Je církev pro zábavu?

Omlouvám se, za delší odmlku a slibuju, že se tu teď přepisy pořadů budou objevovat o to častěji...hned se můžete pustit do prvního:

Je tu další otázka vyžadující naši pozornost. Tentokrát zní: Je církev pro zábavu? Není to zrovna konvenční otázka a skrývá se za ní víc, než by se na první pohled zdálo. Hned vám vysvětlím, co tím myslím.

Mnozí mladí lidé církev a náboženství vůbec považují za zpátečnickou a ve své podstatě nudnou věc. Proto se taky do našich sborů a kostelů nijak nehrnou. Jejich postmoderní myšlení jim napovídá, že něco, co existuje už sto a více let, není nic pro ně a nemůže jim nic dát a nijak prospět. Musím říct, že se jim občas při pohledu na naše kongregace ani nedivím. Nebýt adventistkou „od narození“, nejsem si jistá, že by mě někdo o pravdivosti a prospěšnosti náboženství přesvědčil. Mladým lidem se zdá, že nepotřebují pravidla – tedy alespoň pravidla, která jim udává někdo jiný. Vytvářejí si svá vlastní pravidla, podle toho, co jim vyhovuje.

A ruku na srdce, nezaujímáme stejný postoj občas i my? Pravidla…to je něco, co jsme tak jaksi „zdědili po předcích“ spolu s dogmaty a tradicemi. Některá se nám zdají zastaralá a přežitá, jiná příliš přísná, další sporně odůvodnitelná. Faktem je, že se jimi cítíme být příliš svázaní a nelíbí se nám to. Chceme být svobodní, chceme být samostatní, chceme si dělat to, co nám vyhovuje a co se nám líbí. I když jsme křesťané, i když jsme adventisté – nebo snad právě proto. Jednoduché „morální zásady“ máme zakořeněné v sobě a zákony taky dodržujeme – až na nějaký ten občasný dopravní přestupek. Tak co by po nás kdo chtěl víc. Naše „nadstandardní“ pravidla a požadavky nás brzdí v rozletu a staví nepřekonatelnou bariéru mezi nás a okolní svět – a lidi potom o nás neprojevují zájem. Tak tedy vyhoďme pravidla z okna, pusťme je z hlavy. Nepotřebujeme je. Obejdeme se bez nich a možná nám bude líp. Bude lehčí oslovit lidi.

Opravdu? Nezlobte se, ale mě MOŽNÁ nestačí. Nemohu a nechci se spolehnout na hypotézy a zdání. To že svět nechce pravidla ještě neznamená, že je dobré je zrušit, nebo z nich slevit. To, že svět nechce o pravidlech ani slyšet ještě neznamená, že bude chtít slyšet o nás pokud se na pravidla vykašleme.Pokud nebudeme mít pravidla, nebudeme mít světu co nabídnout.

Asi si říkáte, že to teď zbytečně dramatizuju. Církev přece s pravidly nestojí a nepadá. Je spousta věcí, které definují církev, a jsou daleko důležitější, než pravidla. V tom bych vám dokonce i dala za pravdu. Je spousta důležitějších věcí, než jsou pravidla. Ale pravidla jsou dost často to, co ty věci drží pohromadě. Pokud se pravidla rozmělní, může církev dopadnout jako domek z nepálené hlíny při prudkém lijáku.

Pokud ale budeme i nadále svázáni pravidly, jak můžeme oslovit lidi, kteří pravidla považují za největší zlo?

Je církev pro zábavu? Doteď jsme si povídali o pravidlech. Takhle na první pohled to spolu moc velkou souvislost nemá…ale jelikož pravidla jsou z pohledu dnešního světa to nejnudnější co existuje, je relevantní se ptát, co s nimi. Pravidla jsou často tím, co drží stavbu naší církve pohromadě. Jak se tedy vyrovnat s tím, že nejsou společností přijímány zrovna nejlépe?

Pro některé je to nejjednodušší otázka na světě. Pravidla prostě rozvolníme. Takový ten „nehodící se škrtněte“ princip. Některá necháme - to budou takové nosné zdi té naší stavby. No a zbytek buď hooodně rozvolníme, nebo rovnou úplně zrušíme. Ostatně musíme přece lidem ukázat, že nejsme žádní suchaři a že právě naopak jsme normální lidé, jako oni. Jen tak namátkou – už není problém jít na koupaliště, nebo třeba do kina,nosit trička na ramínka, minisukně, kalhoty i do shromáždění, řetízky a make-up jsou pro nás samozřejmostí a pomalu se jí stávají i náušnice nebo piercing. Pijeme kávu, a pomalu přestáváme mít i problém s alkoholem, čistým a nečistým masem a snad i s cigaretami. A sobota?... Snažíme se za každou cenu přiblížit světu. Prostě to naše náboženství osekat natolik, aby bylo přijatelné. My nejsme fanatici, nejsme dogmatici a nejsme nudní patroni svázaní pravidly! Jsme lidé, jako vy…pojďte k nám. Uděláme „zábavný“ program evangelizace, budeme vám to dávkovat po tak malých kapkách, že si vlastně ani nevšimnete, že jste mezi křesťany…s pravidly si nedělejte hlavu.

Ironií našeho konání zůstává to, že tahle strategie nefunguje. Lidi nedokážeme oslovit a pro náboženství nadchnout tím, že se „zesvětštíme“. Nemůžeme čekat, že lidé budou mít zájem slyšet něco víc o tom, co se na první pohled absolutně neliší od toho, co znají ze svého běžného denního života. Nenalákáme lidi tím, že jim slíbíme zábavu – dokonce ani tím, že jim i opravdu na přechodnou dobu dáme. Nemůžeme v „zábavnosti“ soutěžit se světem. To nám nikdy nebude fungovat, protože svět má lákadel a zábavy dost, aby stačil uspokojit všechny, kteří po takovém uspokojení touží. Tomu my nemůžeme konkurovat.

Co tedy budeme dělat? Zjevně církev zábavná být nemá. Jak se ale potom vyrovnat se stále vyšším počtem lidí, kteří odcházejí a stále menším počtem těch, kteří naopak přicházejí? Co můžeme lidem nabídnout, když ne zábavu? Co jiného lidi v dnešní době chtějí?

To je docela dobrá otázka – Co lidé chtějí? Když tuhle otázku slyším, vždycky se mi vybaví věta jedné postavy z mého oblíbeného filmu: Nebudeš vědět co chceš, dokud ti nebude alespoň 45 a i když to zjistíš, bude stejně příliš pozdě na to to získat.

Musím říct, že s touto větou úplně nesouhlasím, Je sice pravda, že člověk málokdy ví, co chce. Ale zato obvykle docela dobře poznáme, co nechceme. A troufám si tvrdit, že žádný člověk nechce být sám. A pokud o něčem víme, že to v dnešním uspěchaném a nejistém světě chceme, je to trocha klidu a bezpečí. Nějaká jistota, něco, nebo někdo, komu můžeme důvěřovat.

A to přece náboženství má a může lidem poskytnout. Je jen na nás, jak jim to odprezentujeme. Můžeme se tvářit stejně nejistě, uspěchaně a schválně ukazovat, že vyhledáváme stejně pomíjivá potěšení, povzbuzení a útěchy, jako lidé kolem nás, nebo jim můžeme ukázat, že máme jistotu, která nám dává svobodu a radost. Ano, slyšeli jste dobře. I přes všechna pravidla můžeme být svobodní a můžeme mít radost. Proč na to tak často zapomínáme?

Je církev pro zábavu? Může být církev zábavná? Můžeme mít radost z toho, že věříme? A můžeme tuto radost sdílet s lidmi okolo? Moc otázek. Máme odpovědi? Já myslím, že ano. Apoštol Pavel nám říká, abychom byli ve světě, ale nebyli ze světa. Jinými slovy nemusíme a nemáme se chovat jako lidé okolo nás, ale přesto se jim máme přiblížit. Dokázat jim, že i když máme pravidla, která oni nepovažují za „cool“ můžeme být přátelé a máme jim co nabídnout.

Mnozí lidé si myslí, že k náboženství a víře se radost a zábava nehodí – že to není dostatečně zbožné. A právě kvůli nim se náboženství jeví tak nudné. Ale to přece vůbec není pravda. Jsem přesvědčená, a nejsem sama, že Bůh má obrovský smysl pro humor a strašně rád se směje. A co víc, chce, abychom byli šťastní a veselí. Nechce, abychom bezduše poslouchali pravidla a směrnice a u toho se nesmírně nudili. Chce, aby nás náš život bavil a aby nás bavilo ho chválit. Pravidla, která stanovil, jsou pro naši ochranu.

V Bibli máme pokyn, abychom se radovali vždycky. Abychom pořád byli radostní.

Bůh chce, abychom si užívali života, který nám dal – ale tak, abychom toho později nemuseli litovat.

Je církev pro zábavu? Ne, církev není zábavní podnik. Ale měla by být společenstvím radostných lidí, kteří si opravdu užívají života.

P.S.: V dalším díle se odkloníme od tématu církve a budem se zabývat poněkud obecnější otázkou, která se k našemu pořadu podle mého názoru hodí extrémně dobře: Co dělat, když máte hodně otázek a zoufale málo odpovědí?