Co mají společného křesťané a děti?

Hezký den, zdravím vás po delší odmlce a omlouvám se všem, kteří pravidelně zabrousili na tento blog, v naději, že zde najdou další díly pořadu Bůh je, co s tím? a jejich naděje byla zklamána. Doufám, že vám to všechno v následujících dnech a týdnech vynahradím. Dnes tu pro vás jsou hned čtyři "nové" díly:

Pro první z nich jsem si zvolila otázku, která má základ v samotné Bibli. Dalo by se říci, že Písmo nás přímo vybízí (a to hned několikrát) abychom si ji položili. Vsadím se, že mnozí z vás tuto, nebo jí velmi podobnou otázku již nejednou slyšeli z kazatelny a tím pádem si můžou myslet, že znají všechny odpovědi. Otázka, která nás bude provázet dnešním pořadem, zní: Co mají společného křesťané a děti?

Většině z vás se právě teď v hlavě jistě odehrál biblický příběh, který k takovémuto zamyšlení přímo vybízí. Jde o příběh, který je zaznamenán ve třech ze čtyř evangelií, a dalo by se tedy říct, že je na něj položen jistý zvláštní důraz. Jedná se o velmi kratičkou, o to však zajímavější epizodku. Pojďme si ji ale přece převyprávět. K Ježíšovi se zase jednou schází množství lidí. Tentokrát se ovšem nejedná o posluchače, prahnoucí po jednom z Ježíšových slavných podobenství, či kázání. Jde o maminky, které přinášejí a přivádějí své děti a doufají, že jim Ježíš požehná. Učedníci jsou z tohoto výjevu celí nesví a snaží se jim v přístupu k Mistrovi všemožně zabránit. Ježíš však horlivé muže napomene a řekne jim, že dětem (či takovým, jako děti) patří nebeské království.

Nedokážu si představit tváře učedníků, poté, co slyšeli tuhle větu. Vsadím se ale, že se na nich mísil údiv s absolutní zmateností. To co jejich Mistr právě řekl nedávalo smysl. Jak by si mohly děti, které si ani pořádně neuvědomovaly, co se s nimi děje, zajistit VIP vstupenku do Božího království? Spousta teologů, kazatelů a vykladačů Písma se tímto matoucím Ježíšovým výrokem zabývala a zabývá. Věřím, že vy sami už na to také máte nějaký názor. Chtěla bych se s vámi teď podělit o několik myšlenek, které v tomto kontextu napadají mě.

Co mají společného křesťané a děti? První věcí, která mě napadla, bylo, že děti mají rády příběhy. Celé hodiny dokáží poslouchat, číst si, nebo se dívat na pohádky, bajky a vyprávění všeho druhu. Křesťané mají plnou knihu příběhů – Bibli. Dáte mi možná za pravdu, když řeknu, že většina biblických příběhů zní prostě jako pohádky. Dobro vítězí, zlo je potrestáno, vše je v pořádku. A právě tyto příběhy si dovolím použít jako ilustraci první věci, kterou si my křesťané, můžeme od dětí vzít. Tou věcí je jakýsi idealismus, nebo chcete-li, víra v dobro. Děti věří, že dobro je silnější, než zlo. A to jim dává bezstarostnost, protože když jsou na straně dobra, nemůže se jim přece nic stát. Tuhle jistotu s dospíváním ztrácíme. Zjišťujeme, že dobro nebývá vždy odměněno a zlo potrestáno…a tak pomalu přestáváme věřit, že dobro je silnější, než zlo. Ale ono je! Bible nám to neustále opakuje. Dobro zvítězí. Zlo bude poraženo. Můžeme - musíme se na to spolehnout.

Klademe si dnes otázku, Co mají společného křesťané a děti? Nebo také, co by společného mít měli. Před písničkou jsem mluvila o víře v to, že dobro je silnější než zlo a proto nad ním vítězí. Kupodivu i v řadách křesťanů se najde spousta lidí, kteří mají problém tomuto věřit. Proč? Snad proto, že je to příliš jednoduché. Znáte to…Když Bůh je s námi…to je přeci klišé! Kolik pravd jsme už z našich životů vyloučili a zahodili do škatulky frází a klišé, jen proto, že se nám zdály příliš snadné, příliš jednoduše řečené? A přitom právě to je další věc, kterou by si křesťané mohli a měli od dětí vzít. Dospělé totiž často opouští důvěra v jednoduché pravdy. V matematice se takovým tvrzením říká AXIOMY – tvrzení, která se nedokazují. Jak rosteme, přestávají nám stačit. Chceme důkazy, poučky, nebo třeba soubory veršů a jejich výklady. Zkrátka chceme věci zkomplikovat, protože máme pocit, že to nám pomůže nahlédnout, co je za nimi. To všechno je důležité a jistě to v našem životě křesťana má své místo, úlohu a hodnotu. Ale jak říká přísloví, v jednoduchosti je krása. Je jednodušší shodnout se na jednoduchých věcech. Čím méně víme, tím více věříme. Ostatně třeba Pavel v jednom ze svých listů říká, že: Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spoasit ty, kdo věří bláznovskou zvěstí. Naše moudrost je tak omezená, že nám může spíše uškodit, než pomoct.Potřebujeme jednoduché pravdy, které drží náš svět ve chvíli, kdy rozum selhává. Jedním z nádherných příkladů axiomů, na kterých stojí náš křesťanský svět je dětská písnička „Má Pán Ježíš, má mě rád“ – zkuste si ji teď vybavit a trochu se zamyslet nad jejími slovy. Věříte jim? Já tedy ano – už od svých čtyř let, pokud mi úplně neselhává paměť J. I když přiznávám bez mučení, že některé pasáže mi v určitých časových obdobích dávaly pořádně zabrat. Třeba slova „má mě rád i v nemoci, on vždy může pomoci“ mi působily nemalé problémy. Ne že bych někdy pochybovala o tom, že Bůh může pomoci. Spíš jsem se sama sebe ptala, jestli opravdu pomůže. A co když nepomůže? Ovšem odpověď na mé otázky se skrývá v té samé písničce. V jednom z nejotřepanějších a nejčastěji používaných klišé křesťanského světa. Má Pán Ježíš, má mě rád. Prosté. Děti ani nenapadne, ptát se proč by Bůh pomáhal, nebo jestli pomůže. Děti prostě důvěřují, že Bůh je má rád. Důvěřují, že každý splní co slíbí. Důvěřují…

Ale to už se dostáváme k další věci, kterou mají křesťané a děti společnou a to je DŮVĚRA. I když, dospělí křesťané v tom nejsou zas tak dobří. Měli bychom víc důvěřovat druhým lidem a méně myslet na zadní vrátka. Měli bychom více důvěřovat Bohu, protože on to s námi myslí dobře. Důvěra a víra spolu totiž velmi úzce souvisí. Nejlepší ilustrací víry, kterou jsem kdy viděla, je tzv. hra na důvěru. Hra, kdy si dítě stoupne na židli, nebo jinak vyvýšené místo a za jeho záda si stoupnou jeho přátelé. Dítě potom zavře oči a padá…důvěřuje, že ti za ním ho nenechají dopadnout na tvrdou zem. Věřím, tedy padám. Víra je pád a důvěra, že mě Bůh chytí. Bůh nás vybízí: Skoč, vzdej se kontroly, nech to na mě! Chcete ho poslechnout?

Poslušnost bych nazvala další věcí, která se jaksi očekává jak od dětí, tak od křesťanů. Asi se teď ptáte komu a čemu bychom měli jako křesťané být poslušní? Přikázání, církevní řád, další nařízení, dogmata, věrouka, kazatelé…spousta věcí si nárokuje naši pozornost a poslušnost. Ale nejdůležitější, co bychom jako Boží děti měli poslouchat, jsou Ježíšova slova: NÁSLEDUJ MĚ! Pojď v mých stopách, uč se ode mne. Stejně jako děti se učí od svých rodičů tím, že je napodobují a chtějí být jako oni, i my bychom se měli chtít učit od svého nebeského Otce. Měli bychom ho napodobovat. V čem? Například v lásce! Láska je Boží největší dar a nejtěžší úkol, který nám dal. Miluj Boha a miluj lidi ve svém okolí… Láska nás neuchrání před bolestí, hněvem a hořkostí. Ale pomůže nám, aby tyhle pocity nenadělaly příliš velikou paseku.

Je spousta věcí, které křesťané a děti mají, nebo by měli mít společné. Tou poslední o které jsme mluvili je napodobování rodičů. Našeho nebeského Otce bychom měli napodobovat v lásce. To však opět velice úzce souvisí s další společnou charakteristikou dětí a křesťanů. Láska nám dává možnost být upřímní. Upřímnost nám dává svobodu. A v tomhle se opět máme od dětí co učit. Děti jsou upřímné. Neskrývají své pocity. Dokáží se rozzlobit, rozplakat, rozkřičet se. Je jim jedno, kde a s kým zrovna jsou. Dokáží se radovat, skákat a výskat. Dokáží kdykoli přijít a říct „Mám tě rád.“ Nebo třeba „Promiň.“ Děti jsou přirozeným barometrem nálady. Mají jakási „vnitřní tykadla“, kterými dokáží zjistit, jak se člověk zrovna cítí a tomu se pak přizpůsobí. V dospělosti tuhle schopnost, kterou nazýváme empatie, často ztrácíme. Třeba proto, že prostě máme příliš mnoho vlastních problémů, na to, abychom se na lidi kolem třeba podívali, natož, abychom se snažili zjistit, jak jim je, nebo co je trápí…Zkusme se i tomhle vrátit do dětství, pomůže to nejen nám.

Poslední věcí, kterou podle mého názoru děti a křesťané sdílejí je křehkost. To že děti jsou křehké je vidět a tak nějak se s tím počítá. Ovšem dospělí lidé často nejsou o nic odolnější. Podle toho bychom se k sobě také měli chovat. Je víc než snadné člověku zasadit ránu, ze které se nikdy úplně nevzpamatuje a proto bychom se měli mít pořádně na pozoru, abychom to nedělali. A tím se vlastně znovu tak nějak vracíme k lásce. Každý z nás touží být milován. Protože láska, kterou nám někdo dá nás dělá silnějšími a pevnějšími. Protože láska je to jediné, co nás dokáže ochránit, jako brnění, nebo štít.

A proto naše dnešní uvažování zakončím jednoduchou větou, která zní jako klišé:

Děti, váš nebeský Otec vás miluje!

Můžeme si vzít prázdniny od Boha?

Dnes pro vás mám jednu otázku, kterou nejspíš zas tak často neslýcháte, ale dost možná jste se nad ní už zamýšleli. Blíží se prázdniny, dny volna, dny, kdy spousta z nás dostane dovolenou, dá si pauzu od práce, školy, povinností, starostí...možná že bychom se mohli zeptat, jestli je možné vzít si volno od víry, od křesťanství, od svého přesvědčení? O tom také dnes bude řeč. Ale především se budeme zabývat jinou otázkou. Otázkou, která s těmi předchozími úzce souvisí. Otázka, která je mottem dnešního pořadu zní: Můžeme si vzít prázdniny od Boha?

Odpověď se zdá být jednoduchá. Jistě, že ne. Bůh je přece s námi, ať děláme co děláme, ať jdeme kam jdeme. Není možné od něho utéct, není možné ho „setřást“. Nic takového jako dovolená od Boha prostě neexistuje. I když na druhou stranu…nemají snad nevěřící lidé „dovolenou od Boha“ pořád? Neřeší to, neptají se, nedovolují se. Jenže počítá se i tohle? Vždyť oni nikdy s Bohem nic neměli, takže si od něho brát dovolenou ani nemuseli… No, ale v tuhle chvíli podstatné je, že prostě mají volno. Takže by to logicky mělo jít i nám, křesťanům.

