Proč si říkáme bratře/sestro, když nejsme příbuzní?

Na první pohled jednoduchá, jak už otázky obvykle bývají. Odpovídá se na ni jednou větou – Protože Bůh je našim společným nebeským Otcem. – Ta odpověď je natolik přesvědčivá – nebo, co si budeme říkat – natolik divná, že většinou úplně stačí k tomu aby tazatel ztratil chuť to nějak dál rozebírat.

Kolikrát jste tuhle otázku slyšeli? A kolikrát jste se opravdu zamysleli nad odpovědí? Zarazili jste se někdy předtím, než jste stačili vyhrknout to naučené…Bůh je našim společným nebeským Otcem? Mě se to stalo nedávno…najednou mi tahle odpověď přišla laciná. Ne že by nebyla správná, to nepochybně je…koneckonců Bible nám to opakuje na několika místech. Ale říct to jen tak…najednou mi to nešlo přes rty, protože jsem si uvědomila, že když to řeknu, bude následovat ticho…že ten člověk, který stál proti mně, bude přemáhat touhu zaťukat si na čelo. A tak jsem odpověděla, že to je dlouhý příběh. Tahle odpověď je možná ještě horší…Od té doby přemýšlím o lepší odpovědi na otázku Proč říkám svým spoluvěřícím bratře a sestro?

Nejdřív bychom si možná měli říct, co se nám vybaví, když se řekne bratr, nebo sestra. Co je to první, co se vám při vyslovení těchto slov objeví v mysli? Pro mě jsou to „fotky“ mých pokrevních sourozenců. Těch, se kterými mám společné „pozemské“ rodiče. Brácha s hřívou rozcuchaných vlasů a ségra bezradně stojící před skříní plnou oblečení. Jsou to ti nejbližší lidé, které na světě mám a i když to přiznávám jen velice zřídkakdy a nerada, jsme si až neuvěřitelně podobní…Mám je ráda, což pochopitelné. Každý má rád své sourozence, i když nás (zejména v určitém věku) nikdo nepřinutí říct to před nimi nahlas. Kdybyste přišli na neočekávanou návštěvu k nám domů, snadno byste mohli podlehnout dojmu, že se my tři na smrt nenávidíme. „Co si to zase pouštíš za šílenost? Hned tam dej něco jiného, nebo to aspoň ztlum, rve mi to uši!“ „Vypadni už od toho počítače, já si prostě POTŘEBUJU checknout maily a domluvit se přes ICQ s Nikou…“ „Už zase máš na sobě moje triko a nezeptala ses, jestli si ho můžeš půjčit!“ „Nemůžeš alespoň umejt to nádobí, já to dělám pořád…jsi úplně k ničemu!“ Ano, i takhle může vypadat sourozenecká láska. To jistě znáte z vlastní zkušenosti. Ale co to má společného s naší otázkou? Překvapivě úplně všechno – ona totiž v tom pojmenování bratře, sestro v křesťanském slova smyslu je velice jasná paralela s „běžným životem“. Ono být něčím sourozencem není jen o tom, mít společné rodiče…

Tak se tedy na ty paralely mezi pokrevními sourozenci a bratry a sestrami v Kristu pojďme podívat. Uděláme takový checklist – najdeme různé definice pokrevních sourozenců a pak se pokusíme určit, jestli se vztahují i na naše bratry a sestry v Kristu.
1) Sourozenci mají společné rodiče. – Bůh je naším nebeským Otcem, to platí. ANO.
2) Svoje sourozence máme rádi. – OK, no problem. Ostatně sourozenci na sebe občas taky jsou jako pes a kočka…Takže občas nějaké to ostřejší slovo je celkem tolerovatelné, ne? Jistě, že máme bratry a sestry křesťany rádi…ačkoli to není vidět. Takže ANO
3) Sourozenci jsou ti nejbližší lidé, které na světě máme. – No, tak tohle je trošičku problém. Nejbližší, nejbližší…to se dobře řekne, ale…jasně, že mám ve sboru pár velmi dobrých přátel, jinak bych tam nechodila. Konec konců jsem i diakon, takže znám několik lidí pořádně zblízka…ale stejně… Tak u tohohle bodu zatím necháme otazník.
4) Sourozenci jsou si podobní. – No tak tohle snad nemyslíte vážně! Vždyť já s některými z nich nemám společné ani to nejmenší. Tady ta paralela rozhodně nefunguje! Jednoznačné NE.

