Vítám vás u poslechu pořadu Bůh je, co s tím. Mám tu pro vás další otázku a pokus na ni odpovědět. Otázka pro tento týden zní: Co je to chvála? Zvykli jsme si, pojmenovávat tímto označením určitý druh písní. Chvály, to jsou ty veselé, živé písně, které tu pravidelně zaznívají během mládežnických bohoslužeb. Ale o tom to přece není. Nikdy nebylo. Jistě, Bůh nám dal hudbu, ale pravá chvála je o něčem jiném.
Jako věřící lidé, nebo mám-li použít akademický výraz, praktikující křesťané, jsme si už navykli na velice pohodlný systém. Prostě v sobotu ráno (v lepším případě) přijdeme do sboru, usadíme se do naší měkce čalouněné lavice a čekáme, kdo nám co hezkého zase řekne. Párkrát se přemůžeme, vstaneme, zazpíváme, nebo zabroukáme pár písní, párkrát sepneme ruce a zavřeme oči k modlitbě, když se to po nás vyžaduje tak dokonce poklekneme. Chválíme Boha v jeho svatý den, v jeho domě, jak si to přál. A pak jdeme domů. Možná se prospíme, nebo třeba máme návštěvu, se kterou probereme nejnovější drby a to, jak to s tou naší církví jde z kopce. Sobota uteče jako nic a my si libujeme, že jsme ten den odpočinku strávili jak se patří.
Ale položme si teď otázku: Kam se podělo RADOVÁNÍ SE V PÁNU? Máte z toho, že chválíte svého Boha radost? Nebo je to prostě rutina? Něco, co děláme už tak dlouho, že je to stereotypizované natolik, že z toho ani žádnou radost mít nemůžeme?
Když jsem byla mladší, věřila jsem, že náboženství a víra nemají s radostí a zábavou nic společného. Je to něco, co náš život svazuje pravidly a díky čemu je jeden den z týdne odsouzený k absolutní nudě. Konec konců, kolik radosti dáváme do poslouchání jakýchkoli pravidel a omezení?
Ale postupem času jsem zjišťovala, že ono to s těmi pravidly zdaleka nebude tak hrozné – nejen, že většina z nich se dá bez problémů porušit, ale ona se dokonce postupem doby začala tak nějak sama od sebe rozvolňovat. No, posuďte sami: Jistě si převážná většina z vás pamatuje dobu, kdy spořádaná adventistická žena chodila do sboru zásadně v dlouhé černé sukni, bílé halence s dlouhým rukávem a vlasy staženými do drdolu. Na make-up nebylo ani pomyšlení a z „ozdob“ se směl nosit tak maximálně snubní prstýnek.
Ale dnes…můžeme mít vlasy rozpuštěné, dokonce i obarvené. Halenky už dávno neskrývají naše paže až k zápěstím – už téměř neskrýváme ani ramena. Sukně jsou kratší, podpatky naopak vyšší a tenčí. A make-up? Ten se stal samozřejmostí, stejně jako řetízky, náramky a u některých dokonce i náušnice.
Tolik tedy k pravidlům – možná se teď cítíme svobodnější, cítíme se víc sami sebou a podařilo se nám setřít trochu té „speciálnosti“ z Hospodinova dne. Ale máme z chvály, kterou takto Bohu vzdáváme větší radost? Máme vůbec nějakou radost? Já za sebe mohu říci, že mě to na radosti z chválení Boha nic nepřidalo…ani neubralo. Většinou mi zas až tolik nezáleží na tom, zda ten, kdo vedle mě sedí má na sobě oblek, nebo džíny, jestli je ověšená jako vánoční stromeček, nebo jestli má sukni těsně pod zadek. Kolikrát mi prakticky nezáleží ani na tom, co mám na sobě já sama. Na chválení to nemá žádný vliv. A na naši radost z něj taky ne. Nebo ano?
Ovšem chvála zdaleka není jen o tom, co se děje ve shromáždění. Naopak, největší část té opravdové chvály se děje v našich každodenních životech na velmi osobní rovině. Pokud s Bohem nekomunikujeme – nepředkládáme mu své prosby a starosti – pak se nemůžeme radovat, protože nás ty problémy zavalí. A tak se připravíme o pokoj Boží, který by měl střežit naše srdce a mysl. A v důsledku toho se nemůžeme radovat v našem Pánu, protože tak nějak nemáme důvod. Chvála je věc, která od nás vyžaduje aktivitu. Angličané říkají, že chvála není sport pro diváky. Prostě, pokud z toho chcete něco mít, musíte se zapojit. A to tak, že naplno!
