Minule jsme načali soubor témat, která jsem si pracovně nazvala Co dělat, když… a řešili jsme situaci mnoha otázek a mála odpovědí. Dnes se budeme věnovat další otázce ze stejné kategorie. Dokonce otázce velmi úzce související s tou první. Co dělat, když je toho na nás příliš…když se potýkáme se zkouškami, které nedokážeme sami zvládnout?
Tohle je jedna z otázek na kterou existují takové „oblíbené a velmi jednoduché“ křesťanské odpovědi. Věty typu: Bůh člověku nenaloží víc, než je schopen zvládnout.Bůh tě miluje a když se k němu budeš dost modlit a studovat jeho písmo, tak se ti bude dařit líp. případně: Tohle se ti stalo proto, že jsi hřešil a když budeš činit pokání, tak se všechno zlepší…
Neříkám, že tyto věty nejsou pravdivé, ale rozhodně v takové chvíli moc nepomůžou. Pokud je zkouškám vystaven křesťan, tak všechny tyhlety „poučky“ zná a znějí mu v hlavě i bez toho, abychom mu je připomínali. A všechny tyhle jinak osvědčené rady se najednou zdají jako „mlácení Biblí po hlavě“.
Říkala jsem, že naše dnešní téma velice úzce souvisí s našim tématem minulým, tedy se situací, kdy máme hodně otázek a málo odpovědí. Jsou velmi úzce provázané proto, že otázky, na které hledáme a nenacházíme odpovědi se velmi často objevují právě ve chvílích zkoušek. Právě to, když trpíme, nás nutí víc přemýšlet o tom, jaký tohle všechno má smysl a proč se děje to, co se děje. Často se ptáme „Proč já?“ nebo „Proč zrovna tohle?“ a to, jak jistě z vlastní zkušenosti víte, jsou otázky, ke kterým najdeme odpověď jen velmi zřídka.
Velmi oblíbenou křesťanskou odpovědí na otázku Co dělat, když se potýkám se zkouškou, kterou sama nemůžu zvládnout? je věta: Zkoušky jsou tu proto, aby posílily naši víru. Každá zkouška má nějaký smysl a když jí projdeme, poznáme, jaký smysl to byl a budeme Pánu vděční, že nás do téhle zkoušky poslal.
Znovu, neříkám, že ta věta není pravdivá. Ale zároveň si myslím, že vždycky to tak nefunguje. U některých zkoušek neuvidíte smysl, ani když se na ně zpětně podíváte s perspektivou několika let. A pokud zkoušky posilují víru, proč tolik lidí odchází z církve a od Boha právě kvůli zkouškám a zklamání? A já tedy nevím jak vy, ale nějak se nemůžu přinutit, abych za některé šťastně prožité a přežité zkoušky byla Pánu Bohu vděčná…
Zkuste se teď zamyslet nad tím, jak se člověk cítí ve zkoušce, která je opravdu horší, než dokáže zvládnout….a zkuste si představit, co se v takovou chvíli dá dotyčnému poradit, tak aby mu to pomohlo…
Co dělat, když procházíme zkouškami, které jsou nad naše síly? A co dělat, když takovými zkouškami prochází někdo z našich nejbližších? Co říct a co si radši „nechat pro sebe“ v takovou chvíli? Co pomůže a co nadělá víc škody, než užitku?
Zkouškami prochází každý z nás, ale každý je prožívá jinak. Rozhodně však, pokud procházíme zkouškou, nechceme slyšet laciné odpovědi. Nechceme slyšet poučky a dogmata. Proč? Protože ty známe a víme, že nepomohou… protože ty nás jen zadupávají hlouběji do země s pocitem, že bychom si vůbec neměli zoufat – protože zoufalství není projevem správného křesťana.
