Zdravím vás všechny, kteří jste se rozhodli si přečíst další zamyšlení nad otázkou a odpověďmi :-) Minule jsme se zamýšleli nad otázkou co to znamená být církví ostatků. Chtěla bych dnes na toto téma navázat. Pokud jste poslouchali, pak si možná vzpomenete na můj názor, že naše církev připomíná otevřený hrob s hromadou koster. Je to u nás jak po vymření. Proto vám dnes položím otázku, která v mých uších poslední dobou zní úplně nejčastěji: Co dělat, abychom vzkřísili církev?
Možná bychom mohli začít tím, že se pokusíme učit CO bylo příčinou naší „smrti“. Ono je dobré vědět, na co si člověk má dát pozor, aby zanedlouho po vzkříšení neskončil opět v hrobě J. Takže jaké máme možnosti?
Církev možná zemřela prostým stářím – tedy přirozenou smrtí. Já nevím jak vám, ale mě se to nezdá. 150 let je pro církev rozpuk mládí. A navíc pokud jsem opravdu církev ostatků, tak bychom snad měli vydržet až do konce – jedno kdy ten konec přijde, nebo ne? V tom případě nám zbývají méně přirozené varianty.
První nepřirozenou variantou, která vás možná napadne je smrtelná nemoc – hřích. Ano, ta se za jednu z příčin smrti dá označit naprosto jednoznačně. Ovšem myslím, že na ni nesmíme svalovat veškerou vinu, protože kdyby to byla jediná příčina, pak by smrt nastala až za daleko delší dobu.
Tou další je podvýživa. Církev nebyla dostatečně krmena Božím slovem. To už je pravděpodobnější. Jak to? zeptáte se možná. Vždyť každý týden slyšíme kázání, většina z nich je dokonce docela dobrá. Dokonce i doma si občas tu Bibli otevřeme a něco si přečteme. Zjevně to nestačí. Boží slovo nestačí jen přijímat, musíme ho také pořádně strávit. Konec konců i když se nacpete k prasknutí a pak všechno vyzvracíte, tak vám to jídlo moc užitečné nebude. Pokud nad Biblí a nad Božím slovem, které se nám předkládá v podobě kázání, nebudeme přemýšlet, nemůžeme se divit, že duchovně hladovíme, až zemřeme na podvýživu.
Další variantou je udušení, v důsledku závalu lavinou všednodenních povinností. Opět si můžete říct, že přeháním, ale věřte mi, nic neškodí duchovnosti tolik, jako přílišná zaměstnanost a příliš mnoho povinností. Pokud pořád máte v hlavě tisíc věcí, které musíte stihnout, udělat, obstarat, pak je jasné, že na přemýšlení o Božím slovu vám moc času a energie nezbude. A bez toho, abychom se zastavili, ztišili a nadechli pořádně životodárného vánku Božího Ducha se nezbytně udusíme ve smogu světa. Pokud se vám zdá, že na takové zastavení a nadechnutí se si čas prostě nedokážete udělat, zkuste to teď, v tuto chvíli.
Třetí příčinou smrti může být otrava krve. Myslím to samozřejmě obrazně. Krev – tedy to, co nám dává život – to jsou v případě jakékoli skupiny vztahy. Pokud je naše skupinová krev otrávená – pokud jsou otrávené naše vztahy, pak je smrt nevyhnutelná. Jsme opět u mého oblíbeného tématu – vztahy v církvi. Pokud chceme žít, musíme je pročistit. Potřebujeme „vztahovou transfuzi“. Potřebujeme z našich vztahů odstranit to, co je otravuje. Potřebujeme obnovit důvěru a blízkost tam, kde nyní nacházíme jen podezření a chlad.
Nakonec bych si dovolila uvést jako příčinu smrti vraždu. Církev byla zavražděna Božím největším a nejhouževnatějším protivníkem – ďáblem. Osobně si myslím, že to je do značné míry alibistická odpověď, za kterou bychom se občas rádi schovali. Ale právě to udělat nesmíme. Musíme přijmout zodpovědnost. I když ďábel může být ten, kdo nám do vztahů stříká jed, i když může být tím, kdo nás dusí světskými starostmi, my nejsme bezmocní. Můžeme a musíme se bránit. A pokud to neděláme, pak na smrti církve neseme veliký podíl viny.
Jistě mi dáte za pravdu, že příčin smrti by se dalo při troše snahy najít daleko víc. Nám však tento „vzorek“ stačí. Tohle jsou ty základní věci, na které si musíme dát pozor když se nám podaří církev vzkřísit.
