Miluju sebe, miluju tebe?

Zvláštní otázka…nemyslíte? Pojí se k ní spousta dalších. Někteří z nás by s chutí dali otazník už za první část věty. Miluju sebe? A je vůbec odpověď ANO tou pravou odpovědí, kterou by křesťan měl na tuto otázku dát? My přece máme milovat hlavně Boha – to je konec konců i podle Ježíše to největší přikázání. Milovat sebe, to zní světsky a egocentricky…Ale ruku na srdce…jak bychom vůbec mohli žít, kdybychom sami sebe nemilovali? Stav, kdy se člověk rozhodne, že sám sebe nenávidí končí obvykle sebevraždou. Proto beru první část věty jako konstatování.

Miluju sebe, miluju tebe? Většina z nás se asi shodne na tom, že hodně záleží na tom, koho zájmenem TEBE označujeme. Na koho se díváme, když si tuhle otázku pokládáme. Minule jsme končili příběhem o farizeovi, který se Ježíše ptal na největší přikázání. Ježíš mu řekl hned dvě. Milovat budeš svého Boha – o tom jsme si povídali už minule – a

Milovat budeš bližního svého, jako sebe samého,

které nám zbylo na dnešek. Jistě mi dáte za pravdu, že tohle přikázání patří k těm která se nám daří poslouchat úplně nejmíň.

Občas míváme problémy s definicí slova BLIŽNÍ – konec konců, patří už dost dlouho mezi archaismy. Ale dřív nebo později dojdeme k tomu, že bližní je prostě ten, kdo je nám blízko, ať už fyzicky, nebo jinak. To je poměrně široký okruh lidí. Naše rodina, sousedé, přátelé, lidé ze sboru, kolegové z práce, spolužáci…a v podstatě i lidé, které potkáváme v tramvaji, autobuse nebo třeba nákupním centru. Zdá se nám nemožné milovat všechny ty lidi stejně. Pro člověka to skutečně nemožné je. Odtud také pochází naše rozpaky nad zodpovídáním otázky Miluju sebe, miluju tebe? Nemáme jednoznačnou odpověď, protože prostě nemilujeme všechny lidi stejně. Vlastně některé nemilujeme ani trošičku.

Ostatně, proč bychom měli milovat své bližní? Jen proto, že nám to říká Bible? Podle vlastní zkušenosti vím, že když nám Bůh něco radí, je pro naše dobro ho poslechnout. Ale odpověď na otázku proč? bývá dost obtížná. Třeba proto, že všichni jsou Boží stvoření a Bůh miluje všechny stejně…tím, že budeme milovat lidi se Bohu přibližujeme. Vlastně těžko můžeme nenávidět výtvor a milovat toho, kdo jej stvořil…Láska k lidem a k Bohu spolu velice úzce souvisí…a my jako křesťané přece milujeme Boha, nebo ne?

Doufám, že jste si během písničky trochu zapřemýšleli. Milovat své bližní jako sám sebe je veliká výzva. Milovat všechny naše bližní stejně je za hranicí našich možností. Jediný kdo dokáže milovat všechny stejnou obrovskou láskou je sám Bůh. Ale protože my prostě tohle přikázání nechceme jen tak vypustit, tak si to maličko, nepatrně zjednodušujeme. Nemilujeme všechny stejně, protože toho nejsme schopni. Máme to srovnané, rozdělené, odstupňované, zdůvodněné. Každý musí dostat přesně takovou porci lásky, jakou si zaslouží a ani o trochu víc…no, možná když budeme mít zrovinka dobrou náladu, tak ty příděly maličko zvedneme, budeme trochu velkorysejší...Jsou lidi, za které bychom zemřeli (samozřejmě jen v krajním případě) lidé, kterým obětujeme svůj čas a sílu a lidé, které milujeme alespoň natolik, že je rovnou nepošleme do háje…Nikdo, ani Bůh, od nás nemůže očekávat nic víc.

Pozor! Omyl. Bůh od nás očekává víc. Bůh od nás očekává, že své bližní – VŠECHNY své bližní – budeme milovat jako sami sebe. Nemáme odstupňovávat lásku pro své bližní a nemáme měřit pro sebe speciálním metrem. Všichni by měli dostat stejnou míru naší lásky – takovou, kterou máme sami pro sebe. A ať už si to přiznáme, nebo ne, to je ta největší míra lásky, jaké jsme schopni. Bůh od nás nikdy nechce nic menšího, než to největší, čeho jsme schopni. Taky nám ovšem nabízí, že v tom nezůstaneme sami. Chce nám pomoct, abychom jeho požadavkům dostáli. Otázkou je, zda jeho pomoct chceme přijmout.

