Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili?

Mě osobně by dost zajímalo, kolik křesťanů je s touhle otázkou ve svém životě konfrontováno a v jaké situaci, ale to nejspíš jen tak nevypátrám, protože pokud si tuto otázku klademe, obvykle tím i přiznáváme, že jsme selhali a to nikdo z nás nedělá rád.

Nicméně zpět k otázce: Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili? Zrada je jedna z nejhorších věcí, které nás v životě potkávají. Vyrovnat se s ní je vždycky velice těžké. Odpustit člověku, který nás zradil a dát mu druhou šanci je často nad naše síly a je docela zřejmé proč. Zrada bolí. Také nám často přijde na mysl „válečné“ pravidlo – nevěř tomu, kdo už jednou zradil, protože to může kdykoli udělat znovu. Naše „vnitřní senzory“ jsou na zradu zvenčí velice citlivé – často až přecitlivělé. A tak se stává, že za zradu někdy považujeme i to, co vlastně zradou není…jinými slovy děláme z komára velblouda, nebo se stáváme paranoidními – a každá další zrada v nás probouzí větší a větší paranoiu.

Před chvílí jsem řekla, že máme velmi citlivé senzory, pokud jde o zradu „zvenčí“ – jak to ale vypadá, když se ve zrádce promění naše vlastní srdce a mysl? Co když ten, kdo nás nejvíc zrazuje není jeden z lidí, kteří nás obklopují, ale my sami?

Stejně jako v případě zrady zvenčí – možná ještě o něco více – věříme, že se něco takového NÁM nemůže přihodit. Tedy – věříme tomu až do chvíle, kdy se to stane poprvé…do chvíle, kdy se při tom poprvé přistihneme. O to větší je pak náš údiv, zklamání a bolest, když se to doopravdy stane.

Asi by se teď hodilo uvést trochu konkrétnější příklad toho, co to vlastně „zradit sám sebe“ znamená. Většinou jde o to, že nedostojíme svým přesvědčením a ideálům. Prostě zradíme to, co v co věříme. A nemyslete si – netýká se to jen lidí, kteří sami sebe představují jako „věřící“. Právě naopak. Může se to stát úplně každému. I když…my, křesťané jsme k tomuto druhu zrady přímo „předurčeni“ – jsme zkrátka rizikovou skupinou. Proč? Protože se v nás sváří dva neslučitelné světy. Svět našeho vlastního sobeckého JÁ a svět vyššího, nadpozemského, božího ideálu. Tyto dva světy spolu vedou krutý a nelítostný boj a to nám občas dělá v hlavě a v srdci pořádný zmatek.

Proto se nám často stává, že naše přesvědčení a ideály necháváme někde vysoko nad sebou a sami se prodíráme temnými přízemními uličkami vlastního sobectví. Nemusí to být vždy nápadné…

Řekla bych, že takové „malé zrady“ pácháme každý den několikrát…vždycky se najde něco, kvůli čemu jsme schopni ve svých osobních pravidlech najít skulinku nebo kličku a obvykle nám to nedá ani moc přemlouvání…a pokud tu skulinku používáme dostatečně často, tak už nám to přijde celkem normální. Takovéhle věci za zradu prostě nepovažujeme. A přece to zrada je…zrada páchaná námi samotnými a nás samotných.

Zrada může mít mnoho podob. Některé zrady jsou malé a zcela nenápadné…vlastně jim ani tohle označení nedáváme. Co ale dělat, když zradíme sami sebe a to, v co jsme věřili takovým způsobem, který se prostě nedá přehlédnout? Co udělat ve chvíli, kdy nám dojde, že jsme se dopustili zrady nejen proti sobě, ale i proti Bohu? Že jsme udělali něco tak strašného, že sami nemůžeme uvěřit, že jsme toho byli schopni? Co udělat ve chvíli, kdy to, že jsme zradili to v co věříme, už nemůžeme dál ignorovat?

V takové chvíli nás obvykle přepadne pozdní lítost a výčitky svědomí. Cítíme se hrozně, a zmítáme se mezi smutkem a vztekem, protože jsme zároveň pachatelem i obětí. A co víc, jsme si vědomi, že jsme zradili Boha a máme strach, že to, co jsme udělali je neodpustitelné.

Vůbec nejhorší situace nastává, pokud víme, že Bůh nám to, co jsme udělali odpustil, ale nedokážeme odpustit sami sobě. Co v takové chvíli dělat? Jak z toho ven?

Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili? Odpověď není jednoduchá, protože poučky a zásady v takové situaci moc nepomáhají. Nepomůže nám, že něco víme a jsme o něčem přesvědčeni – protože o tom, co jsme zradili jsme taky byli přesvědčeni. Nepomůžou nám ideály, protože v jejich následování jsme právě selhali. Nepomůže nám kolikrát ani jistota Boží lásky a Božího odpuštění, protože sami sebe nenávidíme a nevíme jak si odpustit.

Když zradíme to, v co jsme věřili, musíme zásadním způsobem přehodnotit své postoje. Je jasné, že pocítíme lítost. Je ale nutné zamyslet se nad tím, proč se to stalo. Proč jsme své přesvědčení zradili. Možná jsme je zradili proto, že jsme byli přesvědčeni, že nám to bude ku prospěchu – že se tím ochráníme lépe, než by nás v opačném případě ochránil Bůh. Nebo jsme možná dali přednost lehce dosažitelnému potěšení, prostě proto, že nám v tu chvíli připadalo neodolatelné. Prostě proto, že jsme byli příliš slabí, než abychom mu odolali. Ovšem je zde ještě možnost, že jsme svou víru zradili proto, že jsme v hloubi srdce přesvědčeni, že je falešná.

Každý z nás zažije během svého života chvíli, kdy si bude muset klást otázku Jak jsem to jen mohl udělat?. Ovšem nesmíme se zapomenout také zeptat Proč jsem to vlastně udělal? Hledání odpovědi nebude lehké a ani její nalezení nemusí ještě znamenat konec trampot.

Ona totiž ani jedna z těch odpovědí není zrovna záviděníhodná. Pokud jsme zradili proto, že jsme se chtěli sami ochránit, vyvstává otázka, jestli nám Bůh odpustí…jestli bude i přesto ochoten nás dál chránit a být s námi. A samozřejmě, jestli se příště na jeho ochranu dokážeme spolehnout.

Příkladem téhle odpovědi, nám může být Abraham a jeho vydávání své ženy za svou sestru. Nebo Petrovo zapření Ježíše. A v jejich příkladech vidíme i ujištění, že Bůh s námi zůstane. Že nás i přesto bude chránit…a dokonce i když to provedeme vícekrát.

Pokud jsme zradili proto, že jsme byli příliš slabí odolat pokušení, bude pro nás pravděpodobně nejtěžší přijmout Boží odpuštění, popřípadě odpustit sami sobě. Opět se budeme ptát, zda je možné, aby s námi Bůh zůstal. A opět můžeme najít v Písmu příklad, který nám dá odpověď.

Tím příkladem je muž podle Božího srdce – král David a jeho zrada v souvislosti s jeho románkem s Betšebou. A i tady vidíme, že Bůh nás neopustí, že nám odpustí a konečně i to, že i my můžeme sami sobě odpustit.

Zvláštním případem je, pokud své přesvědčení zradíme proto, že jej považujeme za špatné. Potom nás pravděpodobně čeká opravdu těžký boj o to, abychom našli přesvědčení, které pro nás bude „dobré“.

Zrada – už při vyslovení toho slova nám běhá mráz po zádech. Přesto jej s oblibou používáme k označení něčeho, čeho se někdo dopustí proti nám. Málokdy nám dojde, že se největších zrad proti sobě dopouštíme my sami. A když nám to dojde, je to většinou poté, co se takové zrady dopustíme.

Poprat se s tím vyžaduje sílu, kterou ovšem sami nemáme. Bůh pro nás tuto sílu má a chce nám ji dát, ovšem my ji často odmítáme proto, že sami sebe považujeme za příliš špatné a ztracené.

Dokud se držíme toho, že jsme špatní, nenapravitelní a náš hřích je neodpustitelný, bráníme Bohu, aby nás uzdravil. Bráníme mu, aby byl zase s námi.

Co dělat, když zradíme to, v co jsme věřili? V angličtině je na tento případ krásné rčení: Let go, Let God. – Do češtiny se to dá přeložit asi jako Nech to, nech Boha.

Jediným řešením pro nás je pustit se…a nechat Boha, aby nás postupně uzdravil. Nechat ho, aby nám ukázal, že je pořád s námi a že i to, co nás trápí můžeme odložit u jeho nohou.

Jít dál můžeme pouze pokud opustíme minulost – i když je v ní něco, co nás bolí a o čem si myslíme, že si to nemůžeme odpustit…Nechme Boha, aby nám pomohl jít dál…

P.S.: Příště už opustíme témata uvozená slovy "Co dělat, když..." - přesuneme se k tématu, které je specifické hlavně pro adventisty: Proč je sobota tak důležitá?