Jak vzkřísit naši církev?

Zdravím vás všechny, kteří jste se rozhodli si přečíst další zamyšlení nad otázkou a odpověďmi :-) Minule jsme se zamýšleli nad otázkou co to znamená být církví ostatků. Chtěla bych dnes na toto téma navázat. Pokud jste poslouchali, pak si možná vzpomenete na můj názor, že naše církev připomíná otevřený hrob s hromadou koster. Je to u nás jak po vymření. Proto vám dnes položím otázku, která v mých uších poslední dobou zní úplně nejčastěji: Co dělat, abychom vzkřísili církev?

Možná bychom mohli začít tím, že se pokusíme učit CO bylo příčinou naší „smrti“. Ono je dobré vědět, na co si člověk má dát pozor, aby zanedlouho po vzkříšení neskončil opět v hrobě J. Takže jaké máme možnosti?

Církev možná zemřela prostým stářím – tedy přirozenou smrtí. Já nevím jak vám, ale mě se to nezdá. 150 let je pro církev rozpuk mládí. A navíc pokud jsem opravdu církev ostatků, tak bychom snad měli vydržet až do konce – jedno kdy ten konec přijde, nebo ne? V tom případě nám zbývají méně přirozené varianty.

První nepřirozenou variantou, která vás možná napadne je smrtelná nemoc – hřích. Ano, ta se za jednu z příčin smrti dá označit naprosto jednoznačně. Ovšem myslím, že na ni nesmíme svalovat veškerou vinu, protože kdyby to byla jediná příčina, pak by smrt nastala až za daleko delší dobu.

Tou další je podvýživa. Církev nebyla dostatečně krmena Božím slovem. To už je pravděpodobnější. Jak to? zeptáte se možná. Vždyť každý týden slyšíme kázání, většina z nich je dokonce docela dobrá. Dokonce i doma si občas tu Bibli otevřeme a něco si přečteme. Zjevně to nestačí. Boží slovo nestačí jen přijímat, musíme ho také pořádně strávit. Konec konců i když se nacpete k prasknutí a pak všechno vyzvracíte, tak vám to jídlo moc užitečné nebude. Pokud nad Biblí a nad Božím slovem, které se nám předkládá v podobě kázání, nebudeme přemýšlet, nemůžeme se divit, že duchovně hladovíme, až zemřeme na podvýživu.

Další variantou je udušení, v důsledku závalu lavinou všednodenních povinností. Opět si můžete říct, že přeháním, ale věřte mi, nic neškodí duchovnosti tolik, jako přílišná zaměstnanost a příliš mnoho povinností. Pokud pořád máte v hlavě tisíc věcí, které musíte stihnout, udělat, obstarat, pak je jasné, že na přemýšlení o Božím slovu vám moc času a energie nezbude. A bez toho, abychom se zastavili, ztišili a nadechli pořádně životodárného vánku Božího Ducha se nezbytně udusíme ve smogu světa. Pokud se vám zdá, že na takové zastavení a nadechnutí se si čas prostě nedokážete udělat, zkuste to teď, v tuto chvíli.

Třetí příčinou smrti může být otrava krve. Myslím to samozřejmě obrazně. Krev – tedy to, co nám dává život – to jsou v případě jakékoli skupiny vztahy. Pokud je naše skupinová krev otrávená – pokud jsou otrávené naše vztahy, pak je smrt nevyhnutelná. Jsme opět u mého oblíbeného tématu – vztahy v církvi. Pokud chceme žít, musíme je pročistit. Potřebujeme „vztahovou transfuzi“. Potřebujeme z našich vztahů odstranit to, co je otravuje. Potřebujeme obnovit důvěru a blízkost tam, kde nyní nacházíme jen podezření a chlad.