Možná si už delší chvíli říkáte o čem to vlastně mluvím. Co by to jako mělo znamenat, dovolená od Boha? V čem to spočívá? Co si pod tím máme představit? Asi to do značné míry závisí na každém z nás. Už jsem zmínila prázdniny od křesťanství – od víry a od svého přesvědčení. Zkrátka se přestaneme ohlížet na pravidla, přestaneme si pořád připomínat, co smíme a co ne…přestaneme se hlídat a přestaneme se snažit. Neměli jste už někdy chuť přesně tohle udělat? Vykašlat se na všechno, vyhodit pravidla z okna, vzít si volno od toho věčného „jako křesťan bys měl tohle a neměl tamto“? A udělali jste to už někdy?

Řekla bych, že každý z nás to někdy, alespoň částečně, udělal. Kupodivu, i tahle „duševní dovolená“ dokáže mít podobné účinky, jako „normální dovolená“. Někdy nás dokáže „dostat zpět do formy“, dodat nám sílu a ukázat nám, že naše víra je vlastně dobrá, nebo přinejmenším není tak špatná, jak jsme si mysleli, když jsme si dovolenou brali. Ale jindy nás právě ta „dovolená“ dokáže ještě víc vyčerpat a dostat nás na úplné dno našich sil a energie. Místo toho, abychom se cítili volní a radostní, je všechno ještě černější a horší. A někdy se nám zase naše malá dovolená může zalíbit natolik, že se rozhodneme se ke svému přesvědčení prostě už nevrátit. Někdy také můžeme mít tendenci aplikovat něco z „prázdninových“ manýrů i po návratu z dovolené. Jenže to je obvykle dost těžko slučitelné. Dřív nebo později se musíme rozhodnout, jestli své chování opět přizpůsobíme „běžnému životu“ nebo jestli se necháme „vyhodit“. Ať už je to kterákoli z uvedených možností, v každém případě naše „dovolená“ bude mít následky. Někdy menší, někdy větší…podle toho jak dlouhá ta „dovolená“ zrovna byla a jak „daleko“ jsme odešli…ale nějaké následky vždycky mít bude.

Chtěli jste si už někdy vzít dovolenou od Boha? Měli jste už někdy chuť mu říct „Dej mi svátek!“? Měli jste chuť od něj utéct, prostě to zabalit, začít ho ignorovat? A udělali jste to? Pokud ano, jaké to potom mělo následky? A udělali byste to znovu? To je spousta otázek, na které musíte odpovědět jen a jen sami sobě a sami za sebe. Před písničkou jsme si povídali o „dovolené od víry“ a dovolené od zásad. Prostě o takových prázdninách pro svědomí. Ale je to to samé jako prázdniny/volno od Boha?

V jistém smyslu určitě ano. Ale když se na to podíváme z jiného úhlu, zjistíme, že volno od vlastního přesvědčení zdaleka není to samé, co prázdniny od Boha. Jak si tedy vzít prázdniny od Boha? Jak jsem říkala už na začátku, zdálo by se to nemožné. Ale ve skutečnosti je to více než jednoduché. Vážně. Stačí chtít. Stačí si o to říct. Stačí pomyslet, naznačit…Bůh nás zná, on nás stvořil. A stvořil nás jako svobodné bytosti. Můžeme si sami vybrat, jestli chceme, aby v našem životě byl, nebo ne. Můžeme se rozhodnout, jestli budeme s ním, nebo bez něj. Jinými slovy, můžeme si od něj vzít dovolenou kdykoli. A nemusíme kvůli tomu hned začít vyvádět vylomeniny. Nemusíme si nutně vzít dovolenou i od pravidel a zásad. Nemusíme se začít chovat naprosto opačně, než do té chvíle. Můžeme dál prostě pokračovat tak, jak jsme to vždycky dělali. A přesto být bez Boha. Přesto mít „dovolenou“. Prostě se k Bohu otočíme zády a řekneme „Nech mě být. Dej mi svátek.“ Můžeme ho ignorovat. On se nám nebude vnucovat, nebude nás přemlouvat a přesvědčovat, nebude nás u sebe držet. Chce, abychom s ním byli dobrovolně. Kdyby nechtěl, nedal by nám svobodnou vůli.

Chcete si vzít dovolenou od Boha? Proč by to někdo měl chtít? Zdá se vám to divné? Možná třeba proto, že pocit toho, že nás někdo stále sleduje je nepříjemný. Nebo proto, že se nám ne vždycky líbí všechno, co nám a pro nás Bůh dělá.

Vlastně je to stejné jako s lidmi. I když je máme sebevíc rádi, občas si od nich prostě potřebujeme odpočinout, abychom se z toho všeho nezbláznili. Potřebujeme se od nich vzdálit, možná abychom získali nadhled, nebo abychom si třeba jen uvědomili, jak moc nám chybí. S Bohem to může být to samé. Může se nám stát, že prostě budeme potřebovat vzít si od něj dovolenou. Prostě někam na chvíli vypadnout, být sami, vyčistit si hlavu, srovnat si myšlenky, zorientovat se.

Někteří z vás si teď možná kladou otázku, zda opravdový, upřímný a dobrý křesťan opravdu něco takového potřebuje. Jestli by měl o něco takového stát. Vždyť životním ideálem každého křesťana by přece měla být situace právě opačná – pevné a trvalé spojení s Bohem. Taková blízkost, jakou jen můžeme mít. A napořád.

Ano, to je možné. Ale ideály jsou ideály a realita je realita. A jelikož Bůh je dokonalý a my jsme nedokonalí, nesneseme prostě jeho přítomnost stále, pořád, nonstop. A proto realita je taková, že prostě prázdniny a dovolenou potřebujeme a potřebovat budeme. A není to nic špatného. Jen si na to nesmíme moc zvykat. A neměli bychom ty „dovolené“ zbytečně prodlužovat. Aby se nám pak nestalo, že se jednoho krásného dne prostě z té dovolené zapomeneme vrátit – nebo se nám nebude chtít.

Můžeme si vzít dovolenou od Boha? Jistě, že můžeme. Bůh si z nás nedělá otroky a nechce, abychom s ním byli proti své vůli. Chce, aby nám s ním bylo dobře. Pokud s ním nechceme být, pak potřebujeme dovolenou. A třeba se nám po nějaké době začne prostě stýskat. A možná taky ne.

Takhle to zní dost tvrdě a možná až kacířsky. Ale Bůh pozná, když s ním nechceme být. Pozná, když se nám s ním a u něj nelíbí, pozná, když v našem srdci není vítán. A přetvářka je horší, než říct, že potřebujeme čas.

Nemusíme se nutně vzdát všech svých zásad, můžeme stále žít jako křesťané, vypadat jako křesťané a chovat se úplně normálně, běžně, jako vždycky. A Bůh bude s námi pořád. Bude nám nablízku, nebude tak daleko aby neslyšel naše volání a nebude se nám schovávat, když s ním budeme chtít být.

Musíme ale myslet na to, že každá „dovolená“ má svoje následky a ty nemusí být a nejsou vždycky pozitivní a příjemné. Naopak, někdy se nám může stát, že naše „dovolená“ se ukáže jako katastrofa a nejhorší rozhodnutí, které jsme v životě udělali. Bůh nás toho chce ušetřit, ale my někdy potřebujeme i tvrdou lekci, abychom si uvědomili, co je opravdu důležité a co je dobré.

Přeju vám hezké prázdniny, ať už je budete trávit s kýmkoli a jakkoli.

Existuje křesťanská hudba?

Mám pro vás otázku, která nejčastěji padá v mezigeneračních diskuzích a konfrontacích, i když, jak jsem se sama v pátek přesvědčila, se může velmi snadno objevit i během rozhovoru mladých lidí mezi sebou. Tato otázka se může zdát naprosto banální, ale může se za ní skrývat spousta věcí.

Otázka pro tento díl pořadu Bůh je, co s tím? zní: Existuje křesťanská hudba? Slyšeli jste už někdy tuto, nebo podobnou otázku? Jsem si víc než jistá, že ano. A nejen, že jste ji slyšeli, ale odpovídali jste na ni. Možná ne nahlas, ale rozhodně sami pro sebe. Existuje křesťanská hudba? Co dělá hudbu křesťanskou? Co všechno se pod termín křesťanská hudba může schovat a schovává? Nad tímto tématem jistě neuvažujete poprvé. Odpovědi se různí. Dokonce velice různí. Proč? Protože hudba je – ostatně jako umění obecně – předmětem velmi subjektivního vnímání, subjektivního pohledu a názoru na věc.

Každý z nás má jiný vkus co se týče hudby. Každému se líbí něco jiného – někomu rychlejší rytmus, někomu pomalejší, někomu hlasitější hudba a někomu tišší. To je všechno v pořádku. Bůh nás přece stvořil jako různorodé bytosti. Problém ovšem nastává, pokud chceme Boha hudbou oslavovat. Pak totiž narazíme se svým vkusem na ty, kteří mají vkus rozdílný a tyto srážky bývají často velmi prudké a velmi bolestné. Na začátku jsem řekla, že tato otázka nejčastěji vyplouvá v dialogu mezi generacemi. Ony totiž různé generace se právě nejvíce liší ve svém „oblíbeném“ hudebním žánru a stylu a následkem toho také v názoru na to, co je hudba vhodná k Boží oslavě a co ne. Paradoxně, často možná právě vhodnost či nevhodnost hudby k použití při bohoslužbě určuje i to, zda se některým lidem bude ta či ona hudba líbit.

Nemusí ovšem vůbec záležet na hudbě samotné – melodie hraná na kytaru není svatá a není vhodná, zatímco tatáž melodie hraná na klavír může být a je při bohoslužbě běžně používána. Často píseň zpívaná v pohřebním tempu je brána za důstojnou a bohulibou, zatímco pokud tu samou píseň mládež zahraje v tempu rychlejším, je to od nich div ne svatokrádež a každopádně drzost hraničící s urážkou. Navíc písně mladých nejsou ve zpěvníku a nezpívají se už desítky let, takže si je ještě nepamatujeme, ale mládež chce, abychom zpívali.

Jenže neměla by být bohoslužebná hudba především zpívaná nebo hraná s radostí a nadšením? A to se přece s pohřebním rytmem vylučuje, nebo ne? Tak která je potom ta opravdová „křesťanská hudba“? Jsou to majestátní, ale nudné chorály, klišéidní a často nesrozumitelné hymny doprovázené varhanami, nebo veselé a živé chvály a gospely zpívané za doprovodu bicích a kytar? A tady opět můžeme slyšet mají pravdu mladí, nebo staří? Vyberte si. A nebo je to ještě o něčem jiném? A pokud ano, tak o čem?

Existuje křesťanská hudba? A jaká hudba to je? Čím se vyznačuje? To jsou otázky, na které se dnes snažíme najít odpověď. Před písničkou jsem mluvila o tom, že vkus každého člověka se liší a že potom vznikají problémy a spory – a to třeba i o jednu píseň. Mluvila jsem o tom, jak naše vnímání ovlivňuje rytmus, nebo použité hudební nástroje. Možná si teď říkáte: To je sice všechno hezké, ale přece jen to není úplně to, s čím mám problém já.

Ony totiž největší spory se samozřejmě vedou právě o hudební styly jako celky, tak nějak obecně. Zatímco pop, folk a jiné „klidnější a pomalejší“ žánry jsou běžně přijímány, i když se jedná o píseň novou, s rockem už je trochu problém o dalších „módních žánrech“ – jakým je třeba hip-hop – ani nemluvě. Někdo by řekl, že je to opět problém rytmu. To, co má rytmus pomalejší, melodii zpěvnější a tendenci „být tišší“ je prostě automaticky prohlašováno za svatější. Tvrdá muzika z nějakého důvodu není tak svatá. Asi právě proto, že je tvrdá.

