Jsme tolerantní k ostatním náboženstvím?

Jistě mi dáte za pravdu, že otázka náboženské tolerance, či spíše netolerance je v naší dnešní společnosti velmi častá a oblíbená. Už proto, že od ní je jen krůček k otázkám náboženského fanatismu a jeho důsledků. Jelikož naše společnost se pyšní nálepkou „ateistická“ či „bez vyznání“ je pro většinu lidí více než zábavné pozorovat rozmíšky mezi jednotlivými náboženskými směry a poté konstatovat, že ani jeden z nich vlastně nemá pravdu a že ani jeden nestojí za to, aby se o něm diskutovalo, či dokonce aby k němu člověk patřil.

Křesťanství má v těchto rozmíšcích a bojích často jakousi exkluzivní úlohu – možná je to tím, že křesťanství je v našich zeměpisných šířkách tím nejrozšířenějším náboženstvím – a to sice, že pokud je přímo nezačne, zcela jistě se ho dříve či později nějakým způsobem dotknou. V podstatě není náboženské potyčky, do které by křesťanství nebylo vtaženo. Navíc křesťanství je možná v hledáčku lidí, kritizujících institucionalizaci víry, tím nejčastějším, nejoblíbenějším a nejostřeji sledovaným cílem. Jednoznačnou nevýhodou křesťanství je jeho „provařenost“ a zprofanovanost. Zatímco většina ostatních náboženství je pro své okolí zahalena jakousi rouškou tajemství, mystiky a neviděné hloubky, křesťanství je pro většinu lidí otevřenou knihou, zbavenou veškerých tajností a záhad, snadno pochopitelnou, vysvětlitelnou a vykladatelnou.

Řada lidí má o křesťanech určité předporozumění. Už o nich někdy slyšeli a tak jsou schopni říci, o co jim vlastně jde a čemu věří. Na základě těchto často velmi kusých informací jsou schopni formulovat jasné závěry a vyslovovat soudy „nad křesťanstvím obecně“. A nemyslete si, že se to týká pouze ateistů – týká se to velmi často i lidí jiného než křesťanského vyznání.

Oproti jiným náboženstvím má křesťanství ještě jednu specifikaci, která mu jeho postavení dále znesnadňuje a lidi kolem úspěšně mate a uvádí v neporozumění. Křesťanství totiž není – na rozdíl od jiných hnutí – homogenní útvar. Křesťanství je obrovsky široký pojem, zahrnující desítky, možná dokonce stovky různých menších či větších útvarů, které se od sebe nezřídka diametrálně odlišují. Když slyšíte člověka mluvit a „křesťanství“, je vždy dobré zeptat se, jaké křesťanství má na mysli. Či ještě přesněji – zda náhodou nezaměnil omylem pojem křesťanství s pojmem katolictví. Byli byste možná překvapeni, kolik úžasu a rozpaků se v některých tvářích po této jednoduché otázce objeví. Člověk, který ještě před chvílí plamenně poukazoval na nedostatky a pomalu každého křesťana prohlásil za pomatence a fanatika najednou začne koktat a neví, co by měl říct…a často přizná, že vlastně máte pravdu, že to, co říká se týká pouze jednoho křesťanského hnutí.

Je pouze málo věcí, u kterých bychom mohli použít výraz „křesťanství“ tak, aby to nebyla nemístná generalizace…

Jsme tolerantní k ostatním náboženstvím? Myslím, že pokud bychom se s touto otázkou podívali do historie, zjistili bychom velmi rychle, že naše náboženství se příliš velkou tolerancí k ostatním rozhodně nevyznačovalo. Právě naopak. Mohli bychom ho prohlásit za jedno z nejmilitantnějších vůbec. Konkurovat mu snad z historického hlediska může jen Islám. Křesťanství již dlouhá staletí svádí boj proti všemu a proti všem. Z prvotního boje o holý život, a o místo na slunci se poměrně brzy stal boj o světovládu. Také zbraně v tomto boji používané se změnili. Prvotní láska, úcta a lákavé poselství naděje, pro které byli mnozí lidé ochotni zemřít – a tahle ochota byla poté svědectvím pro další, se postupně proměnili v nenávist a pýchu, která okolí zastrašovala, touhu po moci a fanatismus – lidé pro ně opět umírali, ale tohle umírání působilo nejspíše jako výstraha pro ostatní. Náboženství, které mělo všechny milovat se stalo hnutím, které miluje jen sebe…

