Bůh je, co s tím?

Otázek, které se kladou v souvislosti s vírou, je celá hromada. Některé si klademe sami, jiné nám položí naši přátelé, na další se nás zeptá třeba náš pastor. První a často také nejrychleji zodpovězená bývá otázka Existuje Bůh? Slyšíme ji prakticky dnes a denně. Většina z nás má po ruce rychlou odpověď, nad kterou už ani nepřemýšlí. Jistě že ano! To si piš! Někteří dokonce mají pohotově připraveno několik pádných argumentů. Jednoduchá otázka, pro věřícího člověka...proto vám ji nepoložím, ani dnes, ani v budoucnu. Vím, jak byste mi odpověděli, protože ty odpovědi sama používám. Pojďme se ale podívat na složitější otázky, které křesťana čekají. Ta možná úplně nejtěžší zní velmi prostě a obvykle se objeví hned po té první.

Bůh je, co s tím? Je to první otázka, kterou si položí obrácený člověk a zároveň otázka, kterou si nikdo z nás, kteří si říkáme věřící nesmí přestat klást. Bůh je...ve chvíli, kdy tohle začneme brát jako pravdu, musíme se sami sebe zeptat Co s tím? nebo možná Co s Ním? A odpověď na tuhle zásadní otázku? Je jich mnoho. Jsou lepší a horší, veselé i smutné, sladké i hořké...Je jen na nás, jakou si zvolíme. Tak se vás tedy ptám: Bůh je, co s tím?

Jedna z možných odpovědí zní: Bůh je, ale pro mě to nic neznamená...Bůh je daleko a nemá na mě vliv. Nebo Bůh se stejně nestará o to, co se děje se mnou, nebo o to, co dělám. Jinými slovy, Bůh sice je, ale pro mě jako kdyby nebyl. Úskalí téhle odpovědi jsou vcelku jasná. Koneckonců, i ďábel věří, že Bůh je. Dokonce věří, že je Bůh mocný, snad dokonce všemocný...ale pro ďábla to nic neznamená. Bůh je daleko...a Bůh se o něco takového, jako jsou lidi, nestará. Jenže to je zásadní omyl. Bůh není tak daleko, aby neviděl, neslyšel a necítil. Není tak daleko aby mu bylo jedno co se s námi děje, nebo co děláme. Bůh je vlastně velice blízko. Je tak blízko, jak ho necháme přijít. Je tak blízko, jak blízko potřebujeme aby byl. Stačí zavolat, zašeptat, vydechnout...cokoliv stačí proto, aby nás Bůh sevřel v náruči a ukázal nám, jak moc mu na nás záleží. Náš Bůh je náš Otec, náš táta. Vážně si myslíte, že je mu jedno, co se s námi děje? Tak se podívejte líp. Pohlédněte do očí, ve kterých se zrcadlí utrpení a bolest Golgotského kříže...jen proto, aby z nich mohla tryskat láska a zájem právě o TEBE. Zkuste o tom přemýšlet.

Možná si teď právě říkáte, že takové věci, jako byla má první odpověď přece nepotřebujete slyšet. Jsme křesťané a je tedy samozřejmé, že Kristovu oběť bereme jako výraz hluboké Boží lásky a jeho zájmu o nás. Pro vás tu mám druhou možnou odpověď: Bůh je a pro mě to něco znamená. Co něco, znamená to pro mě víc než hodně. Bůh je a velmi mu záleží na tom, abychom se podle toho chovali. Z toho pro nás vyplývá spousta povinností. Jsme přece křesťané! A tak vedeme zanícené diskuze o tom, zda světit sobotu či neděli a zda papežství je nebo není šelmou z Danielova proroctví. Nejíme vepřové maso nebo se v pátek postíme, pravidelně se účastníme bohoslužeb, posloucháme kázání a usneme jen pokud jsme měli mimořádně těžký týden a další týden z toho pak máme výčitky. Pravidelně platíme desátky, zpíváme chvalozpěvy, každý den si čteme dlouhé pasáže z Písma a trávíme hodiny na modlitbách...To by bylo, aby se to pánu Bohu nelíbilo. Zkrátka my si víme velice dobře rady s tím, že Bůh je. Naneštěstí, i do téhle odpovědi se vloudila skulinka. Bůh není hrací automat. Nefunguje to tak, že do něj naházíš modlitby a desátky a nakonec vyhraješ JACKPOT v podobě věčného života. Bůh nechce roboty. Kdyby je chtěl, vytvořil by si je. Bůh nepotřebuje, abychom mu ukazovali jak jsme dobří. Nepotřebuje, abychom ho jako cvičení psíci svými kousky přesvědčovali, že právě my se hodíme do jeho nebeské manéže. Pro Boha máme všichni stejnou cenu - cenu kapky krve jeho syna. On nás spasil. Ničím jsme si to nezasloužili a zasloužit si to nemůžeme. Je to dar.

