Co mi ještě schází?

Otázka Co mi ještě schází? patří bez pochyby mezi ty nejčastěji kladené. Co ještě? Co dál? Obvykle vyžaduje odpověď jiné osoby – protože sami si mnohdy nejsme schopni vzpomenout, co to bylo, co jsme to ještě chtěli. Když na něco zapomenete, obvykle máte pocit, že něco je špatně – ale nedokážete už přesně určit CO. A to zdaleka nemusí platit jen na rozumové a fyzické úrovni. Právě naopak. Častokrát něco „zapomeneme“, nebo „vynecháme“ v našem duchovním životě. Pocit potom máme úplně stejný – něco prostě není v pořádku, něco jsme prostě nezvládli…někde se stala chyba, něco jsme přehlédli a teď nám něco schází.

Identifikovat, co to je, dá ale v tomto případě ještě daleko víc práce a snažení než normálně. To proto, že obvykle vedle nás není osoba, která by nám mohla na otázku Co mi ještě schází? jednoduše odpovědět. Náš duchovní život je pro druhé tajemstvím. Prostě do něj nevidí. Právě proto, je velice důležité, abychom si tuto otázku upřímně kladli sami. Abychom to nenechali být s tím, že ten špatný pocit časem „zmizí sám“. Protože to se sice může stát, ale málokdy je to k dobrému.

Co mi ještě schází po duchovní stránce? Jinými slovy – co mi ještě chybí k dokonalosti? Mě tahle otázka napadla v souvislosti se dvěma věcmi: Tou první bylo, když se minulou sobotu v našem sboru kazatel zeptal lidí, zda mají jistotu spasení. Druhou byl jistý biblický příběh, o kterém budeme mluvit později.

Kdybych vám teď položila otázku Máte jistotu spasení? jak by zněla vaše odpověď? ANO, NE, NEVÍM – zas tolik možností není. Někteří z vás by se mnou možná začali polemizovat o tom, co to vlastně jistota spasení je, aby se odpovědi mohli vyhnout. Ale já se vás nezeptám. Můžete o tom, přemýšlet, jestli chcete…

Jistota spasení je jednou ze základních věcí křesťanství. Křesťanství je založeno na spasení. A přesto je pro většinu lidí nepředstavitelné tuto jistotu mít. Někteří si dokonce myslí, že není žádoucí tuto jistotu mít. Myslí si, že pokud si spasením budeme jisti, znamená to, že jej budeme brát na lehkou váhu a tím pádem i to, že jej ztratíme. Jistota spasení je tedy jednou z věcí, která nám schází a to citelně. Ovšem není zdaleka jedinou věcí, se kterou máme problém.

Říkala jsem, že druhá věc, která mě na tuto otázku přivedla byl biblický příběh. Možná by si někdo z vás troufnul říci, který. Napovím vám, že je z nového zákona a tato věta -> Co mi ještě schází? -> se v něm v anglickém překladu přímo objevuje. V češtině zní tato otázka trochu jinak.

Nebudu vás už déle napínat. Je to příběh o Ježíši a bohatém mládenci. Otázku Co mi ještě schází? pokládá mládenec poté, co je Ježíšovými slovy ujištěn, že ze zákonického hlediska mu nechybí naprosto nic. Je prostě dokonalý. Co do skutků mu Ježíš nemá co vytknout. Přesto mládenec cítí někde uvnitř ten zvláštní neklid, který nám signalizuje, že jsme na něco zapomněli. Něco je špatně. Něco jsem přehlédl. Tohle není – nemůže být – všechno. A tak mladík pokládá otázku Co mi ještě schází? a má štěstí, protože Ježíš je jediný, kdo mu na ni může, umí a chce odpovědět.

Tu odpověď všichni známe. Jdi, prodej vše co máš, peníze rozdej chudým, pak přijď a následuj mě. Proč zrovna tahle odpověď? Mladík přece mohl chudým pomáhat, i když byl bohatý. Mohl se svým bohatstvím udělat velmi mnoho dobra, i když by si je ponechal. Proč tak radikální řez?

V Ježíšově době panovalo přesvědčení, že bohatství je důkazem Boží přízně a požehnání. Nemoci a chudoba byly naopak známkou hříchu, špatnosti a Božího trestu. Z toho důvodu mohla Ježíšova rada znít značně nelogicky. To ostatně vidíme i v reakci učedníků na Ježíšovo prohlášení, že snáze projde velbloud uchem jehly, nežli bohatý do božího království. Kdo by měl do božího království vejít, když ne ten, kdo je zde na zemi zahrnut boží přízní. Z pohledu většiny přítomných Ježíš mládenci vlastně poradil, aby se vzdal božího požehnání… a sotva můžeme říct, že to je uspokojivá odpověď pro někoho, kdo chce vědět, co mu schází. Nic ti neschází, naopak, přebývá ti Boží požehnání – až se ho zbavíš…

To asi sotva bude to, co Ježíš svými slovy myslel. Předpokládám však, že vy už tenhle příběh znáte natolik dobře, že se vám vybaví hned několik výkladů toho, jak to tehdy Ježíš myslel i řada kázání, které jste na tohle téma vyslechli.

Nebudeme to proto prodlužovat. Výklad, který mám na mysli já dnes je odpovědí na otázku Co mi ještě schází?

Mladík měl všechno, co si mohl přát. Dokonce byl i zbožný, způsobem, který byl v jeho době považován za ideální. Přesto mu něco chybělo a Ježíš mu řekl co to je. I když mu to možná řekl trochu moc konkrétně. Za slovy „Prodej všechno, co máš a rozdej to chudým!“ se totiž skrývá Ježíšova rada: To, co ti schází, je správné nasměrování. To, co ti schází, jsou poklady v nebi. Ano, ze zákonického hlediska je s tebou vše v pořádku, ale pokud chceš, aby ten pocit, který ti říká, že něco je špatně, zmizel, musíš zvednout ne svoje oči, ale svoje srdce. To, co se ti zdá jako požehnání ve skutečnosti odvádí tvou pozornost od toho, co je skutečně důležité.

Možná, že se to samé děje i nám. To, co se zdá jako dobré, jako Boží dar a projev jeho přízně, je ve skutečnosti satanova léčka, kterou se nám snaží Boha nahradit.

Co mi ještě schází? Co mám ještě udělat, abych byl dokonalý? Každému z nás nejspíš schází něco jiného, ale problém, který máme všichni společný je rozptylování pozornosti.

Satan je v tomhle mistr. Obviňujeme ho ze špatných věcí, které se nám stávají – a přitom zapomínáme, že on umí zneužít i ty nejlepší. Protože čím lepší věc se nám stane, čím větší sen se nám splní, tím větší je pravděpodobnost, že nás to rozptýlí. Že zapomeneme, že se bez našeho nebeského otce prostě neobejdeme. Že se začneme příliš soustředit na pozemské poklady a na hromadění těch nebeských se prostě vykašleme. Že naše srdce zůstane při zemi, místo aby bylo u našeho spasitele v nebesích.

Často máme problém s tím, že nevíme, co nám schází. Ale ještě častěji se potýkáme s tím, že sice víme, co nám schází, ale nedokážeme si pomoct. Víme, že to, co děláme, není úplně správné, že nás to svádí na špatnou cestu, že nám to zabírá čas, který bychom měli strávit s Bohem, ale přesto se od toho nemůžeme odtrhnout. S očima pevně přilepenýma na zemi se divíme, že nevidíme nebe a slunce.

Co mi ještě schází? Vlastně mám jenom svoje skutky. Mám jen seznam toho, co už mám a dělám. Vím, že mi na něm něco podstatného chybí. Schází mi jistota spasení a schází mi pohled upřený na Ježíše. Schází mi nebeské poklady. Schází mi boží vzor dokonalosti.