Ale v dnešní době to není zdaleka tak jednoduché, jako dřív. Když si pustíte pouze melodii, bez slov, těžko poznáte, zda se jedná o píseň, či hudbu „křesťanskou“ nebo ne – tedy pokud se nebude jednat o nápěv nějaké notoricky známé písně. Zkrátka a dobře, vnímání hudby se posouvá. Řada lidí začíná zastávat názor, že „neexistuje křesťanská a nekřesťanská hudba“, pouze „křesťanský a nekřesťanský text“. S tímto názorem se můžeme ztotožnit, nebo s ním polemizovat. To je na nás.

Moje osobní zkušenost mi říká, že to ve velké většině případů je pravda. Text je to, co dává písni její vypovídací hodnotu. Text je to, na čem záleží. Dokonce i již zmíněný hip-hop může být křesťanský svým textem. Zastánci tohoto přístupu obvykle poukazují i na fakt, že právě tyto „nové a moderní žánry“ je třeba využívat, protože mají větší oslovovací potenciál pro lidi „za světa“ a zejména pro ty mladé. Musíme přece vycházet novým „duším“ vstříc.

Samozřejmě ani pravidlo, že křesťanský text dělá křesťanskou i hudbu nemůže platit a neplatí úplně paušálně. Občas je totiž třeba brát v potaz víc, než text. Například, kdyby vám někdo řekl, že hraje křesťanský Death-metal, asi by vám to připadalo divné, i kdyby byl text sebelepší. On totiž název žánru často leccos vypovídá - a když ne přímo název, tak třeba původ žánru, nebo jeho celková idea. Protože každý žánr má nějakou tu svou původní ideu. Ta se často musí úplně změnit, nebo popřít, pokud daný žánr chceme najednou začít považovat za křesťanský a chceme, aby jej tak vnímali i ostatní. Opět si vezmu za příklad hip-hop. V běžném hip-hopu, když ho posloucháte, detekujete poměrně silné navrstvení vulgárních výrazů. Je jasné, že tohle by v křesťanském prostředí prostě nefungovalo – zcela jistě by to nebylo přijato dobře. A tak se tento původní „návyk“ a idea hip-hopu musí upravit a posunout. Musí se prostě „udělat křesťanštější“.

To, jestli hudba sama o sobě je špatná a dobrá – nebo křesťanská a nekřesťanská, je hodně těžká otázka. Každý si na ni odpoví podle svého vkusu. To, jestli je hudba křesťanská, pokud je křesťanský text se možná zdá jako jednoznačnější, ale není. Musím se přiznat, že donedávna jsem měla tendenci to právě takhle brát – písnička, která má křesťanský text je prostě křesťanská, protože hudba sama o sobě nemůže být špatná…ale byla jsem upozorněna na to, že hudba má často i jiné „ovlivňující faktory“, než právě text. Jedním z nich může být třeba i celkový projev interpreta. Dá se za křesťanskou hudbu označit píseň, v jejímž průběhu zpěvák (nebo jiný člen skupiny) roztříská kytaru, prokopne buben, či provede něco jiného, se stejně destruktivním účinkem?

Existuje křesťanská hudba? Nebo pouze křesťanská interpretace hudby? Můžeme, když slyšíme melodii, o ní říct, jestli se Bohu líbí, nebo ne? Můžeme ke svým bohoslužbám používat hudbu, jaká nás zrovna napadne, nebo se musíme držet pravidel – resp. tradic a zvyků, které nás zavazují? Můžeme i písně staré kdoví kolik let stále ještě zpívat tak, abychom z nich měli radost a aby nám tyto písně něco dávali? Kolem hudby je řada otázek, které si zodpovídá a dokonce zodpovědět musí každý z nás sám. Je těžké v tomto směru někoho o něčem přesvědčit. Možná ne každá hudba, jejíž text zdánlivě křesťanský je, opravdu chválí Boha. Problém a otazník je ve více než jednom aspektu.

A možná, že je tohle všechno – jak říkají někteří moji kamarádi – jen zástupný problém a opravdový háček visí někde jinde. Možná, že to vůbec není o vnějších projevech. Možná, že to není o písních, o jejich rytmu, melodii, možná to dokonce není ani o emocích. Možná, že nezáleží ani na vnějších projevech interpreta písně. Třeba záleží jen a jen na tom, co ten člověk, který zpívá či hraje „k Boží oslavě“ má uvnitř, ve svém srdci. Třeba nejvíc záleží na tom, zda svou „křesťanskou hudbu“ myslíme opravdu upřímně. Zkrátka, možná absolutně vůbec nezáleží na formě…ale záleží na obsahu. Protože zbude-li nám pouze forma, bez obsahu, bez toho, abychom u toho měli srdce a mysl, dopadneme jako Izraelité, kterým Bůh říká: Vaše hudba se mi hnusí, nemohu ji snést. Jejich hudba, byla stejná jako vždycky – pouze jejich přístup k ní se změnil.

Zaleží na tom, co my sami do té které písně, nebo hudby dáme.

Kdo je to kazatel?

Kdo je kazatel? Případně kdo by kazatel měl být? A nemyslím teď Kazatele s velkým K, autora stejnojmenné biblické knihy, ale docela „normálního“, „obyčejného“ kazatele, nebo chcete-li faráře, případně pastora. Kdo je kazatel? Čím se vyznačuje, čím se odlišuje od ostatních lidí? V čem je zvláštní?

Spousta křesťanských církví se v současné době potýká s fenoménem úbytku mladých mužů, kteří by se chtěli dát na „kněžskou dráhu“. Je zajímavé, že stejně jako řada jiných povolání, i práce faráře či kazatele, která byla ještě před poměrně krátkou dobou prestižní záležitostí, se nyní nachází na okraji zájmu mladé generace. Důvodů pro to je jistě mnoho, i když nejsou možná až tak zjevné, jako právě u jiných „z módy vyšlých“ profesí. Pojďme si teď alespoň některé z nich zkusit přiblížit:

Zaprvé, svět se celkově sekularizuje. Upadá zájem o křesťanství, o víru – a tedy i o její představitele. Stejně jako pomalu vymírají sbory a kostely, vymírají i kazatelé a kněží. Za druhé, ve světě, kde o peníze jde (jak říká náš prezident) až na prvním místě, existuje jistě spousta zajímavějších a lákavějších profesí, než zrovna kněžství. Být kazatelem je totiž často mladými lidmi vyhodnoceno, jako mnoho práce za málo peněz. Navíc jde o práci s lidmi – což je práce dost nevyzpytatelná. Mnoho „oveček“ totiž svého pastora (kazatele) bere zároveň jako manželského poradce, výchovného poradce nebo dokonce psychologa, což může být velmi vyčerpávající.

Dalším důvodem, který s tím předchozím velmi úzce souvisí, je fakt, že kazatelé potom často nemají na svou vlastní rodinu tolik času, kolik by měli a chtěli. A přitom právě od svých duchovních křesťané očekávají, že jim budou vzorem snad v každé oblasti života – a zejména v životě rodinném. Těmito očekáváními pak často netrpí pouze kazatel sám, ale i zbytek rodiny.

Zkrátka od kazatele jsme se naučili očekávat, že bude perfektní tam, kde my selháváme. Že bude mít vždy slova útěchy, že nám nabídne řešení pro každou situaci. Povýšili jsme ho na nadčlověka, na „zástupce Boha na zemi“, zkrátka na toho, kdo má nevyčerpatelné množství energie a nekonečné znalosti i schopnosti. Navíc musí být opravdu v každém ohledu příkladným křesťanem a člověkem vůbec…

Před písničkou jsem mluvila o tom, že v dnešní době není zrovna mnoho těch mladých mužů, kteří by se dobrovolně rozhodli nastoupit kazatelskou dráhu. Popravdě řečeno, když se to vezme kolem a kolem, ani se jim nedivím. Ono to totiž jako povolání skutečně stojí za houby…

Což ovšem neznamená, že si myslím, že je špatné být kazatelem. Samozřejmě, že ne. Bez kazatelů by naše církev – žádná církev – nemohla existovat. Kazatelé jsou totiž duchovními vůdci, oporami a pastýři církve. To oni jdou v čele a udávají tempo a směr. Když se podíváte do minulosti, zjistíte, že i církve reformační, které s katolickou hierarchií nechtěli mít nic společného dřív nebo později museli ze svého středu kazatele vybrat. Právě proto, aby je někdo vedl a ukazoval jim směr. Aby tu byl někdo, kdo by mohl řešit problémy a odpovídat na otázky, někdo, kdo by bděl nad společenstvím věřících.

Tohle je všechno moc hezké, ale taky zatraceně těžké. Jak už jsem řekla, povolání kazatel je zkrátka nezáviděníhodné a prakticky nezvládnutelné. Přesto je to pro život církve esenciální. Tak co s tím? Odpověď je nasnadě a já jen doufám, že mě teď nenařknete ze slovíčkaření. Být kazatelem totiž není zaměstnání, nebo povolání. Být kazatelem, to je poslání. Zdánlivě malý rozdíl, ale ve skutečnosti je mezi těmito pojmy propast. Zaměstnání je něco, co vykonáváme, abychom se uživili, nebo proto, že nás to baví a jsme v tom dobří…naopak poslání je něco, co často ani dělat nechceme – a už vůbec ne na uživení se – ale děláme to, protože věříme, že tak je to správné. Že si nás k tomu zkrátka Bůh vybral a že chce, abychom to dělali. Náš úkol tím nebude o nic lehčí – naopak, může být ještě těžší, protože na nás bude ležet tíha ještě daleko větší zodpovědnosti – ale zároveň bude jaksi lehčí se s ním srovnat a smířit. A případně také těžší od něj utéct.

Kazatel je tedy člověk Bohem poslaný, aby vedl jeho lid. Klíčová v téhle větě jsou slova člověk Bohem poslaný. Pokud totiž kazatele přestaneme vnímat jako Bohem poslaného a osloveného, může se nám stát, že se staneme hluší vůči tomu, co skrze kazatele chce Bůh říci nám. Ještě větší škodu ovšem napácháme, pokud přehlédneme, že kazatel, i když je poslán Bohem, je stále pouze člověk – stejně jako my. Kazatelé, stejně jako ostatní lidé dělají chyby. Kazatelé, stejně jako my, řeší osobní problémy. A kazatelé, stejně jako my, selhávají.

Na kazatelích často leží větší tlak, než na prostých členech církve. Jsou pod drobnohledem a každý jejich poklesek se bere jako zvlášť těžké provinění. Slova chvály slyší málokdy, zato slova kritiky a nevděku k jejich uším doléhají častěji, než si většina z nich zaslouží. Navíc jsou vysoké nároky kladeny i na jejich rodiny. Stěhování, měnění školy i zaměstnání, ztráty přátel…navíc neustále omílané věty typu: „Jak se to chováš, jsi přece dcera/syn kazatele…“ To, že svého otce/manžela vidí velice málo, nebo to, že telefon zvoní často i pozdě večer a návštěvy přicházejí ve kteroukoli dobu…To vše jsou věci, které jsou denním chlebem kazatelské rodiny a pokud chcete znát můj názor, je to chleba pěkně tvrdý. Právě podpora rodiny a nejbližších je však často pro kazatele klíčová. Protože pokud pro rodinu kazatel je „zaměstnání“, je často tato cesta neschůdná a špatně končí. Pokud i rodina bere kazatelství jako poslání, pak je situace sice těžká, ale zvládnutelná.

Kazatelem může být kdokoli. Člověk jakéhokoli vzezření, temperamentu, nebo schopností. Existuje totiž pouze jeden univerzální popis kazatele – kazatel je člověk povolaný, poslaný a spojený s Bohem.

Kdo je to vlastně kazatel? Je to nadčlověk? Je to někdo, kdo je perfektní a bezchybný? Je to někdo, kdo je pokud možno neomylný a schopný vyřešit cokoli a kdykoli? Jistě cítíte, že tyto charakteristiky jsou přehnané a nadnesené. Takhle přece nikdo fungovat nemůže. To prostě není možné. I kazatelé jsou jen lidé. Mají své chyby, mohou občas uklouznout a ne vždycky zvládnou úplně všechno. I kazatelé občas mají „své dny“ i oni řeší osobní krize a problémy.

