Kdo je to kazatel?

Kdo je kazatel? Případně kdo by kazatel měl být? A nemyslím teď Kazatele s velkým K, autora stejnojmenné biblické knihy, ale docela „normálního“, „obyčejného“ kazatele, nebo chcete-li faráře, případně pastora. Kdo je kazatel? Čím se vyznačuje, čím se odlišuje od ostatních lidí? V čem je zvláštní?

Spousta křesťanských církví se v současné době potýká s fenoménem úbytku mladých mužů, kteří by se chtěli dát na „kněžskou dráhu“. Je zajímavé, že stejně jako řada jiných povolání, i práce faráře či kazatele, která byla ještě před poměrně krátkou dobou prestižní záležitostí, se nyní nachází na okraji zájmu mladé generace. Důvodů pro to je jistě mnoho, i když nejsou možná až tak zjevné, jako právě u jiných „z módy vyšlých“ profesí. Pojďme si teď alespoň některé z nich zkusit přiblížit:

Zaprvé, svět se celkově sekularizuje. Upadá zájem o křesťanství, o víru – a tedy i o její představitele. Stejně jako pomalu vymírají sbory a kostely, vymírají i kazatelé a kněží. Za druhé, ve světě, kde o peníze jde (jak říká náš prezident) až na prvním místě, existuje jistě spousta zajímavějších a lákavějších profesí, než zrovna kněžství. Být kazatelem je totiž často mladými lidmi vyhodnoceno, jako mnoho práce za málo peněz. Navíc jde o práci s lidmi – což je práce dost nevyzpytatelná. Mnoho „oveček“ totiž svého pastora (kazatele) bere zároveň jako manželského poradce, výchovného poradce nebo dokonce psychologa, což může být velmi vyčerpávající.

Dalším důvodem, který s tím předchozím velmi úzce souvisí, je fakt, že kazatelé potom často nemají na svou vlastní rodinu tolik času, kolik by měli a chtěli. A přitom právě od svých duchovních křesťané očekávají, že jim budou vzorem snad v každé oblasti života – a zejména v životě rodinném. Těmito očekáváními pak často netrpí pouze kazatel sám, ale i zbytek rodiny.

Zkrátka od kazatele jsme se naučili očekávat, že bude perfektní tam, kde my selháváme. Že bude mít vždy slova útěchy, že nám nabídne řešení pro každou situaci. Povýšili jsme ho na nadčlověka, na „zástupce Boha na zemi“, zkrátka na toho, kdo má nevyčerpatelné množství energie a nekonečné znalosti i schopnosti. Navíc musí být opravdu v každém ohledu příkladným křesťanem a člověkem vůbec…

Před písničkou jsem mluvila o tom, že v dnešní době není zrovna mnoho těch mladých mužů, kteří by se dobrovolně rozhodli nastoupit kazatelskou dráhu. Popravdě řečeno, když se to vezme kolem a kolem, ani se jim nedivím. Ono to totiž jako povolání skutečně stojí za houby…

Což ovšem neznamená, že si myslím, že je špatné být kazatelem. Samozřejmě, že ne. Bez kazatelů by naše církev – žádná církev – nemohla existovat. Kazatelé jsou totiž duchovními vůdci, oporami a pastýři církve. To oni jdou v čele a udávají tempo a směr. Když se podíváte do minulosti, zjistíte, že i církve reformační, které s katolickou hierarchií nechtěli mít nic společného dřív nebo později museli ze svého středu kazatele vybrat. Právě proto, aby je někdo vedl a ukazoval jim směr. Aby tu byl někdo, kdo by mohl řešit problémy a odpovídat na otázky, někdo, kdo by bděl nad společenstvím věřících.

Tohle je všechno moc hezké, ale taky zatraceně těžké. Jak už jsem řekla, povolání kazatel je zkrátka nezáviděníhodné a prakticky nezvládnutelné. Přesto je to pro život církve esenciální. Tak co s tím? Odpověď je nasnadě a já jen doufám, že mě teď nenařknete ze slovíčkaření. Být kazatelem totiž není zaměstnání, nebo povolání. Být kazatelem, to je poslání. Zdánlivě malý rozdíl, ale ve skutečnosti je mezi těmito pojmy propast. Zaměstnání je něco, co vykonáváme, abychom se uživili, nebo proto, že nás to baví a jsme v tom dobří…naopak poslání je něco, co často ani dělat nechceme – a už vůbec ne na uživení se – ale děláme to, protože věříme, že tak je to správné. Že si nás k tomu zkrátka Bůh vybral a že chce, abychom to dělali. Náš úkol tím nebude o nic lehčí – naopak, může být ještě těžší, protože na nás bude ležet tíha ještě daleko větší zodpovědnosti – ale zároveň bude jaksi lehčí se s ním srovnat a smířit. A případně také těžší od něj utéct.

