Co mají společného křesťané a děti?

Hezký den, zdravím vás po delší odmlce a omlouvám se všem, kteří pravidelně zabrousili na tento blog, v naději, že zde najdou další díly pořadu Bůh je, co s tím? a jejich naděje byla zklamána. Doufám, že vám to všechno v následujících dnech a týdnech vynahradím. Dnes tu pro vás jsou hned čtyři "nové" díly:

Pro první z nich jsem si zvolila otázku, která má základ v samotné Bibli. Dalo by se říci, že Písmo nás přímo vybízí (a to hned několikrát) abychom si ji položili. Vsadím se, že mnozí z vás tuto, nebo jí velmi podobnou otázku již nejednou slyšeli z kazatelny a tím pádem si můžou myslet, že znají všechny odpovědi. Otázka, která nás bude provázet dnešním pořadem, zní: Co mají společného křesťané a děti?

Většině z vás se právě teď v hlavě jistě odehrál biblický příběh, který k takovémuto zamyšlení přímo vybízí. Jde o příběh, který je zaznamenán ve třech ze čtyř evangelií, a dalo by se tedy říct, že je na něj položen jistý zvláštní důraz. Jedná se o velmi kratičkou, o to však zajímavější epizodku. Pojďme si ji ale přece převyprávět. K Ježíšovi se zase jednou schází množství lidí. Tentokrát se ovšem nejedná o posluchače, prahnoucí po jednom z Ježíšových slavných podobenství, či kázání. Jde o maminky, které přinášejí a přivádějí své děti a doufají, že jim Ježíš požehná. Učedníci jsou z tohoto výjevu celí nesví a snaží se jim v přístupu k Mistrovi všemožně zabránit. Ježíš však horlivé muže napomene a řekne jim, že dětem (či takovým, jako děti) patří nebeské království.

Nedokážu si představit tváře učedníků, poté, co slyšeli tuhle větu. Vsadím se ale, že se na nich mísil údiv s absolutní zmateností. To co jejich Mistr právě řekl nedávalo smysl. Jak by si mohly děti, které si ani pořádně neuvědomovaly, co se s nimi děje, zajistit VIP vstupenku do Božího království? Spousta teologů, kazatelů a vykladačů Písma se tímto matoucím Ježíšovým výrokem zabývala a zabývá. Věřím, že vy sami už na to také máte nějaký názor. Chtěla bych se s vámi teď podělit o několik myšlenek, které v tomto kontextu napadají mě.

Co mají společného křesťané a děti? První věcí, která mě napadla, bylo, že děti mají rády příběhy. Celé hodiny dokáží poslouchat, číst si, nebo se dívat na pohádky, bajky a vyprávění všeho druhu. Křesťané mají plnou knihu příběhů – Bibli. Dáte mi možná za pravdu, když řeknu, že většina biblických příběhů zní prostě jako pohádky. Dobro vítězí, zlo je potrestáno, vše je v pořádku. A právě tyto příběhy si dovolím použít jako ilustraci první věci, kterou si my křesťané, můžeme od dětí vzít. Tou věcí je jakýsi idealismus, nebo chcete-li, víra v dobro. Děti věří, že dobro je silnější, než zlo. A to jim dává bezstarostnost, protože když jsou na straně dobra, nemůže se jim přece nic stát. Tuhle jistotu s dospíváním ztrácíme. Zjišťujeme, že dobro nebývá vždy odměněno a zlo potrestáno…a tak pomalu přestáváme věřit, že dobro je silnější, než zlo. Ale ono je! Bible nám to neustále opakuje. Dobro zvítězí. Zlo bude poraženo. Můžeme - musíme se na to spolehnout.