OK, říkáte si teď možná se spokojeným zamnutím rukou, tak je to jasné. Bůh je a chce, aby nám bylo dobře. Bůh nás miluje, tak nás spasil...je to dar. Jsme jeho děti. Jeho lásku si nemůžeme zasloužit, takže proč se snažit. Stačí natáhnout ruku...a Bůh dá. Jo, proč se chovat jako naši zastaralí rodiče, nebo jako ty šílený generace před náma. Je 21.století a na zákonictví už nikdo nehraje. My přece máme vztah s Bohem, on nás miluje a jediný co po nás chce je, aby nám bylo dobře, abychom se radovali. Tak proč ne? Zajdem do hospůdky, dáme cígo, nebudem to hrotit. V sobotu večer se jde na dýzu, mladý jsme jen jednou, tak proč z toho nevytřískat co nejvíc. A když náhodou provedem něco opravdu špatnýho...no tak co. Bůh nám přece všechny naše hříchy odpustil už dávno a tak když ho potom odprosíme, všechno bude fajn. No big deal. Každej zodpovídáme sám za sebe a komu se něco nelíbí, nemusí s náma chodit. Je to jeho hloupost...Hraje si na svatouška, ale my víme, že je stejně pokrytec. Nebo se chce cítit, jako že je něco lepšího než my ostatní...no však ono se ještě uvidí. Ano, přesně tak. Ono se uvidí...Opravdu si myslíme, že Bůh se shovívavě, nebo dokonce s potěšením dívá na to, jak si pomalu ničíme zdraví, ideály i naděje tím, že saháme po tom, co nás uspokojí jen na krátkou dobu? Dokážeme si namluvit, že Bůh, který nás miluje a zaplatil za nás tak vysokou cenu se s klidem a úsměvem dívá na to, jak mu dokazujeme, že za to opravdu nestojíme, protože nejsme zas o tolik víc než zvířata? Nemůžeme mít všechno. Buď zvolíme pomíjivé potěšení světa, nebo věčnou radost Boží přítomnosti a lásky. Všechny pravidla nejsou pro blbý a ne vždycky je liberalismus projevem duchovní síly. Co říkáte, je možné, že někteří z nás odpovídají jedním z těhle dvou extrémů? A nejsem to zrovna právě já, nebo ty?

Pokud se vám zdá, že jste ještě stále nenašli tu vaši odpověď na otázku Bůh je, co s tím? Pro vás tu mám ještě jednu - pro dnešek poslední.

Bůh je, co s tím? Nejlepší odpověď na tuhle otázku dal - jak jinak - sám Boží syn, Ježíš. Vzpomenete si ještě na příběh, kdy k němu přišel muž, který se ho zeptal: Mistře, které přikázání je největší? Tehdy nám Ježíš řekl vše, co potřebujeme vědět. "Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou." To je naše odpověď. Nevím, jestli jste to někdy postřehli, ale Ježís tu dává přímo návod na to, co dělat s tím, že Bůh je. Jsou to tři kroky: 1. srdce - tedy milovat Boha. Zvládáte to? Že Bůh miluje nás, to víme. Zbývá jen tuto lásku opětovat a zejména ve chvílích, kdy je nám opravdu špatně se tohle může ukázat jako obrovský problém. 2. mysl - to může znamenat věřit Bohu. Jak už jsem říkala, věřit v Boha zvládá i satan. Věřit Bohu je ale něco jiného. Věřit Bohu zahrnuje i spoustu "volných pádů" které musíme v našem životě absolvovat. Jste připraveni? Nechte Bohu kormidlo svého života a věřte, že on vás jako dobrý kapitán doveze přesně tam, kde máte a chcete být. a 3. síla - tu využíváme při tom, když pro Boha pracujeme. Když se podílíme na jeho díle a když plníme jeho nařízení. Ne proto, aby nás Bůh miloval víc, ale proto, že my milujeme jeho. Boží lásku si nemůžeme zasloužit, ale můžeme ji opětovat...a naše skutky budou toho důkazem. A závěr dnešního uvažování?
Bůh je...tak se podle toho chovejme.

P.S.: Ježíš v našem příběhu ale neskončil jen u jednoho přikázání. Pokračoval: "Druhá je mu podobné. Miluj svého bližního, jako sám sebe." A to bude naše otázka pro příště: Miluju sebe, miluju tebe?