Kazatel je tedy člověk Bohem poslaný, aby vedl jeho lid. Klíčová v téhle větě jsou slova člověk Bohem poslaný. Pokud totiž kazatele přestaneme vnímat jako Bohem poslaného a osloveného, může se nám stát, že se staneme hluší vůči tomu, co skrze kazatele chce Bůh říci nám. Ještě větší škodu ovšem napácháme, pokud přehlédneme, že kazatel, i když je poslán Bohem, je stále pouze člověk – stejně jako my. Kazatelé, stejně jako ostatní lidé dělají chyby. Kazatelé, stejně jako my, řeší osobní problémy. A kazatelé, stejně jako my, selhávají.

Na kazatelích často leží větší tlak, než na prostých členech církve. Jsou pod drobnohledem a každý jejich poklesek se bere jako zvlášť těžké provinění. Slova chvály slyší málokdy, zato slova kritiky a nevděku k jejich uším doléhají častěji, než si většina z nich zaslouží. Navíc jsou vysoké nároky kladeny i na jejich rodiny. Stěhování, měnění školy i zaměstnání, ztráty přátel…navíc neustále omílané věty typu: „Jak se to chováš, jsi přece dcera/syn kazatele…“ To, že svého otce/manžela vidí velice málo, nebo to, že telefon zvoní často i pozdě večer a návštěvy přicházejí ve kteroukoli dobu…To vše jsou věci, které jsou denním chlebem kazatelské rodiny a pokud chcete znát můj názor, je to chleba pěkně tvrdý. Právě podpora rodiny a nejbližších je však často pro kazatele klíčová. Protože pokud pro rodinu kazatel je „zaměstnání“, je často tato cesta neschůdná a špatně končí. Pokud i rodina bere kazatelství jako poslání, pak je situace sice těžká, ale zvládnutelná.

Kazatelem může být kdokoli. Člověk jakéhokoli vzezření, temperamentu, nebo schopností. Existuje totiž pouze jeden univerzální popis kazatele – kazatel je člověk povolaný, poslaný a spojený s Bohem.

Kdo je to vlastně kazatel? Je to nadčlověk? Je to někdo, kdo je perfektní a bezchybný? Je to někdo, kdo je pokud možno neomylný a schopný vyřešit cokoli a kdykoli? Jistě cítíte, že tyto charakteristiky jsou přehnané a nadnesené. Takhle přece nikdo fungovat nemůže. To prostě není možné. I kazatelé jsou jen lidé. Mají své chyby, mohou občas uklouznout a ne vždycky zvládnou úplně všechno. I kazatelé občas mají „své dny“ i oni řeší osobní krize a problémy.

Přesto vnímáme kazatele jako zvláštní osoby. Osoby, které by měly být lepší, než my ostatní. Být kazatelem znamená vyslyšet Boží povolání a přijmout jeho poslání. I když se nám občas nechce, i když jsme to neplánovali, i když si nejsme jisti, že na to máme. Právě tohle mě na kazatelích fascinuje úplně nejvíc. Když posloucháte jejich příběhy, často v nich zazní slova jako: „Nečekal jsem to, neplánoval jsem to, nechtěl jsem…“ A přece se to stalo a oni stojí před námi. Plní Boží úkol. Vedou jeho církev a nesou na svých ramenou často víc, než jen své vlastní problémy. Proto bychom si jich měli vážit, proto si zaslouží naši podporu a úctu. Místo toho se jim často dostává jen kritiky a odsuzujících slov. Jak často dokážeme říct, že někdo není dobrý kazatel, jen proto, že zrovna nám nesedne jeho styl, nebo jen proto, že v jeho rodině je možná o něco více problémů, než v té naší…

Kdo je to tedy kazatel? Kazatel je nezbytnou součástí církve. Kazatel je pastýř, vůdce, člověk.