Klademe si dnes otázku, Co mají společného křesťané a děti? Nebo také, co by společného mít měli. Před písničkou jsem mluvila o víře v to, že dobro je silnější než zlo a proto nad ním vítězí. Kupodivu i v řadách křesťanů se najde spousta lidí, kteří mají problém tomuto věřit. Proč? Snad proto, že je to příliš jednoduché. Znáte to…Když Bůh je s námi…to je přeci klišé! Kolik pravd jsme už z našich životů vyloučili a zahodili do škatulky frází a klišé, jen proto, že se nám zdály příliš snadné, příliš jednoduše řečené? A přitom právě to je další věc, kterou by si křesťané mohli a měli od dětí vzít. Dospělé totiž často opouští důvěra v jednoduché pravdy. V matematice se takovým tvrzením říká AXIOMY – tvrzení, která se nedokazují. Jak rosteme, přestávají nám stačit. Chceme důkazy, poučky, nebo třeba soubory veršů a jejich výklady. Zkrátka chceme věci zkomplikovat, protože máme pocit, že to nám pomůže nahlédnout, co je za nimi. To všechno je důležité a jistě to v našem životě křesťana má své místo, úlohu a hodnotu. Ale jak říká přísloví, v jednoduchosti je krása. Je jednodušší shodnout se na jednoduchých věcech. Čím méně víme, tím více věříme. Ostatně třeba Pavel v jednom ze svých listů říká, že: Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spoasit ty, kdo věří bláznovskou zvěstí. Naše moudrost je tak omezená, že nám může spíše uškodit, než pomoct.Potřebujeme jednoduché pravdy, které drží náš svět ve chvíli, kdy rozum selhává. Jedním z nádherných příkladů axiomů, na kterých stojí náš křesťanský svět je dětská písnička „Má Pán Ježíš, má mě rád“ – zkuste si ji teď vybavit a trochu se zamyslet nad jejími slovy. Věříte jim? Já tedy ano – už od svých čtyř let, pokud mi úplně neselhává paměť J. I když přiznávám bez mučení, že některé pasáže mi v určitých časových obdobích dávaly pořádně zabrat. Třeba slova „má mě rád i v nemoci, on vždy může pomoci“ mi působily nemalé problémy. Ne že bych někdy pochybovala o tom, že Bůh může pomoci. Spíš jsem se sama sebe ptala, jestli opravdu pomůže. A co když nepomůže? Ovšem odpověď na mé otázky se skrývá v té samé písničce. V jednom z nejotřepanějších a nejčastěji používaných klišé křesťanského světa. Má Pán Ježíš, má mě rád. Prosté. Děti ani nenapadne, ptát se proč by Bůh pomáhal, nebo jestli pomůže. Děti prostě důvěřují, že Bůh je má rád. Důvěřují, že každý splní co slíbí. Důvěřují…

Ale to už se dostáváme k další věci, kterou mají křesťané a děti společnou a to je DŮVĚRA. I když, dospělí křesťané v tom nejsou zas tak dobří. Měli bychom víc důvěřovat druhým lidem a méně myslet na zadní vrátka. Měli bychom více důvěřovat Bohu, protože on to s námi myslí dobře. Důvěra a víra spolu totiž velmi úzce souvisí. Nejlepší ilustrací víry, kterou jsem kdy viděla, je tzv. hra na důvěru. Hra, kdy si dítě stoupne na židli, nebo jinak vyvýšené místo a za jeho záda si stoupnou jeho přátelé. Dítě potom zavře oči a padá…důvěřuje, že ti za ním ho nenechají dopadnout na tvrdou zem. Věřím, tedy padám. Víra je pád a důvěra, že mě Bůh chytí. Bůh nás vybízí: Skoč, vzdej se kontroly, nech to na mě! Chcete ho poslechnout?

Poslušnost bych nazvala další věcí, která se jaksi očekává jak od dětí, tak od křesťanů. Asi se teď ptáte komu a čemu bychom měli jako křesťané být poslušní? Přikázání, církevní řád, další nařízení, dogmata, věrouka, kazatelé…spousta věcí si nárokuje naši pozornost a poslušnost. Ale nejdůležitější, co bychom jako Boží děti měli poslouchat, jsou Ježíšova slova: NÁSLEDUJ MĚ! Pojď v mých stopách, uč se ode mne. Stejně jako děti se učí od svých rodičů tím, že je napodobují a chtějí být jako oni, i my bychom se měli chtít učit od svého nebeského Otce. Měli bychom ho napodobovat. V čem? Například v lásce! Láska je Boží největší dar a nejtěžší úkol, který nám dal. Miluj Boha a miluj lidi ve svém okolí… Láska nás neuchrání před bolestí, hněvem a hořkostí. Ale pomůže nám, aby tyhle pocity nenadělaly příliš velikou paseku.

Je spousta věcí, které křesťané a děti mají, nebo by měli mít společné. Tou poslední o které jsme mluvili je napodobování rodičů. Našeho nebeského Otce bychom měli napodobovat v lásce. To však opět velice úzce souvisí s další společnou charakteristikou dětí a křesťanů. Láska nám dává možnost být upřímní. Upřímnost nám dává svobodu. A v tomhle se opět máme od dětí co učit. Děti jsou upřímné. Neskrývají své pocity. Dokáží se rozzlobit, rozplakat, rozkřičet se. Je jim jedno, kde a s kým zrovna jsou. Dokáží se radovat, skákat a výskat. Dokáží kdykoli přijít a říct „Mám tě rád.“ Nebo třeba „Promiň.“ Děti jsou přirozeným barometrem nálady. Mají jakási „vnitřní tykadla“, kterými dokáží zjistit, jak se člověk zrovna cítí a tomu se pak přizpůsobí. V dospělosti tuhle schopnost, kterou nazýváme empatie, často ztrácíme. Třeba proto, že prostě máme příliš mnoho vlastních problémů, na to, abychom se na lidi kolem třeba podívali, natož, abychom se snažili zjistit, jak jim je, nebo co je trápí…Zkusme se i tomhle vrátit do dětství, pomůže to nejen nám.

