Co dělat, když nemůžeme odpustit?

Tahle otázka může zprvu znít paradoxně – koneckonců zažitý princip nám říká, že bychom měli být schopni odpustit kdykoli, komukoli a cokoli. Je pravda, že praxe už takhle snadná nebývá – ale to bychom snad ani neměli přiznat – a už vůbec ne se tím chlubit.

Ještě před pár měsíci, bych o tomhle tématu neuvažovala. Řekla bych si, že je příliš banální a že to je čistě hypotetická otázka, navíc s poněkud nereálnou premisou…prostě, že tohle bych jako křesťanka absolutně neměla řešit a pokud to řeším, je se mnou něco z duchovního hlediska velmi špatně. Jenže jak už to tak bývá, naše postoje – a to i ty nejskalnější – se mění podle toho, čím právě procházíme. Pokud je otřes dostatečně silný, zachvěje se každá zeď a každý pilíř. A tak jsem v důsledku jistých událostí byla donucena o celém tomhle problému začít přemýšlet a řešit ho ani tak ne teoreticky, jako spíš prakticky.

Asi jsem teď vzbudila vaši zvědavost a byli byste rádi, kdybych mluvila trochu konkrétněji. Ale já mám v úmyslu vás ještě trochu napínat. Trochu netradičně (pro náš pořad) se nejprve podíváme, co o odpuštění říká Bible. Pasáží, které o něm mluví je celá řada, skoro bychom mohli říci, že je to jeden z autorových oblíbených motivů.

Tyto pasáže se dají rozdělit do dvou druhů – odpuštění mezi lidmi a to, které lidem dává Bůh. Přijetí Božího odpuštění je jistě jedním ze základních kamenů našeho křesťanského života. Věříme, že Bůh může odpustit všechno. Možná někoho překvapí, že i Boží odpuštění má své hranice. Tou první, je naše lítost. Bůh nám odpouští to, čeho litujeme. To na čem si svéhlavě trváme nám prostě odpustit nemůže…a s tím souvisí to, že s Božím odpuštěním se nedá chladnokrevně kalkulovat. Nemůžeme si naplánovat – no já teď budu do třiceti zhýrale žít, abych si ten život užil a pak toho budu litovat a Bůh mi odpustí a budu moct začít znova…Takhle to prostě nefunguje. Někteří křesťané tohle nazývají hříchem proti Duchu Svatému – a o tomhle hříchu Bůh velice explicitně říká, že je to jediný neodpustitelný hřích.

I když tohle je důležité si uvědomit, dneska se chci zaměřit spíše na druhý motiv, který se odpuštění v Bibli týká. A to je motiv odpuštění mezi lidmi. Jinými slovy to, co máme odpouštět my. Věřím, že by pro vás nebyl problém, zahrnout mě prakticky ihned spoustou veršů, ve kterých se mluví o odpuštění bližnímu svému. No schválně…kolik jich teď vymyslíte? Na kolik s dokážete vzpomenout bez konkordance? A kolik jich ještě najdete, když ji otevřete?

Ne, nebojte, nezkouším vás. Jen bych chtěla, abyste si uvědomili, že 99% těch veršů se nachází v Novém Zákoně. O odpuštění mezi lidmi a o jeho důsledcích mluví nejčastěji a nejdůrazněji Ježíš. To vypovídá o tom, že by pro nás mělo mít odpuštění velkou váhu. Ale jak to, že takové principy neplatili už pro starozákonní hrdiny? Nebo snad platili, ale nikde o nich není zmínka? To by přece bylo divné.

Dovolte mi, předvést vám starozákonní způsob odpuštění. Je skrytý v nám všem velmi dobře známém principu Oko za oko, zub za zub. Ptáte se, co je na tom za odpuštění? Pravda, v dnešním kontextu se to zdá jako prachobyčejná a (jak si často myslíme) zavrženíhodná pomsta. Jenže v tom je omyl. Na tehdejší dobu to bylo zařízení velice benevolentní a plné milosrdenství. Ve společnostech starozákonní doby totiž běžně platil způsob: Vyrazíš mi zub, a já tě za to zabiju. Případně, zabiješ mi člena rodiny a já vyvraždím celý tvůj rod. Z toho plyne, že člověk musel dosáhnout určitého levelu odpuštění, aby se vzdal pomsty, která mu právem náležela.