To, co pomáhá o něco víc jsou osobní zkušenosti lidí, kteří podobnou zkouškou ve svém životě prošli. I když i ty, pokud jsou nesprávně podané, nám spíš navodí pocit viny…Existuje tedy v takové chvíli vůbec správná odpověď? Musím říct, že touhle otázkou jsem se trápila opravdu hodně a čím víc jsem o ní přemýšlela, tím víc jsem docházela k závěru, že nejspíš ne. Ve zkouškách, když je nám opravdu mizerně a když ztrácíme víru s každou vteřinou víc a víc nám prostě slova nemohou pomoct a ulehčit naši situaci. V opravdu těžkých zkouškách jsou všechny poučky na nic.
Co tedy v tom případě dělat? Mezi dnešními křesťany, poučky jsou kolikrát to jediné co můžete dostat. To možná vysvětluje i úbytek mladých lidí v církvi a „nepřitažlivost“ křesťanství pro sekulární svět.
Jediné, co opravdu a zaručeně pomáhá ve chvílích krize je totiž láska. Nemusíme s člověkem, který je zdeptaný, mluvit a za každou cenu se ho snažit „přivést zpět k Bohu a s tím i k naději“, daleko víc uděláme, když ho prostě chytneme za ruku, nebo obejmeme. Když mu dáme najevo, že jsme s ním ať už bude potřebovat cokoli. Když vyjádříme, že nerozumíme tomu, co prožívá, že to nemůžeme plně pochopit, ale přesto chceme být s ním a prožívat to po jeho boku.
I tohle se z velké části zdá jako klišéidní odpověď. Možná že je…ale je pravdivá a funguje. Občas nepotřebujeme, aby se nás někdo na něco ptal, nebo aby se nás snažil utěšit. Ale vždycky chceme, aby vedle nás někdo byl.
Jak často selháváme ve své úloze být po boku bratří a sester v Kristu, když to nejvíce potřebují? Jak často je spíše „zatloukáme do země poučkami a biblickými citáty“? Kolikrát v životě jsme už potřebovali, aby někdo stál po našem boku a prostě nás mlčky držel za ruku, zatímco se nám dostávalo ledové sprchy laciných frází od lidí, kteří neměli ani tušení o čem to vlastně mluví?
Takových případů je nepočítaně. Za svůj život jsme už na obou stranách barikády stáli tolikrát, že je škoda o tom mluvit. Poučili jsme se z toho? Nebo s každou další překonanou zkouškou roste jen naše potřeba všechny kolem poučovat a těm, kteří právě ve zkouškách „plavou“ „dobře“ radit?
Co se v mém a ve tvém životě utužuje pokaždé, když ti začne být líp? Je to tvoje víra, nebo tvoje pýcha? A když trpí ten, kdo je vedle tebe, mluví z tebe Boží Duch, nebo jen farizej?
Co dělat, když to, čím procházím je na mě moc? Co dělat, když necítím Boha a moje víra se vytrácí? Ve zkouškách jsme často tak pohlceni tím, co se s námi děje a pocitem, že si za všechno vlastně můžeme sami, že už se z toho nemáme šanci dostat a že s každým našim krokem a rozhodnutím se to jen zhoršuje…že Boha opravdu nevidíme. Náš zrak pátrá někde ve výškách, ale Bůh se neobjevuje. Zůstává v nás sice naděje, že tam někde přece jen je a že snad opravdu všechno vede k dobrému konci, ale i ta se postupně zmenšuje. A právě v takové chvíli je nejdůležitější, aby se vedle nás objevil někdo, kdo nebude házet poučkami, ale kdo nás prostě obejme, nebo chytne za ruku a bude nás pevně držet. Protože když se nám zdá, že Bůh je příliš daleko a příliš neurčitý, potřebujeme člověka, aby nám ukázal, že láska s malým i velkým L nás stále obklopuje. Žel, lidé právě v tomhle nejčastěji selhávají.
Přeji vám abyste, ať už se budete potýkat s čímkoli, vždycky našli někoho, kdo prostě bude s vámi a bude vás pevně držet.
P.S.: Další díl ponese ve svém titulu znovu otázku začínající slovy: "Co dělat, když..." A tentokrát půjde o otázku "Co dělat, když nemůžeme odpustit."
Žádné komentáře:
Okomentovat