Co je to církev ostatků?

Už po šesté mám tu čest přivítat vás u poslechu pořadu Bůh je, co s tím? Naše dnešní otázka je zaměřená trochu méně „obecně křesťansky“. Týká se totiž hlavně církve adventistů a zní: Co to znamená být církví ostatků? Nejsem teoložka a proto se nebudu pouštět do složitých výkladů prorockého významu církve ostatků. Chtěla bych se ovšem zamyslet nad jejími charakteristikami.

Abych řekla pravdu, vždycky mi to označení přišlo přinejmenším podivné. Hlavně proto, že jsem mu příliš nerozuměla. Ono je to totiž dost dlouho co tohle označení vzniklo a tak se z něj postupem doby stal archaismus. A s těmi mají občas problémy nejen mladí lidé. Občas je velice těžké rozluštit jejich význam. A výraz církev ostatků není výjimkou. Tedy je to hlavně slovo OSTATEK, nebo OSTATKY.

Nevím jak vám, ale mě při vyslovení tohoto výrazu naskočí jako první význam, ve kterém je v dnešní době toto slovo nejčastěji používáno. Určitě víte, jaký význam mám na mysli: OSTATKY to jsou obvykle tělesné pozůstatky člověka, který zemřel. Jistě mi dáte za pravdu, že toto není zrovna nejšťastnější a nejlepší asociace ve spojení s církví. Alespoň ne s tou naší. Možná by se to hodilo jako výraz pro některé církve uctívající relikvie jako jsou kosterní a jiné pozůstatky světců. To naše církev nedělá.

Ovšem původní význam tohoto slova byl značně širší. Nevztahoval se pouze na kosti a jiné organické zbytky mrtvol. Jako ostatek, nebo ostatky se označovalo vše co zbylo. Vše, co zůstalo, nebo chcete-li ostalo. Náš sesterský jazyk toto slovo stále aktivně používá, my jsme jej nahradili slovem zůstat. Možná by nám trochu pomohlo trochu upgradeovat i náš výraz. Co kdybychom použili výraz zůstatek?

I to nám něco připomíná…ovšem pro většinu z nás je v tomhle případě konotace o dost příjemnější. Je totiž propojena s penězi. Zůstatek máme v bance na účtu. Možná si teď říkáte, že tohle má s církví společného ještě míň. Dokonce to zavání mamonem – takže to taky není zrovna vhodný výraz.

Pak se nabízí ještě synonymum zbytek. Zbytky mohou být různé. Příjemné i nepříjemné, zlé i dobré. Ale abych se přiznala, představa církve zbytků se mi nijak zvlášť nelíbí – zní to jako že my jsme ti, co se už jinam nevešli, nebo ti, které žádná jiná církev nechtěla. To taky není nejpříjemnější představa.

Dobrá, když tedy všechny asociace spojené s těmito výrazy nejsou zrovna pozitivní, proč jsou adventisti na své označení církev ostatků (které si mimochodem sami přiřkli) tak pyšní? Vy, kteří jste „v pravdě“ už nějakou tu dobu asi odpověď znáte. Možná jste dokonce trochu pohoršeni nad tím, co jsem právě řekla. Nebojte, budu se to všechno snažit napravit. Jak jsem už říkala, slovo ostatek a jeho moderní synonyma nám moc pozitivních výkladů nenabízejí. Přesto jsme na tohle označení pyšní a já si troufám tvrdit, že právem.

Církev ostatků je totiž výsostné a pochvalné označení. Označuje ty, kteří jsou Božím vyvoleným lidem. Takže máme opravdu na co být pyšní. Má to ovšem háček, ne-li hák. A ten vězí přesně v tom, že , jak jsem již zmínila, jsme si toto označení přiřkli sami. Jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že ocenění, či titul, který někdo udělí sám sobě se nedá považovat za příliš platný. Chtělo by to nějakou verifikaci. Nějaké ověření, že opravdu na tento titul máme nárok.

Jenže jak si ověřit něco, k čemu nemáme pořádné směrnice? Žádnou bodovou škálu, žádný test. Jak poznat, že je toto označení platné? Co to znamená, být církví ostatků? Je tu biblická definice ze Zjevení a ta říká, že to jsou ti, kteří až do poslední chvíle zůstanou věrní Bohu a budou zachovávat jeho přikázání.

