Co mají společného křesťané a vodníci?

Říkáte si, že je to pro vážný a seriózní pořad dost podivná otázka? Asi máte pravdu, ale rozhodně má své opodstatnění. A troufám si tvrdit, že pokud jste si ji do této chvíle nikdy nepoložili, měli byste se nad ní zcela vážně a hluboce zamyslet.

Protože charakteristika křesťanů je poněkud složitá, je potřeba začít charakteristikou vodníků. Takže tedy, vodník…vodník je bytost z pohádek, pověstí a bájí – to na křesťany nepasuje, protože ještě pořád jsou z reálného světa, i když je jich jen jako šafránu, vodník je zelený – to křesťané za normálních okolností nejsou. Vodník žije ve vodě – to taky nepasuje, i když křesťané mají ve znaku rybu. Vodník topí lidi – tady by už někteří ne-křesťané začínali vidět paralelu, ale mnohem lépe a významněji, zeptejme se, proč to vodník dělá – vodníci loví dušičky. Od některých křesťanů můžete poměrně často zaslechnout, že mají v kostele/sboru tolik a tolik duší. A také usilují o to, aby jich stále přibývalo. Můžeme tedy s trochou nadsázky říci, že i křesťané „loví dušičky“.

Pokud jste se právě začali pohoršovat a oponovat, že to se tak přece říct a vnímat nedá a že nemůžu jen tak srovnávat pohádkovou bytost s reálnými postavami a už vůbec nemůžu naše evangelizační snahy srovnávat s lovením dušiček, tak máte teď dvě možnosti…první je, kliknutím ukončit tento pořad – což bych vám samozřejmě nedoporučovala – a druhá je uklidnit se a vyslechnout si, proč si troufám, takovéto nehoráznosti vůbec tvrdit…

Doufám, že jste se rozhodli pro možnost číslo dva a stále posloucháte. Takže teď zpět k mojí teorii. Jak jsem už naznačila, naše „evangelizační snažení“ se velmi často dá přirovnat právě k vodníkovskému stahování lidí pod hladinu a lovení dušiček. Logické námitka – ať už je váš postoj k nesmrtelné duši jakýkoli – my přece lidi nezabíjíme, ale zachraňujeme… necháváme jejich dušičky v jejich tělech a staráme se, aby se měli ještě lépe než předtím.

Problém je v tom, že naše evangelizace má občas na lidi ten efekt, že přestanou přemýšlet. Přestanou se ptát, přestanou hledat – svým způsobem je to dokonce to, co od evangelizace očekáváme – to, že lidé přijmou naše dogmata a budou se chovat podle našich pravidel, aniž by je jakkoli zpochybňovali. Víte jak se takovému jednání říká? Bezmyšlenkovité, nebo také bezduché…ulovili jsme si dušičku a člověka jsme nechali, ať se ve vodě plácá jak umí.

Proč se chováme jako vodníci? Proč lovíme dušičky? Je to opravdu to, co bychom měli dělat? A když ne, co dělat jiného? Už jsem řekla, že často člověka, kterého zevangelizujeme donutíme jednat bezduše, automaticky a bez otázek. Zavřeme ho do sboru, zakonzervujeme ho pomocí rituálů, tradic a věroučných dogmat a pak ho jako vzorný exemplář vystavíme tak, abychom jej ve vhodnou chvíli mohli použít jako návnadu pro ostatní.

Zkrátka usadíme dušičku do překrásně malovaného hrníčku a máme za to, že jsme pro ni udělali vše, co jsme mohli. Na jejím pohodlí či vůbec názoru nám tak nějak přestává záležet. Konec konců děláme to jen a pouze pro její dobro, tak na co by si stěžovala.

Dušičkám je ovšem dost často v jejich hrníčkách těsno a chtěli by se dostat ven, na svobodu. Chtěli by si zase pro změnu dělat to, co se bude líbit jim a ne to, co jim někdo přikázal a nalinkoval. Ovšem každý pokus o útěk, či jen „nadzvednutí pokličky od hrníčku“ – tedy vybočení ze stanovených hranic se velmi přísně trestá.