Přesto vnímáme kazatele jako zvláštní osoby. Osoby, které by měly být lepší, než my ostatní. Být kazatelem znamená vyslyšet Boží povolání a přijmout jeho poslání. I když se nám občas nechce, i když jsme to neplánovali, i když si nejsme jisti, že na to máme. Právě tohle mě na kazatelích fascinuje úplně nejvíc. Když posloucháte jejich příběhy, často v nich zazní slova jako: „Nečekal jsem to, neplánoval jsem to, nechtěl jsem…“ A přece se to stalo a oni stojí před námi. Plní Boží úkol. Vedou jeho církev a nesou na svých ramenou často víc, než jen své vlastní problémy. Proto bychom si jich měli vážit, proto si zaslouží naši podporu a úctu. Místo toho se jim často dostává jen kritiky a odsuzujících slov. Jak často dokážeme říct, že někdo není dobrý kazatel, jen proto, že zrovna nám nesedne jeho styl, nebo jen proto, že v jeho rodině je možná o něco více problémů, než v té naší…

Kdo je to tedy kazatel? Kazatel je nezbytnou součástí církve. Kazatel je pastýř, vůdce, člověk.

Jdou dohromady úspěch a křesťanství?

Tak a teď už k naší aktuální otázce. Chci se vás zeptat: Jde křesťanství dohromady s úspěchem? Nebo možná naopak: jde úspěch dohromady s křesťanstvím? Docela by mě zajímalo, co jste si právě teď vybavili…mě se totiž při slově úspěch v souvislosti s křesťanstvím vždy vybaví obličej jednoho člověka. No ale o tom to není…nebo možná trošičku je…uvidíme. Vnímáte úspěch jako něco pozitivního, nebo negativního?

Asi většina z nás si přeje být v životě úspěšná. Úspěch je něco jednoznačně žádoucího a pozitivního. A proto studujeme, pracujeme o sto sedm, pachtíme se a staráme. A jak to končí? Frustrací, vyčerpáním, zlobou…to už tak dobré není. Navíc často máme pocit, že když už jsme ti křesťané, mělo by se nám všechno dařit na lusknutí prstů – případně na vyslanou myšlenku s prosbou. V Bibli je přece taková spousta příběhů o lidech, kteří na svou dobu byli úspěšní naprosto nebývale…a to vše pouze a jenom díky vlastnímu úsilí…. Hej hej hej, počkat…není vám to, co jsem právě řekla divné? Ani jedna z biblických postav (no, dobrá, možná by se při bližším zkoumání nějaká našla, ale rozhodně ne většina) která byla úspěšná jen a jen díky vlastnímu úsilí…

Právě naopak, postavy, které spoléhaly samy na sebe obvykle skončily dost neslavně a o úspěchu se u nich mluvit tedy ani v nejmenším nedalo. Zato postavy, které se životem tak nějak plácají a vůbec byste to do nich na začátku neřekli končí jako boháči, s nejkrásnějšími manželkami a největšími stády. Proč? No protože se rozhodnou spoléhat se na Boha. (Přiznejme si to, oni tak nějak občas ani nemají na výběr…)

Ne, nechci to shazovat. Snažím se jen přijít na kloub tomu, co je potřeba dělat, aby křesťan mohl a směl být úspěšný… To je často opravdu velice obtížná otázka. Pokud víra v Boha vede k úspěchu, pak jak je možné, že naše církev jako celek, i jednotliví členové občas počítají každou korunu, potýkají se s nemalými problémy nejen finančního rázu a vůbec, úspěch podle nás vypadá naprosto jinak.

Ale pokud k úspěchu nevede víra, tak v čem je tedy klíč a jak se k úspěchu prodrat?

Říká se, že k úspěchu vede mnoho cest. A úspěch je v každém případě hodně relativní pojem. Jde dohromady s křesťanstvím? Měli bychom o něj usilovat? Je dobré být úspěšným? Co si vy sami myslíte o úspěšných lidech a zejména pak úspěšných křesťanech? Neprobouzí se ve vás chvílema docela silná závist? Já se přiznám, že se mi to občas nevyhne…někdy se přistihnu s myšlenkami, které rozhodně přátelské a entuziastické vůči lidem úspěšnějším, než jsem já nejsou.

Úspěch je něco, o co každý z nás usiluje. A přesto když se mezi námi objeví někdo, kdo je úspěšný – dokonce hodně úspěšný – jsme k němu obvykle daleko kritičtější než k jiným spoluvěřícím. Proč? Někteří z nás dokáží bleskurychle uhodit veršem, například tím, že: Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do božího království. Jiní jsou v tomhle „světštější“ a zdánlivě logicky se ptají: Kde jen všechny ty prachy sebral? Co udělal nezákonného, nebo co špatného? Jakým pokoutním způsobem je asi získal?

Samozřejmě jen pokud daná osoba není bezprostředně v blízkosti. Pokud je, promění se obvykle v ‚uctivé služebníčky‘ a ty, kteří oceňují přínos daného člověka pro církev...jinými slovy se k nepoznání promění a téměř splynou s davem těch, kteří v onom úspěšném individuu vidí pomalu archanděla Gabriela. A pokud ne, tak alespoň „Obrovské požehnání“.

Zkrátka peníze mění lidi, stejně jako sláva…možná nemusí úplně vždycky změnit ty, kdo je mají – ale rozhodně mění to, jak k těmto lidem přistupuje jejich okolí. Úspěch může být modlou, nebo může být strašákem. Pro jedny je znakem božího požehnání a přiznání se, pro druhé je naopak málem důkazem spolčení s ďáblem. Záleží na povaze a na momentálním stavu mysli…

Úspěch znamená zkrátka problém. A dilema. Jak se na úspěch dívá Bible? Podle Bible sám Hospodin slibuje úspěch, prosperitu a dokonce i štěstí těm, kdo se jej bojí a chodí po jeho stezkách. Zkrátka těm, kdo mu věří. A to je přece úžasné, nebo ne? Ale – protože vždycky je nějaké ale – co když se tedy rozhodně úspěšně necítíme? Jsme dobří křesťané, jsme věřící lidé, zkrátka máme všech pět P – a úspěch pořád nikde. Děláme něco špatně? Nebo prostě jen Hospodin ten úspěch tak nějak odměřuje jen pro ty, které má hodně rád? Nebo se nás snaží napínat, abychom si ten úspěch pak víc vychutnali?

Všechno je možné – a konec konců úspěch může mít opravdu celou řadu podob. Možná ještě horší problém je, co když úspěšní jsme. Dává nám to právo myslet si, že jsme lepší než ostatní? Že nás náš Bůh má radši? A můžeme se proto chovat povýšeně, nebo poučovat lidi kolem sebe? Dokážeme zůstat věrnými služebníky i nad mnohým, nebo se náš služebnický přístup změní spíše v tyranský? Mají pravdu ti, kteří říkají, že úspěch vede k pýše? Je možné být úspěšným a přitom být dobrým křesťanem? Nechci nikomu sahat do svědomí, protože každý z nás je jiný a do srdcí vidí jen Bůh.

Ať už stojíme na kterékoli straně barikády, nemáme právo myslet si, že jsme ti lepší. Každá strana má totiž svá pozitiva a samozřejmě i negativa. Samozřejmě – protože jsme lidé – těší nás pohled na ty, kdo jsou na tom hůř, než my. Ti, kdo jsou na tom líp jsou snesitelní, jen pokud my jsme na tom podle našich představ alespoň uspokojivě…

Pokud úspěch zaslibuje sám Hospodin, pak je jistě dobrý…ale proč tedy způsobuje takové problémy?

Jdou úspěch a křesťanství dohromady? Nebo jsou to věci naprosto neslučitelné? Dříve křesťané razili život v chudobě a prostotě. Neusilovali o peníze, o slávu nebo o jiné věci obvykle spojované s úspěchem. V dnešní době je v církvi spousta podnikatelů a jiných lidí, které dnešní společnost klasifikuje jako „úspěšné“. Snad ale právě teď je čas připomenout, že úspěch nemusí být pouze materiální. Můžeme být zadlužení a přesto být úspěšní. A na druhou stranu můžeme mít miliony a být trosky.

Opravdový úspěch je totiž skutečně Božím darem. Opravdový úspěch dává Bůh všem, kdo mu věří a kdo kráčejí po jeho stezkách. I když by to lidé kolem řekli jen stěží. K úspěchu vede mnoho cest. Podstatné je jednu z nich si vybrat a spolu s Bohem se po ní vydat. Nezáleží na jejím směru, ale na její kvalitě. Záleží na tom, s jakými pohnutkami po cestě kráčíme.

Pokud bohatství je naším primárním cílem, pak asi opravdu narazíme na příliš malé „ucho jehly“ než abychom jím byli schopni projít…Ovšem pokud půjdeme za Ježíšem – řečeno biblickou mluvou - budeme nejprve hledat Boží království – pak najdeme i úspěch. To je totiž jedna z významných charakteristik „úspěšných postav“ z Bible – ty postavy se nechaly Bohem vést. Následovaly ho a důvěřovaly mu. Udělejme to samé a pak si s úspěchem lámat hlavu nemusíme.

Jsme tolerantní k ostatním náboženstvím?

Jistě mi dáte za pravdu, že otázka náboženské tolerance, či spíše netolerance je v naší dnešní společnosti velmi častá a oblíbená. Už proto, že od ní je jen krůček k otázkám náboženského fanatismu a jeho důsledků. Jelikož naše společnost se pyšní nálepkou „ateistická“ či „bez vyznání“ je pro většinu lidí více než zábavné pozorovat rozmíšky mezi jednotlivými náboženskými směry a poté konstatovat, že ani jeden z nich vlastně nemá pravdu a že ani jeden nestojí za to, aby se o něm diskutovalo, či dokonce aby k němu člověk patřil.

Křesťanství má v těchto rozmíšcích a bojích často jakousi exkluzivní úlohu – možná je to tím, že křesťanství je v našich zeměpisných šířkách tím nejrozšířenějším náboženstvím – a to sice, že pokud je přímo nezačne, zcela jistě se ho dříve či později nějakým způsobem dotknou. V podstatě není náboženské potyčky, do které by křesťanství nebylo vtaženo. Navíc křesťanství je možná v hledáčku lidí, kritizujících institucionalizaci víry, tím nejčastějším, nejoblíbenějším a nejostřeji sledovaným cílem. Jednoznačnou nevýhodou křesťanství je jeho „provařenost“ a zprofanovanost. Zatímco většina ostatních náboženství je pro své okolí zahalena jakousi rouškou tajemství, mystiky a neviděné hloubky, křesťanství je pro většinu lidí otevřenou knihou, zbavenou veškerých tajností a záhad, snadno pochopitelnou, vysvětlitelnou a vykladatelnou.

Řada lidí má o křesťanech určité předporozumění. Už o nich někdy slyšeli a tak jsou schopni říci, o co jim vlastně jde a čemu věří. Na základě těchto často velmi kusých informací jsou schopni formulovat jasné závěry a vyslovovat soudy „nad křesťanstvím obecně“. A nemyslete si, že se to týká pouze ateistů – týká se to velmi často i lidí jiného než křesťanského vyznání.