Přeju vám, abyste brzy s Boží pomocí přišli na to, co schází vám a taky přišli na to, jak to do svého života doplnit. Přeju vám, aby vás Boží odpověď potěšila a neodradila…

P.S.: Pokud vám už teď chybí něco dalšího k zamyšlení, můžu vám slíbit, že se tu brzo objeví další článeček, tentokrát s titulem: Proč nás ti nejlepší vždycky nejvíc zklamou?

Proč je sobota tak důležitá?

Doufám, že nejste pověrčiví, protože díl, který právě čtete je v pořadí třináctý :-D Tak mě napadá, že křesťanská pověrčivost by byla docela hezkým námětem na pořad – no, snad někdy příště. Tenhle díl má totiž téma jiné a to Proč je sobota tak důležitá? Ne, neděste se, ani se neradujte – nebude to o tom, proč bychom měli světit sobotu a ne neděli. O to tady totiž vůbec nejde, protože neděle může být pro toho, kdo ji světí stejně důležitá a zásadní, jako sobota pro nás…

Takže by se možná hodilo změnit titul na: proč je Den Páně tak důležitý? Nevím, jestli jste věřící od dětství a pokud ano, jestli si pamatujete, jak jste se jako děti cítili o sobotách, nebo nedělích... můj první dojem ze soboty byla nuda…spousta zákazů, příkazů a řečnících strýčků, kterým jsem nerozuměla ani slovo. Postupně přibyla sobotní školka, což byla docela zábava, a hlavně tu byli kamarádi, se kterýma se nuda postupně ztratila. Pravidla sice zůstala, ale v „tlupě“ jsme si občas troufli je maličko „ohnout ve svůj prospěch“.

Jak jsem rostla, začala jsem si čím dál tím víc uvědomovat, že sobota tvoří dost důležitý mezník v mém životě. Bydlela jsem tehdy s rodiči mimo Prahu, ale sbor, který teď už dvacet let navštěvuji je v Praze. Sobota tedy znamenala poměrně dlouhou cestu do sboru. Ta cesta se pro mě za léta stala možná tím nejlepším symbolem soboty. V sobotu ráno, ustrojená do krásných čistých šatů jsem odjížděla z dosahu všednodenních starostí a smutků. Většinou jsem chtěla ve sboru zůstat co nejdéle, protože mi tam bylo dobře.

Teď bydlím ve „svém“ sboru, protože můj táta se stal správcem naší krásné budovy. Mnoho lidí mi závidí, že mi odpadlo sobotní brzké vstávání. Já jsem šťastná, protože tady jsem prostě opravdu doma. Ale jednou za čas si říkám, že by bylo daleko lepší bydlet zase někde daleko – protože tím, že bydlím tady, je daleko těžší odlišit sobotu od ostatních dnů. Je daleko složitější nenechat na sebe působit starosti a bolesti všedních dnů…prostě mi schází sobotní cesta.

Sobota je v našem pojetí dnem odpočinku. Mnozí si pod tím představí ležení na gauči, poklidné pochrupování po obědě, nebo třeba posezení s přáteli. Ale možná by ten sobotní odpočinek měl být o něčem trochu jiném. Možná bychom měli zkusit zauvažovat o čem ta naše sobota vlastně je…

Proč je sobota tak důležitá? Jednoduše řečeno, sobota je den, který máme zasvětit Bohu, protože Bůh ho „zasvěcuje“ nám. Jistě, Bůh s námi je vždycky, kdykoli ho zavoláme. Ale sobota je prostě zvláštní. Je to den, kdy se nemusíme a nemáme starat o nic jiného, proto se na Boha můžeme soustředit daleko intenzivněji.

Našim problémem je, že jsme tenhle výjimečný den spoutali a zahltili tolika pravidly, že se nám jeho pravý smysl vytrácí. Když už od dětství slyšíme, tohle nesmíš, je sobota! Tamto nedělej, to není sobotní! Musíme uvařit už dneska, protože zítra je sobota! Ne, nemůžeme tam dneska jet, protože je sobota. Tak se ostatním podaří nám sobotu zprotivit ještě předtím, než si stačíme uvědomit, o čem ten den vlastně je.

V Izraeli Ježíšovy doby měli farizeové stejný problém. Možná na tom s pravidly byli ještě hůř, než my dnes. Měli nejen přesně stanovené činnosti, které směli a nesměli vykonávat, ale i na ty, které měli „povolené“ měli speciální „výkonové tabulky“. Samozřejmě si našli způsoby, jak svá pravidla obcházet, aniž by přitom měli černé svědomí, ale i tak je jejich dodržování stálo veliké úsilí. A co jim na tenhle přístup řekl Ježíš? „Sobota pro člověka učiněna jest a ne člověk pro sobotu.“

Ta dá…je to jasné…hurá, sobota je pro nás. Máme si odpočinout, načerpat novou sílu, možná se dokonce i pobavit, než se zase propadneme do víru všedního života dalšího pracovního týdne.

Pod tímto dojmem někteří z nás vyhazují oknem veškerá „sobotní“ pravidla s pocitem, že cokoli, co je omezuje a svazuje nemá v jejich sobotním životě co dělat. Často ovšem vylévají vaničku i s dítětem. Tím, že zruší veškerá pravidla také setřou rozdíl, mezi sobotou a všedním dnem, který je náhodou volný. Sobota se pak stane příjemným „válecím a flákacím“ dnem a oni můžou mít pocit, že to je přesně to, co potřebují a k čemu sobota je.

To ovšem taky není úplně ideální přístup. Vlastně nevím, který z těch dvou je horší. Sobota totiž nemá být o flákání se a pospávání. Není o tom si užít a dohnat vše, co v pracovním týdnu nestihneme.

Opět narážíme na starý známý problém…pravidla a doporučení, která měla sloužit k naší ochraně a k tomu, aby nám život usnadnila se nám stala břemenem a komplikací. Někteří si z nich udělali modly, jiní se naopak rozhodli, že se jimi cítí příliš omezení a potřebují víc prostoru. Ať tak, či tak, ztratili jsme ze zřetele smysl, proč to všechno vlastně děláme.

Proč je sobota tak důležitá? Proč by měla být jiná, než ostatní naše dny? Proč by pro ni měla platit speciální pravidla? A co tedy máme dělat, abychom našli správný balanc mezi omezeními a sobotou pro člověka?

Nemusíte mít výčitky, pokud v sobotu jezdíte autem, nebo pokud si v parném létě koupíte pití. Nevadí, když si jdete někam sednout s přáteli…Nic z toho není až tak důležité. Nic z toho nevylučuje to, že víme, o čem sobota doopravdy je, ani nás to nemusí v jejím prožívání nijak omezovat.

Sobota je o cestě. O cestě blíž k Bohu. V tom je její význam. Je to cesta od všedních starostí, ke klidu, který nám nabízí náš Pán. Je to cesta od bolestí, nedostatků a hříchů k odpuštění a utišení. Cesta k nebesům. Je to příležitost najít si v hledáčku svého života opět Ježíše. Je to způsob jak se znovu naladit na „nebeskou vlnu“.

Proč je sobota tak důležitá? Protože sobota je dnem, který si pro nás Bůh vyhradil. Zasvětil ho tomu, že bude s námi. Řekl nám, abychom udělali to samé. Řekl nám, že sobota je zvláštní den, jak pro něj, tak pro nás. Sobota je dnem, kdy Boží přítomnost v našich životech může a má být intenzivnější než přes týden. Je to den, který můžeme strávit s Bohem sami. Povídat si s ním nejen o tom, co nás přes týden trápí.