Dobře, to by pro tuhle chvíli stačilo. Máme tu čtyři definice. Jednu jsme zamítli. Pojďme se na ni ale podívat ještě jednou. Jsme podobní ostatním křesťanům? Hudba, kterou já považuji za jednoznačnou chválu se jemu zdá příliš hlasitá a příliš rychlá. Jí zase vadí můj vkus v oblékání a líčení. Támhleten je pokrytec a přetvařuje se. A tahle je zase příliš nepořádná…Duchovně jsme naprosto rozdílní a o fyzické podobě se radši ani nezmiňuju! To je sice všechno pravda, ale vsadím se s vámi, že dokážete najít alespoň dvě věci, které platí pro úplně každého křesťana, kdekoli na světě. Že ne? Dobrá, tak já vám prozradím, v čem jste mi (a všem ostatním Božím dětem) podobní:
A) všichni jsme hříšní a potřebujeme boží milost a
B) všichni milujeme našeho nebeského Otce a chceme ho svým životem chválit.
Tak co? Trefila jsem se?

Na dvou paralelách jsme se shodli. Přesto bych se i k nim ráda ještě vrátila.
Začneme tou 2) – máme rádi své sourozence v Kristu? Minulý týden tady byla řeč o tom, že bychom měli milovat všechny své bližní, tak v čem je problém? Máme rádi bratry a sestry v Kristu a tečka. Ne tak rychle…Nepochybuju sice o tom, že své sourozence ve víře milujeme, ale dělá mi starost jak je milujeme. I když pokrevní sourozenci se občas chovají spíš jako úhlavní nepřátelé, neznamená to, že bychom si z toho měli brát příklad do našich vztahů s bratry a sestrami v Kristu. Víte, sourozenci obvykle vědí, že je ten druhý má rád, i když se tak zrovna nechová. Prostě, jak se říká, krev není voda. Ale ve vztahu k ostatním křesťanům tuhle výhodu nemáme. Je tu sice předpoklad, že protože jsme křesťané, měli bychom milovat své bližní, ale…známe se. S tím souvisí další můj postřeh, který se týká i rodičovské paralely. Víte, rodiče strašně neradi vidí, když se sourozenci mezi sebou hádají a nedokážou se dohodnout. Nechtějí, aby se jejich děti hašteřili, i když vědí, že se navzájem mají rády. Já myslím, že stejně je to i s naším nebeským Otcem. Nejen že chce, abychom měli své brášky a sestřičky rádi, žádá po nás, aby to v našich vzájemných vztazích bylo vidět. Vždyť v Bibli se přece píše, že ostatní v nás mají rozpoznat Boží děti právě podle toho, že se navzájem milujeme. Možná, kdyby to poznali, nemuseli by se nás ptát, proč se oslovujeme bratře a sestro…

Ještě nám tady zbyla poslední paralela. Ta u které si nejsme jisti, jak odpovědět. Jsou naši sourozenci ve víře našimi nejbližšími? Nebo nás srdce táhne spíš do světa? Jak vlastně vzniká to, že jsou si lidé blízcí? Aby si lidé byli blízcí, musí je něco spojovat. Musí mít něco společného. Už jsme si řekli, že my to NĚCO máme. Právě ve víře, právě v našem nebeském Otci a právě v tom, že jsme všichni hříšní lidé. Stačí to? Určitě ano. Další věcí, která je pro blízkost nezbytná, je důvěra. Abychom se k sobě mohli přiblížit, musíme si vzájemně důvěřovat…hmm, to je problém. Můžeme svým bratrům a sestrám důvěřovat? A, když k sobě budeme upřímní, mohou oni důvěřovat nám? Asi ne úplně vždycky…Co s tím? Jsme všichni hříšní, všichni jsme lidé, kteří dělají chyby a každý z nás je schopen toho druhého hodně zranit. Nikomu, kromě našeho nebeského Otce, nemůžeme důvěřovat na 100%, ani sami sobě ne. Jak se naučit být důvěryhodný a na oplátku zase důvěřovat, těm, kteří jsou okolo mě? Znáte odpověď? Opět můžeme použít rodinnou paralelu: „Vezmi si příklad ze svého staršího bratra/sestry!“ Většina dětí tuhle větu upřímně nenávidí. Ale pro nás křesťany je víc než příhodná. Ptáte se, kdo je náš starší bratr? Přece Ježíš! Když se podíváte na jeho život, vidíte vše, co potřebujete vědět. Pokud se budeme snažit být mu podobní, brát si z něho příklad, pak budeme schopní důvěřovat a unést důvěru ostatních.

Proč si říkáte bratře, sestro, když nejste příbuzní? My přece příbuzní jsme. Jsme všichni boží děti. Všichni jsme sourozenci – copak to nevidíš? Máme jednoho Otce, milujeme se, jsme si podobní a jsme si blízcí! Můžeš být jedním z nás. Chceš? Kéž bychom byli takovou rodinou, do které chce patřit každý!

P.S.:Ježíš zemřel, aby nás zachránil. I my bychom měli chránit jeden druhého. Od toho přece rodina je. Chráníme jeden druhého v boží rodině? To bude naše další téma.