Poslední věcí, kterou podle mého názoru děti a křesťané sdílejí je křehkost. To že děti jsou křehké je vidět a tak nějak se s tím počítá. Ovšem dospělí lidé často nejsou o nic odolnější. Podle toho bychom se k sobě také měli chovat. Je víc než snadné člověku zasadit ránu, ze které se nikdy úplně nevzpamatuje a proto bychom se měli mít pořádně na pozoru, abychom to nedělali. A tím se vlastně znovu tak nějak vracíme k lásce. Každý z nás touží být milován. Protože láska, kterou nám někdo dá nás dělá silnějšími a pevnějšími. Protože láska je to jediné, co nás dokáže ochránit, jako brnění, nebo štít.

A proto naše dnešní uvažování zakončím jednoduchou větou, která zní jako klišé:

Děti, váš nebeský Otec vás miluje!

Můžeme si vzít prázdniny od Boha?

Dnes pro vás mám jednu otázku, kterou nejspíš zas tak často neslýcháte, ale dost možná jste se nad ní už zamýšleli. Blíží se prázdniny, dny volna, dny, kdy spousta z nás dostane dovolenou, dá si pauzu od práce, školy, povinností, starostí...možná že bychom se mohli zeptat, jestli je možné vzít si volno od víry, od křesťanství, od svého přesvědčení? O tom také dnes bude řeč. Ale především se budeme zabývat jinou otázkou. Otázkou, která s těmi předchozími úzce souvisí. Otázka, která je mottem dnešního pořadu zní: Můžeme si vzít prázdniny od Boha?

Odpověď se zdá být jednoduchá. Jistě, že ne. Bůh je přece s námi, ať děláme co děláme, ať jdeme kam jdeme. Není možné od něho utéct, není možné ho „setřást“. Nic takového jako dovolená od Boha prostě neexistuje. I když na druhou stranu…nemají snad nevěřící lidé „dovolenou od Boha“ pořád? Neřeší to, neptají se, nedovolují se. Jenže počítá se i tohle? Vždyť oni nikdy s Bohem nic neměli, takže si od něho brát dovolenou ani nemuseli… No, ale v tuhle chvíli podstatné je, že prostě mají volno. Takže by to logicky mělo jít i nám, křesťanům.

Možná si už delší chvíli říkáte o čem to vlastně mluvím. Co by to jako mělo znamenat, dovolená od Boha? V čem to spočívá? Co si pod tím máme představit? Asi to do značné míry závisí na každém z nás. Už jsem zmínila prázdniny od křesťanství – od víry a od svého přesvědčení. Zkrátka se přestaneme ohlížet na pravidla, přestaneme si pořád připomínat, co smíme a co ne…přestaneme se hlídat a přestaneme se snažit. Neměli jste už někdy chuť přesně tohle udělat? Vykašlat se na všechno, vyhodit pravidla z okna, vzít si volno od toho věčného „jako křesťan bys měl tohle a neměl tamto“? A udělali jste to už někdy?

Řekla bych, že každý z nás to někdy, alespoň částečně, udělal. Kupodivu, i tahle „duševní dovolená“ dokáže mít podobné účinky, jako „normální dovolená“. Někdy nás dokáže „dostat zpět do formy“, dodat nám sílu a ukázat nám, že naše víra je vlastně dobrá, nebo přinejmenším není tak špatná, jak jsme si mysleli, když jsme si dovolenou brali. Ale jindy nás právě ta „dovolená“ dokáže ještě víc vyčerpat a dostat nás na úplné dno našich sil a energie. Místo toho, abychom se cítili volní a radostní, je všechno ještě černější a horší. A někdy se nám zase naše malá dovolená může zalíbit natolik, že se rozhodneme se ke svému přesvědčení prostě už nevrátit. Někdy také můžeme mít tendenci aplikovat něco z „prázdninových“ manýrů i po návratu z dovolené. Jenže to je obvykle dost těžko slučitelné. Dřív nebo později se musíme rozhodnout, jestli své chování opět přizpůsobíme „běžnému životu“ nebo jestli se necháme „vyhodit“. Ať už je to kterákoli z uvedených možností, v každém případě naše „dovolená“ bude mít následky. Někdy menší, někdy větší…podle toho jak dlouhá ta „dovolená“ zrovna byla a jak „daleko“ jsme odešli…ale nějaké následky vždycky mít bude.

