmeme kapky Ježíšovy krve a tím, že budeme pravidelně užívat medicínu v podobě Bible a modlitby.

Je církev elitním klubem, nebo leprosáriem? Jsme klubem naplněným lidskou pýchou, kde neexistují problémy a nikdo kdo problém má tam nepatří? Nebo jsme domovem naděje pro ty, kteří si všimli „bílé skvrny“ na svém životě a chtějí se jí zbavit? Přeji vám, abyste ve vaší církvi nalezli naději a povzbuzení k vyléčení ze své smrtelné nemoci.

P.S.:No a pokud se vám dnešní zamyšlení nad otázkou a odpovědí líbilo, tak se už můžete těšit na příště. Budeme přemýšlet o tom, proč se občas k názvu naší církve přidává označení „církev ostatků“.