Naše společenství je dost často udržováno spíše strachem z odlišnosti, než láskou. Chceme po našich ulovených dušičkách, aby se samy stávaly vodníky a lovili a zavírali do hrníčků další duše a moc se divíme, když se jim do toho nechce. Některé dušičky na tuhle hru přistoupí alespoň zpočátku, když se jim pobyt v hrníčku ještě nezdá tak špatný, jiné se naopak řídí heslem „když už jsem v tom já, tak proč ne někdo jiný“.

A tak se naše společenství sice rozrůstá, pěkně zdobených hrníčků s dušičkami přibývá, ale už to dávno není o tom, o čem by to mělo být. Není to radostná zpráva o Ježíši a jeho lásce, co k nám přivádí lidi. Není to láska a přátelství, které je k nám táhne a váže…

Dušičky, které do našich hrníčků přibývají jsou dušičky lidí, kteří do našeho rybníčka skočili, protože už se jim zoufale nechtělo žít…Jsou to dušičky, kterým už nezbývala jiná možnost. Nejsou to dušičky, kterým by se naše společenství líbilo, ale dušičky, které už prostě neměli moc na výběr.

Naší velkou chybou je bezesporu to, že když už jednou nějakou tu dušičku ulovíme a zavřeme do hrníčku, víc se o ni nezajímáme a nestaráme. Občas zkontrolujeme, zda příliš nevykukuje, zda nám pěkně zaplňuje místo na polici, a jestli její hrneček není až příliš zaprášený. Ale to je tak všechno. Některé dušičky se proto cítí více než osaměle, a tak se o to víc snaží nám utéct.

I když už člověka zevangelizujeme, vyučíme a pokřtíme, nemůžeme ho nechat jen tak napospas. Měli bychom se o něj starat. Měli bychom ho i nadále vést, projevovat zájem o jeho problém, boje, jeho názory a vůbec o všechno co se kolem něj a s ním děje. Jedině tak se naše společenství bude rozvíjet zdravě a bude silné a pevné.

Pokud nově pokřtěného člověka necháme „plavat“ samotného, s největší pravděpodobností rychle klesne ke dnu a utopí se. Náš zájem je příliš často upřen pouze na lovení a zapomínáme na to, co je ještě daleko důležitější – následnou péči.

Co mají společného křesťané a vodníci? Není toho mnoho. Vlastně jen jednu jedinou charakteristiku – loví dušičky. Mnohým křesťanům by se tohle srovnání ani trochu nelíbilo – a to bez ohledu na to, zda věří v nesmrtelnost duše, nebo ne. Nelíbí se ani mě.

Někteří křesťané možná zaměnili dva podobné termíny – lovení lidí a lovení dušiček. Ježíš svým učedníkům říká, že z nich udělá rybáře lidí – z toho se snad dá odvodit, že máme lovit lidi, i když výklad tohohle termínu je jistě daleko širší. O lovení dušiček ovšem není nikde ani slovo.

Doufám, že tahle charakteristika nás nebude se zelenými pohádkovými bytostmi spojovat navždy. Kéž bychom se odnaučili lovit dušičky a začali místo toho pečovat o lidi, které máme kolem sebe. Protože láskou, přátelstvím a vzájemnou úctou přitáhneme daleko víc lidí, než propagací dogmat a lacinými třpytivými návnadami.

Pokud nedokážeme své bratry a sestry podporovat a zajímat se o ně v rámci společenství, které už máme, měli bychom si hodně rozmyslet, jestli se vydáme na lov nových bratrů a sester – abychom z nich posléze nevyrobili pouze v hrníčkách zakonzervované dušičky, které sice působí dobře ve statistikách, ale jinak nemají žádnou hodnotu ani pro nás, ani pro nikoho jiného, dokonce ani sami pro sebe.