Když se to podaří…to nezní příliš jistě. Není to vyjádření stoprocentní důvěry v to, že se to povede. Je to spíše vyjádření přání, aby tomu tak bylo. Církev je možná už příliš dlouho na smrtelném loži, či v hrobě. Příliš dlouho na to, aby bylo cesty zpět do říše živých. Pokud se mnou sdílíte tento mírně skeptický pohled, mám pro vás dobrou zprávu:
Nejsme na tenhle úkol sami. Možná si teď říkáte, že tohle je takové univerzální zpráva, kterou používám v každé situaci. Asi je to pravda. Ale myslím, že ve většině případů je to vše co potřebujeme vědět. Ať je úkol před námi sebesložitější, nejsme na něj sami. Je tu Bůh, pro kterého to, co se nám zdá jako nepřekonatelná skála je pouze malým kamínkem.
Církev umírá, nebo možná už zemřela. Je příliš pozdě na to, abychom my viděli ještě nějakou naději na záchranu. Ale Bůh smrt přemohl. Bůh, který dokázal Lazara po čtyřech dnech vyvést z hrobu dokáže znovu pozvednout, vzkřísit a uzdravit svou církev. Pro něj to není problém.
Možná bychom se teď mohli zeptat – proč to neudělal už dávno? Copak musí nechat věci zajít tak daleko? Proč svou církev neudržuje v bezvadném zdraví a kondici, pokud mu na ní záleží?
Předpokládám, že i odpověď na tyto otázky najdeme v našem příběhu. Ježíš na podobné otázky odpovídá svým učedníkům:
„Ta nemoc není k smrti, ale k tomu, aby byl oslaven Bůh a Syn Člověka.“
Pokud mrtvá církev bude vzkříšena, Bůh tím bude oslaven, protože ta církev mu pak bude věrně sloužit a vzdávat chválu. Společné překonávání velkých krizí plodí velké přátelství a věrnost. Myslíte, že Lazar někdy zapomněl na to, kdo ho vzkřísil? Já myslím, že určitě ne.
Je tedy něco, co můžeme udělat my? Můžeme mít nějaký podíl na vzkříšení církve?
Zkuste o tom chvíli přemýšlet...
Můžeme se tedy nějak podílet na vzkříšení církve? Když jsem nad touhle otázkou přemýšlela, pomaloučku se mě začala zmocňovat bezmoc. Ne, nemůžu udělat naprosto nic. Bůh jediný tohle může vyřešit. Ale proč ještě váhá? Proč? Listovala jsem novým zákonem a našla několik příběhů o vzkříšení, ale odpověď jsem nenacházela.
A pak jsem si najednou vzpomněla na příběh, který jsem slyšela v dětství. Starozákonní příběh. Příběh proroka Ezechiele. Bůh ho vzal do údolí plného suchých kostí a zeptal se ho: Lidský synu, mohou tyto kosti ožít? A prorok odpověděl: Panovníku Hospodine, ty to víš. A co řekl Bůh? Prorokuj tedy těmto suchým kostem…jistě všichni víte jak toto podobenství končí – poté, co prorok pronese to, co mu Hospodin přikázal se kosti složí dohromady, potáhnou se masem a kůží a jsou z nich opět živoucí lidé. Po tomto zážitku Ezechiel dostal příkaz, aby řekl Izraeli, že přesně toto Bůh udělá se svým lidem. Jako malou mě tenhle příběh fascinoval a když jsem si na něj vzpomněla v souvislosti s otázkou jestli a jak můžeme přispět ke vzkříšení naší církve, dal mi potřebnou odpověď i naději.
Víte, naše církev je plná suchých kostí. Ale možná nám chybí právě prorok Ezechiel. Prorok, který by těmto suchým kostem prorokoval, sděloval Boží slovo. Který by nelitoval zdánlivě zbytečné námahy na to, splnit Boží příkaz. A právě tohle je naše role v Božím příběhu vzkříšení církve. Volat k suchým kostem. Předávat Boží slovo těm, kteří jej nemohou slyšet, ale přesto na ně bude působit.
Není to jen role kazatelů a vedoucích sborů. Není to role předsedů sdružení či unií. Ne. Je to role každého z nás, kdo vidí stav v jakém se církev nachází a slyší Boží hlas, který říká, že tak to nesmí zůstat.
Poselství pro suché kosti je totiž i poselstvím pro Boží lid – Izrael. Prorok měl kázat Božímu lidu stejně jako hromadě suchých kostí. Co z toho plyne pro nás?
Bůh je stále stejný. Pořád věrný svému nevěrnému lidu. To znamená, že jeho slib, který tehdy dal – že vzkřísí svůj lid –, platí i pro nás. My – suché kosti – se mocí Božího slova opět můžeme probudit k životu. Nikdy není příliš pozdě. Bůh pro nás stále má místo a úkol. A má sílu nás vzkřísit.
P.S.: Pokud vás zajímá, jaké téma nás čeká příště, pak vězte, že naše uvažování bude o tom, zda je naše církev pro zábavu. Co myslíte, je?
Žádné komentáře:
Okomentovat