Nakonec bych si dovolila uvést jako příčinu smrti vraždu. Církev byla zavražděna Božím největším a nejhouževnatějším protivníkem – ďáblem. Osobně si myslím, že to je do značné míry alibistická odpověď, za kterou bychom se občas rádi schovali. Ale právě to udělat nesmíme. Musíme přijmout zodpovědnost. I když ďábel může být ten, kdo nám do vztahů stříká jed, i když může být tím, kdo nás dusí světskými starostmi, my nejsme bezmocní. Můžeme a musíme se bránit. A pokud to neděláme, pak na smrti církve neseme veliký podíl viny.

Jistě mi dáte za pravdu, že příčin smrti by se dalo při troše snahy najít daleko víc. Nám však tento „vzorek“ stačí. Tohle jsou ty základní věci, na které si musíme dát pozor když se nám podaří církev vzkřísit.

Když se to podaří…to nezní příliš jistě. Není to vyjádření stoprocentní důvěry v to, že se to povede. Je to spíše vyjádření přání, aby tomu tak bylo. Církev je možná už příliš dlouho na smrtelném loži, či v hrobě. Příliš dlouho na to, aby bylo cesty zpět do říše živých. Pokud se mnou sdílíte tento mírně skeptický pohled, mám pro vás dobrou zprávu:

Nejsme na tenhle úkol sami. Možná si teď říkáte, že tohle je takové univerzální zpráva, kterou používám v každé situaci. Asi je to pravda. Ale myslím, že ve většině případů je to vše co potřebujeme vědět. Ať je úkol před námi sebesložitější, nejsme na něj sami. Je tu Bůh, pro kterého to, co se nám zdá jako nepřekonatelná skála je pouze malým kamínkem.

Církev umírá, nebo možná už zemřela. Je příliš pozdě na to, abychom my viděli ještě nějakou naději na záchranu. Ale Bůh smrt přemohl. Bůh, který dokázal Lazara po čtyřech dnech vyvést z hrobu dokáže znovu pozvednout, vzkřísit a uzdravit svou církev. Pro něj to není problém.

Možná bychom se teď mohli zeptat – proč to neudělal už dávno? Copak musí nechat věci zajít tak daleko? Proč svou církev neudržuje v bezvadném zdraví a kondici, pokud mu na ní záleží?

Předpokládám, že i odpověď na tyto otázky najdeme v našem příběhu. Ježíš na podobné otázky odpovídá svým učedníkům:

„Ta nemoc není k smrti, ale k tomu, aby byl oslaven Bůh a Syn Člověka.“

Pokud mrtvá církev bude vzkříšena, Bůh tím bude oslaven, protože ta církev mu pak bude věrně sloužit a vzdávat chválu. Společné překonávání velkých krizí plodí velké přátelství a věrnost. Myslíte, že Lazar někdy zapomněl na to, kdo ho vzkřísil? Já myslím, že určitě ne.

Je tedy něco, co můžeme udělat my? Můžeme mít nějaký podíl na vzkříšení církve?

Zkuste o tom chvíli přemýšlet...

Můžeme se tedy nějak podílet na vzkříšení církve? Když jsem nad touhle otázkou přemýšlela, pomaloučku se mě začala zmocňovat bezmoc. Ne, nemůžu udělat naprosto nic. Bůh jediný tohle může vyřešit. Ale proč ještě váhá? Proč? Listovala jsem novým zákonem a našla několik příběhů o vzkříšení, ale odpověď jsem nenacházela.

A pak jsem si najednou vzpomněla na příběh, který jsem slyšela v dětství. Starozákonní příběh. Příběh proroka Ezechiele. Bůh ho vzal do údolí plného suchých kostí a zeptal se ho: Lidský synu, mohou tyto kosti ožít? A prorok odpověděl: Panovníku Hospodine, ty to víš. A co řekl Bůh? Prorokuj tedy těmto suchým kostem…jistě všichni víte jak toto podobenství končí – poté, co prorok pronese to, co mu Hospodin přikázal se kosti složí dohromady, potáhnou se masem a kůží a jsou z nich opět živoucí lidé. Po tomto zážitku Ezechiel dostal příkaz, aby řekl Izraeli, že přesně toto Bůh udělá se svým lidem. Jako malou mě tenhle příběh fascinoval a když jsem si na něj vzpomněla v souvislosti s otázkou jestli a jak můžeme přispět ke vzkříšení naší církve, dal mi potřebnou odpověď i naději.

