Dnes pro vás mám jednu otázku, kterou nejspíš zas tak často neslýcháte, ale dost možná jste se nad ní už zamýšleli. Blíží se prázdniny, dny volna, dny, kdy spousta z nás dostane dovolenou, dá si pauzu od práce, školy, povinností, starostí...možná že bychom se mohli zeptat, jestli je možné vzít si volno od víry, od křesťanství, od svého přesvědčení? O tom také dnes bude řeč. Ale především se budeme zabývat jinou otázkou. Otázkou, která s těmi předchozími úzce souvisí. Otázka, která je mottem dnešního pořadu zní: Můžeme si vzít prázdniny od Boha?
Odpověď se zdá být jednoduchá. Jistě, že ne. Bůh je přece s námi, ať děláme co děláme, ať jdeme kam jdeme. Není možné od něho utéct, není možné ho „setřást“. Nic takového jako dovolená od Boha prostě neexistuje. I když na druhou stranu…nemají snad nevěřící lidé „dovolenou od Boha“ pořád? Neřeší to, neptají se, nedovolují se. Jenže počítá se i tohle? Vždyť oni nikdy s Bohem nic neměli, takže si od něho brát dovolenou ani nemuseli… No, ale v tuhle chvíli podstatné je, že prostě mají volno. Takže by to logicky mělo jít i nám, křesťanům.
Možná si už delší chvíli říkáte o čem to vlastně mluvím. Co by to jako mělo znamenat, dovolená od Boha? V čem to spočívá? Co si pod tím máme představit? Asi to do značné míry závisí na každém z nás. Už jsem zmínila prázdniny od křesťanství – od víry a od svého přesvědčení. Zkrátka se přestaneme ohlížet na pravidla, přestaneme si pořád připomínat, co smíme a co ne…přestaneme se hlídat a přestaneme se snažit. Neměli jste už někdy chuť přesně tohle udělat? Vykašlat se na všechno, vyhodit pravidla z okna, vzít si volno od toho věčného „jako křesťan bys měl tohle a neměl tamto“? A udělali jste to už někdy?
Řekla bych, že každý z nás to někdy, alespoň částečně, udělal. Kupodivu, i tahle „duševní dovolená“ dokáže mít podobné účinky, jako „normální dovolená“. Někdy nás dokáže „dostat zpět do formy“, dodat nám sílu a ukázat nám, že naše víra je vlastně dobrá, nebo přinejmenším není tak špatná, jak jsme si mysleli, když jsme si dovolenou brali. Ale jindy nás právě ta „dovolená“ dokáže ještě víc vyčerpat a dostat nás na úplné dno našich sil a energie. Místo toho, abychom se cítili volní a radostní, je všechno ještě černější a horší. A někdy se nám zase naše malá dovolená může zalíbit natolik, že se rozhodneme se ke svému přesvědčení prostě už nevrátit. Někdy také můžeme mít tendenci aplikovat něco z „prázdninových“ manýrů i po návratu z dovolené. Jenže to je obvykle dost těžko slučitelné. Dřív nebo později se musíme rozhodnout, jestli své chování opět přizpůsobíme „běžnému životu“ nebo jestli se necháme „vyhodit“. Ať už je to kterákoli z uvedených možností, v každém případě naše „dovolená“ bude mít následky. Někdy menší, někdy větší…podle toho jak dlouhá ta „dovolená“ zrovna byla a jak „daleko“ jsme odešli…ale nějaké následky vždycky mít bude.
Chtěli jste si už někdy vzít dovolenou od Boha? Měli jste už někdy chuť mu říct „Dej mi svátek!“? Měli jste chuť od něj utéct, prostě to zabalit, začít ho ignorovat? A udělali jste to? Pokud ano, jaké to potom mělo následky? A udělali byste to znovu? To je spousta otázek, na které musíte odpovědět jen a jen sami sobě a sami za sebe. Před písničkou jsme si povídali o „dovolené od víry“ a dovolené od zásad. Prostě o takových prázdninách pro svědomí. Ale je to to samé jako prázdniny/volno od Boha?