Dovolte mi na závěr jedno „počítačové“ přirovnání. Při práci s počítačem, zejména, pokud pracujete s internetem se stane, že se vám do paměti uloží i věci, které nechcete a nepotřebujete. Prostě se najednou v počítači objeví a zabírají místo v paměti. Dokonce i když je vymažeme, zbyde po nich část, která je „schovaná“ a počítač pak zbytečně zpomaluje. Naštěstí existují speciální programy, které takovéhle počítačové „smetí“ dokážou vypátrat a vymést rychle pryč. Sobota pro nás může být takovým „čistícím programem“ který z našeho života vymete nepotřebné a zbytkové „soubory“ které se přes týden v našem srdci a hlavě usadili. Může nás vrátit zpátky do všedního života osvěžené a čisté.

Zkuste se v sobotu neohlížet na pravidla, ale zároveň využít čas k tomu, k čemu sobota opravdu je. K tomu, abychom se přiblížili Bohu a „vyčistili“ svůj život.

P.S.: V dalším díle se můžete těšit na další "zákonickou" otázku: Co mi ještě schází?

Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili?

Mě osobně by dost zajímalo, kolik křesťanů je s touhle otázkou ve svém životě konfrontováno a v jaké situaci, ale to nejspíš jen tak nevypátrám, protože pokud si tuto otázku klademe, obvykle tím i přiznáváme, že jsme selhali a to nikdo z nás nedělá rád.

Nicméně zpět k otázce: Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili? Zrada je jedna z nejhorších věcí, které nás v životě potkávají. Vyrovnat se s ní je vždycky velice těžké. Odpustit člověku, který nás zradil a dát mu druhou šanci je často nad naše síly a je docela zřejmé proč. Zrada bolí. Také nám často přijde na mysl „válečné“ pravidlo – nevěř tomu, kdo už jednou zradil, protože to může kdykoli udělat znovu. Naše „vnitřní senzory“ jsou na zradu zvenčí velice citlivé – často až přecitlivělé. A tak se stává, že za zradu někdy považujeme i to, co vlastně zradou není…jinými slovy děláme z komára velblouda, nebo se stáváme paranoidními – a každá další zrada v nás probouzí větší a větší paranoiu.

Před chvílí jsem řekla, že máme velmi citlivé senzory, pokud jde o zradu „zvenčí“ – jak to ale vypadá, když se ve zrádce promění naše vlastní srdce a mysl? Co když ten, kdo nás nejvíc zrazuje není jeden z lidí, kteří nás obklopují, ale my sami?

Stejně jako v případě zrady zvenčí – možná ještě o něco více – věříme, že se něco takového NÁM nemůže přihodit. Tedy – věříme tomu až do chvíle, kdy se to stane poprvé…do chvíle, kdy se při tom poprvé přistihneme. O to větší je pak náš údiv, zklamání a bolest, když se to doopravdy stane.

Asi by se teď hodilo uvést trochu konkrétnější příklad toho, co to vlastně „zradit sám sebe“ znamená. Většinou jde o to, že nedostojíme svým přesvědčením a ideálům. Prostě zradíme to, co v co věříme. A nemyslete si – netýká se to jen lidí, kteří sami sebe představují jako „věřící“. Právě naopak. Může se to stát úplně každému. I když…my, křesťané jsme k tomuto druhu zrady přímo „předurčeni“ – jsme zkrátka rizikovou skupinou. Proč? Protože se v nás sváří dva neslučitelné světy. Svět našeho vlastního sobeckého JÁ a svět vyššího, nadpozemského, božího ideálu. Tyto dva světy spolu vedou krutý a nelítostný boj a to nám občas dělá v hlavě a v srdci pořádný zmatek.

Proto se nám často stává, že naše přesvědčení a ideály necháváme někde vysoko nad sebou a sami se prodíráme temnými přízemními uličkami vlastního sobectví. Nemusí to být vždy nápadné…

Řekla bych, že takové „malé zrady“ pácháme každý den několikrát…vždycky se najde něco, kvůli čemu jsme schopni ve svých osobních pravidlech najít skulinku nebo kličku a obvykle nám to nedá ani moc přemlouvání…a pokud tu skulinku používáme dostatečně často, tak už nám to přijde celkem normální. Takovéhle věci za zradu prostě nepovažujeme. A přece to zrada je…zrada páchaná námi samotnými a nás samotných.

Zrada může mít mnoho podob. Některé zrady jsou malé a zcela nenápadné…vlastně jim ani tohle označení nedáváme. Co ale dělat, když zradíme sami sebe a to, v co jsme věřili takovým způsobem, který se prostě nedá přehlédnout? Co udělat ve chvíli, kdy nám dojde, že jsme se dopustili zrady nejen proti sobě, ale i proti Bohu? Že jsme udělali něco tak strašného, že sami nemůžeme uvěřit, že jsme toho byli schopni? Co udělat ve chvíli, kdy to, že jsme zradili to v co věříme, už nemůžeme dál ignorovat?

V takové chvíli nás obvykle přepadne pozdní lítost a výčitky svědomí. Cítíme se hrozně, a zmítáme se mezi smutkem a vztekem, protože jsme zároveň pachatelem i obětí. A co víc, jsme si vědomi, že jsme zradili Boha a máme strach, že to, co jsme udělali je neodpustitelné.

Vůbec nejhorší situace nastává, pokud víme, že Bůh nám to, co jsme udělali odpustil, ale nedokážeme odpustit sami sobě. Co v takové chvíli dělat? Jak z toho ven?

Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili? Odpověď není jednoduchá, protože poučky a zásady v takové situaci moc nepomáhají. Nepomůže nám, že něco víme a jsme o něčem přesvědčeni – protože o tom, co jsme zradili jsme taky byli přesvědčeni. Nepomůžou nám ideály, protože v jejich následování jsme právě selhali. Nepomůže nám kolikrát ani jistota Boží lásky a Božího odpuštění, protože sami sebe nenávidíme a nevíme jak si odpustit.

Když zradíme to, v co jsme věřili, musíme zásadním způsobem přehodnotit své postoje. Je jasné, že pocítíme lítost. Je ale nutné zamyslet se nad tím, proč se to stalo. Proč jsme své přesvědčení zradili. Možná jsme je zradili proto, že jsme byli přesvědčeni, že nám to bude ku prospěchu – že se tím ochráníme lépe, než by nás v opačném případě ochránil Bůh. Nebo jsme možná dali přednost lehce dosažitelnému potěšení, prostě proto, že nám v tu chvíli připadalo neodolatelné. Prostě proto, že jsme byli příliš slabí, než abychom mu odolali. Ovšem je zde ještě možnost, že jsme svou víru zradili proto, že jsme v hloubi srdce přesvědčeni, že je falešná.

Každý z nás zažije během svého života chvíli, kdy si bude muset klást otázku Jak jsem to jen mohl udělat?. Ovšem nesmíme se zapomenout také zeptat Proč jsem to vlastně udělal? Hledání odpovědi nebude lehké a ani její nalezení nemusí ještě znamenat konec trampot.

Ona totiž ani jedna z těch odpovědí není zrovna záviděníhodná. Pokud jsme zradili proto, že jsme se chtěli sami ochránit, vyvstává otázka, jestli nám Bůh odpustí…jestli bude i přesto ochoten nás dál chránit a být s námi. A samozřejmě, jestli se příště na jeho ochranu dokážeme spolehnout.

Příkladem téhle odpovědi, nám může být Abraham a jeho vydávání své ženy za svou sestru. Nebo Petrovo zapření Ježíše. A v jejich příkladech vidíme i ujištění, že Bůh s námi zůstane. Že nás i přesto bude chránit…a dokonce i když to provedeme vícekrát.