Víte, naše církev je plná suchých kostí. Ale možná nám chybí právě prorok Ezechiel. Prorok, který by těmto suchým kostem prorokoval, sděloval Boží slovo. Který by nelitoval zdánlivě zbytečné námahy na to, splnit Boží příkaz. A právě tohle je naše role v Božím příběhu vzkříšení církve. Volat k suchým kostem. Předávat Boží slovo těm, kteří jej nemohou slyšet, ale přesto na ně bude působit.

Není to jen role kazatelů a vedoucích sborů. Není to role předsedů sdružení či unií. Ne. Je to role každého z nás, kdo vidí stav v jakém se církev nachází a slyší Boží hlas, který říká, že tak to nesmí zůstat.

Poselství pro suché kosti je totiž i poselstvím pro Boží lid – Izrael. Prorok měl kázat Božímu lidu stejně jako hromadě suchých kostí. Co z toho plyne pro nás?

Bůh je stále stejný. Pořád věrný svému nevěrnému lidu. To znamená, že jeho slib, který tehdy dal – že vzkřísí svůj lid –, platí i pro nás. My – suché kosti – se mocí Božího slova opět můžeme probudit k životu. Nikdy není příliš pozdě. Bůh pro nás stále má místo a úkol. A má sílu nás vzkřísit.

P.S.: Pokud vás zajímá, jaké téma nás čeká příště, pak vězte, že naše uvažování bude o tom, zda je naše církev pro zábavu. Co myslíte, je?

Co je to církev ostatků?

Už po šesté mám tu čest přivítat vás u poslechu pořadu Bůh je, co s tím? Naše dnešní otázka je zaměřená trochu méně „obecně křesťansky“. Týká se totiž hlavně církve adventistů a zní: Co to znamená být církví ostatků? Nejsem teoložka a proto se nebudu pouštět do složitých výkladů prorockého významu církve ostatků. Chtěla bych se ovšem zamyslet nad jejími charakteristikami.

Abych řekla pravdu, vždycky mi to označení přišlo přinejmenším podivné. Hlavně proto, že jsem mu příliš nerozuměla. Ono je to totiž dost dlouho co tohle označení vzniklo a tak se z něj postupem doby stal archaismus. A s těmi mají občas problémy nejen mladí lidé. Občas je velice těžké rozluštit jejich význam. A výraz církev ostatků není výjimkou. Tedy je to hlavně slovo OSTATEK, nebo OSTATKY.

Nevím jak vám, ale mě při vyslovení tohoto výrazu naskočí jako první význam, ve kterém je v dnešní době toto slovo nejčastěji používáno. Určitě víte, jaký význam mám na mysli: OSTATKY to jsou obvykle tělesné pozůstatky člověka, který zemřel. Jistě mi dáte za pravdu, že toto není zrovna nejšťastnější a nejlepší asociace ve spojení s církví. Alespoň ne s tou naší. Možná by se to hodilo jako výraz pro některé církve uctívající relikvie jako jsou kosterní a jiné pozůstatky světců. To naše církev nedělá.

Ovšem původní význam tohoto slova byl značně širší. Nevztahoval se pouze na kosti a jiné organické zbytky mrtvol. Jako ostatek, nebo ostatky se označovalo vše co zbylo. Vše, co zůstalo, nebo chcete-li ostalo. Náš sesterský jazyk toto slovo stále aktivně používá, my jsme jej nahradili slovem zůstat. Možná by nám trochu pomohlo trochu upgradeovat i náš výraz. Co kdybychom použili výraz zůstatek?

I to nám něco připomíná…ovšem pro většinu z nás je v tomhle případě konotace o dost příjemnější. Je totiž propojena s penězi. Zůstatek máme v bance na účtu. Možná si teď říkáte, že tohle má s církví společného ještě míň. Dokonce to zavání mamonem – takže to taky není zrovna vhodný výraz.