Chtěli jste si už někdy vzít dovolenou od Boha? Měli jste už někdy chuť mu říct „Dej mi svátek!“? Měli jste chuť od něj utéct, prostě to zabalit, začít ho ignorovat? A udělali jste to? Pokud ano, jaké to potom mělo následky? A udělali byste to znovu? To je spousta otázek, na které musíte odpovědět jen a jen sami sobě a sami za sebe. Před písničkou jsme si povídali o „dovolené od víry“ a dovolené od zásad. Prostě o takových prázdninách pro svědomí. Ale je to to samé jako prázdniny/volno od Boha?

V jistém smyslu určitě ano. Ale když se na to podíváme z jiného úhlu, zjistíme, že volno od vlastního přesvědčení zdaleka není to samé, co prázdniny od Boha. Jak si tedy vzít prázdniny od Boha? Jak jsem říkala už na začátku, zdálo by se to nemožné. Ale ve skutečnosti je to více než jednoduché. Vážně. Stačí chtít. Stačí si o to říct. Stačí pomyslet, naznačit…Bůh nás zná, on nás stvořil. A stvořil nás jako svobodné bytosti. Můžeme si sami vybrat, jestli chceme, aby v našem životě byl, nebo ne. Můžeme se rozhodnout, jestli budeme s ním, nebo bez něj. Jinými slovy, můžeme si od něj vzít dovolenou kdykoli. A nemusíme kvůli tomu hned začít vyvádět vylomeniny. Nemusíme si nutně vzít dovolenou i od pravidel a zásad. Nemusíme se začít chovat naprosto opačně, než do té chvíle. Můžeme dál prostě pokračovat tak, jak jsme to vždycky dělali. A přesto být bez Boha. Přesto mít „dovolenou“. Prostě se k Bohu otočíme zády a řekneme „Nech mě být. Dej mi svátek.“ Můžeme ho ignorovat. On se nám nebude vnucovat, nebude nás přemlouvat a přesvědčovat, nebude nás u sebe držet. Chce, abychom s ním byli dobrovolně. Kdyby nechtěl, nedal by nám svobodnou vůli.

Chcete si vzít dovolenou od Boha? Proč by to někdo měl chtít? Zdá se vám to divné? Možná třeba proto, že pocit toho, že nás někdo stále sleduje je nepříjemný. Nebo proto, že se nám ne vždycky líbí všechno, co nám a pro nás Bůh dělá.

Vlastně je to stejné jako s lidmi. I když je máme sebevíc rádi, občas si od nich prostě potřebujeme odpočinout, abychom se z toho všeho nezbláznili. Potřebujeme se od nich vzdálit, možná abychom získali nadhled, nebo abychom si třeba jen uvědomili, jak moc nám chybí. S Bohem to může být to samé. Může se nám stát, že prostě budeme potřebovat vzít si od něj dovolenou. Prostě někam na chvíli vypadnout, být sami, vyčistit si hlavu, srovnat si myšlenky, zorientovat se.

Někteří z vás si teď možná kladou otázku, zda opravdový, upřímný a dobrý křesťan opravdu něco takového potřebuje. Jestli by měl o něco takového stát. Vždyť životním ideálem každého křesťana by přece měla být situace právě opačná – pevné a trvalé spojení s Bohem. Taková blízkost, jakou jen můžeme mít. A napořád.

Ano, to je možné. Ale ideály jsou ideály a realita je realita. A jelikož Bůh je dokonalý a my jsme nedokonalí, nesneseme prostě jeho přítomnost stále, pořád, nonstop. A proto realita je taková, že prostě prázdniny a dovolenou potřebujeme a potřebovat budeme. A není to nic špatného. Jen si na to nesmíme moc zvykat. A neměli bychom ty „dovolené“ zbytečně prodlužovat. Aby se nám pak nestalo, že se jednoho krásného dne prostě z té dovolené zapomeneme vrátit – nebo se nám nebude chtít.

Můžeme si vzít dovolenou od Boha? Jistě, že můžeme. Bůh si z nás nedělá otroky a nechce, abychom s ním byli proti své vůli. Chce, aby nám s ním bylo dobře. Pokud s ním nechceme být, pak potřebujeme dovolenou. A třeba se nám po nějaké době začne prostě stýskat. A možná taky ne.

Takhle to zní dost tvrdě a možná až kacířsky. Ale Bůh pozná, když s ním nechceme být. Pozná, když se nám s ním a u něj nelíbí, pozná, když v našem srdci není vítán. A přetvářka je horší, než říct, že potřebujeme čas.

Nemusíme se nutně vzdát všech svých zásad, můžeme stále žít jako křesťané, vypadat jako křesťané a chovat se úplně normálně, běžně, jako vždycky. A Bůh bude s námi pořád. Bude nám nablízku, nebude tak daleko aby neslyšel naše volání a nebude se nám schovávat, když s ním budeme chtít být.