V jistém smyslu určitě ano. Ale když se na to podíváme z jiného úhlu, zjistíme, že volno od vlastního přesvědčení zdaleka není to samé, co prázdniny od Boha. Jak si tedy vzít prázdniny od Boha? Jak jsem říkala už na začátku, zdálo by se to nemožné. Ale ve skutečnosti je to více než jednoduché. Vážně. Stačí chtít. Stačí si o to říct. Stačí pomyslet, naznačit…Bůh nás zná, on nás stvořil. A stvořil nás jako svobodné bytosti. Můžeme si sami vybrat, jestli chceme, aby v našem životě byl, nebo ne. Můžeme se rozhodnout, jestli budeme s ním, nebo bez něj. Jinými slovy, můžeme si od něj vzít dovolenou kdykoli. A nemusíme kvůli tomu hned začít vyvádět vylomeniny. Nemusíme si nutně vzít dovolenou i od pravidel a zásad. Nemusíme se začít chovat naprosto opačně, než do té chvíle. Můžeme dál prostě pokračovat tak, jak jsme to vždycky dělali. A přesto být bez Boha. Přesto mít „dovolenou“. Prostě se k Bohu otočíme zády a řekneme „Nech mě být. Dej mi svátek.“ Můžeme ho ignorovat. On se nám nebude vnucovat, nebude nás přemlouvat a přesvědčovat, nebude nás u sebe držet. Chce, abychom s ním byli dobrovolně. Kdyby nechtěl, nedal by nám svobodnou vůli.
Chcete si vzít dovolenou od Boha? Proč by to někdo měl chtít? Zdá se vám to divné? Možná třeba proto, že pocit toho, že nás někdo stále sleduje je nepříjemný. Nebo proto, že se nám ne vždycky líbí všechno, co nám a pro nás Bůh dělá.
Vlastně je to stejné jako s lidmi. I když je máme sebevíc rádi, občas si od nich prostě potřebujeme odpočinout, abychom se z toho všeho nezbláznili. Potřebujeme se od nich vzdálit, možná abychom získali nadhled, nebo abychom si třeba jen uvědomili, jak moc nám chybí. S Bohem to může být to samé. Může se nám stát, že prostě budeme potřebovat vzít si od něj dovolenou. Prostě někam na chvíli vypadnout, být sami, vyčistit si hlavu, srovnat si myšlenky, zorientovat se.
Někteří z vás si teď možná kladou otázku, zda opravdový, upřímný a dobrý křesťan opravdu něco takového potřebuje. Jestli by měl o něco takového stát. Vždyť životním ideálem každého křesťana by přece měla být situace právě opačná – pevné a trvalé spojení s Bohem. Taková blízkost, jakou jen můžeme mít. A napořád.
Ano, to je možné. Ale ideály jsou ideály a realita je realita. A jelikož Bůh je dokonalý a my jsme nedokonalí, nesneseme prostě jeho přítomnost stále, pořád, nonstop. A proto realita je taková, že prostě prázdniny a dovolenou potřebujeme a potřebovat budeme. A není to nic špatného. Jen si na to nesmíme moc zvykat. A neměli bychom ty „dovolené“ zbytečně prodlužovat. Aby se nám pak nestalo, že se jednoho krásného dne prostě z té dovolené zapomeneme vrátit – nebo se nám nebude chtít.
Můžeme si vzít dovolenou od Boha? Jistě, že můžeme. Bůh si z nás nedělá otroky a nechce, abychom s ním byli proti své vůli. Chce, aby nám s ním bylo dobře. Pokud s ním nechceme být, pak potřebujeme dovolenou. A třeba se nám po nějaké době začne prostě stýskat. A možná taky ne.
Takhle to zní dost tvrdě a možná až kacířsky. Ale Bůh pozná, když s ním nechceme být. Pozná, když se nám s ním a u něj nelíbí, pozná, když v našem srdci není vítán. A přetvářka je horší, než říct, že potřebujeme čas.
Nemusíme se nutně vzdát všech svých zásad, můžeme stále žít jako křesťané, vypadat jako křesťané a chovat se úplně normálně, běžně, jako vždycky. A Bůh bude s námi pořád. Bude nám nablízku, nebude tak daleko aby neslyšel naše volání a nebude se nám schovávat, když s ním budeme chtít být.
Musíme ale myslet na to, že každá „dovolená“ má svoje následky a ty nemusí být a nejsou vždycky pozitivní a příjemné. Naopak, někdy se nám může stát, že naše „dovolená“ se ukáže jako katastrofa a nejhorší rozhodnutí, které jsme v životě udělali. Bůh nás toho chce ušetřit, ale my někdy potřebujeme i tvrdou lekci, abychom si uvědomili, co je opravdu důležité a co je dobré.
Žádné komentáře:
Okomentovat