Pak se nabízí ještě synonymum zbytek. Zbytky mohou být různé. Příjemné i nepříjemné, zlé i dobré. Ale abych se přiznala, představa církve zbytků se mi nijak zvlášť nelíbí – zní to jako že my jsme ti, co se už jinam nevešli, nebo ti, které žádná jiná církev nechtěla. To taky není nejpříjemnější představa.

Dobrá, když tedy všechny asociace spojené s těmito výrazy nejsou zrovna pozitivní, proč jsou adventisti na své označení církev ostatků (které si mimochodem sami přiřkli) tak pyšní? Vy, kteří jste „v pravdě“ už nějakou tu dobu asi odpověď znáte. Možná jste dokonce trochu pohoršeni nad tím, co jsem právě řekla. Nebojte, budu se to všechno snažit napravit. Jak jsem už říkala, slovo ostatek a jeho moderní synonyma nám moc pozitivních výkladů nenabízejí. Přesto jsme na tohle označení pyšní a já si troufám tvrdit, že právem.

Církev ostatků je totiž výsostné a pochvalné označení. Označuje ty, kteří jsou Božím vyvoleným lidem. Takže máme opravdu na co být pyšní. Má to ovšem háček, ne-li hák. A ten vězí přesně v tom, že , jak jsem již zmínila, jsme si toto označení přiřkli sami. Jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že ocenění, či titul, který někdo udělí sám sobě se nedá považovat za příliš platný. Chtělo by to nějakou verifikaci. Nějaké ověření, že opravdu na tento titul máme nárok.

Jenže jak si ověřit něco, k čemu nemáme pořádné směrnice? Žádnou bodovou škálu, žádný test. Jak poznat, že je toto označení platné? Co to znamená, být církví ostatků? Je tu biblická definice ze Zjevení a ta říká, že to jsou ti, kteří až do poslední chvíle zůstanou věrní Bohu a budou zachovávat jeho přikázání.

A jsme zase u toho. To jsme už přece probrali. V tom máme jasno. Jsme milující křesťané, pravá Boží rodina, místo, kde lidé mohou nacházet naději. Milujeme našeho nebeského Otce a samozřejmě zachováváme jeho přikázání. Znamená to tedy, že jsme církví ostatků? Tak schválně, kolik z vás zakřičelo hlasité ANO? I já si myslím, že pokud by tohle všechno byla pravda, pak bychom byli na nejlepší cestě se členy církve ostatků opravdu moct nazývat. Ale jak víme, jsme lidé a zdaleka ve všem nejsme perfektní a stoprocentní. Bůh to naštěstí ví také. Je to důvěra v jeho plán spasení, která je dalším nezbytným prvkem v naší definici církve ostatků.

Teď bych si dovolila trochu odbočit a vrátit se zpět ke svému počátečnímu výkladu významu slova ostatek. Jak jsem už říkala, mám s tímhle výrazem trochu problém, protože se mi automaticky před očima zobrazí kostra. Dlouho jsme sama sebe přesvědčovala, že tenhle význam s naší církví absolutně nemá co dělat. Tak dlouho, až jsem si začala čím dál tím jasněji uvědomovat, že právě tenhle obraz je možná přesně to, co se naší církvi podobá úplně nejvíc.

Často, když se dívám na naše sbory a konec konců i na sebe zdá se mi, že se dívám na otevřený hrob s hromadou koster. Naše církev umírá. A není to jen zmenšující se počet členů. Ani tím nemyslím písně, které jsou stejné jako před sto lety. Naše společenství umírá duchovně. Navenek e stále tváříme jako nábožensky aktivní společenství. Dokonce se čas od času zmůžeme i na nějakou tu evangelizační kampaň. Občas ulovíme pár duší. Ale jaký je vnitřní život naší církve? Asi se mnou budete souhlasit, když řeknu, že setkávat se jednou za týden na společné bohoslužbě je dost málo.

