Proč je tak těžké přijmout Jeho vůli a akceptovat, že to, co pro nás chce on je dobré, dokonce lepší než cokoli, co bychom pro sebe mohli chtít my sami?
Když o sobě řekneme, že jsme věřící, může se za tím skrývat ohromná spousta věcí. Můžeme mluvit o ryze intelektuálním přesvědčení, že existuje nějaká vyšší moc, můžeme mluvit naopak o jen a pouze emocionálních prožitcích. Ovšem nejčastěji mluvíme o kombinaci obojího. Věříme v Boha, jehož existenci nemůžeme dokázat, i když ji můžeme občas více a občas méně zřetelně pociťovat.
Víra je pro nás důležitou součástí našich životů – alespoň to o sobě rádi tvrdíváme. Jsme ochotni se kvůli ní lecčeho zříct, a v lecčem se omezit. Jsme ochotni přijmout za své určitá nařízení, doporučení či zákazy, protože to k naší víře prostě patří. Ale naše víra od nás často vyžaduje i něco navíc, než jen poslušnost a přiznání toho, že Bůh existuje. Ptáte se co?
Mám strašně ráda výrok, že v Boha věří i Satan. Slyšela jsem ho několikrát jako ilustraci, když se v různých diskusích probíralo, co je to vlastně víra v Boha a náboženství. Po tomhle výroku obvykle totiž následovala slova, že pouze věřit V Boha nestačí. To není dost dobré. Je nutné zajít dál. Je nutné začít věřit BOHU. To by měl být také ten rozdíl, mezi námi a Satanem. Satan věří V Boha, my máme věřit BOHU. Jako Boží děti, jako jeho stvoření, jako ti, ke kterým má možná nejbližší vztah v celém vesmíru máme Bohu nejen prokazovat poslušnost, ale máme mu také důvěřovat.
Není zas tak těžké věřit v nějakou „vyšší moc“. Dokonce není ani zas tak složité věřit v Boha. Co je pro většinu z nás opravdovým a velmi tvrdým oříškem, je důvěřovat Bohu. Posunout svůj vztah k němu z úrovně….jo, já vím, že tam někde asi je a že je mocnej… do roviny…vím, že je tam, a vím, že mu na mě záleží a důvěřuju mu, že pro mě chce to nejlepší…
Paradoxní je, že právě tohle je v našem vztahu s Bohem obvykle ta největší a nejnepřekonatelnější překážka. Naše zatvrzelé „já vím, že tam je a to mi stačí…budu poslouchat, aspoň teda většinou…“ nám brání vidět, o co skutečně jde. Máme strach vydat se do Božích rukou, i když to by mělo být tím nejlepším, co se nám může stát.
Ve chvíli, kdy získáme tento postoj, náš přístup k Bohu by se měl otočit. Už by to nemělo být o tom: „Já v tebe věřím, tak mě respektuj, nech mě dělat co chci a postarej se, ať se mi nic nestane.“ Ale spíš o tom: „Já věřím nejen v tebe, ale i tobě. Tak mi ukaž co mám dělat, aby všechno bylo tak, jak to chceš mít.“
Teď samozřejmě hodně zjednodušuju. Ale řekněte sami, které z těch dvou vět se častěji podobají vaše myšlenky a modlitby?
Ptala jsem se vás, jestli svému Bohu důvěřujete. Jestli je vaše víra jen o tom „věřím v něj“ nebo i o tom, co je daleko těžší: „věřím mu“. Dokážete se vydat Bohu do rukou? Dokážete mu odevzdat svůj život? Když o tom tak přemýšlím, právě tohle je to, co mě vždy fascinovalo na biblických příbězích. Lidé, kteří dokázali Bohu důvěřovat natolik, že pro něj šli na jistou smrt. Vždycky jsem se sama sebe ptala, jestli si byli jistí, že je Bůh zachrání, nebo ne…
Taky jsem si kladla otázku, jestli bych byla schopná udělat to samé. Jestli mi moje víra stojí za to umřít. A jestli bych dokázala mít v Boha takovou důvěru, abych vůbec zvažovala možnost něco tak šíleného udělat. Nikdy jsem si nebyla jistá a doteď nejsem. Ale chtěla bych. Chtěla bych takovou důvěru mít.
