Hezký den, zdravím vás po delší odmlce a omlouvám se všem, kteří pravidelně zabrousili na tento blog, v naději, že zde najdou další díly pořadu Bůh je, co s tím? a jejich naděje byla zklamána. Doufám, že vám to všechno v následujících dnech a týdnech vynahradím. Dnes tu pro vás jsou hned čtyři "nové" díly:
Pro první z nich jsem si zvolila otázku, která má základ v samotné Bibli. Dalo by se říci, že Písmo nás přímo vybízí (a to hned několikrát) abychom si ji položili. Vsadím se, že mnozí z vás tuto, nebo jí velmi podobnou otázku již nejednou slyšeli z kazatelny a tím pádem si můžou myslet, že znají všechny odpovědi. Otázka, která nás bude provázet dnešním pořadem, zní: Co mají společného křesťané a děti?
Většině z vás se právě teď v hlavě jistě odehrál biblický příběh, který k takovémuto zamyšlení přímo vybízí. Jde o příběh, který je zaznamenán ve třech ze čtyř evangelií, a dalo by se tedy říct, že je na něj položen jistý zvláštní důraz. Jedná se o velmi kratičkou, o to však zajímavější epizodku. Pojďme si ji ale přece převyprávět. K Ježíšovi se zase jednou schází množství lidí. Tentokrát se ovšem nejedná o posluchače, prahnoucí po jednom z Ježíšových slavných podobenství, či kázání. Jde o maminky, které přinášejí a přivádějí své děti a doufají, že jim Ježíš požehná. Učedníci jsou z tohoto výjevu celí nesví a snaží se jim v přístupu k Mistrovi všemožně zabránit. Ježíš však horlivé muže napomene a řekne jim, že dětem (či takovým, jako děti) patří nebeské království.
Nedokážu si představit tváře učedníků, poté, co slyšeli tuhle větu. Vsadím se ale, že se na nich mísil údiv s absolutní zmateností. To co jejich Mistr právě řekl nedávalo smysl. Jak by si mohly děti, které si ani pořádně neuvědomovaly, co se s nimi děje, zajistit VIP vstupenku do Božího království? Spousta teologů, kazatelů a vykladačů Písma se tímto matoucím Ježíšovým výrokem zabývala a zabývá. Věřím, že vy sami už na to také máte nějaký názor. Chtěla bych se s vámi teď podělit o několik myšlenek, které v tomto kontextu napadají mě.
Co mají společného křesťané a děti? První věcí, která mě napadla, bylo, že děti mají rády příběhy. Celé hodiny dokáží poslouchat, číst si, nebo se dívat na pohádky, bajky a vyprávění všeho druhu. Křesťané mají plnou knihu příběhů – Bibli. Dáte mi možná za pravdu, když řeknu, že většina biblických příběhů zní prostě jako pohádky. Dobro vítězí, zlo je potrestáno, vše je v pořádku. A právě tyto příběhy si dovolím použít jako ilustraci první věci, kterou si my křesťané, můžeme od dětí vzít. Tou věcí je jakýsi idealismus, nebo chcete-li, víra v dobro. Děti věří, že dobro je silnější, než zlo. A to jim dává bezstarostnost, protože když jsou na straně dobra, nemůže se jim přece nic stát. Tuhle jistotu s dospíváním ztrácíme. Zjišťujeme, že dobro nebývá vždy odměněno a zlo potrestáno…a tak pomalu přestáváme věřit, že dobro je silnější, než zlo. Ale ono je! Bible nám to neustále opakuje. Dobro zvítězí. Zlo bude poraženo. Můžeme - musíme se na to spolehnout.
Klademe si dnes otázku, Co mají společného křesťané a děti? Nebo také, co by společného mít měli. Před písničkou jsem mluvila o víře v to, že dobro je silnější než zlo a proto nad ním vítězí. Kupodivu i v řadách křesťanů se najde spousta lidí, kteří mají problém tomuto věřit. Proč? Snad proto, že je to příliš jednoduché. Znáte to…Když Bůh je s námi…to je přeci klišé! Kolik pravd jsme už z našich životů vyloučili a zahodili do škatulky frází a klišé, jen proto, že se nám zdály příliš snadné, příliš jednoduše řečené? A přitom právě to je další věc, kterou by si křesťané mohli a měli od dětí vzít. Dospělé totiž často opouští důvěra v jednoduché pravdy. V matematice se takovým tvrzením říká AXIOMY – tvrzení, která se nedokazují. Jak rosteme, přestávají nám stačit. Chceme důkazy, poučky, nebo třeba soubory veršů a jejich výklady. Zkrátka chceme věci zkomplikovat, protože máme pocit, že to nám pomůže nahlédnout, co je za nimi. To všechno je důležité a jistě to v našem životě křesťana má své místo, úlohu a hodnotu. Ale jak říká přísloví, v jednoduchosti je krása. Je jednodušší shodnout se na jednoduchých věcech. Čím méně víme, tím více věříme. Ostatně třeba Pavel v jednom ze svých listů říká, že: Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spoasit ty, kdo věří bláznovskou zvěstí. Naše moudrost je tak omezená, že nám může spíše uškodit, než