Pokud nežijeme duchovně každý den, umřeme. Nedávno jsem četla krásné přirovnání. Jak dlouho vydržíte bez dechu? Pak byste neměli déle vydržet zůstat bez modlitby. A jak dlouho přežijete bez vody? Pak déle nemůžete být ani bez živé vody, kterou vám nabízí Ježíš Kristus. Pokud se tímhle nebudeme řídit, může se nám snadno stát, že se staneme duchovními ostatky – kostrami. A to není to, co Bůh myslel pojmenováním církev ostatků.

Už jsme narazili i na „zmodernizované pojmenování“ slovo ostatek nahradíme slovem zůstatek. I tady můžeme najít paralelu a jak už jsem řekla, je to paralela příjemnější, než v prvním případě.

Pojďme se tedy na "zůstatkovou" paralelu podívat. Pokud máte účet v bance, pak jistě víte, že zůstatek je velice důležitý. Máloco lidi v dnešním světě zajímá tolik jako jejich zůstatek na účtu. Každý z nás si přeje, aby ten zůstatek byl co nejvyšší a stále stoupal. Nebudu vám teď dělat přednášku o tom, jak nemáme ulpívat na hmotných věcech. Chci, abyste si uvědomili, že pokud jsme církví ostatků, pak jsme takovým Božím zůstatkem na jeho pozemském kontě.

Stejně jako my sledujeme úzkostlivě pohyby peněz a stav svého zůstatku, Bůh sleduje naše pohyby a stav své církve. Přeje si, aby náš počet byl co nejvyšší a stále stoupal. A myslím, že při pohledu na naši církev se občas i bojí, že zůstane v červených číslech.

My, lidé, rozhodně nejsme dobrá investice. Nedokážeme ani udržet hodnotu, neustále podléháme inflaci. Nebeští ekonomové se jistě chytají za hlavu a dávno již Bohu radili, aby své investice přemístil někam, kde se budou zhodnocovat. Ale Bůh to neudělal a neudělá. Jde mu právě o nás. I když jeho zůstatek se stále menší. A za to bychom mu měli být velice vděční.

Co to znamená být církví ostatků? To znamená zbýt na Boží straně, i když všichni ostatní hrají proti nám. Znamená to zůstat věrní Jemu a Jeho zásadám. Znamená to být zakotvení ve víře a spoléhat na Boží lásku ať se děje co chce.

Buďme církví zůstatku a ne církví ostatků. Přála bych si, aby až se jednou v nebi bude dělat vyúčtování, moje i vaše jméno bylo zahrnuto v sumě konečného Božího zůstatku.

P.S.: Protože naše církev je opravdu častěji církví koster a "ostatků", myslím že by bylo na místě zamyslet se nad tím, Jak naši církev vzkřísit? - a to také bude tématem příštího příspěvku.

Je církev spíše elitním klubem, nebo leprosáriem?

Po týdnu jsem zase tady a se mnou další otázka k zamyšlení. Tentokrát to není otázka, která by zaznívala zrovna často. Ptám se vás: Je církev spíše elitní klub, nebo leprosárium? Ne že bych vás chtěla podceňovat, co se znalostí týká, ale pro jistotu vám prozradím, že leprosárium je nemocnice pro malomocné.

Možná si teď říkáte, že jsem se s tou otázkou pořádně sekla, protože vaše definice církve je neslučitelná s mými možnostmi. Nevadí, i tak poslouchejte dál, třeba zjistíte, že to zas tak neslučitelné není. A pokud vás přece jen nepřesvědčím, pak alespoň budete mít důvod napsat mi na costim@awr.cz.

Ale teď zpět k naší otázce: Je církev elitní klub, nebo leprosárium? Tyhle možnosti reprezentují dva extrémy. Elitní klub je něco, kam by se chtěl dostat každý, ale přístup je umožněn jen několika vyvoleným. Leprosárium je naopak místo, kam se nikdo dostat nechce, ale přesto tam někteří „nešťastníci“ skončí. Co mají tato dvě místa společné je to, že jsou to uzavřené komunity.