Je těžké dát se Bohu napospas. Proč? Protože to znamená ztratit kontrolu nad tím, co se stane. Znamená to opustit běžnou lidskou logiku. Znamená to udělat krok do prázdna, spadnout a doufat, že nás někdo zachytí dřív, než se rozbijeme napadrť o kameny.
Nevím jak vy, ale já strašně nerada ztrácím kontrolu nad tím, co se se mnou děje. Radši mám všechno ze dvou nebo tří stran pojištěné. To proto, abych vždycky věděla, o co jde a jak se z dané situace rychle a účinně dostat. Ne že by to vždycky stoprocentně fungovalo, ale je to lepší než nic.
Řekla bych, že to je obecná lidská vlastnost, chtít mít přehled a kontrolu nad situací. Chceme rozhodovat o tom, co se stane s námi a pokud to jde tak i s těmi, které máme rádi.
Když se nám všechno daří, stává se totiž poměrně často to, že Bůh nám říká, že bychom měli jít jinou cestou, než která se nám zdá tolik přitažlivá. A když se pak necháme Bohem vést, očekáváme, že vše bude jen a jen dobré a krásné, jenže ono to tak není. To v nás vyvolává pocit, že by nám bylo lépe na vlastních nohách. Protože pokud nevíme, co se s námi děje, nedokážeme čelit problémům. Když se do nějaké šlamastiky dostaneme po vlastních nohách, pak pravděpodobně najdeme i způsob, jak z ní zase rychle vylézt.Chceme si sami utvářet svůj život a rozhodovat o něm.
Ale ve chvíli, kdy se všechno začíná doopravdy sypat voláme na pomoc Boha a najednou je „náš život v jeho rukou a on se o nás určitě postará a všechno zachrání“. Když je nám dobře, jsme generálové a hrdinové. Když se něco zvrtne, stanou se z nás ustrašení civilisti, krčící se v nějaké díře a čekající, jestli je někdo zachrání.
Když za nic nestojí to, co máme, nic neztratíme tím, že riskneme skok do prázdna. Protože si myslím, že naše situace už horší být nemůže. Pak, když se věci zlepší, jsme ochotni směrem k nebi prohodit pár děkovných slov a zase si vesele vykročíme po své cestě tak, jak se nám zrovna líbí.
Být v Božích rukou je těžké. Vyžaduje to obrovskou dávku pokory. Chce to neskutečné množství důvěry. Protože když nemáme kontrolu, jsme zranitelní. Protože život v Božích rukou nám ukazuje, jak malí a omezení ve skutečnosti jsme. Ale pokud se vydáme do jeho rukou, prožijeme také zároveň ty nejhlubší a nejkrásnější zkušenosti a to podle mě stojí za to.
Pokud jste uvažovali, jaký je váš postoj k Bohu právě teď a našli odpověď, která se vám ani trochu nelíbí, chtěla bych vás povzbudit. Náš vztah a postoj k Bohu totiž nefunguje na principu „jednou se rozhodnu a mám to na doživotí“. Právě naopak. Všechno kolem nás, dokonce i my sami, nás svádí, abychom svůj postoj důvěry a odevzdání se změnili v postoj, „jo, já vím, ty bys to chtěl takhle…“ Až příliš jsme si zvykli na to mít nad svým tělem a životem kontrolu ve svých vlastních rukou. Nechceme se vzdát pocitu, že jsme svými pány. Navíc jsme přece věřící už tak dlouho, že stejně víme, co a jak máme dělat. Pokud se přece jen rozhodneme, vydat se do Božích rukou a udělat ten „krok do prázdna“, nebudeme jako člověk, který se uzdravil z nemoci a tím získal imunitu. Budeme jako alkoholici, kteří se rozhodli se svým návykem skončit. Stejně jako oni, i my si každé ráno budeme muset zopakovat své odhodlání. Stejně jako oni i my budeme už napříště žít den za dnem a každý den svádět novou bitvu. Jedinou posilou nám může být, že náš život v jeho rukou bude plnohodnotnější a smysluplnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat