Existuje křesťanská hudba?

Mám pro vás otázku, která nejčastěji padá v mezigeneračních diskuzích a konfrontacích, i když, jak jsem se sama v pátek přesvědčila, se může velmi snadno objevit i během rozhovoru mladých lidí mezi sebou. Tato otázka se může zdát naprosto banální, ale může se za ní skrývat spousta věcí.

Otázka pro tento díl pořadu Bůh je, co s tím? zní: Existuje křesťanská hudba? Slyšeli jste už někdy tuto, nebo podobnou otázku? Jsem si víc než jistá, že ano. A nejen, že jste ji slyšeli, ale odpovídali jste na ni. Možná ne nahlas, ale rozhodně sami pro sebe. Existuje křesťanská hudba? Co dělá hudbu křesťanskou? Co všechno se pod termín křesťanská hudba může schovat a schovává? Nad tímto tématem jistě neuvažujete poprvé. Odpovědi se různí. Dokonce velice různí. Proč? Protože hudba je – ostatně jako umění obecně – předmětem velmi subjektivního vnímání, subjektivního pohledu a názoru na věc.

Každý z nás má jiný vkus co se týče hudby. Každému se líbí něco jiného – někomu rychlejší rytmus, někomu pomalejší, někomu hlasitější hudba a někomu tišší. To je všechno v pořádku. Bůh nás přece stvořil jako různorodé bytosti. Problém ovšem nastává, pokud chceme Boha hudbou oslavovat. Pak totiž narazíme se svým vkusem na ty, kteří mají vkus rozdílný a tyto srážky bývají často velmi prudké a velmi bolestné. Na začátku jsem řekla, že tato otázka nejčastěji vyplouvá v dialogu mezi generacemi. Ony totiž různé generace se právě nejvíce liší ve svém „oblíbeném“ hudebním žánru a stylu a následkem toho také v názoru na to, co je hudba vhodná k Boží oslavě a co ne. Paradoxně, často možná právě vhodnost či nevhodnost hudby k použití při bohoslužbě určuje i to, zda se některým lidem bude ta či ona hudba líbit.

Nemusí ovšem vůbec záležet na hudbě samotné – melodie hraná na kytaru není svatá a není vhodná, zatímco tatáž melodie hraná na klavír může být a je při bohoslužbě běžně používána. Často píseň zpívaná v pohřebním tempu je brána za důstojnou a bohulibou, zatímco pokud tu samou píseň mládež zahraje v tempu rychlejším, je to od nich div ne svatokrádež a každopádně drzost hraničící s urážkou. Navíc písně mladých nejsou ve zpěvníku a nezpívají se už desítky let, takže si je ještě nepamatujeme, ale mládež chce, abychom zpívali.

Jenže neměla by být bohoslužebná hudba především zpívaná nebo hraná s radostí a nadšením? A to se přece s pohřebním rytmem vylučuje, nebo ne? Tak která je potom ta opravdová „křesťanská hudba“? Jsou to majestátní, ale nudné chorály, klišéidní a často nesrozumitelné hymny doprovázené varhanami, nebo veselé a živé chvály a gospely zpívané za doprovodu bicích a kytar? A tady opět můžeme slyšet mají pravdu mladí, nebo staří? Vyberte si. A nebo je to ještě o něčem jiném? A pokud ano, tak o čem?

Existuje křesťanská hudba? A jaká hudba to je? Čím se vyznačuje? To jsou otázky, na které se dnes snažíme najít odpověď. Před písničkou jsem mluvila o tom, že vkus každého člověka se liší a že potom vznikají problémy a spory – a to třeba i o jednu píseň. Mluvila jsem o tom, jak naše vnímání ovlivňuje rytmus, nebo použité hudební nástroje. Možná si teď říkáte: To je sice všechno hezké, ale přece jen to není úplně to, s čím mám problém já.

Ony totiž největší spory se samozřejmě vedou právě o hudební styly jako celky, tak nějak obecně. Zatímco pop, folk a jiné „klidnější a pomalejší“ žánry jsou běžně přijímány, i když se jedná o píseň novou, s rockem už je trochu problém o dalších „módních žánrech“ – jakým je třeba hip-hop – ani nemluvě. Někdo by řekl, že je to opět problém rytmu. To, co má rytmus pomalejší, melodii zpěvnější a tendenci „být tišší“ je prostě automaticky prohlašováno za svatější. Tvrdá muzika z nějakého důvodu není tak svatá. Asi právě proto, že je tvrdá.