Pokud jsme zradili proto, že jsme byli příliš slabí odolat pokušení, bude pro nás pravděpodobně nejtěžší přijmout Boží odpuštění, popřípadě odpustit sami sobě. Opět se budeme ptát, zda je možné, aby s námi Bůh zůstal. A opět můžeme najít v Písmu příklad, který nám dá odpověď.

Tím příkladem je muž podle Božího srdce – král David a jeho zrada v souvislosti s jeho románkem s Betšebou. A i tady vidíme, že Bůh nás neopustí, že nám odpustí a konečně i to, že i my můžeme sami sobě odpustit.

Zvláštním případem je, pokud své přesvědčení zradíme proto, že jej považujeme za špatné. Potom nás pravděpodobně čeká opravdu těžký boj o to, abychom našli přesvědčení, které pro nás bude „dobré“.

Zrada – už při vyslovení toho slova nám běhá mráz po zádech. Přesto jej s oblibou používáme k označení něčeho, čeho se někdo dopustí proti nám. Málokdy nám dojde, že se největších zrad proti sobě dopouštíme my sami. A když nám to dojde, je to většinou poté, co se takové zrady dopustíme.

Poprat se s tím vyžaduje sílu, kterou ovšem sami nemáme. Bůh pro nás tuto sílu má a chce nám ji dát, ovšem my ji často odmítáme proto, že sami sebe považujeme za příliš špatné a ztracené.

Dokud se držíme toho, že jsme špatní, nenapravitelní a náš hřích je neodpustitelný, bráníme Bohu, aby nás uzdravil. Bráníme mu, aby byl zase s námi.

Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili? V angličtině je na tento případ krásné rčení: Let go, Let God. – Do češtiny se to dá přeložit asi jako Nech to, nech Boha.

Jediným řešením pro nás je pustit se…a nechat Boha, aby nás postupně uzdravil. Nechat ho, aby nám ukázal, že je pořád s námi a že i to, co nás trápí můžeme odložit u jeho nohou.

Jít dál můžeme pouze pokud opustíme minulost – i když je v ní něco, co nás bolí a o čem si myslíme, že si to nemůžeme odpustit…Nechme Boha, aby nám pomohl jít dál…

P.S.: Příště už opustíme témata uvozená slovy "Co dělat, když..." - přesuneme se k tématu, které je specifické hlavně pro adventisty: Proč je sobota tak důležitá?

Co dělat, když nemůžeme odpustit?

Tahle otázka může zprvu znít paradoxně – koneckonců zažitý princip nám říká, že bychom měli být schopni odpustit kdykoli, komukoli a cokoli. Je pravda, že praxe už takhle snadná nebývá – ale to bychom snad ani neměli přiznat – a už vůbec ne se tím chlubit.

Ještě před pár měsíci, bych o tomhle tématu neuvažovala. Řekla bych si, že je příliš banální a že to je čistě hypotetická otázka, navíc s poněkud nereálnou premisou…prostě, že tohle bych jako křesťanka absolutně neměla řešit a pokud to řeším, je se mnou něco z duchovního hlediska velmi špatně. Jenže jak už to tak bývá, naše postoje – a to i ty nejskalnější – se mění podle toho, čím právě procházíme. Pokud je otřes dostatečně silný, zachvěje se každá zeď a každý pilíř. A tak jsem v důsledku jistých událostí byla donucena o celém tomhle problému začít přemýšlet a řešit ho ani tak ne teoreticky, jako spíš prakticky.

Asi jsem teď vzbudila vaši zvědavost a byli byste rádi, kdybych mluvila trochu konkrétněji. Ale já mám v úmyslu vás ještě trochu napínat. Trochu netradičně (pro náš pořad) se nejprve podíváme, co o odpuštění říká Bible. Pasáží, které o něm mluví je celá řada, skoro bychom mohli říci, že je to jeden z autorových oblíbených motivů.

Tyto pasáže se dají rozdělit do dvou druhů – odpuštění mezi lidmi a to, které lidem dává Bůh. Přijetí Božího odpuštění je jistě jedním ze základních kamenů našeho křesťanského života. Věříme, že Bůh může odpustit všechno. Možná někoho překvapí, že i Boží odpuštění má své hranice. Tou první, je naše lítost. Bůh nám odpouští to, čeho litujeme. To na čem si svéhlavě trváme nám prostě odpustit nemůže…a s tím souvisí to, že s Božím odpuštěním se nedá chladnokrevně kalkulovat. Nemůžeme si naplánovat – no já teď budu do třiceti zhýrale žít, abych si ten život užil a pak toho budu litovat a Bůh mi odpustí a budu moct začít znova…Takhle to prostě nefunguje. Někteří křesťané tohle nazývají hříchem proti Duchu Svatému – a o tomhle hříchu Bůh velice explicitně říká, že je to jediný neodpustitelný hřích.

I když tohle je důležité si uvědomit, dneska se chci zaměřit spíše na druhý motiv, který se odpuštění v Bibli týká. A to je motiv odpuštění mezi lidmi. Jinými slovy to, co máme odpouštět my. Věřím, že by pro vás nebyl problém, zahrnout mě prakticky ihned spoustou veršů, ve kterých se mluví o odpuštění bližnímu svému. No schválně…kolik jich teď vymyslíte? Na kolik s dokážete vzpomenout bez konkordance? A kolik jich ještě najdete, když ji otevřete?

Ne, nebojte, nezkouším vás. Jen bych chtěla, abyste si uvědomili, že 99% těch veršů se nachází v Novém Zákoně. O odpuštění mezi lidmi a o jeho důsledcích mluví nejčastěji a nejdůrazněji Ježíš. To vypovídá o tom, že by pro nás mělo mít odpuštění velkou váhu. Ale jak to, že takové principy neplatili už pro starozákonní hrdiny? Nebo snad platili, ale nikde o nich není zmínka? To by přece bylo divné.

Dovolte mi, předvést vám starozákonní způsob odpuštění. Je skrytý v nám všem velmi dobře známém principu Oko za oko, zub za zub. Ptáte se, co je na tom za odpuštění? Pravda, v dnešním kontextu se to zdá jako prachobyčejná a (jak si často myslíme) zavrženíhodná pomsta. Jenže v tom je omyl. Na tehdejší dobu to bylo zařízení velice benevolentní a plné milosrdenství. Ve společnostech starozákonní doby totiž běžně platil způsob: Vyrazíš mi zub, a já tě za to zabiju. Případně, zabiješ mi člena rodiny a já vyvraždím celý tvůj rod. Z toho plyne, že člověk musel dosáhnout určitého levelu odpuštění, aby se vzdal pomsty, která mu právem náležela.

Na novozákonního člověka jsou pak kladeny vyšší požadavky: Pokud tě někdo uhodí do tváře, nastav mu i druhou. Odpustíš, ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát. Tahle pravidla berou křesťané za svá dodnes. Z toho taky pochází naše nechuť zabývat se otázkou co dělat, když odpustit nemohu. Zdá se nám, že už jen tím, že připustíme, že jsou situace, kdy nejsme schopni odpustit, si podepisujeme rozsudek k věčnému zatracení.

Jednou, dřív nebo později, přijde chvíle, kdy se k tomu budeme muset postavit čelem. Budeme si muset říct – ne, nemohu odpustit. Je totiž jeden případ, kdy žádný člověk odpustit neumí a nemůže. A to je ve chvíli, kdy sám není poškozeným. Možná si teď řeknete, že to absolutně nedává smysl. Nebo možná spíš, že to je naprosto logická úvaha – pokud mi nikdo nic neudělá, je samozřejmé, že nemohu odpustit, protože jaksi není co. V tom případě vás musím upozornit, že ne všechno, co nás bolí, je křivda proti nám samotným.