Musíme ale myslet na to, že každá „dovolená“ má svoje následky a ty nemusí být a nejsou vždycky pozitivní a příjemné. Naopak, někdy se nám může stát, že naše „dovolená“ se ukáže jako katastrofa a nejhorší rozhodnutí, které jsme v životě udělali. Bůh nás toho chce ušetřit, ale my někdy potřebujeme i tvrdou lekci, abychom si uvědomili, co je opravdu důležité a co je dobré.

Přeju vám hezké prázdniny, ať už je budete trávit s kýmkoli a jakkoli.

Existuje křesťanská hudba?

Mám pro vás otázku, která nejčastěji padá v mezigeneračních diskuzích a konfrontacích, i když, jak jsem se sama v pátek přesvědčila, se může velmi snadno objevit i během rozhovoru mladých lidí mezi sebou. Tato otázka se může zdát naprosto banální, ale může se za ní skrývat spousta věcí.

Otázka pro tento díl pořadu Bůh je, co s tím? zní: Existuje křesťanská hudba? Slyšeli jste už někdy tuto, nebo podobnou otázku? Jsem si víc než jistá, že ano. A nejen, že jste ji slyšeli, ale odpovídali jste na ni. Možná ne nahlas, ale rozhodně sami pro sebe. Existuje křesťanská hudba? Co dělá hudbu křesťanskou? Co všechno se pod termín křesťanská hudba může schovat a schovává? Nad tímto tématem jistě neuvažujete poprvé. Odpovědi se různí. Dokonce velice různí. Proč? Protože hudba je – ostatně jako umění obecně – předmětem velmi subjektivního vnímání, subjektivního pohledu a názoru na věc.

Každý z nás má jiný vkus co se týče hudby. Každému se líbí něco jiného – někomu rychlejší rytmus, někomu pomalejší, někomu hlasitější hudba a někomu tišší. To je všechno v pořádku. Bůh nás přece stvořil jako různorodé bytosti. Problém ovšem nastává, pokud chceme Boha hudbou oslavovat. Pak totiž narazíme se svým vkusem na ty, kteří mají vkus rozdílný a tyto srážky bývají často velmi prudké a velmi bolestné. Na začátku jsem řekla, že tato otázka nejčastěji vyplouvá v dialogu mezi generacemi. Ony totiž různé generace se právě nejvíce liší ve svém „oblíbeném“ hudebním žánru a stylu a následkem toho také v názoru na to, co je hudba vhodná k Boží oslavě a co ne. Paradoxně, často možná právě vhodnost či nevhodnost hudby k použití při bohoslužbě určuje i to, zda se některým lidem bude ta či ona hudba líbit.

Nemusí ovšem vůbec záležet na hudbě samotné – melodie hraná na kytaru není svatá a není vhodná, zatímco tatáž melodie hraná na klavír může být a je při bohoslužbě běžně používána. Často píseň zpívaná v pohřebním tempu je brána za důstojnou a bohulibou, zatímco pokud tu samou píseň mládež zahraje v tempu rychlejším, je to od nich div ne svatokrádež a každopádně drzost hraničící s urážkou. Navíc písně mladých nejsou ve zpěvníku a nezpívají se už desítky let, takže si je ještě nepamatujeme, ale mládež chce, abychom zpívali.

Jenže neměla by být bohoslužebná hudba především zpívaná nebo hraná s radostí a nadšením? A to se přece s pohřebním rytmem vylučuje, nebo ne? Tak která je potom ta opravdová „křesťanská hudba“? Jsou to majestátní, ale nudné chorály, klišéidní a často nesrozumitelné hymny doprovázené varhanami, nebo veselé a živé chvály a gospely zpívané za doprovodu bicích a kytar? A tady opět můžeme slyšet mají pravdu mladí, nebo staří? Vyberte si. A nebo je to ještě o něčem jiném? A pokud ano, tak o čem?

Existuje křesťanská hudba? A jaká hudba to je? Čím se vyznačuje? To jsou otázky, na které se dnes snažíme najít odpověď. Před písničkou jsem mluvila o tom, že vkus každého člověka se liší a že potom vznikají problémy a spory – a to třeba i o jednu píseň. Mluvila jsem o tom, jak naše vnímání ovlivňuje rytmus, nebo použité hudební nástroje. Možná si teď říkáte: To je sice všechno hezké, ale přece jen to není úplně to, s čím mám problém já.