Možná si teď říkáte, že církev přece není uzavřená…proč bychom dělali evangelizační programy a podobné věci, kdyby církev byla uzavřená komunita? Přesto si dovolím tvrdit, že pro mnoho lidí „zvenku“ církve vypadají jako samostatné, hermeticky uzavřené světy. Podle toho také vypadá přístup lidí k církvím a potažmo i k náboženství jako takovému. I přes veškeré evangelizační aktivity jsme často příliš uzavřená společnost na to, aby se v naší církvi nově příchozí cítil dobře.

Dobrá…připusťme tedy, že s tou naší otevřeností to není nejlepší. Do společné definice leprosária a elitního klubu tedy církev jakž takž zapadá. Stejně se mi ale nezdá, že by mohla být definována jako jedna z těch dvou možností. Konec konců, můžeme to porovnat hned teď. Každá s těch věcí má nějakou svoji osobní charakteristiku, tak sem s nimi ať v tom máme jasno.

Takže ELITNÍ KLUB: příjemné prostředí s „lepšími“ lidmi – to by tedy naše církev byla.

Místo, kam se nedostane jen tak někdo – i to bereme jako definici církve. Dokonce si zakládáme na tom, že se k nám nedostane úplně každý.

Místo, kam se každý dostat chce – no tak tohle o církvi rozhodně říci nemůžeme. Škoda. Tady nám to nějak nesedí. Ale dvě třetiny, to je poměrně slušná shoda, ne? Takže tahle definice pravděpodobně zase tak daleko od pravdy nebude. Ostatně, být elitním klubem zní docela dobře a lákavě…

Co LEPROSÁRIUM? No, logika radí, že když tohle je ten „opačný extrém“ tak by nám ta definice neměla sedět. To by pak bylo dost divné…ale jen tak pro jistotu to zkontrolujeme.

Nemocniční prostředí s lidmi, kteří jsou „na okraji společnosti“ – hmm – no vždyť jsem říkala, že nám to nebude sedět. Už je to tady. Místo, kam se dostanou jen nemocní – ale v naší církvi je určitě většina zdravých lidí. Místo, kam nikdo nechce – připouštím, že tohle má podle statistik rozhodně blíž ke stavu církve, než definice elitního klubu. Tak to máme asi tak jednu třetinu – rozhodně je tedy pravděpodobnější, že církev je elitním klubem. Naneštěstí to není tak jednoduché.

Znovu se máme možnost zamyslet nad otázkou Je církev elitní klub, nebo leprosárium? a já jsem vám před písničkou slíbila, že se odpověď ještě pořádně zkomplikuje. Zatím jsme došli k závěru, že církev se víc podobá elitnímu klubu. Já si ovšem dovolím odporovat. Podle mě je daleko lepším popisem právě leprosárium. Dobrá, možná ne popisem, ale rozhodně vizí. Teď si asi pomyslíte, že si z vás utahuju. Ujišťuji vás, že to myslím naprosto vážně. Církev – pokud už není – by z mého osobního pohledu rozhodně měla být raději leprosáriem, než elitním klubem. Opět je tu otázka proč. A já pro vás mám i odpověď. Skrývá se v definicích, které jsem tu před chvílí použila. Elitní klub je společnost „lepších lidí“ lidí, kteří sami sebe považují za něco víc, než jsou ostatní. To nezní zrovna jako definice křesťana, nezdá se vám? Přesto to tak v našich církvích často je. MY jsme přece ti, kteří mají pravdu. MY jsme církev ostatků. MY neseme evangelium a známe Boha. Proto logicky MY jsme ti lepší. Proto se do naší společnosti nedostane jen tak někdo, jak by to vypadalo, kdybychom k sobě pouštěli každého ztroskotance. To bychom své výjimečné postavení rychle ztratili a to si přece nemůžeme dovolit. Oni to už stejně dávno všichni pochopili a tak se mezi nás ani nesnaží proniknout. Já tedy nevím jak vám, ale mě tohle připadá smutné a špatné. Kolik pýchy se v nás skrývá! A přitom je toho tak málo, nač bychom opravdu měli být pyšní. Útěchou nám může být a bývá, že tenhle problém existuje už tak dlouho, jako církev samotná. Vždyť už apoštol Pavel přesně před takovýmto přístupem varoval prvotní sbory ve svých listech. Ale když se nad tím zamyslíte, co je tak uklidňujícího na tom, že se lidé za téměř 2000 let nedokázali poučit a polepšit?