Na novozákonního člověka jsou pak kladeny vyšší požadavky: Pokud tě někdo uhodí do tváře, nastav mu i druhou. Odpustíš, ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát. Tahle pravidla berou křesťané za svá dodnes. Z toho taky pochází naše nechuť zabývat se otázkou co dělat, když odpustit nemohu. Zdá se nám, že už jen tím, že připustíme, že jsou situace, kdy nejsme schopni odpustit, si podepisujeme rozsudek k věčnému zatracení.

Jednou, dřív nebo později, přijde chvíle, kdy se k tomu budeme muset postavit čelem. Budeme si muset říct – ne, nemohu odpustit. Je totiž jeden případ, kdy žádný člověk odpustit neumí a nemůže. A to je ve chvíli, kdy sám není poškozeným. Možná si teď řeknete, že to absolutně nedává smysl. Nebo možná spíš, že to je naprosto logická úvaha – pokud mi nikdo nic neudělá, je samozřejmé, že nemohu odpustit, protože jaksi není co. V tom případě vás musím upozornit, že ne všechno, co nás bolí, je křivda proti nám samotným.

Jinými slovy, mluvím o situaci, kdy někdo ublíží člověku, který je nám velice blízký. V tu chvíli se dostáváme do velice složité pozice. Bolest, kterou cítíme, je podobná jako ta, kterou vidíme v blízkém člověku a zášť vůči tomu, kdo je tou bolestí vinen v nás hoří možná ještě daleko silněji. V první chvíli každý přemýšlí o pomstě. Nebo alespoň o spravedlivé odplatě. Nemůžeme odpustit, protože nechceme. Často se nenávistné myšlenky stávají zvláštním zdrojem útěchy. Pokaždé, když vidíme, jak se na tváři milovaného člověka znovu usazuje smutek a bolest se v našem srdci znovu vytváří a sílí touha, nějak za tohle všechno viníkovi odplatit.

V takové chvíli nám v odpuštění ovšem nebrání jen to, že nechceme. Není totiž možné odpustit něco, co se stalo někomu jinému. Prostě to nejde.

Co tedy dělat? Žít s nenávistí, bolestí a výčitkami, které děláme jak sobě, tak Bohu, nelze. Je to na každého z nás příliš. Řešení není vůbec jednoduché. Jednou cestou je často moralizování a hledání povzbuzení a řešení ve větách typu: „všechno dobře dopadne“ , „všechno má nějaký význam“, „Bůh to má pevně v rukou“, kterými se snažíme udržet nad vodou jak sebe, tak toho, komu bylo ublíženo. Tahle cesta pomůže jen opravdu zřídka – většinou v lehčích případech. Pokud to, co se stalo je opravdu vážné, pak je tato cesta jen ztrátou času a energie – a stahuje nás níž do zoufalství proto, že nefunguje.

Co tedy dělat, když nemůžeme odpustit? Jak utěšit sebe i toho, komu se stala křivda? Jak se vyrovnat s tím, že ten zlý se má dobře a je naprosto v pohodě, zatímco ten dobrý se trápí a vnitřně umírá?

Cesta k uzdravení je bolestivá a obtížná. Plná bojů se sebou samým i s Bohem. Ano, slyšíte dobře. Bojů s Bohem. To, že jsme křesťané neznamená, že musíme rezignovaně sedět a snášet všechno bez mrknutí oka jen s rádoby-zbožným: tvá vůle se staň. Bůh nechce, abychom se chovali jako loutky, ani ve chvíli, kdy nemůžeme odpustit a tím pádem se nám zdá, že máme svázané ruce. Nemusíme jen jako panenky kývat hlavou a opakovat „Mám tě rád, pane Bože.“ Můžeme na Boha křičet, můžeme před ním plakat. Můžeme mu říct, že je to nespravedlivé, že se to nikdy nemělo stát. Můžeme s Bohem bojovat, sami o sebe i o toho milovaného člověka.

Být zticha, nebo se něco snažit pochopit často nepomáhá. Neuleví nám to. Když Bohu „vmeteme do tváře“ co si opravdu myslíme, může to být i ku prospěchu věci. Můžeme s Bohem zápasit tak, jako Jákob a nakonec mu říci: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.

Co dělat, když nemůžeme odpustit? Podívejme se do starého zákona, čtěme příběhy proroků, kteří s Bohem zápasili a obstáli. Udělejme totéž. Naše bolest sice zmizí teprve až zmizí bolest milovaného člověka, ale Boží přítomnost nám mezitím může hodně pomoci, ať už prostřednictvím tišící náruče, nebo protivníka, se kterým můžeme zápasit.

P.S.: Další díl bude poslední, kde se budeme ptát: "Co dělat, když..." - konrétně "Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili?"