Co pro nás bude znamenat, když na tuto nabídku odpovíme kladně? Stanou se z nás filantropové, kteří by se pro druhé rozkrájeli a roztrhali? Začneme jednat naprosto nesobecky? Přestaneme nenávidět své nepřátele a místo toho je budeme milovat? Už se nikdy na nikoho nerozhněváme, právě naopak, budeme každého chválit a povzbuzovat? Nejspíš všichni tušíme, že něco takového nám opravdu nehrozí. Žádná změna, dokonce ani změna s Boží pomocí není okamžitá, úplná a nevratná. Navíc některé z věcí, které jsem tu vyjmenovala ani nejsou nijak žádoucí. Co se tedy stane?

Možná zprvu nic moc. Pořád budeme mít přátele, za které bychom dýchali a lidi, kteří nám úplně nesednou. Pořád se budeme rozčilovat nad tím, že náš soused miluje rockovou hudbu puštěnou na plné pecky. Dokonce nás ve slabé chvilce dokáže vytočit i to, že náš drahý partner zase nechal svoje svršky roztroušené po celém bytě. Téměř jistě se ani hned nevrhnete do práce pro ADRU, nebo Armádu spásy. Ale třeba se místo pravidelné ranní hádky na schodech na hlučného souseda usmějeme. Možná lidi, kteří mají jiný názor neusadíme s přezíravým výrazem, ale vyslechneme je a zamyslíme se nad tím, jak to vidí oni. Možná dáme žebrákovi na ulici dvacet korun přesto, že jsme si jisti, že je propije. Možná se nám občas podaří vidět Božíma očima člověka, kterého jsme do té doby považovali za ztracený případ. A třeba nás najednou přes nos praští něco, co jsme měli vidět už dávno…Zajdeme třeba na návštěvu k někomu, koho jsme měli navštívit už dávno, ale nenašli jsme si čas. Ale počítá se i tak malá změna, jako to, že prostě začneme lidem častěji říkat, že je máme rádi a že nám na nich záleží. Všechno tohle můžou být symptomy provázející naši proměnu a může jich být ještě mnohem, mnohem víc. Chceme se změnit? Chceme se začít Bohu podobat právě v tom, že budeme milovat své bližní? Pokud ano, zkusme se rozhodnout a říct mu to právě teď…

Když jsem nad touhle otázkou přemýšlela, vynořila se mi v hlavě jedna z mých oblíbených chval, která začíná slovy: Pane, ty máš moje srdce a já chci, aby bylo jako tvoje. Ježíši, vezmi mě za ruku a veď mě dál. A jak to s tímhle tématem souvisí? Bez Boží pomoci nezvládneme milovat své bližní, jako sami sebe. Bez Boží pomoci nemůžeme na otázku Miluju sebe, miluju tebe? odpovědět jednoznačně kladně. Jedině, když dáme své srdce Bohu, aby ho proměnil, máme šanci. Jedině když budeme mít srdce podobné tomu Božímu, dokážeme lidem ukázat Boží nekonečnou lásku. Pro mnoho lidí je LÁSKA jen prázdné slovo, protože nikdy žádnou nepoznali. Možná bychom to měli brát jako selhání nás – křesťanů – Boží rodiny. Lidé, kteří nepoznali lásku, nepoznali Boha, protože Bůh je láska. My Boha známe a našim úkolem je ukázat ho světu. Láska je nejlepší způsob, jak toho docílit.

Miluju sebe, miluju tebe? Miluju tě dostatečně na to, abys mohl/a poznat, že jsem dcerou někoho, kdo je nekonečná láska? Pokud byste se takhle zeptali svých bližních, jednoho po druhém, kolikrát byste slyšeli ANO/NE/NEJSEM SI JISTÝ? Já osobně nemám odvahu tohle vyzkoušet. To proto, že se bojím, že to s tou mojí láskou k bližním zase není tak horké. Bojím se, že bych daleko častěji slyšela záporné odpovědi a že těch kladných by bylo žalostně málo. A jak je to s vámi? Máte taky strach? Nebo se už teď těšíte, až si touhle otázkou ověříte, jak skvělou reklamu Bohu děláte?

Miluju sebe, miluju tebe, ať jsi kdo jsi. Pokud to na mě není vidět, je mi to upřímně líto. S Boží pomocí budu pracovat na tom, aby se to zlepšilo.

Když už mluvíme o lásce, asi žádné vztahy nejsou tak komplikované, jako právě vztahy v Boží rodině samotné. Tam je kolikrát láska opravdu pořádným oříškem. Nejspíš proto se nás lidé čas od času ptají: Proč se oslovujete bratře, sestro, když nejste příbuzní? Co odpovíme? Nad tím si zapřemýšlíme zase příště.