Co je tedy pozitivního na tom, být leprosáriem? Je to místo, které není lákavé, není okázalé, vlastně není ani trochu vábné, protože je plné lidí, kteří jsou na okraji společnosti. Nechme teď stranou, že v dnešní společnosti jsou věřící považováni za exoty a v některých uspořádáních dokonce opravdu odsunuti na okraj společnosti. Myslím, že i my v „civilizovaném a tolerantním západním světě“ máme k obyvatelům leprosária dosti blízko. Věcí, kterou se zde můžeme přiučit nejen do našeho církevního života, je pokora. Víte, malomocní si nemají co závidět. Jsou na tom všichni stejně. Vědí, že bez intenzivní a pravidelné léčby nemají šanci přežít a smrt, která je čeká bude velmi bolestivá a pomalá. My – křesťané jsme také nemocní a na rozdíl od lidí „venku“ si to uvědomujeme. Smrtelná nemoc nás věřících se nazývá hřích. Je to nemoc, která se nedá vyléčit lidským snažením. Potřebujeme intenzivní a pravidelnou léčbu, která nás zachraňuje od smrti – studium Písma a modlitbu. Ovšem ani tato léčba není dostatečná. Jediné, co nás opravdu vyléčí je Ježíšova krev. Nemáme být na co pyšní. Nemůžeme se zachránit sami. Žádný z nás není víc, než ten druhý. Nejsme ani víc než lidé, kteří jsou ve světě, protože jsme stejně nemocní jako oni, i když oni si to ještě neuvědomili. Další věcí, kterou má církev a leprosárium společné je to, že se do nich nikdo nehrne – dokud to není opravdu nutné. Prostě dokud si neuvědomíme, že je něco špatně, že se nám na „těle objevila bílá skvrna“ tak by nás ani nenapadlo se s církví obtěžovat. Tak co, věříte mi, že církev opravdu je, nebo by měla být, leprosáriem?

Tak k jakému závěru jste došli? Uznávám, že představa církve, jako nemocnice pro malomocné není zrovna dvakrát lákavá. Ale přesto je prospěšná. Protože ať už chceme, nebo ne, hřích je nemoc, která se týká úplně všech. Nás – křesťanů – kteří už o ní víme i lidí venku, kteří se považují za zdravé. Našim úkolem je říct všem, že jsou nemocní – dokonce smrtelně nemocní – ale také jim s láskou dát naději. Naději, že mohou být vyléčeni. Protože to je to, proč jsme do leprosária přišli my. Toužíme být zdraví. Nechceme umřít, chceme žít plnohodnotný život. Věříme tomu, že tady můžeme být uzdraveni spolu s ostatními. Ne lidskou silou, ne lidskými léky a mastičkami. Ne tím, že budeme předstírat, že jsme zdraví a že jsme se do „leprosária“ dostali omylem. Tím, že přiznáme, že jsme nemocní tomu největšímu lékaři. Tím, že přijmeme kapky Ježíšovy krve a tím, že budeme pravidelně užívat medicínu v podobě Bible a modlitby.

Je církev elitním klubem, nebo leprosáriem? Jsme klubem naplněným lidskou pýchou, kde neexistují problémy a nikdo kdo problém má tam nepatří? Nebo jsme domovem naděje pro ty, kteří si všimli „bílé skvrny“ na svém životě a chtějí se jí zbavit? Přeji vám, abyste ve vaší církvi nalezli naději a povzbuzení k vyléčení ze své smrtelné nemoci.

P.S.:No a pokud se vám dnešní zamyšlení nad otázkou a odpovědí líbilo, tak se už můžete těšit na příště. Budeme přemýšlet o tom, proč se občas k názvu naší církve přidává označení „církev ostatků“.