Ony totiž největší spory se samozřejmě vedou právě o hudební styly jako celky, tak nějak obecně. Zatímco pop, folk a jiné „klidnější a pomalejší“ žánry jsou běžně přijímány, i když se jedná o píseň novou, s rockem už je trochu problém o dalších „módních žánrech“ – jakým je třeba hip-hop – ani nemluvě. Někdo by řekl, že je to opět problém rytmu. To, co má rytmus pomalejší, melodii zpěvnější a tendenci „být tišší“ je prostě automaticky prohlašováno za svatější. Tvrdá muzika z nějakého důvodu není tak svatá. Asi právě proto, že je tvrdá.

Ale v dnešní době to není zdaleka tak jednoduché, jako dřív. Když si pustíte pouze melodii, bez slov, těžko poznáte, zda se jedná o píseň, či hudbu „křesťanskou“ nebo ne – tedy pokud se nebude jednat o nápěv nějaké notoricky známé písně. Zkrátka a dobře, vnímání hudby se posouvá. Řada lidí začíná zastávat názor, že „neexistuje křesťanská a nekřesťanská hudba“, pouze „křesťanský a nekřesťanský text“. S tímto názorem se můžeme ztotožnit, nebo s ním polemizovat. To je na nás.

Moje osobní zkušenost mi říká, že to ve velké většině případů je pravda. Text je to, co dává písni její vypovídací hodnotu. Text je to, na čem záleží. Dokonce i již zmíněný hip-hop může být křesťanský svým textem. Zastánci tohoto přístupu obvykle poukazují i na fakt, že právě tyto „nové a moderní žánry“ je třeba využívat, protože mají větší oslovovací potenciál pro lidi „za světa“ a zejména pro ty mladé. Musíme přece vycházet novým „duším“ vstříc.

Samozřejmě ani pravidlo, že křesťanský text dělá křesťanskou i hudbu nemůže platit a neplatí úplně paušálně. Občas je totiž třeba brát v potaz víc, než text. Například, kdyby vám někdo řekl, že hraje křesťanský Death-metal, asi by vám to připadalo divné, i kdyby byl text sebelepší. On totiž název žánru často leccos vypovídá - a když ne přímo název, tak třeba původ žánru, nebo jeho celková idea. Protože každý žánr má nějakou tu svou původní ideu. Ta se často musí úplně změnit, nebo popřít, pokud daný žánr chceme najednou začít považovat za křesťanský a chceme, aby jej tak vnímali i ostatní. Opět si vezmu za příklad hip-hop. V běžném hip-hopu, když ho posloucháte, detekujete poměrně silné navrstvení vulgárních výrazů. Je jasné, že tohle by v křesťanském prostředí prostě nefungovalo – zcela jistě by to nebylo přijato dobře. A tak se tento původní „návyk“ a idea hip-hopu musí upravit a posunout. Musí se prostě „udělat křesťanštější“.

To, jestli hudba sama o sobě je špatná a dobrá – nebo křesťanská a nekřesťanská, je hodně těžká otázka. Každý si na ni odpoví podle svého vkusu. To, jestli je hudba křesťanská, pokud je křesťanský text se možná zdá jako jednoznačnější, ale není. Musím se přiznat, že donedávna jsem měla tendenci to právě takhle brát – písnička, která má křesťanský text je prostě křesťanská, protože hudba sama o sobě nemůže být špatná…ale byla jsem upozorněna na to, že hudba má často i jiné „ovlivňující faktory“, než právě text. Jedním z nich může být třeba i celkový projev interpreta. Dá se za křesťanskou hudbu označit píseň, v jejímž průběhu zpěvák (nebo jiný člen skupiny) roztříská kytaru, prokopne buben, či provede něco jiného, se stejně destruktivním účinkem?

Existuje křesťanská hudba? Nebo pouze křesťanská interpretace hudby? Můžeme, když slyšíme melodii, o ní říct, jestli se Bohu líbí, nebo ne? Můžeme ke svým bohoslužbám používat hudbu, jaká nás zrovna napadne, nebo se musíme držet pravidel – resp. tradic a zvyků, které nás zavazují? Můžeme i písně staré kdoví kolik let stále ještě zpívat tak, abychom z nich měli radost a aby nám tyto písně něco dávali? Kolem hudby je řada otázek, které si zodpovídá a dokonce zodpovědět musí každý z nás sám. Je těžké v tomto směru někoho o něčem přesvědčit. Možná ne každá hudba, jejíž text zdánlivě křesťanský je, opravdu chválí Boha. Problém a otazník je ve více než jednom aspektu.