Ale v dnešní době to není zdaleka tak jednoduché, jako dřív. Když si pustíte pouze melodii, bez slov, těžko poznáte, zda se jedná o píseň, či hudbu „křesťanskou“ nebo ne – tedy pokud se nebude jednat o nápěv nějaké notoricky známé písně. Zkrátka a dobře, vnímání hudby se posouvá. Řada lidí začíná zastávat názor, že „neexistuje křesťanská a nekřesťanská hudba“, pouze „křesťanský a nekřesťanský text“. S tímto názorem se můžeme ztotožnit, nebo s ním polemizovat. To je na nás.

Moje osobní zkušenost mi říká, že to ve velké většině případů je pravda. Text je to, co dává písni její vypovídací hodnotu. Text je to, na čem záleží. Dokonce i již zmíněný hip-hop může být křesťanský svým textem. Zastánci tohoto přístupu obvykle poukazují i na fakt, že právě tyto „nové a moderní žánry“ je třeba využívat, protože mají větší oslovovací potenciál pro lidi „za světa“ a zejména pro ty mladé. Musíme přece vycházet novým „duším“ vstříc.

Samozřejmě ani pravidlo, že křesťanský text dělá křesťanskou i hudbu nemůže platit a neplatí úplně paušálně. Občas je totiž třeba brát v potaz víc, než text. Například, kdyby vám někdo řekl, že hraje křesťanský Death-metal, asi by vám to připadalo divné, i kdyby byl text sebelepší. On totiž název žánru často leccos vypovídá - a když ne přímo název, tak třeba původ žánru, nebo jeho celková idea. Protože každý žánr má nějakou tu svou původní ideu. Ta se často musí úplně změnit, nebo popřít, pokud daný žánr chceme najednou začít považovat za křesťanský a chceme, aby jej tak vnímali i ostatní. Opět si vezmu za příklad hip-hop. V běžném hip-hopu, když ho posloucháte, detekujete poměrně silné navrstvení vulgárních výrazů. Je jasné, že tohle by v křesťanském prostředí prostě nefungovalo – zcela jistě by to nebylo přijato dobře. A tak se tento původní „návyk“ a idea hip-hopu musí upravit a posunout. Musí se prostě „udělat křesťanštější“.

To, jestli hudba sama o sobě je špatná a dobrá – nebo křesťanská a nekřesťanská, je hodně těžká otázka. Každý si na ni odpoví podle svého vkusu. To, jestli je hudba křesťanská, pokud je křesťanský text se možná zdá jako jednoznačnější, ale není. Musím se přiznat, že donedávna jsem měla tendenci to právě takhle brát – písnička, která má křesťanský text je prostě křesťanská, protože hudba sama o sobě nemůže být špatná…ale byla jsem upozorněna na to, že hudba má často i jiné „ovlivňující faktory“, než právě text. Jedním z nich může být třeba i celkový projev interpreta. Dá se za křesťanskou hudbu označit píseň, v jejímž průběhu zpěvák (nebo jiný člen skupiny) roztříská kytaru, prokopne buben, či provede něco jiného, se stejně destruktivním účinkem?

Existuje křesťanská hudba? Nebo pouze křesťanská interpretace hudby? Můžeme, když slyšíme melodii, o ní říct, jestli se Bohu líbí, nebo ne? Můžeme ke svým bohoslužbám používat hudbu, jaká nás zrovna napadne, nebo se musíme držet pravidel – resp. tradic a zvyků, které nás zavazují? Můžeme i písně staré kdoví kolik let stále ještě zpívat tak, abychom z nich měli radost a aby nám tyto písně něco dávali? Kolem hudby je řada otázek, které si zodpovídá a dokonce zodpovědět musí každý z nás sám. Je těžké v tomto směru někoho o něčem přesvědčit. Možná ne každá hudba, jejíž text zdánlivě křesťanský je, opravdu chválí Boha. Problém a otazník je ve více než jednom aspektu.

A možná, že je tohle všechno – jak říkají někteří moji kamarádi – jen zástupný problém a opravdový háček visí někde jinde. Možná, že to vůbec není o vnějších projevech. Možná, že to není o písních, o jejich rytmu, melodii, možná to dokonce není ani o emocích. Možná, že nezáleží ani na vnějších projevech interpreta písně. Třeba záleží jen a jen na tom, co ten člověk, který zpívá či hraje „k Boží oslavě“ má uvnitř, ve svém srdci. Třeba nejvíc záleží na tom, zda svou „křesťanskou hudbu“ myslíme opravdu upřímně. Zkrátka, možná absolutně vůbec nezáleží na formě…ale záleží na obsahu. Protože zbude-li nám pouze forma, bez obsahu, bez toho, abychom u toho měli srdce a mysl, dopadneme jako Izraelité, kterým Bůh říká: Vaše hudba se mi hnusí, nemohu ji snést. Jejich hudba, byla stejná jako vždycky – pouze jejich přístup k ní se změnil.

Zaleží na tom, co my sami do té které písně, nebo hudby dáme.