Oproti jiným náboženstvím má křesťanství ještě jednu specifikaci, která mu jeho postavení dále znesnadňuje a lidi kolem úspěšně mate a uvádí v neporozumění. Křesťanství totiž není – na rozdíl od jiných hnutí – homogenní útvar. Křesťanství je obrovsky široký pojem, zahrnující desítky, možná dokonce stovky různých menších či větších útvarů, které se od sebe nezřídka diametrálně odlišují. Když slyšíte člověka mluvit a „křesťanství“, je vždy dobré zeptat se, jaké křesťanství má na mysli. Či ještě přesněji – zda náhodou nezaměnil omylem pojem křesťanství s pojmem katolictví. Byli byste možná překvapeni, kolik úžasu a rozpaků se v některých tvářích po této jednoduché otázce objeví. Člověk, který ještě před chvílí plamenně poukazoval na nedostatky a pomalu každého křesťana prohlásil za pomatence a fanatika najednou začne koktat a neví, co by měl říct…a často přizná, že vlastně máte pravdu, že to, co říká se týká pouze jednoho křesťanského hnutí.

Je pouze málo věcí, u kterých bychom mohli použít výraz „křesťanství“ tak, aby to nebyla nemístná generalizace…

Jsme tolerantní k ostatním náboženstvím? Myslím, že pokud bychom se s touto otázkou podívali do historie, zjistili bychom velmi rychle, že naše náboženství se příliš velkou tolerancí k ostatním rozhodně nevyznačovalo. Právě naopak. Mohli bychom ho prohlásit za jedno z nejmilitantnějších vůbec. Konkurovat mu snad z historického hlediska může jen Islám. Křesťanství již dlouhá staletí svádí boj proti všemu a proti všem. Z prvotního boje o holý život, a o místo na slunci se poměrně brzy stal boj o světovládu. Také zbraně v tomto boji používané se změnili. Prvotní láska, úcta a lákavé poselství naděje, pro které byli mnozí lidé ochotni zemřít – a tahle ochota byla poté svědectvím pro další, se postupně proměnili v nenávist a pýchu, která okolí zastrašovala, touhu po moci a fanatismus – lidé pro ně opět umírali, ale tohle umírání působilo nejspíše jako výstraha pro ostatní. Náboženství, které mělo všechny milovat se stalo hnutím, které miluje jen sebe…

Snad si teď říkáte, že se dopouštím právě té ostudné generalizace, kterou jsem před chviličkou odsoudila. Tohle všechno přece dělalo, za to mohlo katolictví. Pomýlená víra ve „vyššího člověka“, v církev jako mezistupeň mezi člověkem a Bohem. To už přece dávno není pravda. My jsme jiní. Reformace všechno napravila a nasadila křesťanství zpět do té správné stopy. My jsme tolerantní. My nejsme militantní, my se nesnažíme vymýtit ostatní náboženství. Ano a ne. Už nebojujeme mečem, nezabíjíme příslušníky ostatních náboženských skupin, nepácháme násilné křty. Tak nějak jsme se rozhodli, že bude lepší spokojit se s rovinou slovních přestřelek a útoků, či úplné ignorace.

Ostatní náboženství jsou pro nás dost často jakýmisi podřadnými hnutími, která nám nestojí ani za úvahu. Maximálně jsme ochotni vyjádřit podiv a rozhořčení nad tím, když například muslimové rychle ovládají „nová pole“ v Africe, na která jsme si tajně dělali zálusk my. Pak prohodíme několik vět o „fanatismu, extrémistech a nutnosti efektivnější evangelizační práce“ a jsme spokojeni.

Že nedokážeme být tolerantní k úplně jiným náboženským skupinám je sice smutné, ale vcelku pochopitelné. Ovšem to, že nejsme schopni být tolerantní ke svým spolukřesťanům je podle mě problém daleko větší. Nejen, že v rámci křesťanství funguje řada názorů, hnutí, a pohledů na věc, což nekřesťany mate a vede ke generalizacím – my navíc už tak špatné pověsti křesťanství a křesťanstva škodíme tím, že nejsme schopni se ani tolerovat. Do krve se přeme o své malé odlišnosti a jsme na to dokonce pyšní.

Pokud chceme, aby nás ostatní tolerovali, musíme se nejprve naučit tolerovat se vzájemně. A to nejen pasivně, lhostejně se snášet, ale také uznávat, že názory toho druhého mají svou hodnotu a že dokonce mohou být správnější než ty naše. Tolerance je důležitá a nám dělá nemalé problémy. Je smutné, že jsme často nejméně tolerantní právě k těm, se kterými toho máme nejvíce společného.

Stálo by za to se nad tím alespoň zamyslet, nemyslíte?

Jsme tolerantní k ostatním náboženstvím? Je tohle podle vás tolerance? Podle mě je to spíš nepřátelství hraničící s lhostejností. Ostatně, jak často se i my dopustíme naprosto zcestné generalizace povzdechem „copak těm lidem nedochází, že ti muslimové jsou teroristi?“ Copak se jim nezdá, že je to všechno strašně extrémní? Nezdá, protože „teroristi“ jsou jen velice malá část všech muslimů. A navíc, ať děláme co děláme, (a můžeme se třeba stavět na hlavu) islám a křesťanství mají velmi podobné kořeny a ve spoustě přesvědčení a výroků byste nerozeznali, zda mluví muslim, nebo křesťan.

Smutné je, že nejsme schopni se soustředit na to, co máme společné. Jako by bylo pod naši důstojnost přiznat, že i náš „rival“ má v lecčems pravdu a že bychom se vlastně jeden od druhého mohli dost věcem přiučit. Raději jako mezci poukazujeme na i ty nejmenší rozdílnosti a snažíme se tvrdohlavě získat vrch. A to třeba i za cenu generalizací, zesměšňování, misinterpretace nebo zkreslování věrouky těch druhých, nebo třeba používáním vět z jejich náboženských textů – ovšem vytržených z kontextu.

Možná bychom si měli dvakrát či třikrát rozmyslet, než začneme o jiném náboženství mluvit. Protože přece jen o něm zas tolik nevíme. Ale zároveň bychom se neměli vyhýbat dialogům, neměli bychom se snažit prosazovat svůj názor a vést si svou. Měli bychom se snažit akceptovat, že i v ostatních náboženstvích je mnoho dobrého. Měli bychom se snažit se poučit.

Co mají společného křesťané a vodníci?

Říkáte si, že je to pro vážný a seriózní pořad dost podivná otázka? Asi máte pravdu, ale rozhodně má své opodstatnění. A troufám si tvrdit, že pokud jste si ji do této chvíle nikdy nepoložili, měli byste se nad ní zcela vážně a hluboce zamyslet.

Protože charakteristika křesťanů je poněkud složitá, je potřeba začít charakteristikou vodníků. Takže tedy, vodník…vodník je bytost z pohádek, pověstí a bájí – to na křesťany nepasuje, protože ještě pořád jsou z reálného světa, i když je jich jen jako šafránu, vodník je zelený – to křesťané za normálních okolností nejsou. Vodník žije ve vodě – to taky nepasuje, i když křesťané mají ve znaku rybu. Vodník topí lidi – tady by už někteří ne-křesťané začínali vidět paralelu, ale mnohem lépe a významněji, zeptejme se, proč to vodník dělá – vodníci loví dušičky. Od některých křesťanů můžete poměrně často zaslechnout, že mají v kostele/sboru tolik a tolik duší. A také usilují o to, aby jich stále přibývalo. Můžeme tedy s trochou nadsázky říci, že i křesťané „loví dušičky“.

Pokud jste se právě začali pohoršovat a oponovat, že to se tak přece říct a vnímat nedá a že nemůžu jen tak srovnávat pohádkovou bytost s reálnými postavami a už vůbec nemůžu naše evangelizační snahy srovnávat s lovením dušiček, tak máte teď dvě možnosti…první je, kliknutím ukončit tento pořad – což bych vám samozřejmě nedoporučovala – a druhá je uklidnit se a vyslechnout si, proč si troufám, takovéto nehoráznosti vůbec tvrdit…

Doufám, že jste se rozhodli pro možnost číslo dva a stále posloucháte. Takže teď zpět k mojí teorii. Jak jsem už naznačila, naše „evangelizační snažení“ se velmi často dá přirovnat právě k vodníkovskému stahování lidí pod hladinu a lovení dušiček. Logické námitka – ať už je váš postoj k nesmrtelné duši jakýkoli – my přece lidi nezabíjíme, ale zachraňujeme… necháváme jejich dušičky v jejich tělech a staráme se, aby se měli ještě lépe než předtím.

Problém je v tom, že naše evangelizace má občas na lidi ten efekt, že přestanou přemýšlet. Přestanou se ptát, přestanou hledat – svým způsobem je to dokonce to, co od evangelizace očekáváme – to, že lidé přijmou naše dogmata a budou se chovat podle našich pravidel, aniž by je jakkoli zpochybňovali. Víte jak se takovému jednání říká? Bezmyšlenkovité, nebo také bezduché…ulovili jsme si dušičku a člověka jsme nechali, ať se ve vodě plácá jak umí.

Proč se chováme jako vodníci? Proč lovíme dušičky? Je to opravdu to, co bychom měli dělat? A když ne, co dělat jiného? Už jsem řekla, že často člověka, kterého zevangelizujeme donutíme jednat bezduše, automaticky a bez otázek. Zavřeme ho do sboru, zakonzervujeme ho pomocí rituálů, tradic a věroučných dogmat a pak ho jako vzorný exemplář vystavíme tak, abychom jej ve vhodnou chvíli mohli použít jako návnadu pro ostatní.

Zkrátka usadíme dušičku do překrásně malovaného hrníčku a máme za to, že jsme pro ni udělali vše, co jsme mohli. Na jejím pohodlí či vůbec názoru nám tak nějak přestává záležet. Konec konců děláme to jen a pouze pro její dobro, tak na co by si stěžovala.

Dušičkám je ovšem dost často v jejich hrníčkách těsno a chtěli by se dostat ven, na svobodu. Chtěli by si zase pro změnu dělat to, co se bude líbit jim a ne to, co jim někdo přikázal a nalinkoval. Ovšem každý pokus o útěk, či jen „nadzvednutí pokličky od hrníčku“ – tedy vybočení ze stanovených hranic se velmi přísně trestá.

Naše společenství je dost často udržováno spíše strachem z odlišnosti, než láskou. Chceme po našich ulovených dušičkách, aby se samy stávaly vodníky a lovili a zavírali do hrníčků další duše a moc se divíme, když se jim do toho nechce. Některé dušičky na tuhle hru přistoupí alespoň zpočátku, když se jim pobyt v hrníčku ještě nezdá tak špatný, jiné se naopak řídí heslem „když už jsem v tom já, tak proč ne někdo jiný“.

A tak se naše společenství sice rozrůstá, pěkně zdobených hrníčků s dušičkami přibývá, ale už to dávno není o tom, o čem by to mělo být. Není to radostná zpráva o Ježíši a jeho lásce, co k nám přivádí lidi. Není to láska a přátelství, které je k nám táhne a váže…

Dušičky, které do našich hrníčků přibývají jsou dušičky lidí, kteří do našeho rybníčka skočili, protože už se jim zoufale nechtělo žít…Jsou to dušičky, kterým už nezbývala jiná možnost. Nejsou to dušičky, kterým by se naše společenství líbilo, ale dušičky, které už prostě neměli moc na výběr.

Naší velkou chybou je bezesporu to, že když už jednou nějakou tu dušičku ulovíme a zavřeme do hrníčku, víc se o ni nezajímáme a nestaráme. Občas zkontrolujeme, zda příliš nevykukuje, zda nám pěkně zaplňuje místo na polici, a jestli její hrneček není až příliš zaprášený. Ale to je tak všechno. Některé dušičky se proto cítí více než osaměle, a tak se o to víc snaží nám utéct.

I když už člověka zevangelizujeme, vyučíme a pokřtíme, nemůžeme ho nechat jen tak napospas. Měli bychom se o něj starat. Měli bychom ho i nadále vést, projevovat zájem o jeho problém, boje, jeho názory a vůbec o všechno co se kolem něj a s ním děje. Jedině tak se naše společenství bude rozvíjet zdravě a bude silné a pevné.