pomoct.Potřebujeme jednoduché pravdy, které drží náš svět ve chvíli, kdy rozum selhává. Jedním z nádherných příkladů axiomů, na kterých stojí náš křesťanský svět je dětská písnička „Má Pán Ježíš, má mě rád“ – zkuste si ji teď vybavit a trochu se zamyslet nad jejími slovy. Věříte jim? Já tedy ano – už od svých čtyř let, pokud mi úplně neselhává paměť J. I když přiznávám bez mučení, že některé pasáže mi v určitých časových obdobích dávaly pořádně zabrat. Třeba slova „má mě rád i v nemoci, on vždy může pomoci“ mi působily nemalé problémy. Ne že bych někdy pochybovala o tom, že Bůh může pomoci. Spíš jsem se sama sebe ptala, jestli opravdu pomůže. A co když nepomůže? Ovšem odpověď na mé otázky se skrývá v té samé písničce. V jednom z nejotřepanějších a nejčastěji používaných klišé křesťanského světa. Má Pán Ježíš, má mě rád. Prosté. Děti ani nenapadne, ptát se proč by Bůh pomáhal, nebo jestli pomůže. Děti prostě důvěřují, že Bůh je má rád. Důvěřují, že každý splní co slíbí. Důvěřují…
Ale to už se dostáváme k další věci, kterou mají křesťané a děti společnou a to je DŮVĚRA. I když, dospělí křesťané v tom nejsou zas tak dobří. Měli bychom víc důvěřovat druhým lidem a méně myslet na zadní vrátka. Měli bychom více důvěřovat Bohu, protože on to s námi myslí dobře. Důvěra a víra spolu totiž velmi úzce souvisí. Nejlepší ilustrací víry, kterou jsem kdy viděla, je tzv. hra na důvěru. Hra, kdy si dítě stoupne na židli, nebo jinak vyvýšené místo a za jeho záda si stoupnou jeho přátelé. Dítě potom zavře oči a padá…důvěřuje, že ti za ním ho nenechají dopadnout na tvrdou zem. Věřím, tedy padám. Víra je pád a důvěra, že mě Bůh chytí. Bůh nás vybízí: Skoč, vzdej se kontroly, nech to na mě! Chcete ho poslechnout?
Poslušnost bych nazvala další věcí, která se jaksi očekává jak od dětí, tak od křesťanů. Asi se teď ptáte komu a čemu bychom měli jako křesťané být poslušní? Přikázání, církevní řád, další nařízení, dogmata, věrouka, kazatelé…spousta věcí si nárokuje naši pozornost a poslušnost. Ale nejdůležitější, co bychom jako Boží děti měli poslouchat, jsou Ježíšova slova: NÁSLEDUJ MĚ! Pojď v mých stopách, uč se ode mne. Stejně jako děti se učí od svých rodičů tím, že je napodobují a chtějí být jako oni, i my bychom se měli chtít učit od svého nebeského Otce. Měli bychom ho napodobovat. V čem? Například v lásce! Láska je Boží největší dar a nejtěžší úkol, který nám dal. Miluj Boha a miluj lidi ve svém okolí… Láska nás neuchrání před bolestí, hněvem a hořkostí. Ale pomůže nám, aby tyhle pocity nenadělaly příliš velikou paseku.
Je spousta věcí, které křesťané a děti mají, nebo by měli mít společné. Tou poslední o které jsme mluvili je napodobování rodičů. Našeho nebeského Otce bychom měli napodobovat v lásce. To však opět velice úzce souvisí s další společnou charakteristikou dětí a křesťanů. Láska nám dává možnost být upřímní. Upřímnost nám dává svobodu. A v tomhle se opět máme od dětí co učit. Děti jsou upřímné. Neskrývají své pocity. Dokáží se rozzlobit, rozplakat, rozkřičet se. Je jim jedno, kde a s kým zrovna jsou. Dokáží se radovat, skákat a výskat. Dokáží kdykoli přijít a říct „Mám tě rád.“ Nebo třeba „Promiň.“ Děti jsou přirozeným barometrem nálady. Mají jakási „vnitřní tykadla“, kterými dokáží zjistit, jak se člověk zrovna cítí a tomu se pak přizpůsobí. V dospělosti tuhle schopnost, kterou nazýváme empatie, často ztrácíme. Třeba proto, že prostě máme příliš mnoho vlastních problémů, na to, abychom se na lidi kolem třeba podívali, natož, abychom se snažili zjistit, jak jim je, nebo co je trápí…Zkusme se i tomhle vrátit do dětství, pomůže to nejen nám.
Poslední věcí, kterou podle mého názoru děti a křesťané sdílejí je křehkost. To že děti jsou křehké je vidět a tak nějak se s tím počítá. Ovšem dospělí lidé často nejsou o nic odolnější. Podle toho bychom se k sobě také měli chovat. Je víc než snadné člověku zasadit ránu, ze které se nikdy úplně nevzpamatuje a proto bychom se měli mít pořádně na pozoru, abychom to nedělali. A tím se vlastně znovu tak nějak vracíme k lásce. Každý z nás touží být milován. Protože láska, kterou nám někdo dá nás dělá silnějšími a pevnějšími. Protože láska je to jediné, co nás dokáže ochránit, jako brnění, nebo štít.
A proto naše dnešní uvažování zakončím jednoduchou větou, která zní jako klišé:
Děti, váš nebeský Otec vás miluje!
Žádné komentáře:
Okomentovat