Otázkou pro tento týden je: Co je v životě opravdu důležité? A co odpověď na ni? Že ji znáte, viďte? Kdy jste si ji naposledy připomněli? Při jaké příležitosti? Na téhle a podobných otázkách je velice pozoruhodná jedna věc: totiž to, že si je člověk položí obvykle ve chvíli, kdy je už příliš pozdě…možná ne pro něho, ale pro někoho jiného. K takovýmhle otázkám se totiž obvykle uchylujeme na pohřbech, při neštěstích a katastrofách a zkrátka ve chvílích kdy náš život, nebo život někoho jiného je ve vážném ohrožení. Ne nadarmo lidová moudrost říká, že doopravdy oceníš to, co máš, až ve chvíli, kdy to ztratíš. Tolik bych si přála, aby to nebyla pravda, alespoň v životě nás křesťanů, ale pravda to je a asi se hned tak nezmění. Dokážeme neskutečné množství času strávit reptáním a stěžováním si na maličkostmi i nad věcmi, které nedokážeme ovlivnit ani my, ani nikdo jiný. Nedokážeme si života vážit a užívat si ho. Prostě nám to nejde.
Prohlašujeme o sobě, že chceme být šťastní (ostatně každý člověk chce), ale přitom si libujeme v neštěstí. Jak rádi se pitváme ve svých malých bolístkách a drobných neúspěších. Jak často přímo žadoníme o politování, i když navenek lítost odmítáme a pohrdáme jí. Ptáte se, proč bychom to dělali? Jednoduše proto, že smutní, zdrcení, zoufalí lidé jsou daleko zajímavější, než ti veselí, šťastní a úspěšní. Ti ublížení jsou daleko častěji v centru pozornosti, než ti vyrovnaní. A to nám přeci dělá dobře. Jak často vyvoláváme konflikty, jsme zbytečně tvrdohlaví, nebo přehnaně neústupní…proč? Protože nám to dává pocit síly, možná i uspokojení, pokud vyhrajeme a naopak skvělou možnost si zanaříkat, když prohrajeme.
Jak to souvisí s tím, co je v životě důležité? Jednoduše. Tohle všechno jsou věci, které nám to důležité často zabraňují vidět. Jsou to věci, které rozptylují naši pozornost, matou nás a stavějí se nám do výhledu tak, že máme dojem, že na ničem jiném už nezáleží. A když se konečně dokážeme podívat přes ně, je příliš pozdě a nám zbývají prázdné ruce a oči pro pláč – ovšem tentokrát ne fingovaný, jevištní, ale opravdový.
Vím, že tohle jste už jistě slyšeli nejméně milionkrát a jednou…ale zeptejte se sami sebe – jak často o tom skutečně přemýšlíte, jak často se z ničeho nic zastavíte a zjistíte, že to, co děláte nedává smysl, že je to podružné a že něco opravdu důležitého je úplně někde jinde?
Zapřemýšleli jste si? A na co jste přišli? Co je pro vás v životě skutečně důležité? Nebo možná kdo? A co s tím budete dělat? Budete čekat až bude příliš pozdě? Nebo se začnete soustředit na to, co je skutečně důležité a začnete podle toho jednat? A pokud, jak dlouho myslíte, že vám to vydrží? Nezkouším vás, jen kladu otázky, které si pokládám sama sobě, když o tomhle tématu přemýšlím. Nikdo z nás není nucen na ně odpovídat…
A co tedy v životě je opravdu důležité? Názory se různí podle toho, kdo odpovídá…i když překvapivě ne zas tolik jako u jiných otázek. Překvapivě? No, možná že to zas tak překvapivé není. Konec konců těch opravdu důležitých věcí nemůže být zas tolik, že?
Opravdu jich není tolik. Shodnou se na nich křesťané i ateisté, muslimové i hinduisté. Jsou to hodnoty, které jsou stejné pro černochy, bělochy i lidi s jinými barvami pleti, uznávají je muži i ženy, v každém věku a ve kterékoli době.
Už jsem mluvila o tom, při jakých příležitostech tato otázka nejčastěji přijde člověku na mysl. A přesně ve stejných situacích bývá také nejčastěji nejsprávněji zodpovídána. Jistě jste slyšeli záznamy telefonátů lidí z letadel unesených 11.září 2001 v Americe, možná jste četli dopisy na rozloučenou, které napsali vojáci sloužící na jaderné ponorce Kursk, snad se vám dostaly do rukou jiné podobné výpovědi. Jsou tak rozdílné, jak rozdílní byli lidé, kteří je psali, nebo říkali. Přesto však jsou věci, které jsou ve všech z nich naprosto stejné. Je to jejich poselství. A je to to, komu byly adresovány.
Každý z těchto dopisů, telefonátů, vzkazů byl určen milovaným, blízkým lidem člověka, který ho psal, nebo říkal. Osobám, na kterých mu záleželo nejvíc na světě, které mu byli nejbližší. Protože v takových chvílích člověk nemyslí na dobro celého lidstva, na hladomor kdesi na druhé straně Země, nebo na lety do vesmíru, nemyslí na ceny akcií na burze. Myslí na ty, které miluje a kterým to neříkal dostatečně často a dostatečně důrazně. Myslí na ty, kteří pro něj budou plakat, pro které jeho smrt bude horší, než pro něj samotného. Každý z těch dopisů, vzkazů a telefonátů mluvil o lásce, naději a víře. Každý z nich. Protože právě to jsou ty nejdůležitější věci v našem životě.
Ale není to jen když na vlásku visí náš vlastní život, kdy jsme schopni si tohle uvědomit. Velmi často si to uvědomíme i ve chvíli, kdy ztratíme někoho blízkého. Někoho, koho jsme milovali a už mu to nebudeme moct říct. Jak moc si v takových chvílích vážíme těch milovaných, které ještě máme u sebe. Jak moc se o ně bojíme. A jak často stejně nejsme schopni se poučit a říct těm, kterým ještě můžeme, jak moc pro nás znamenají.
Víme, co je nejdůležitější. Každý z nás to má vyryté hluboko do srdce i do mysli. Tak proč je tak neskutečně těžké se podle toho řídit? Proč je pro nás takový problém dávat lásku a naději těm, kteří jsou kolem nás, dřív než je ztratíme? Proč ztrácíme víru, právě ve chvílích, kdy bychom ji nejvíce potřebovali? A proč ji najdeme ve chvílích, kdy bychom ji podle všeho měli ztratit? Tohle jsou otázky, na které nemám odpověď. Ale vím jedno. Sama selhávám příliš často právě v těchto nejdůležitějších věcech a nezřídka jsem nucena toho litovat. Není nic horšího, než pocit, že jste někomu neřekli, že ho milujete a že teď už to není možné…není nic horšího, než chvíle, kdy víte, že jste někomu mohli a měli dát naději a neudělali jste to…a není nic horšího, než okamžiky, kdy vidíte, že někdo, na kom vám záleží, ztrácí víru a vy mu nemůžete nijak pomoct.
Jak často nám někdo, nebo něco musí připomínat, co je skutečně důležité, než to konečně začneme brát vážně? Jak často to potřebujeme slyšet, abychom podle toho začali jednat? Kolik bolesti potřebujeme k tomu, abychom si uvědomili, na co se vlastně soustředíme?
Letadla 11. září, posádka Kurska, vojáci všech možných bitev a válek, lidé v celách smrti…ti všichni přemýšlejí a konečně chápou. Ti všichni píší či šeptají svá poslední slova těm, které milují. A jsou to slova lásky, slova naděje a útěchy. V mnoha případech jsou to slova víry. Víry v to, že cokoli se děje je Boží vůle. Víry v to, že se jednou, na lepším světě, na Nové zemi, znovu uvidí právě s těmi, kterým nyní adresují svá slova. Víra v to, že potom už je nikdy nic nerozdělí. Víra ve svět, kde nebude čas na podružnosti, kde už budou jen ty důležité věci.
Láska, naděje a víra…Bible říká, že to jsou tři věci, které zůstávají, které nepomíjí a nezaniknou. Také říká, že největší z této trojice je láska. Ať už milujeme, nebo jsme milováni, važme si toho. Držme se toho, dokud můžeme. Nenechávejme to na „pak“, které by nemuselo přijít.
Žádné komentáře:
Okomentovat