Chvála není čin, který má jen jednu podobu. Není vázána na rituál, místo, ani čas. Chvála je životní styl. Nevěříte? Tak si nalistujte spolu se mnou list Římanům, 12. kapitolu a čtěte od prvního verše.
Vybízím vás bratří, pro milosrdenství Boží, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou , Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
Tenhle text je notoricky známý a přesto, pokaždé, když ho slyším je to pro mě pořádná rána do svědomí. Tlačí totiž přesně na moje duchovní kuří oko. Ze zákonického pohledu jsem poměrně dobrá adventistka sedmého dne. Plním všechna přikázání a velikou většinu pravidel. Věrouku znám dost obstojně, v Bibli se orientuju a když mám dobrý den, tak mluvím o své víře i se svým sekulárním okolím. Ale pokud jde o pravou bohoslužbu…jestli sama sebe přináším jako živou, svatou, Bohu milou oběť, o tom tedy vážně pochybuju. Myslím, že mám daleko větší šance dopadnout s takovou „obětí“ jako Kain. A co vy? Jak jste na tom? Dovolím si teď malou starozákonní ilustraci: Vše, co bylo ve svatostánku (ať už ve svatyni, či později v chrámu) muselo být perfektní a přesně podle Božího přání. A OBĚTNÍ zvířata, ta musela být ze všeho nejlepší. Podle Božího nařízení, se měla obětovat pouze prvotřídní zvířata, bez kazu.
Proto i my, pokud chceme být Bohu milou obětí, měli bychom být prvotřídní a bezchybní. Jenže my jsme jen lidé. Jsme hříšní, každý mám nějakou vadu – většinou ne jen jednu. Jak to tedy udělat? Bůh nás může našich vad zbavit. Udělat nás schopné k oběti. Vytvořit z nás prvotřídní materiál, chcete-li. Otázka je, jestli mu to dovolíme. Jak? proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Jenže to právě bývá ten největší problém. Obnova mysli je pro nás pojem pod kterém si jen těžko něco představíme. Jak máme obnovovat svou mysl? A čím? Vsadím se, že vás už odpověď napadla.
Je třeba abychom si uvědomili, že s chválou velmi úzce souvisí nejen vše, co z nás vychází, ale i to, co do nás vchází. Vše co vnímáme, ať už sluchem, zrakem, nebo kterýmkoli jiným smyslem – každá informace a vjem nás nějakým způsobem ovlivňuje. To ovlivnění nemusí být zprvu nijak patrné, ale časem se projevuje čím dál tím víc. Nakonec se změní v návyk, v normu. Takže pokud se máme proměňovat obnovou své mysli, tak abychom mohli rozpoznat Boží vůli, je třeba aby na naši mysl působilo Boží slovo a další věci, které nás s ním naladí na „jednu strunu“.
Jen tak je možné vnímat, prožívat a užívat si tu pravou bohoslužbu.
Bůh své slovo nedal jen teologům – jak ostatně dokazuje i to, že tu dnes před vámi stojím já – dal je každému člověku. A každý z nás má na poselství Božího slova trochu jiný náhled.
I o tom je chvála. Přemýšlet nad jeho slovem, ptát se na jeho vůli a vydat se do jeho rukou – to je chvála jako životní styl. Ovšem potom také jednat podle toho, co nám Bůh řekne, i když se nám do toho nechce. Když se nám úkol zdá příliš těžký, když jsme unavení.
Bůh dal každému z nás jedinečnou kombinaci darů a chce, abychom ji využili v jeho díle, nejen pro svůj vlastní prospěch, ale pro požehnání našich bratrů, sester a bližních. A tohle bychom měli zkusit, pokud si chceme říkat křesťané! Protože práce pro našeho Boha je tou pravou bohoslužbou.
Ovšem život a práce pro našeho Pána nepřestává ani v sobotu. I v sobotu, nebo možná právě v sobotu můžeme Boha chválit a můžeme se na něj plně soustředit. Využijme toho. Chvála nejsou jen písně, nejsou to jen peníze dané do sbírky. I poslech a přemýšlení o Božím slovu je chvála. Diskuze nad Božím slovem je chvála. Cokoliv, co děláme, může být chvála. Záleží jen na nás, jestli z toho chválu uděláme.
Žádné komentáře:
Okomentovat