Pokud nově pokřtěného člověka necháme „plavat“ samotného, s největší pravděpodobností rychle klesne ke dnu a utopí se. Náš zájem je příliš často upřen pouze na lovení a zapomínáme na to, co je ještě daleko důležitější – následnou péči.

Co mají společného křesťané a vodníci? Není toho mnoho. Vlastně jen jednu jedinou charakteristiku – loví dušičky. Mnohým křesťanům by se tohle srovnání ani trochu nelíbilo – a to bez ohledu na to, zda věří v nesmrtelnost duše, nebo ne. Nelíbí se ani mě.

Někteří křesťané možná zaměnili dva podobné termíny – lovení lidí a lovení dušiček. Ježíš svým učedníkům říká, že z nich udělá rybáře lidí – z toho se snad dá odvodit, že máme lovit lidi, i když výklad tohohle termínu je jistě daleko širší. O lovení dušiček ovšem není nikde ani slovo.

Doufám, že tahle charakteristika nás nebude se zelenými pohádkovými bytostmi spojovat navždy. Kéž bychom se odnaučili lovit dušičky a začali místo toho pečovat o lidi, které máme kolem sebe. Protože láskou, přátelstvím a vzájemnou úctou přitáhneme daleko víc lidí, než propagací dogmat a lacinými třpytivými návnadami.

Pokud nedokážeme své bratry a sestry podporovat a zajímat se o ně v rámci společenství, které už máme, měli bychom si hodně rozmyslet, jestli se vydáme na lov nových bratrů a sester – abychom z nich posléze nevyrobili pouze v hrníčkách zakonzervované dušičky, které sice působí dobře ve statistikách, ale jinak nemají žádnou hodnotu ani pro nás, ani pro nikoho jiného, dokonce ani sami pro sebe.

Měli bychom se snažit být dobrými lidmi?

I dnes pro vás mám připravenou jednu ne zrovna jednoduchou otázku, která se v životě křesťana může vyskytnout. A samozřejmě jako vždy pro vás mám i návrh, jak na ni odpovědět. Jistě vás už zajímá, jaká ta dnešní otázka bude. Tak tedy sem s ní: Měli bychom se snažit být dobrými lidmi?

Měl by to být smysl a cíl našeho života? Je důležité snažit se být dobrým člověkem?Panuje široké přesvědčení, že nejvyšším cílem v životě křesťana je právě být dobrým člověkem. K tomu ostatně všechna ta přikázání a nařízení směřují, nebo ne? Ale přesto se našla skupina mladých lidí, kteří o sobě prohlašují, že jsou dobří křesťané, připravení dělat velké věci. A právě tito mladí křesťané mají jako své motto zvláštní větu, která říká: „Nesnaž se být dobrým člověkem, buď prostě člověkem. To je mnohem víc.“ Je proto legitimní se ptát, co tím myslí. Takže se zeptejme.

Co je špatného na tom být dobrý? A co znamená být „prostě člověkem“? To jsou velmi zajímavé otázky. Ale nejzásadnější je otázka, zda je pro člověka přirozené být dobrý. Co myslíte, je? Většina křesťanů by vám řekla, že lidé byli stvořeni jako dokonalé bytosti – tedy dobří. Nicméně – dodali by jedním dechem – prvotní hřích všechno navždy změnil. První lidé se rozhodli vydat se špatnou cestou a tím s sebou stáhli i všechny své budoucí potomky. A tak se i sama podstata lidstva změnila ve zlo a násilí…Všechno tohle ale může být odčiněno, pokud se navrátíme k Božímu slovu a podvolíme se jeho lásce, která změní mysl i srdce zpět do původního perfektního stavu. To se ovšem zdá poněkud přehnané. Navíc řada lidí (kteří by se při otázce, zda jsou křesťané, smrtelně urazili) se podle všech měřítek dá nazvat dobrými.

Když se nad tím však zamyslíme hlouběji, zjistíme, že tahle varianta celkově příliš moc smyslu nedává. Pokud lidé jsou špatní, proč se nesnažit být dobrými? A každopádně jak může být „prostě člověk“ lepší, než dobrý člověk? Existuje jen jedna odpověď – nemůže! Být dobrým člověkem by bylo daleko lepší, než být prostě člověkem! Co ale s mladými křesťany? Prohlásíme je za kacíře a rouhače? Znamená to, že citát, který si zvolili je špatný? Rozhodně ne – v žádném případě! Jak to? To je velmi jednoduché. Pojďme si to vysvětlit:

Je pravda, že hřích lidi poničil. Způsobil, že nejsme schopni BÝT DOBŘÍ. Na druhou stranu každý člověk má jakousi „nouzovou pojistku“ zabudovanou do svého systému. Téhle pojistce se nejčastěji říká svědomí. Svědomí by nám mělo říkat, co je dobré a co je špatné. Také nás svým způsobem nutí dělat to, co je správné – tedy alespoň ze začátku. Jak procházíme životem, naše svědomí se postupem času začíná otupovat. A je čím dál tím těžší rozeznat, co je skutečně dobré. Proto nedokážeme být dobrými lidmi. Proto každý z nás je „prostě člověk“!

Máme být dobrými lidmi? Máme se o to snažit? Vraťme se ještě jednou k již uvedenému citátu: Nesnaž se být dobrým člověkem, buď prostě člověkem. To je mnohem víc. Před písničkou jsem říkala, že prostě člověkem dokáže být – a svým způsobem je – každý z nás. Takže nyní, jak lze definovat „dobrého člověka“? Je to ten, kdo se dobře chová? Ten, kdo pomáhá ostatním, smýšlí dobře i o lidech, kteří mu ubližují, nemstí se a dost toho spolkne, jen aby se vyhnul konfliktu? Je tohle definice dobrého člověka? Jistě by se jako taková dala brát. Ale já si dovolím posunout věci ještě na poněkud jinou rovinu.

Někteří lidé – a počítám k nim i sebe – říkají, že „dobrý člověk“ je pouze chiméra. Je to fenomén, který neexistuje. Je to ideál, ke kterému je těžké, nebo dokonce nemožné se alespoň přiblížit. Ne jen mezi nevěřícími, ale i mezi křesťany. Jeden významný český spisovatel kdysi napsal povídku „Dobrý člověk ještě žije“ – dovolím si mu oponovat. Dobrý člověk už nežije – dobrý člověk nežil nikdy. – Doufám, že jste teď pořádně nadskočili ve svých židlích a začali se alespoň trochu rozčilovat – protože pokud jsem řekla, že dobrý člověk nikdy nežil, křesťana by měla hned napadnout otázka: A co Ježíš? – pravda, Ježíš byl dobrým člověkem. Jediným v celých dějinách lidstva. Právě on je tím ideálem, ke kterému by křesťané měli směřovat – alespoň podle názoru většiny. Jak ale do toho všeho potom zapadá náš citát?

Ten citát se nepochybně snaží něco zdůraznit. Být dobrým člověkem by bylo daleko lepší, než být prostě člověkem. S tím souhlasím a pod to bych se i podepsala. Nicméně pořád trvám na tom, že ten citát není špatný, dokonce že může být i pravdivý. Jak to? Protože ten citát neříká vůbec nic o tom „být dobrý člověk“. Mluví o SNAŽENÍ SE být dobrým člověkem. A to je opravdu velký rozdíl. Už je vám jasné, co tím myslím? Nebo se právě teď ptáte, proč je „pokoušení se být“ horší než „bytí“ dobrým člověkem? Hned vám svůj postoj ještě více objasním: Pokud dobrý člověk je nedosažitelný ideál, pak pokoušet se ho dosáhnout je předem, od samého začátku, odsouzeno k neúspěchu.

Ani tohle ještě nezní tak zle. Konec konců řada věcí je předem prohraná a přesto bychom je neměli vzdávat a už vůbec ne automaticky je prohlašovat za špatné. Co je ovšem opravdu zlé je to, když „snažení se“ zastíní náš pohled na svět. Když se tolik snažíme, že se z toho snažení stane náš nejvyšší cíl. Pokud se budeme tolik snažit být dobrými lidmi, začneme pomalu ztrácet přehled o tom, co je skutečně důležité. Náš hledáček bude zaměřen na skutky a tím pádem nezbytně na nás samotné. Začneme si počítat zásluhy…a vy víte, jak takové počínání obvykle dopadá – příběh o farizeovi a celníkovi vám jistě opakovat nemusím.

Dobrá, tak se tedy nemáme snažit být dobrými lidmi. Ale co tedy máme dělat? Přece nemůžeme být tak zlí, jak se nám zrovna zamane…to bychom to pěkně vyvedli. Musí existovat nějaké hranice a mantinely. Ale kde jsou? Pokud „prostě člověk“ může být definován tak, jak bylo řečeno před chvílí, pak se nemusíme snažit být dobrými lidmi. Stačí, abychom byli prostě lidmi. Proč? Věřím, že na to už teď přijdete…

Měli bychom se snažit být dobrými lidmi? Měl by to být cíl našeho života? Nebo stačí být prostě člověkem? Před písničkou jsem říkala, že stačí být prostě člověkem, protože snažit se být dobrým člověkem může být zaslepující. Být prostě člověkem…co to znamená? Všechno, co je potřebné, je, abychom hlídali své svědomí a nechali Boha, aby je ovlivňoval tak silně, jak to jen je možné. A to bude o mnoho víc, než pouze slepé snažení se o to, být dobrý. Protože my, lidé, umíme být dobří pouze v rámci určitých hranic. A těmi hranicemi jsou limity „prostě člověka“. Pokud se budeme snažit být dobrými lidmi, pravděpodobně se staneme posedlými svou vlastní dobrotou natolik, že zapomeneme, co to doopravdy znamená být dobrý. Na druhou stranu, pokud necháme působit svou lidskost, vedenou Boží mocí, bude to k daleko nesobečtějším cílům a proto také daleko víc a daleko lepší, než naše snažení se být dobrý sám o sobě.

„Nesnaž se být dobrým člověkem, buď prostě člověkem. To je mnohem víc.“ Buď člověkem – buď lidský. To je ta nejdůležitější věc ze všech.

Proč je pro nás tak těžké vydat se do Božích rukou?

Proč je tak těžké přijmout Jeho vůli a akceptovat, že to, co pro nás chce on je dobré, dokonce lepší než cokoli, co bychom pro sebe mohli chtít my sami?

Když o sobě řekneme, že jsme věřící, může se za tím skrývat ohromná spousta věcí. Můžeme mluvit o ryze intelektuálním přesvědčení, že existuje nějaká vyšší moc, můžeme mluvit naopak o jen a pouze emocionálních prožitcích. Ovšem nejčastěji mluvíme o kombinaci obojího. Věříme v Boha, jehož existenci nemůžeme dokázat, i když ji můžeme občas více a občas méně zřetelně pociťovat.

Víra je pro nás důležitou součástí našich životů – alespoň to o sobě rádi tvrdíváme. Jsme ochotni se kvůli ní lecčeho zříct, a v lecčem se omezit. Jsme ochotni přijmout za své určitá nařízení, doporučení či zákazy, protože to k naší víře prostě patří. Ale naše víra od nás často vyžaduje i něco navíc, než jen poslušnost a přiznání toho, že Bůh existuje. Ptáte se co?

Mám strašně ráda výrok, že v Boha věří i Satan. Slyšela jsem ho několikrát jako ilustraci, když se v různých diskusích probíralo, co je to vlastně víra v Boha a náboženství. Po tomhle výroku obvykle totiž následovala slova, že pouze věřit V Boha nestačí. To není dost dobré. Je nutné zajít dál. Je nutné začít věřit BOHU. To by měl být také ten rozdíl, mezi námi a Satanem. Satan věří V Boha, my máme věřit BOHU. Jako Boží děti, jako jeho stvoření, jako ti, ke kterým má možná nejbližší vztah v celém vesmíru máme Bohu nejen prokazovat poslušnost, ale máme mu také důvěřovat.

Není zas tak těžké věřit v nějakou „vyšší moc“. Dokonce není ani zas tak složité věřit v Boha. Co je pro většinu z nás opravdovým a velmi tvrdým oříškem, je důvěřovat Bohu. Posunout svůj vztah k němu z úrovně….jo, já vím, že tam někde asi je a že je mocnej… do roviny…vím, že je tam, a vím, že mu na mě záleží a důvěřuju mu, že pro mě chce to nejlepší…

Paradoxní je, že právě tohle je v našem vztahu s Bohem obvykle ta největší a nejnepřekonatelnější překážka. Naše zatvrzelé „já vím, že tam je a to mi stačí…budu poslouchat, aspoň teda většinou…“ nám brání vidět, o co skutečně jde. Máme strach vydat se do Božích rukou, i když to by mělo být tím nejlepším, co se nám může stát.

Ve chvíli, kdy získáme tento postoj, náš přístup k Bohu by se měl otočit. Už by to nemělo být o tom: „Já v tebe věřím, tak mě respektuj, nech mě dělat co chci a postarej se, ať se mi nic nestane.“ Ale spíš o tom: „Já věřím nejen v tebe, ale i tobě. Tak mi ukaž co mám dělat, aby všechno bylo tak, jak to chceš mít.“

Teď samozřejmě hodně zjednodušuju. Ale řekněte sami, které z těch dvou vět se častěji podobají vaše myšlenky a modlitby?

Ptala jsem se vás, jestli svému Bohu důvěřujete. Jestli je vaše víra jen o tom „věřím v něj“ nebo i o tom, co je daleko těžší: „věřím mu“. Dokážete se vydat Bohu do rukou? Dokážete mu odevzdat svůj život? Když o tom tak přemýšlím, právě tohle je to, co mě vždy fascinovalo na biblických příbězích. Lidé, kteří dokázali Bohu důvěřovat natolik, že pro něj šli na jistou smrt. Vždycky jsem se sama sebe ptala, jestli si byli jistí, že je Bůh zachrání, nebo ne…

Taky jsem si kladla otázku, jestli bych byla schopná udělat to samé. Jestli mi moje víra stojí za to umřít. A jestli bych dokázala mít v Boha takovou důvěru, abych vůbec zvažovala možnost něco tak šíleného udělat. Nikdy jsem si nebyla jistá a doteď nejsem. Ale chtěla bych. Chtěla bych takovou důvěru mít.

Je těžké dát se Bohu napospas. Proč? Protože to znamená ztratit kontrolu nad tím, co se stane. Znamená to opustit běžnou lidskou logiku. Znamená to udělat krok do prázdna, spadnout a doufat, že nás někdo zachytí dřív, než se rozbijeme napadrť o kameny.

Nevím jak vy, ale já strašně nerada ztrácím kontrolu nad tím, co se se mnou děje. Radši mám všechno ze dvou nebo tří stran pojištěné. To proto, abych vždycky věděla, o co jde a jak se z dané situace rychle a účinně dostat. Ne že by to vždycky stoprocentně fungovalo, ale je to lepší než nic.

Řekla bych, že to je obecná lidská vlastnost, chtít mít přehled a kontrolu nad situací. Chceme rozhodovat o tom, co se stane s námi a pokud to jde tak i s těmi, které máme rádi.

Když se nám všechno daří, stává se totiž poměrně často to, že Bůh nám říká, že bychom měli jít jinou cestou, než která se nám zdá tolik přitažlivá. A když se pak necháme Bohem vést, očekáváme, že vše bude jen a jen dobré a krásné, jenže ono to tak není. To v nás vyvolává pocit, že by nám bylo lépe na vlastních nohách. Protože pokud nevíme, co se s námi děje, nedokážeme čelit problémům. Když se do nějaké šlamastiky dostaneme po vlastních nohách, pak pravděpodobně najdeme i způsob, jak z ní zase rychle vylézt.Chceme si sami utvářet svůj život a rozhodovat o něm.

Ale ve chvíli, kdy se všechno začíná doopravdy sypat voláme na pomoc Boha a najednou je „náš život v jeho rukou a on se o nás určitě postará a všechno zachrání“. Když je nám dobře, jsme generálové a hrdinové. Když se něco zvrtne, stanou se z nás ustrašení civilisti, krčící se v nějaké díře a čekající, jestli je někdo zachrání.

Když za nic nestojí to, co máme, nic neztratíme tím, že riskneme skok do prázdna. Protože si myslím, že naše situace už horší být nemůže. Pak, když se věci zlepší, jsme ochotni směrem k nebi prohodit pár děkovných slov a zase si vesele vykročíme po své cestě tak, jak se nám zrovna líbí.

Být v Božích rukou je těžké. Vyžaduje to obrovskou dávku pokory. Chce to neskutečné množství důvěry. Protože když nemáme kontrolu, jsme zranitelní. Protože život v Božích rukou nám ukazuje, jak malí a omezení ve skutečnosti jsme. Ale pokud se vydáme do jeho rukou, prožijeme také zároveň ty nejhlubší a nejkrásnější zkušenosti a to podle mě stojí za to.

Pokud jste uvažovali, jaký je váš postoj k Bohu právě teď a našli odpověď, která se vám ani trochu nelíbí, chtěla bych vás povzbudit. Náš vztah a postoj k Bohu totiž nefunguje na principu „jednou se rozhodnu a mám to na doživotí“. Právě naopak. Všechno kolem nás, dokonce i my sami, nás svádí, abychom svůj postoj důvěry a odevzdání se změnili v postoj, „jo, já vím, ty bys to chtěl takhle…“ Až příliš jsme si zvykli na to mít nad svým tělem a životem kontrolu ve svých vlastních rukou. Nechceme se vzdát pocitu, že jsme svými pány. Navíc jsme přece věřící už tak dlouho, že stejně víme, co a jak máme dělat. Pokud se přece jen rozhodneme, vydat se do Božích rukou a udělat ten „krok do prázdna“, nebudeme jako člověk, který se uzdravil z nemoci a tím získal imunitu. Budeme jako alkoholici, kteří se rozhodli se svým návykem skončit. Stejně jako oni, i my si každé ráno budeme muset zopakovat své odhodlání. Stejně jako oni i my budeme už napříště žít den za dnem a každý den svádět novou bitvu. Jedinou posilou nám může být, že náš život v jeho rukou bude plnohodnotnější a smysluplnější.

Co je chvála?

Vítám vás u poslechu pořadu Bůh je, co s tím. Mám tu pro vás další otázku a pokus na ni odpovědět. Otázka pro tento týden zní: Co je to chvála? Zvykli jsme si, pojmenovávat tímto označením určitý druh písní. Chvály, to jsou ty veselé, živé písně, které tu pravidelně zaznívají během mládežnických bohoslužeb. Ale o tom to přece není. Nikdy nebylo. Jistě, Bůh nám dal hudbu, ale pravá chvála je o něčem jiném.

Jako věřící lidé, nebo mám-li použít akademický výraz, praktikující křesťané, jsme si už navykli na velice pohodlný systém. Prostě v sobotu ráno (v lepším případě) přijdeme do sboru, usadíme se do naší měkce čalouněné lavice a čekáme, kdo nám co hezkého zase řekne. Párkrát se přemůžeme, vstaneme, zazpíváme, nebo zabroukáme pár písní, párkrát sepneme ruce a zavřeme oči k modlitbě, když se to po nás vyžaduje tak dokonce poklekneme. Chválíme Boha v jeho svatý den, v jeho domě, jak si to přál. A pak jdeme domů. Možná se prospíme, nebo třeba máme návštěvu, se kterou probereme nejnovější drby a to, jak to s tou naší církví jde z kopce. Sobota uteče jako nic a my si libujeme, že jsme ten den odpočinku strávili jak se patří.

Ale položme si teď otázku: Kam se podělo RADOVÁNÍ SE V PÁNU? Máte z toho, že chválíte svého Boha radost? Nebo je to prostě rutina? Něco, co děláme už tak dlouho, že je to stereotypizované natolik, že z toho ani žádnou radost mít nemůžeme?

Když jsem byla mladší, věřila jsem, že náboženství a víra nemají s radostí a zábavou nic společného. Je to něco, co náš život svazuje pravidly a díky čemu je jeden den z týdne odsouzený k absolutní nudě. Konec konců, kolik radosti dáváme do poslouchání jakýchkoli pravidel a omezení?

Ale postupem času jsem zjišťovala, že ono to s těmi pravidly zdaleka nebude tak hrozné – nejen, že většina z nich se dá bez problémů porušit, ale ona se dokonce postupem doby začala tak nějak sama od sebe rozvolňovat. No, posuďte sami: Jistě si převážná většina z vás pamatuje dobu, kdy spořádaná adventistická žena chodila do sboru zásadně v dlouhé černé sukni, bílé halence s dlouhým rukávem a vlasy staženými do drdolu. Na make-up nebylo ani pomyšlení a z „ozdob“ se směl nosit tak maximálně snubní prstýnek.

Ale dnes…můžeme mít vlasy rozpuštěné, dokonce i obarvené. Halenky už dávno neskrývají naše paže až k zápěstím – už téměř neskrýváme ani ramena. Sukně jsou kratší, podpatky naopak vyšší a tenčí. A make-up? Ten se stal samozřejmostí, stejně jako řetízky, náramky a u některých dokonce i náušnice.

Tolik tedy k pravidlům – možná se teď cítíme svobodnější, cítíme se víc sami sebou a podařilo se nám setřít trochu té „speciálnosti“ z Hospodinova dne. Ale máme z chvály, kterou takto Bohu vzdáváme větší radost? Máme vůbec nějakou radost? Já za sebe mohu říci, že mě to na radosti z chválení Boha nic nepřidalo…ani neubralo. Většinou mi zas až tolik nezáleží na tom, zda ten, kdo vedle mě sedí má na sobě oblek, nebo džíny, jestli je ověšená jako vánoční stromeček, nebo jestli má sukni těsně pod zadek. Kolikrát mi prakticky nezáleží ani na tom, co mám na sobě já sama. Na chválení to nemá žádný vliv. A na naši radost z něj taky ne. Nebo ano?

Ovšem chvála zdaleka není jen o tom, co se děje ve shromáždění. Naopak, největší část té opravdové chvály se děje v našich každodenních životech na velmi osobní rovině. Pokud s Bohem nekomunikujeme – nepředkládáme mu své prosby a starosti – pak se nemůžeme radovat, protože nás ty problémy zavalí. A tak se připravíme o pokoj Boží, který by měl střežit naše srdce a mysl. A v důsledku toho se nemůžeme radovat v našem Pánu, protože tak nějak nemáme důvod. Chvála je věc, která od nás vyžaduje aktivitu. Angličané říkají, že chvála není sport pro diváky. Prostě, pokud z toho chcete něco mít, musíte se zapojit. A to tak, že naplno!

Chvála není čin, který má jen jednu podobu. Není vázána na rituál, místo, ani čas. Chvála je životní styl. Nevěříte? Tak si nalistujte spolu se mnou list Římanům, 12. kapitolu a čtěte od prvního verše.

Vybízím vás bratří, pro milosrdenství Boží, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou , Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Tenhle text je notoricky známý a přesto, pokaždé, když ho slyším je to pro mě pořádná rána do svědomí. Tlačí totiž přesně na moje duchovní kuří oko. Ze zákonického pohledu jsem poměrně dobrá adventistka sedmého dne. Plním všechna přikázání a velikou většinu pravidel. Věrouku znám dost obstojně, v Bibli se orientuju a když mám dobrý den, tak mluvím o své víře i se svým sekulárním okolím. Ale pokud jde o pravou bohoslužbu…jestli sama sebe přináším jako živou, svatou, Bohu milou oběť, o tom tedy vážně pochybuju. Myslím, že mám daleko větší šance dopadnout s takovou „obětí“ jako Kain. A co vy? Jak jste na tom? Dovolím si teď malou starozákonní ilustraci: Vše, co bylo ve svatostánku (ať už ve svatyni, či později v chrámu) muselo být perfektní a přesně podle Božího přání. A OBĚTNÍ zvířata, ta musela být ze všeho nejlepší. Podle Božího nařízení, se měla obětovat pouze prvotřídní zvířata, bez kazu.