Jinými slovy, mluvím o situaci, kdy někdo ublíží člověku, který je nám velice blízký. V tu chvíli se dostáváme do velice složité pozice. Bolest, kterou cítíme, je podobná jako ta, kterou vidíme v blízkém člověku a zášť vůči tomu, kdo je tou bolestí vinen v nás hoří možná ještě daleko silněji. V první chvíli každý přemýšlí o pomstě. Nebo alespoň o spravedlivé odplatě. Nemůžeme odpustit, protože nechceme. Často se nenávistné myšlenky stávají zvláštním zdrojem útěchy. Pokaždé, když vidíme, jak se na tváři milovaného člověka znovu usazuje smutek a bolest se v našem srdci znovu vytváří a sílí touha, nějak za tohle všechno viníkovi odplatit.

V takové chvíli nám v odpuštění ovšem nebrání jen to, že nechceme. Není totiž možné odpustit něco, co se stalo někomu jinému. Prostě to nejde.

Co tedy dělat? Žít s nenávistí, bolestí a výčitkami, které děláme jak sobě, tak Bohu, nelze. Je to na každého z nás příliš. Řešení není vůbec jednoduché. Jednou cestou je často moralizování a hledání povzbuzení a řešení ve větách typu: „všechno dobře dopadne“ , „všechno má nějaký význam“, „Bůh to má pevně v rukou“, kterými se snažíme udržet nad vodou jak sebe, tak toho, komu bylo ublíženo. Tahle cesta pomůže jen opravdu zřídka – většinou v lehčích případech. Pokud to, co se stalo je opravdu vážné, pak je tato cesta jen ztrátou času a energie – a stahuje nás níž do zoufalství proto, že nefunguje.

Co tedy dělat, když nemůžeme odpustit? Jak utěšit sebe i toho, komu se stala křivda? Jak se vyrovnat s tím, že ten zlý se má dobře a je naprosto v pohodě, zatímco ten dobrý se trápí a vnitřně umírá?

Cesta k uzdravení je bolestivá a obtížná. Plná bojů se sebou samým i s Bohem. Ano, slyšíte dobře. Bojů s Bohem. To, že jsme křesťané neznamená, že musíme rezignovaně sedět a snášet všechno bez mrknutí oka jen s rádoby-zbožným: tvá vůle se staň. Bůh nechce, abychom se chovali jako loutky, ani ve chvíli, kdy nemůžeme odpustit a tím pádem se nám zdá, že máme svázané ruce. Nemusíme jen jako panenky kývat hlavou a opakovat „Mám tě rád, pane Bože.“ Můžeme na Boha křičet, můžeme před ním plakat. Můžeme mu říct, že je to nespravedlivé, že se to nikdy nemělo stát. Můžeme s Bohem bojovat, sami o sebe i o toho milovaného člověka.

Být zticha, nebo se něco snažit pochopit často nepomáhá. Neuleví nám to. Když Bohu „vmeteme do tváře“ co si opravdu myslíme, může to být i ku prospěchu věci. Můžeme s Bohem zápasit tak, jako Jákob a nakonec mu říci: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.

Co dělat, když nemůžeme odpustit? Podívejme se do starého zákona, čtěme příběhy proroků, kteří s Bohem zápasili a obstáli. Udělejme totéž. Naše bolest sice zmizí teprve až zmizí bolest milovaného člověka, ale Boží přítomnost nám mezitím může hodně pomoci, ať už prostřednictvím tišící náruče, nebo protivníka, se kterým můžeme zápasit.

P.S.: Další díl bude poslední, kde se budeme ptát: "Co dělat, když..." - konrétně "Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili?"

Co dělat, když nezvládáme zkoušky, které se na nás valí?

Minule jsme načali soubor témat, která jsem si pracovně nazvala Co dělat, když… a řešili jsme situaci mnoha otázek a mála odpovědí. Dnes se budeme věnovat další otázce ze stejné kategorie. Dokonce otázce velmi úzce související s tou první. Co dělat, když je toho na nás příliš…když se potýkáme se zkouškami, které nedokážeme sami zvládnout?

Tohle je jedna z otázek na kterou existují takové „oblíbené a velmi jednoduché“ křesťanské odpovědi. Věty typu: Bůh člověku nenaloží víc, než je schopen zvládnout.Bůh tě miluje a když se k němu budeš dost modlit a studovat jeho písmo, tak se ti bude dařit líp. případně: Tohle se ti stalo proto, že jsi hřešil a když budeš činit pokání, tak se všechno zlepší…

Neříkám, že tyto věty nejsou pravdivé, ale rozhodně v takové chvíli moc nepomůžou. Pokud je zkouškám vystaven křesťan, tak všechny tyhlety „poučky“ zná a znějí mu v hlavě i bez toho, abychom mu je připomínali. A všechny tyhle jinak osvědčené rady se najednou zdají jako „mlácení Biblí po hlavě“.

Říkala jsem, že naše dnešní téma velice úzce souvisí s našim tématem minulým, tedy se situací, kdy máme hodně otázek a málo odpovědí. Jsou velmi úzce provázané proto, že otázky, na které hledáme a nenacházíme odpovědi se velmi často objevují právě ve chvílích zkoušek. Právě to, když trpíme, nás nutí víc přemýšlet o tom, jaký tohle všechno má smysl a proč se děje to, co se děje. Často se ptáme „Proč já?“ nebo „Proč zrovna tohle?“ a to, jak jistě z vlastní zkušenosti víte, jsou otázky, ke kterým najdeme odpověď jen velmi zřídka.

Velmi oblíbenou křesťanskou odpovědí na otázku Co dělat, když se potýkám se zkouškou, kterou sama nemůžu zvládnout? je věta: Zkoušky jsou tu proto, aby posílily naši víru. Každá zkouška má nějaký smysl a když jí projdeme, poznáme, jaký smysl to byl a budeme Pánu vděční, že nás do téhle zkoušky poslal.

Znovu, neříkám, že ta věta není pravdivá. Ale zároveň si myslím, že vždycky to tak nefunguje. U některých zkoušek neuvidíte smysl, ani když se na ně zpětně podíváte s perspektivou několika let. A pokud zkoušky posilují víru, proč tolik lidí odchází z církve a od Boha právě kvůli zkouškám a zklamání? A já tedy nevím jak vy, ale nějak se nemůžu přinutit, abych za některé šťastně prožité a přežité zkoušky byla Pánu Bohu vděčná…

Zkuste se teď zamyslet nad tím, jak se člověk cítí ve zkoušce, která je opravdu horší, než dokáže zvládnout….a zkuste si představit, co se v takovou chvíli dá dotyčnému poradit, tak aby mu to pomohlo…

Co dělat, když procházíme zkouškami, které jsou nad naše síly? A co dělat, když takovými zkouškami prochází někdo z našich nejbližších? Co říct a co si radši „nechat pro sebe“ v takovou chvíli? Co pomůže a co nadělá víc škody, než užitku?

Zkouškami prochází každý z nás, ale každý je prožívá jinak. Rozhodně však, pokud procházíme zkouškou, nechceme slyšet laciné odpovědi. Nechceme slyšet poučky a dogmata. Proč? Protože ty známe a víme, že nepomohou… protože ty nás jen zadupávají hlouběji do země s pocitem, že bychom si vůbec neměli zoufat – protože zoufalství není projevem správného křesťana.

To, co pomáhá o něco víc jsou osobní zkušenosti lidí, kteří podobnou zkouškou ve svém životě prošli. I když i ty, pokud jsou nesprávně podané, nám spíš navodí pocit viny…Existuje tedy v takové chvíli vůbec správná odpověď? Musím říct, že touhle otázkou jsem se trápila opravdu hodně a čím víc jsem o ní přemýšlela, tím víc jsem docházela k závěru, že nejspíš ne. Ve zkouškách, když je nám opravdu mizerně a když ztrácíme víru s každou vteřinou víc a víc nám prostě slova nemohou pomoct a ulehčit naši situaci. V opravdu těžkých zkouškách jsou všechny poučky na nic.