Snad si teď říkáte, že se dopouštím právě té ostudné generalizace, kterou jsem před chviličkou odsoudila. Tohle všechno přece dělalo, za to mohlo katolictví. Pomýlená víra ve „vyššího člověka“, v církev jako mezistupeň mezi člověkem a Bohem. To už přece dávno není pravda. My jsme jiní. Reformace všechno napravila a nasadila křesťanství zpět do té správné stopy. My jsme tolerantní. My nejsme militantní, my se nesnažíme vymýtit ostatní náboženství. Ano a ne. Už nebojujeme mečem, nezabíjíme příslušníky ostatních náboženských skupin, nepácháme násilné křty. Tak nějak jsme se rozhodli, že bude lepší spokojit se s rovinou slovních přestřelek a útoků, či úplné ignorace.

Ostatní náboženství jsou pro nás dost často jakýmisi podřadnými hnutími, která nám nestojí ani za úvahu. Maximálně jsme ochotni vyjádřit podiv a rozhořčení nad tím, když například muslimové rychle ovládají „nová pole“ v Africe, na která jsme si tajně dělali zálusk my. Pak prohodíme několik vět o „fanatismu, extrémistech a nutnosti efektivnější evangelizační práce“ a jsme spokojeni.

Že nedokážeme být tolerantní k úplně jiným náboženským skupinám je sice smutné, ale vcelku pochopitelné. Ovšem to, že nejsme schopni být tolerantní ke svým spolukřesťanům je podle mě problém daleko větší. Nejen, že v rámci křesťanství funguje řada názorů, hnutí, a pohledů na věc, což nekřesťany mate a vede ke generalizacím – my navíc už tak špatné pověsti křesťanství a křesťanstva škodíme tím, že nejsme schopni se ani tolerovat. Do krve se přeme o své malé odlišnosti a jsme na to dokonce pyšní.

Pokud chceme, aby nás ostatní tolerovali, musíme se nejprve naučit tolerovat se vzájemně. A to nejen pasivně, lhostejně se snášet, ale také uznávat, že názory toho druhého mají svou hodnotu a že dokonce mohou být správnější než ty naše. Tolerance je důležitá a nám dělá nemalé problémy. Je smutné, že jsme často nejméně tolerantní právě k těm, se kterými toho máme nejvíce společného.

Stálo by za to se nad tím alespoň zamyslet, nemyslíte?

Jsme tolerantní k ostatním náboženstvím? Je tohle podle vás tolerance? Podle mě je to spíš nepřátelství hraničící s lhostejností. Ostatně, jak často se i my dopustíme naprosto zcestné generalizace povzdechem „copak těm lidem nedochází, že ti muslimové jsou teroristi?“ Copak se jim nezdá, že je to všechno strašně extrémní? Nezdá, protože „teroristi“ jsou jen velice malá část všech muslimů. A navíc, ať děláme co děláme, (a můžeme se třeba stavět na hlavu) islám a křesťanství mají velmi podobné kořeny a ve spoustě přesvědčení a výroků byste nerozeznali, zda mluví muslim, nebo křesťan.

Smutné je, že nejsme schopni se soustředit na to, co máme společné. Jako by bylo pod naši důstojnost přiznat, že i náš „rival“ má v lecčems pravdu a že bychom se vlastně jeden od druhého mohli dost věcem přiučit. Raději jako mezci poukazujeme na i ty nejmenší rozdílnosti a snažíme se tvrdohlavě získat vrch. A to třeba i za cenu generalizací, zesměšňování, misinterpretace nebo zkreslování věrouky těch druhých, nebo třeba používáním vět z jejich náboženských textů – ovšem vytržených z kontextu.

Možná bychom si měli dvakrát či třikrát rozmyslet, než začneme o jiném náboženství mluvit. Protože přece jen o něm zas tolik nevíme. Ale zároveň bychom se neměli vyhýbat dialogům, neměli bychom se snažit prosazovat svůj názor a vést si svou. Měli bychom se snažit akceptovat, že i v ostatních náboženstvích je mnoho dobrého. Měli bychom se snažit se poučit.