A možná, že je tohle všechno – jak říkají někteří moji kamarádi – jen zástupný problém a opravdový háček visí někde jinde. Možná, že to vůbec není o vnějších projevech. Možná, že to není o písních, o jejich rytmu, melodii, možná to dokonce není ani o emocích. Možná, že nezáleží ani na vnějších projevech interpreta písně. Třeba záleží jen a jen na tom, co ten člověk, který zpívá či hraje „k Boží oslavě“ má uvnitř, ve svém srdci. Třeba nejvíc záleží na tom, zda svou „křesťanskou hudbu“ myslíme opravdu upřímně. Zkrátka, možná absolutně vůbec nezáleží na formě…ale záleží na obsahu. Protože zbude-li nám pouze forma, bez obsahu, bez toho, abychom u toho měli srdce a mysl, dopadneme jako Izraelité, kterým Bůh říká: Vaše hudba se mi hnusí, nemohu ji snést. Jejich hudba, byla stejná jako vždycky – pouze jejich přístup k ní se změnil.

Zaleží na tom, co my sami do té které písně, nebo hudby dáme.

Kdo je to kazatel?

Kdo je kazatel? Případně kdo by kazatel měl být? A nemyslím teď Kazatele s velkým K, autora stejnojmenné biblické knihy, ale docela „normálního“, „obyčejného“ kazatele, nebo chcete-li faráře, případně pastora. Kdo je kazatel? Čím se vyznačuje, čím se odlišuje od ostatních lidí? V čem je zvláštní?

Spousta křesťanských církví se v současné době potýká s fenoménem úbytku mladých mužů, kteří by se chtěli dát na „kněžskou dráhu“. Je zajímavé, že stejně jako řada jiných povolání, i práce faráře či kazatele, která byla ještě před poměrně krátkou dobou prestižní záležitostí, se nyní nachází na okraji zájmu mladé generace. Důvodů pro to je jistě mnoho, i když nejsou možná až tak zjevné, jako právě u jiných „z módy vyšlých“ profesí. Pojďme si teď alespoň některé z nich zkusit přiblížit:

Zaprvé, svět se celkově sekularizuje. Upadá zájem o křesťanství, o víru – a tedy i o její představitele. Stejně jako pomalu vymírají sbory a kostely, vymírají i kazatelé a kněží. Za druhé, ve světě, kde o peníze jde (jak říká náš prezident) až na prvním místě, existuje jistě spousta zajímavějších a lákavějších profesí, než zrovna kněžství. Být kazatelem je totiž často mladými lidmi vyhodnoceno, jako mnoho práce za málo peněz. Navíc jde o práci s lidmi – což je práce dost nevyzpytatelná. Mnoho „oveček“ totiž svého pastora (kazatele) bere zároveň jako manželského poradce, výchovného poradce nebo dokonce psychologa, což může být velmi vyčerpávající.

Dalším důvodem, který s tím předchozím velmi úzce souvisí, je fakt, že kazatelé potom často nemají na svou vlastní rodinu tolik času, kolik by měli a chtěli. A přitom právě od svých duchovních křesťané očekávají, že jim budou vzorem snad v každé oblasti života – a zejména v životě rodinném. Těmito očekáváními pak často netrpí pouze kazatel sám, ale i zbytek rodiny.

Zkrátka od kazatele jsme se naučili očekávat, že bude perfektní tam, kde my selháváme. Že bude mít vždy slova útěchy, že nám nabídne řešení pro každou situaci. Povýšili jsme ho na nadčlověka, na „zástupce Boha na zemi“, zkrátka na toho, kdo má nevyčerpatelné množství energie a nekonečné znalosti i schopnosti. Navíc musí být opravdu v každém ohledu příkladným křesťanem a člověkem vůbec…

Před písničkou jsem mluvila o tom, že v dnešní době není zrovna mnoho těch mladých mužů, kteří by se dobrovolně rozhodli nastoupit kazatelskou dráhu. Popravdě řečeno, když se to vezme kolem a kolem, ani se jim nedivím. Ono to totiž jako povolání skutečně stojí za houby…

Což ovšem neznamená, že si myslím, že je špatné být kazatelem. Samozřejmě, že ne. Bez kazatelů by naše církev – žádná církev – nemohla existovat. Kazatelé jsou totiž duchovními vůdci, oporami a pastýři církve. To oni jdou v čele a udávají tempo a směr. Když se podíváte do minulosti, zjistíte, že i církve reformační, které s katolickou hierarchií nechtěli mít nic společného dřív nebo později museli ze svého středu kazatele vybrat. Právě proto, aby je někdo vedl a ukazoval jim směr. Aby tu byl někdo, kdo by mohl řešit problémy a odpovídat na otázky, někdo, kdo by bděl nad společenstvím věřících.