Co tedy v tom případě dělat? Mezi dnešními křesťany, poučky jsou kolikrát to jediné co můžete dostat. To možná vysvětluje i úbytek mladých lidí v církvi a „nepřitažlivost“ křesťanství pro sekulární svět.

Jediné, co opravdu a zaručeně pomáhá ve chvílích krize je totiž láska. Nemusíme s člověkem, který je zdeptaný, mluvit a za každou cenu se ho snažit „přivést zpět k Bohu a s tím i k naději“, daleko víc uděláme, když ho prostě chytneme za ruku, nebo obejmeme. Když mu dáme najevo, že jsme s ním ať už bude potřebovat cokoli. Když vyjádříme, že nerozumíme tomu, co prožívá, že to nemůžeme plně pochopit, ale přesto chceme být s ním a prožívat to po jeho boku.

I tohle se z velké části zdá jako klišéidní odpověď. Možná že je…ale je pravdivá a funguje. Občas nepotřebujeme, aby se nás někdo na něco ptal, nebo aby se nás snažil utěšit. Ale vždycky chceme, aby vedle nás někdo byl.

Jak často selháváme ve své úloze být po boku bratří a sester v Kristu, když to nejvíce potřebují? Jak často je spíše „zatloukáme do země poučkami a biblickými citáty“? Kolikrát v životě jsme už potřebovali, aby někdo stál po našem boku a prostě nás mlčky držel za ruku, zatímco se nám dostávalo ledové sprchy laciných frází od lidí, kteří neměli ani tušení o čem to vlastně mluví?

Takových případů je nepočítaně. Za svůj život jsme už na obou stranách barikády stáli tolikrát, že je škoda o tom mluvit. Poučili jsme se z toho? Nebo s každou další překonanou zkouškou roste jen naše potřeba všechny kolem poučovat a těm, kteří právě ve zkouškách „plavou“ „dobře“ radit?

Co se v mém a ve tvém životě utužuje pokaždé, když ti začne být líp? Je to tvoje víra, nebo tvoje pýcha? A když trpí ten, kdo je vedle tebe, mluví z tebe Boží Duch, nebo jen farizej?

Co dělat, když to, čím procházím je na mě moc? Co dělat, když necítím Boha a moje víra se vytrácí? Ve zkouškách jsme často tak pohlceni tím, co se s námi děje a pocitem, že si za všechno vlastně můžeme sami, že už se z toho nemáme šanci dostat a že s každým našim krokem a rozhodnutím se to jen zhoršuje…že Boha opravdu nevidíme. Náš zrak pátrá někde ve výškách, ale Bůh se neobjevuje. Zůstává v nás sice naděje, že tam někde přece jen je a že snad opravdu všechno vede k dobrému konci, ale i ta se postupně zmenšuje. A právě v takové chvíli je nejdůležitější, aby se vedle nás objevil někdo, kdo nebude házet poučkami, ale kdo nás prostě obejme, nebo chytne za ruku a bude nás pevně držet. Protože když se nám zdá, že Bůh je příliš daleko a příliš neurčitý, potřebujeme člověka, aby nám ukázal, že láska s malým i velkým L nás stále obklopuje. Žel, lidé právě v tomhle nejčastěji selhávají.

Přeji vám abyste, ať už se budete potýkat s čímkoli, vždycky našli někoho, kdo prostě bude s vámi a bude vás pevně držet.

P.S.: Další díl ponese ve svém titulu znovu otázku začínající slovy: "Co dělat, když..." A tentokrát půjde o otázku "Co dělat, když nemůžeme odpustit."

Co dělat, když máme hodně otázek a málo odpovědí?

Doposud jsme mluvili většinou o společenství církve. Nyní bych se chtěla zaměřit na osobnější otázky, se kterými se křesťan potkává. Takovým souhrnným tématem je poměrně otevřené: Co dělat, když…

Je mnoho životních situací, ve kterých se zmůžeme jen na otázku Co teď? V našem životě je mnoho zkoušek a mnoho překážek, přes které se musíme dostat. Někdy je pro nás křesťanství trampolínou, od které se odrazíme a přes překážku se prostě přeneseme. Jindy nám poskytne pevnou půdu pod nohama, když se propadáme do bahna světa kolem. Ale překvapivě se také může stát mlýnským kamenem, který nás stahuje ke dnu moře starostí. Může být klackem, který nám někdo mrskne pod nohy ve chvíli, kdy balancujeme s tácem plným porcelánu v rukou. Zkrátka a dobře, naše náboženství a konec konců i naše víra nám může nejen pomoct, ale také nás pohřbít.

Co dělat když…se v našem životě kupí nezodpovězené otázky, když procházíme zkouškami, na které prostě nestačíme, nebo když trpí někdo, koho milujeme? Odpovědi na tyhle otázky jsou ty nejtěžší, které jsem ve svém životě byla donucena hledat. Ještě stále všechny neznám. Znáte je vy? Pokud ano, jsou to odpovědi, tavené ohněm opravdové krize, nebo jsou to jen laciná klišé vyčtená z rádoby zbožných knih? Zkusíme se na tyhle otázky společně pěkně po pořádku podívat.Třeba ty odpovědi společně najdeme.

Dnes začneme tou „nejobecnější“ otázkou: Co dělat, když máme hodně otázek a zoufale málo odpovědí? Ve škole nás vždycky učili, že když něco nevíme, je nejjednodušší se na to zeptat někoho, o kom předpokládáme, že požadovanou informaci má. Pokud ji tímto nezískáme, měli bychom se obrátit k pramenům. Myslím, že tento postup se dá uplatnit i v našem případě. Můžeme se zeptat našeho pastora či starších a zkušenějších členů našeho sboru. Obvykle nám něco poradí – i když se nám taky může stát, že odejdeme jen s náloží klišéidních odpovědí (které nejsou o moc lepší, než žádné) a smutných zkušeností, které zůstaly nevyřešeny v jejich životě…Pak se tedy můžeme obrátit k „pramenům“ ale co to v našem světě znamená? Obvykle první, co by nás mělo napadnout je Bible. Největší a nejlepší pramen, pramen živé vody. Jejím problémem, který nás často od jejího použití zrazuje je to, že je poměrně komplikovaná a nerada dává odpovědi přímo.

Proto občas raději rychle myšlenku na ni zatlačíme do pozadí a sáhneme po jedné z mnoha krásných křesťanských self-help books, které nám odpovědi nabízejí naprosto nepokrytě už svými názvy. Často jsou to velmi objevné a zajímavé výpravy. Většinou nám také na určitou dobu poskytnou odpovědi, které nás nejen uspokojí, ale také nám pomohou. Až do chvíle, než se stane něco naprosto nečekaného, co v nás vyvolá další otázky a my můžeme začít celý proces znovu.

Co dělat, když se na nás valí nezodpovězené otázky. Už jsem říkala, že často jsou výtečnou první pomocí „osvědčené knížky našich oblíbených křesťanských autorů. Je však třeba dbát na to, aby se nestali také pomocí poslední. Aby pro nás nebyly nejvyšší instancí v řešení našich otázek a krizí. Po první fázi, ve které nám pomohou jejich pohotově připravené odpovědi je potřeba přejít do druhé fáze, ve které začneme, tentokrát už v klidu o věci znovu přemýšlet a svou „rychle nabytou“ odpověď zkoumat a znovu promýšlet.