Proto i my, pokud chceme být Bohu milou obětí, měli bychom být prvotřídní a bezchybní. Jenže my jsme jen lidé. Jsme hříšní, každý mám nějakou vadu – většinou ne jen jednu. Jak to tedy udělat? Bůh nás může našich vad zbavit. Udělat nás schopné k oběti. Vytvořit z nás prvotřídní materiál, chcete-li. Otázka je, jestli mu to dovolíme. Jak? proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Jenže to právě bývá ten největší problém. Obnova mysli je pro nás pojem pod kterém si jen těžko něco představíme. Jak máme obnovovat svou mysl? A čím? Vsadím se, že vás už odpověď napadla.

Je třeba abychom si uvědomili, že s chválou velmi úzce souvisí nejen vše, co z nás vychází, ale i to, co do nás vchází. Vše co vnímáme, ať už sluchem, zrakem, nebo kterýmkoli jiným smyslem – každá informace a vjem nás nějakým způsobem ovlivňuje. To ovlivnění nemusí být zprvu nijak patrné, ale časem se projevuje čím dál tím víc. Nakonec se změní v návyk, v normu. Takže pokud se máme proměňovat obnovou své mysli, tak abychom mohli rozpoznat Boží vůli, je třeba aby na naši mysl působilo Boží slovo a další věci, které nás s ním naladí na „jednu strunu“.

Jen tak je možné vnímat, prožívat a užívat si tu pravou bohoslužbu.

Bůh své slovo nedal jen teologům – jak ostatně dokazuje i to, že tu dnes před vámi stojím já – dal je každému člověku. A každý z nás má na poselství Božího slova trochu jiný náhled.

I o tom je chvála. Přemýšlet nad jeho slovem, ptát se na jeho vůli a vydat se do jeho rukou – to je chvála jako životní styl. Ovšem potom také jednat podle toho, co nám Bůh řekne, i když se nám do toho nechce. Když se nám úkol zdá příliš těžký, když jsme unavení.

Bůh dal každému z nás jedinečnou kombinaci darů a chce, abychom ji využili v jeho díle, nejen pro svůj vlastní prospěch, ale pro požehnání našich bratrů, sester a bližních. A tohle bychom měli zkusit, pokud si chceme říkat křesťané! Protože práce pro našeho Boha je tou pravou bohoslužbou.

Ovšem život a práce pro našeho Pána nepřestává ani v sobotu. I v sobotu, nebo možná právě v sobotu můžeme Boha chválit a můžeme se na něj plně soustředit. Využijme toho. Chvála nejsou jen písně, nejsou to jen peníze dané do sbírky. I poslech a přemýšlení o Božím slovu je chvála. Diskuze nad Božím slovem je chvála. Cokoliv, co děláme, může být chvála. Záleží jen na nás, jestli z toho chválu uděláme.

Co je v životě opravdu důležité?

Doufám, že máte radost, protože je tu další díl pořadu Bůh je, co s tím? A s ním i čas se na chvilku zastavit a zamyslet nad některými otázkami, které se jako křesťané pokoušíme zodpovídat. Tento týden tady máme jednu velikou otázku, kterou si určitě položil už každý z nás a to více než jednou. Přesto, že se jedná o otázku velkou a poměrně těžkou, každý z nás správnou odpověď zná. I když si to neuvědomujeme, nebo ji zrovna ignorujeme.

Otázkou pro tento týden je: Co je v životě opravdu důležité? A co odpověď na ni? Že ji znáte, viďte? Kdy jste si ji naposledy připomněli? Při jaké příležitosti? Na téhle a podobných otázkách je velice pozoruhodná jedna věc: totiž to, že si je člověk položí obvykle ve chvíli, kdy je už příliš pozdě…možná ne pro něho, ale pro někoho jiného. K takovýmhle otázkám se totiž obvykle uchylujeme na pohřbech, při neštěstích a katastrofách a zkrátka ve chvílích kdy náš život, nebo život někoho jiného je ve vážném ohrožení. Ne nadarmo lidová moudrost říká, že doopravdy oceníš to, co máš, až ve chvíli, kdy to ztratíš. Tolik bych si přála, aby to nebyla pravda, alespoň v životě nás křesťanů, ale pravda to je a asi se hned tak nezmění. Dokážeme neskutečné množství času strávit reptáním a stěžováním si na maličkostmi i nad věcmi, které nedokážeme ovlivnit ani my, ani nikdo jiný. Nedokážeme si života vážit a užívat si ho. Prostě nám to nejde.

Prohlašujeme o sobě, že chceme být šťastní (ostatně každý člověk chce), ale přitom si libujeme v neštěstí. Jak rádi se pitváme ve svých malých bolístkách a drobných neúspěších. Jak často přímo žadoníme o politování, i když navenek lítost odmítáme a pohrdáme jí. Ptáte se, proč bychom to dělali? Jednoduše proto, že smutní, zdrcení, zoufalí lidé jsou daleko zajímavější, než ti veselí, šťastní a úspěšní. Ti ublížení jsou daleko častěji v centru pozornosti, než ti vyrovnaní. A to nám přeci dělá dobře. Jak často vyvoláváme konflikty, jsme zbytečně tvrdohlaví, nebo přehnaně neústupní…proč? Protože nám to dává pocit síly, možná i uspokojení, pokud vyhrajeme a naopak skvělou možnost si zanaříkat, když prohrajeme.

Jak to souvisí s tím, co je v životě důležité? Jednoduše. Tohle všechno jsou věci, které nám to důležité často zabraňují vidět. Jsou to věci, které rozptylují naši pozornost, matou nás a stavějí se nám do výhledu tak, že máme dojem, že na ničem jiném už nezáleží. A když se konečně dokážeme podívat přes ně, je příliš pozdě a nám zbývají prázdné ruce a oči pro pláč – ovšem tentokrát ne fingovaný, jevištní, ale opravdový.

Vím, že tohle jste už jistě slyšeli nejméně milionkrát a jednou…ale zeptejte se sami sebe – jak často o tom skutečně přemýšlíte, jak často se z ničeho nic zastavíte a zjistíte, že to, co děláte nedává smysl, že je to podružné a že něco opravdu důležitého je úplně někde jinde?

Zapřemýšleli jste si? A na co jste přišli? Co je pro vás v životě skutečně důležité? Nebo možná kdo? A co s tím budete dělat? Budete čekat až bude příliš pozdě? Nebo se začnete soustředit na to, co je skutečně důležité a začnete podle toho jednat? A pokud, jak dlouho myslíte, že vám to vydrží? Nezkouším vás, jen kladu otázky, které si pokládám sama sobě, když o tomhle tématu přemýšlím. Nikdo z nás není nucen na ně odpovídat…

A co tedy v životě je opravdu důležité? Názory se různí podle toho, kdo odpovídá…i když překvapivě ne zas tolik jako u jiných otázek. Překvapivě? No, možná že to zas tak překvapivé není. Konec konců těch opravdu důležitých věcí nemůže být zas tolik, že?

Opravdu jich není tolik. Shodnou se na nich křesťané i ateisté, muslimové i hinduisté. Jsou to hodnoty, které jsou stejné pro černochy, bělochy i lidi s jinými barvami pleti, uznávají je muži i ženy, v každém věku a ve kterékoli době.

Už jsem mluvila o tom, při jakých příležitostech tato otázka nejčastěji přijde člověku na mysl. A přesně ve stejných situacích bývá také nejčastěji nejsprávněji zodpovídána. Jistě jste slyšeli záznamy telefonátů lidí z letadel unesených 11.září 2001 v Americe, možná jste četli dopisy na rozloučenou, které napsali vojáci sloužící na jaderné ponorce Kursk, snad se vám dostaly do rukou jiné podobné výpovědi. Jsou tak rozdílné, jak rozdílní byli lidé, kteří je psali, nebo říkali. Přesto však jsou věci, které jsou ve všech z nich naprosto stejné. Je to jejich poselství. A je to to, komu byly adresovány.

Každý z těchto dopisů, telefonátů, vzkazů byl určen milovaným, blízkým lidem člověka, který ho psal, nebo říkal. Osobám, na kterých mu záleželo nejvíc na světě, které mu byli nejbližší. Protože v takových chvílích člověk nemyslí na dobro celého lidstva, na hladomor kdesi na druhé straně Země, nebo na lety do vesmíru, nemyslí na ceny akcií na burze. Myslí na ty, které miluje a kterým to neříkal dostatečně často a dostatečně důrazně. Myslí na ty, kteří pro něj budou plakat, pro které jeho smrt bude horší, než pro něj samotného. Každý z těch dopisů, vzkazů a telefonátů mluvil o lásce, naději a víře. Každý z nich. Protože právě to jsou ty nejdůležitější věci v našem životě.

Ale není to jen když na vlásku visí náš vlastní život, kdy jsme schopni si tohle uvědomit. Velmi často si to uvědomíme i ve chvíli, kdy ztratíme někoho blízkého. Někoho, koho jsme milovali a už mu to nebudeme moct říct. Jak moc si v takových chvílích vážíme těch milovaných, které ještě máme u sebe. Jak moc se o ně bojíme. A jak často stejně nejsme schopni se poučit a říct těm, kterým ještě můžeme, jak moc pro nás znamenají.

Víme, co je nejdůležitější. Každý z nás to má vyryté hluboko do srdce i do mysli. Tak proč je tak neskutečně těžké se podle toho řídit? Proč je pro nás takový problém dávat lásku a naději těm, kteří jsou kolem nás, dřív než je ztratíme? Proč ztrácíme víru, právě ve chvílích, kdy bychom ji nejvíce potřebovali? A proč ji najdeme ve chvílích, kdy bychom ji podle všeho měli ztratit? Tohle jsou otázky, na které nemám odpověď. Ale vím jedno. Sama selhávám příliš často právě v těchto nejdůležitějších věcech a nezřídka jsem nucena toho litovat. Není nic horšího, než pocit, že jste někomu neřekli, že ho milujete a že teď už to není možné…není nic horšího, než chvíle, kdy víte, že jste někomu mohli a měli dát naději a neudělali jste to…a není nic horšího, než okamžiky, kdy vidíte, že někdo, na kom vám záleží, ztrácí víru a vy mu nemůžete nijak pomoct.

Jak často nám někdo, nebo něco musí připomínat, co je skutečně důležité, než to konečně začneme brát vážně? Jak často to potřebujeme slyšet, abychom podle toho začali jednat? Kolik bolesti potřebujeme k tomu, abychom si uvědomili, na co se vlastně soustředíme?

Letadla 11. září, posádka Kurska, vojáci všech možných bitev a válek, lidé v celách smrti…ti všichni přemýšlejí a konečně chápou. Ti všichni píší či šeptají svá poslední slova těm, které milují. A jsou to slova lásky, slova naděje a útěchy. V mnoha případech jsou to slova víry. Víry v to, že cokoli se děje je Boží vůle. Víry v to, že se jednou, na lepším světě, na Nové zemi, znovu uvidí právě s těmi, kterým nyní adresují svá slova. Víra v to, že potom už je nikdy nic nerozdělí. Víra ve svět, kde nebude čas na podružnosti, kde už budou jen ty důležité věci.

Láska, naděje a víra…Bible říká, že to jsou tři věci, které zůstávají, které nepomíjí a nezaniknou. Také říká, že největší z této trojice je láska. Ať už milujeme, nebo jsme milováni, važme si toho. Držme se toho, dokud můžeme. Nenechávejme to na „pak“, které by nemuselo přijít.