Tohle je všechno moc hezké, ale taky zatraceně těžké. Jak už jsem řekla, povolání kazatel je zkrátka nezáviděníhodné a prakticky nezvládnutelné. Přesto je to pro život církve esenciální. Tak co s tím? Odpověď je nasnadě a já jen doufám, že mě teď nenařknete ze slovíčkaření. Být kazatelem totiž není zaměstnání, nebo povolání. Být kazatelem, to je poslání. Zdánlivě malý rozdíl, ale ve skutečnosti je mezi těmito pojmy propast. Zaměstnání je něco, co vykonáváme, abychom se uživili, nebo proto, že nás to baví a jsme v tom dobří…naopak poslání je něco, co často ani dělat nechceme – a už vůbec ne na uživení se – ale děláme to, protože věříme, že tak je to správné. Že si nás k tomu zkrátka Bůh vybral a že chce, abychom to dělali. Náš úkol tím nebude o nic lehčí – naopak, může být ještě těžší, protože na nás bude ležet tíha ještě daleko větší zodpovědnosti – ale zároveň bude jaksi lehčí se s ním srovnat a smířit. A případně také těžší od něj utéct.

Kazatel je tedy člověk Bohem poslaný, aby vedl jeho lid. Klíčová v téhle větě jsou slova člověk Bohem poslaný. Pokud totiž kazatele přestaneme vnímat jako Bohem poslaného a osloveného, může se nám stát, že se staneme hluší vůči tomu, co skrze kazatele chce Bůh říci nám. Ještě větší škodu ovšem napácháme, pokud přehlédneme, že kazatel, i když je poslán Bohem, je stále pouze člověk – stejně jako my. Kazatelé, stejně jako ostatní lidé dělají chyby. Kazatelé, stejně jako my, řeší osobní problémy. A kazatelé, stejně jako my, selhávají.

Na kazatelích často leží větší tlak, než na prostých členech církve. Jsou pod drobnohledem a každý jejich poklesek se bere jako zvlášť těžké provinění. Slova chvály slyší málokdy, zato slova kritiky a nevděku k jejich uším doléhají častěji, než si většina z nich zaslouží. Navíc jsou vysoké nároky kladeny i na jejich rodiny. Stěhování, měnění školy i zaměstnání, ztráty přátel…navíc neustále omílané věty typu: „Jak se to chováš, jsi přece dcera/syn kazatele…“ To, že svého otce/manžela vidí velice málo, nebo to, že telefon zvoní často i pozdě večer a návštěvy přicházejí ve kteroukoli dobu…To vše jsou věci, které jsou denním chlebem kazatelské rodiny a pokud chcete znát můj názor, je to chleba pěkně tvrdý. Právě podpora rodiny a nejbližších je však často pro kazatele klíčová. Protože pokud pro rodinu kazatel je „zaměstnání“, je často tato cesta neschůdná a špatně končí. Pokud i rodina bere kazatelství jako poslání, pak je situace sice těžká, ale zvládnutelná.

Kazatelem může být kdokoli. Člověk jakéhokoli vzezření, temperamentu, nebo schopností. Existuje totiž pouze jeden univerzální popis kazatele – kazatel je člověk povolaný, poslaný a spojený s Bohem.

Kdo je to vlastně kazatel? Je to nadčlověk? Je to někdo, kdo je perfektní a bezchybný? Je to někdo, kdo je pokud možno neomylný a schopný vyřešit cokoli a kdykoli? Jistě cítíte, že tyto charakteristiky jsou přehnané a nadnesené. Takhle přece nikdo fungovat nemůže. To prostě není možné. I kazatelé jsou jen lidé. Mají své chyby, mohou občas uklouznout a ne vždycky zvládnou úplně všechno. I kazatelé občas mají „své dny“ i oni řeší osobní krize a problémy.

Přesto vnímáme kazatele jako zvláštní osoby. Osoby, které by měly být lepší, než my ostatní. Být kazatelem znamená vyslyšet Boží povolání a přijmout jeho poslání. I když se nám občas nechce, i když jsme to neplánovali, i když si nejsme jisti, že na to máme. Právě tohle mě na kazatelích fascinuje úplně nejvíc. Když posloucháte jejich příběhy, často v nich zazní slova jako: „Nečekal jsem to, neplánoval jsem to, nechtěl jsem…“ A přece se to stalo a oni stojí před námi. Plní Boží úkol. Vedou jeho církev a nesou na svých ramenou často víc, než jen své vlastní problémy. Proto bychom si jich měli vážit, proto si zaslouží naši podporu a úctu. Místo toho se jim často dostává jen kritiky a odsuzujících slov. Jak často dokážeme říct, že někdo není dobrý kazatel, jen proto, že zrovna nám nesedne jeho styl, nebo jen proto, že v jeho rodině je možná o něco více problémů, než v té naší…

Kdo je to tedy kazatel? Kazatel je nezbytnou součástí církve. Kazatel je pastýř, vůdce, člověk.