Existují totiž dvě zásadní chyby, které po nalezení odpovědi můžeme udělat…a ty danou odpověď mohou naprosto znehodnotit. Překvapivě ta první je dál se ptát a ta druhá dál se neptat. Možná se teď ptáte, jestli máme jinou možnost, než některou z těch chyb spáchat. Jsem přesvědčená, že ano. Je spousta odpovědí, které v první chvíli musíme prostě jak se říká „přijmout vírou“, tedy pokud si chceme zachovat duševní zdraví. Na řadu otázek najdeme odpovědi, které se nám nebudou líbit. Ovšem i ty musíme přijmout. Pokud takovou odpověď odmítneme a snažíme se najít „něco dalšího, co bude lépe vyhovovat“ nejen, že pravděpodobně problém nevyřešíme, ale sami sobě (a možná i svým blízkým) uškodíme. To je chvíle, kdy je chybou ptát se dál. Odpověď, kterou najdeš, přijmi. Uklidni se a snaž se ji pochopit. Potom se můžeš začít ptát na další otázky a hledat jiné odpovědi.

Na druhou stranu jsou odpovědi, které velice rychle přijmeme za své, protože se nám líbí, aniž bychom nějak moc přemýšleli, zda se na naši situaci hodí, nebo jestli jsou správné. Začneme si takovou odpověď opakovat jako mantru, uděláme z ní dogma nejen pro sebe, ale i pro všechny, kteří se ocitnou v situaci jen vzdáleně podobné té naší…A v takovou chvíli spácháme druhou z těžkých chyb. O každé odpovědi, ať je sebekrásnější a zdá se nám jakkoli výstižná musíme znovu a znovu přemýšlet. V našem světě nic neplatí univerzálně, absolutně a vždy. Situace se mění a mění se i lidé, kteří se v nich ocitají. Proto se odpovědi různí a proto není lehké najít právě tu svoji. Otázky, které nás pálí jistě řešil a vyřešil i někdo před námi a jeho odpovědi jsou někde ukryté. Ale i když je najdeme, nemusí být pro nás ty pravé a už vůbec nemusejí být správné.

Otázky mají tu vlastnost, že se jich nejvíc vynoří ve chvíli, kdy je nám nějakým způsobem zle. A většinou jsou to právě ty, na které se nejhůře hledají odpovědi.Pokud nám některá odpověď pomůže hned v první chvíli, je to výborné. Ale nesmíme u ní ustrnout. Je dobré se k už zodpovězené otázce po čase vrátit – pokud možno když se zrovna cítíme „na vrcholu“ – a znovu svou odpověď přezkoumat. Často je dobré porovnat více „pramenů“ než se rozhodneme pro svůj konečný postoj. Než se rozhodneme pro definitivní odpověď, je třeba zvážit pro a proti a když už se pro ni rozhodneme, neměli bychom se „zakonzervovat“ v přesvědčení, že to je ta jediná a správná.

Možná si teď říkáte, že mluvím spíš jako vědkyně, než jako křesťanka. Ovšem, dovolila jsem si teď malou aplikaci ze svého oboru – historie. Ale nebojte se, už se zase vracím do „křesťanstějších“ vod. Mluvila jsem před chvílí o největší studnici odpovědí, kterou můžeme použít – o Bibli. Zároveň jsem ale podotkla, že ji alespoň v prvních chvílích používáme málokdy, protože se nám v ní odpovědi rády schovávají za různými hádankami a podobenstvími. Někteří starší bratři a sestry vám na tohle řeknou, že to je proto, že Bibli v dnešní době málo studujeme a málo se učíme verše zpaměti. Dávám jim v tomhle za pravdu. Daleko líp by se nám hledalo, kdybychom věděli, kde hledat a jak. Ovšem ani perfektní orientace v Bibli není zárukou toho, že najdeme správnou odpověď.

Co tedy je touto zárukou? Moje odpověď teď bude znít jako klišé, ale nenechte se mýlit. Některé pravdy jsou tak jednoduše geniální, že časem se staly frází – ale to na jejich pravdivosti nic neubírá. To, co nám může zaručit jistotu, že najdeme správnou odpověď je totiž modlitba. Modlitba přibližuje naše srdce i mysl Bohu a on nás potom může vést k té správné odpovědi. Modlitba není to poslední, co bychom měli udělat, abychom si tak nějak „pojistili“ správnost svého řešení. Právě naopak, je to to první, co musíme udělat, abychom správné řešení mohli začít hledat.

Snad si teď říkáte, že je nemožné najít odpověď na všechny otázky, které se nám v životě vynoří. Úplně s vámi souhlasím, je to nemožné. Některé otázky zůstanou nezodpovězené, některé problémy nevyřešené a některé rány nezahojené.

Možná ani nechcete odpovědi na své otázky znát, protože se bojíte, že by byly příliš bolestivé. Snad považujete za zbožnější se na některé věci neptat. Koneckonců, kam se poděje naše víra, pokud budeme všechno neustále zkoumat, pokud ke všem otázkám přiřadíme své „ověřené“ odpovědi? Dovolte, abych na závěr dnešního uvažování odpověděla na tuhle otázku:

Naše víra bude růst s každou odpovědí, kterou najdeme, pokud ji budeme s vírou hledat. A pokud odpověď nalézt nedokážeme, víra nám pomůže přijmout to, že se nám jí dostane až v nebi.

Ano, jako křesťané totiž máme obrovskou výhodu v tom, že víme, že naše otázky nezůstanou nezodpovězené navždy. I když se na této zemi budeme muset se spoustou věcí nakonec „prostě smířit“ jelikož bude nad naše síly odpověď nalézt, víme, že až budeme stát po boku našeho nebeského Otce, budeme se moct právě na tyto věci zeptat a potom svou odpověď dostaneme.

Co dělat když se před námi kupí nezodpovězené otázky? Hledejme odpovědi na své otázky s vírou, že náš nebeský Otec je má, i když nám je možná nedá teď, hned a tak jak bychom si přáli.

P.S.: Obvyklý menší spoiler nakonec, příště znovu Co dělat, když...tentokrát s dokončením ...nezvládáme zkoušky, které se na nás valí.

Je církev pro zábavu?

Omlouvám se, za delší odmlku a slibuju, že se tu teď přepisy pořadů budou objevovat o to častěji...hned se můžete pustit do prvního:

Je tu další otázka vyžadující naši pozornost. Tentokrát zní: Je církev pro zábavu? Není to zrovna konvenční otázka a skrývá se za ní víc, než by se na první pohled zdálo. Hned vám vysvětlím, co tím myslím.

Mnozí mladí lidé církev a náboženství vůbec považují za zpátečnickou a ve své podstatě nudnou věc. Proto se taky do našich sborů a kostelů nijak nehrnou. Jejich postmoderní myšlení jim napovídá, že něco, co existuje už sto a více let, není nic pro ně a nemůže jim nic dát a nijak prospět. Musím říct, že se jim občas při pohledu na naše kongregace ani nedivím. Nebýt adventistkou „od narození“, nejsem si jistá, že by mě někdo o pravdivosti a prospěšnosti náboženství přesvědčil. Mladým lidem se zdá, že nepotřebují pravidla – tedy alespoň pravidla, která jim udává někdo jiný. Vytvářejí si svá vlastní pravidla, podle toho, co jim vyhovuje.