A jsme zase u toho. To jsme už přece probrali. V tom máme jasno. Jsme milující křesťané, pravá Boží rodina, místo, kde lidé mohou nacházet naději. Milujeme našeho nebeského Otce a samozřejmě zachováváme jeho přikázání. Znamená to tedy, že jsme církví ostatků? Tak schválně, kolik z vás zakřičelo hlasité ANO? I já si myslím, že pokud by tohle všechno byla pravda, pak bychom byli na nejlepší cestě se členy církve ostatků opravdu moct nazývat. Ale jak víme, jsme lidé a zdaleka ve všem nejsme perfektní a stoprocentní. Bůh to naštěstí ví také. Je to důvěra v jeho plán spasení, která je dalším nezbytným prvkem v naší definici církve ostatků.

Teď bych si dovolila trochu odbočit a vrátit se zpět ke svému počátečnímu výkladu významu slova ostatek. Jak jsem už říkala, mám s tímhle výrazem trochu problém, protože se mi automaticky před očima zobrazí kostra. Dlouho jsme sama sebe přesvědčovala, že tenhle význam s naší církví absolutně nemá co dělat. Tak dlouho, až jsem si začala čím dál tím jasněji uvědomovat, že právě tenhle obraz je možná přesně to, co se naší církvi podobá úplně nejvíc.

Často, když se dívám na naše sbory a konec konců i na sebe zdá se mi, že se dívám na otevřený hrob s hromadou koster. Naše církev umírá. A není to jen zmenšující se počet členů. Ani tím nemyslím písně, které jsou stejné jako před sto lety. Naše společenství umírá duchovně. Navenek e stále tváříme jako nábožensky aktivní společenství. Dokonce se čas od času zmůžeme i na nějakou tu evangelizační kampaň. Občas ulovíme pár duší. Ale jaký je vnitřní život naší církve? Asi se mnou budete souhlasit, když řeknu, že setkávat se jednou za týden na společné bohoslužbě je dost málo.

Pokud nežijeme duchovně každý den, umřeme. Nedávno jsem četla krásné přirovnání. Jak dlouho vydržíte bez dechu? Pak byste neměli déle vydržet zůstat bez modlitby. A jak dlouho přežijete bez vody? Pak déle nemůžete být ani bez živé vody, kterou vám nabízí Ježíš Kristus. Pokud se tímhle nebudeme řídit, může se nám snadno stát, že se staneme duchovními ostatky – kostrami. A to není to, co Bůh myslel pojmenováním církev ostatků.

Už jsme narazili i na „zmodernizované pojmenování“ slovo ostatek nahradíme slovem zůstatek. I tady můžeme najít paralelu a jak už jsem řekla, je to paralela příjemnější, než v prvním případě.

Pojďme se tedy na "zůstatkovou" paralelu podívat. Pokud máte účet v bance, pak jistě víte, že zůstatek je velice důležitý. Máloco lidi v dnešním světě zajímá tolik jako jejich zůstatek na účtu. Každý z nás si přeje, aby ten zůstatek byl co nejvyšší a stále stoupal. Nebudu vám teď dělat přednášku o tom, jak nemáme ulpívat na hmotných věcech. Chci, abyste si uvědomili, že pokud jsme církví ostatků, pak jsme takovým Božím zůstatkem na jeho pozemském kontě.

Stejně jako my sledujeme úzkostlivě pohyby peněz a stav svého zůstatku, Bůh sleduje naše pohyby a stav své církve. Přeje si, aby náš počet byl co nejvyšší a stále stoupal. A myslím, že při pohledu na naši církev se občas i bojí, že zůstane v červených číslech.

My, lidé, rozhodně nejsme dobrá investice. Nedokážeme ani udržet hodnotu, neustále podléháme inflaci. Nebeští ekonomové se jistě chytají za hlavu a dávno již Bohu radili, aby své investice přemístil někam, kde se budou zhodnocovat. Ale Bůh to neudělal a neudělá. Jde mu právě o nás. I když jeho zůstatek se stále menší. A za to bychom mu měli být velice vděční.

Co to znamená být církví ostatků? To znamená zbýt na Boží straně, i když všichni ostatní hrají proti nám. Znamená to zůstat věrní Jemu a Jeho zásadám. Znamená to být zakotvení ve víře a spoléhat na Boží lásku ať se děje co chce.

Buďme církví zůstatku a ne církví ostatků. Přála bych si, aby až se jednou v nebi bude dělat vyúčtování, moje i vaše jméno bylo zahrnuto v sumě konečného Božího zůstatku.

P.S.: Protože naše církev je opravdu častěji církví koster a "ostatků", myslím že by bylo na místě zamyslet se nad tím, Jak naši církev vzkřísit? - a to také bude tématem příštího příspěvku.