A ruku na srdce, nezaujímáme stejný postoj občas i my? Pravidla…to je něco, co jsme tak jaksi „zdědili po předcích“ spolu s dogmaty a tradicemi. Některá se nám zdají zastaralá a přežitá, jiná příliš přísná, další sporně odůvodnitelná. Faktem je, že se jimi cítíme být příliš svázaní a nelíbí se nám to. Chceme být svobodní, chceme být samostatní, chceme si dělat to, co nám vyhovuje a co se nám líbí. I když jsme křesťané, i když jsme adventisté – nebo snad právě proto. Jednoduché „morální zásady“ máme zakořeněné v sobě a zákony taky dodržujeme – až na nějaký ten občasný dopravní přestupek. Tak co by po nás kdo chtěl víc. Naše „nadstandardní“ pravidla a požadavky nás brzdí v rozletu a staví nepřekonatelnou bariéru mezi nás a okolní svět – a lidi potom o nás neprojevují zájem. Tak tedy vyhoďme pravidla z okna, pusťme je z hlavy. Nepotřebujeme je. Obejdeme se bez nich a možná nám bude líp. Bude lehčí oslovit lidi.

Opravdu? Nezlobte se, ale mě MOŽNÁ nestačí. Nemohu a nechci se spolehnout na hypotézy a zdání. To že svět nechce pravidla ještě neznamená, že je dobré je zrušit, nebo z nich slevit. To, že svět nechce o pravidlech ani slyšet ještě neznamená, že bude chtít slyšet o nás pokud se na pravidla vykašleme.Pokud nebudeme mít pravidla, nebudeme mít světu co nabídnout.

Asi si říkáte, že to teď zbytečně dramatizuju. Církev přece s pravidly nestojí a nepadá. Je spousta věcí, které definují církev, a jsou daleko důležitější, než pravidla. V tom bych vám dokonce i dala za pravdu. Je spousta důležitějších věcí, než jsou pravidla. Ale pravidla jsou dost často to, co ty věci drží pohromadě. Pokud se pravidla rozmělní, může církev dopadnout jako domek z nepálené hlíny při prudkém lijáku.

Pokud ale budeme i nadále svázáni pravidly, jak můžeme oslovit lidi, kteří pravidla považují za největší zlo?

Je církev pro zábavu? Doteď jsme si povídali o pravidlech. Takhle na první pohled to spolu moc velkou souvislost nemá…ale jelikož pravidla jsou z pohledu dnešního světa to nejnudnější co existuje, je relevantní se ptát, co s nimi. Pravidla jsou často tím, co drží stavbu naší církve pohromadě. Jak se tedy vyrovnat s tím, že nejsou společností přijímány zrovna nejlépe?

Pro některé je to nejjednodušší otázka na světě. Pravidla prostě rozvolníme. Takový ten „nehodící se škrtněte“ princip. Některá necháme - to budou takové nosné zdi té naší stavby. No a zbytek buď hooodně rozvolníme, nebo rovnou úplně zrušíme. Ostatně musíme přece lidem ukázat, že nejsme žádní suchaři a že právě naopak jsme normální lidé, jako oni. Jen tak namátkou – už není problém jít na koupaliště, nebo třeba do kina,nosit trička na ramínka, minisukně, kalhoty i do shromáždění, řetízky a make-up jsou pro nás samozřejmostí a pomalu se jí stávají i náušnice nebo piercing. Pijeme kávu, a pomalu přestáváme mít i problém s alkoholem, čistým a nečistým masem a snad i s cigaretami. A sobota?... Snažíme se za každou cenu přiblížit světu. Prostě to naše náboženství osekat natolik, aby bylo přijatelné. My nejsme fanatici, nejsme dogmatici a nejsme nudní patroni svázaní pravidly! Jsme lidé, jako vy…pojďte k nám. Uděláme „zábavný“ program evangelizace, budeme vám to dávkovat po tak malých kapkách, že si vlastně ani nevšimnete, že jste mezi křesťany…s pravidly si nedělejte hlavu.

Ironií našeho konání zůstává to, že tahle strategie nefunguje. Lidi nedokážeme oslovit a pro náboženství nadchnout tím, že se „zesvětštíme“. Nemůžeme čekat, že lidé budou mít zájem slyšet něco víc o tom, co se na první pohled absolutně neliší od toho, co znají ze svého běžného denního života. Nenalákáme lidi tím, že jim slíbíme zábavu – dokonce ani tím, že jim i opravdu na přechodnou dobu dáme. Nemůžeme v „zábavnosti“ soutěžit se světem. To nám nikdy nebude fungovat, protože svět má lákadel a zábavy dost, aby stačil uspokojit všechny, kteří po takovém uspokojení touží. Tomu my nemůžeme konkurovat.

Co tedy budeme dělat? Zjevně církev zábavná být nemá. Jak se ale potom vyrovnat se stále vyšším počtem lidí, kteří odcházejí a stále menším počtem těch, kteří naopak přicházejí? Co můžeme lidem nabídnout, když ne zábavu? Co jiného lidi v dnešní době chtějí?

To je docela dobrá otázka – Co lidé chtějí? Když tuhle otázku slyším, vždycky se mi vybaví věta jedné postavy z mého oblíbeného filmu: Nebudeš vědět co chceš, dokud ti nebude alespoň 45 a i když to zjistíš, bude stejně příliš pozdě na to to získat.

Musím říct, že s touto větou úplně nesouhlasím, Je sice pravda, že člověk málokdy ví, co chce. Ale zato obvykle docela dobře poznáme, co nechceme. A troufám si tvrdit, že žádný člověk nechce být sám. A pokud o něčem víme, že to v dnešním uspěchaném a nejistém světě chceme, je to trocha klidu a bezpečí. Nějaká jistota, něco, nebo někdo, komu můžeme důvěřovat.

A to přece náboženství má a může lidem poskytnout. Je jen na nás, jak jim to odprezentujeme. Můžeme se tvářit stejně nejistě, uspěchaně a schválně ukazovat, že vyhledáváme stejně pomíjivá potěšení, povzbuzení a útěchy, jako lidé kolem nás, nebo jim můžeme ukázat, že máme jistotu, která nám dává svobodu a radost. Ano, slyšeli jste dobře. I přes všechna pravidla můžeme být svobodní a můžeme mít radost. Proč na to tak často zapomínáme?

Je církev pro zábavu? Může být církev zábavná? Můžeme mít radost z toho, že věříme? A můžeme tuto radost sdílet s lidmi okolo? Moc otázek. Máme odpovědi? Já myslím, že ano. Apoštol Pavel nám říká, abychom byli ve světě, ale nebyli ze světa. Jinými slovy nemusíme a nemáme se chovat jako lidé okolo nás, ale přesto se jim máme přiblížit. Dokázat jim, že i když máme pravidla, která oni nepovažují za „cool“ můžeme být přátelé a máme jim co nabídnout.

Mnozí lidé si myslí, že k náboženství a víře se radost a zábava nehodí – že to není dostatečně zbožné. A právě kvůli nim se náboženství jeví tak nudné. Ale to přece vůbec není pravda. Jsem přesvědčená, a nejsem sama, že Bůh má obrovský smysl pro humor a strašně rád se směje. A co víc, chce, abychom byli šťastní a veselí. Nechce, abychom bezduše poslouchali pravidla a směrnice a u toho se nesmírně nudili. Chce, aby nás náš život bavil a aby nás bavilo ho chválit. Pravidla, která stanovil, jsou pro naši ochranu.

V Bibli máme pokyn, abychom se radovali vždycky. Abychom pořád byli radostní.

Bůh chce, abychom si užívali života, který nám dal – ale tak, abychom toho později nemuseli litovat.

Je církev pro zábavu? Ne, církev není zábavní podnik. Ale měla by být společenstvím radostných lidí, kteří si opravdu užívají života.

P.S.: V dalším díle se odkloníme od tématu církve a budem se zabývat poněkud obecnější otázkou, která se k našemu pořadu podle mého názoru hodí extrémně dobře: Co dělat, když máte hodně otázek a zoufale málo odpovědí?