Jdou dohromady úspěch a křesťanství?

Tak a teď už k naší aktuální otázce. Chci se vás zeptat: Jde křesťanství dohromady s úspěchem? Nebo možná naopak: jde úspěch dohromady s křesťanstvím? Docela by mě zajímalo, co jste si právě teď vybavili…mě se totiž při slově úspěch v souvislosti s křesťanstvím vždy vybaví obličej jednoho člověka. No ale o tom to není…nebo možná trošičku je…uvidíme. Vnímáte úspěch jako něco pozitivního, nebo negativního?

Asi většina z nás si přeje být v životě úspěšná. Úspěch je něco jednoznačně žádoucího a pozitivního. A proto studujeme, pracujeme o sto sedm, pachtíme se a staráme. A jak to končí? Frustrací, vyčerpáním, zlobou…to už tak dobré není. Navíc často máme pocit, že když už jsme ti křesťané, mělo by se nám všechno dařit na lusknutí prstů – případně na vyslanou myšlenku s prosbou. V Bibli je přece taková spousta příběhů o lidech, kteří na svou dobu byli úspěšní naprosto nebývale…a to vše pouze a jenom díky vlastnímu úsilí…. Hej hej hej, počkat…není vám to, co jsem právě řekla divné? Ani jedna z biblických postav (no, dobrá, možná by se při bližším zkoumání nějaká našla, ale rozhodně ne většina) která byla úspěšná jen a jen díky vlastnímu úsilí…

Právě naopak, postavy, které spoléhaly samy na sebe obvykle skončily dost neslavně a o úspěchu se u nich mluvit tedy ani v nejmenším nedalo. Zato postavy, které se životem tak nějak plácají a vůbec byste to do nich na začátku neřekli končí jako boháči, s nejkrásnějšími manželkami a největšími stády. Proč? No protože se rozhodnou spoléhat se na Boha. (Přiznejme si to, oni tak nějak občas ani nemají na výběr…)

Ne, nechci to shazovat. Snažím se jen přijít na kloub tomu, co je potřeba dělat, aby křesťan mohl a směl být úspěšný… To je často opravdu velice obtížná otázka. Pokud víra v Boha vede k úspěchu, pak jak je možné, že naše církev jako celek, i jednotliví členové občas počítají každou korunu, potýkají se s nemalými problémy nejen finančního rázu a vůbec, úspěch podle nás vypadá naprosto jinak.

Ale pokud k úspěchu nevede víra, tak v čem je tedy klíč a jak se k úspěchu prodrat?

Říká se, že k úspěchu vede mnoho cest. A úspěch je v každém případě hodně relativní pojem. Jde dohromady s křesťanstvím? Měli bychom o něj usilovat? Je dobré být úspěšným? Co si vy sami myslíte o úspěšných lidech a zejména pak úspěšných křesťanech? Neprobouzí se ve vás chvílema docela silná závist? Já se přiznám, že se mi to občas nevyhne…někdy se přistihnu s myšlenkami, které rozhodně přátelské a entuziastické vůči lidem úspěšnějším, než jsem já nejsou.

Úspěch je něco, o co každý z nás usiluje. A přesto když se mezi námi objeví někdo, kdo je úspěšný – dokonce hodně úspěšný – jsme k němu obvykle daleko kritičtější než k jiným spoluvěřícím. Proč? Někteří z nás dokáží bleskurychle uhodit veršem, například tím, že: Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do božího království. Jiní jsou v tomhle „světštější“ a zdánlivě logicky se ptají: Kde jen všechny ty prachy sebral? Co udělal nezákonného, nebo co špatného? Jakým pokoutním způsobem je asi získal?

Samozřejmě jen pokud daná osoba není bezprostředně v blízkosti. Pokud je, promění se obvykle v ‚uctivé služebníčky‘ a ty, kteří oceňují přínos daného člověka pro církev...jinými slovy se k nepoznání promění a téměř splynou s davem těch, kteří v onom úspěšném individuu vidí pomalu archanděla Gabriela. A pokud ne, tak alespoň „Obrovské požehnání“.

Zkrátka peníze mění lidi, stejně jako sláva…možná nemusí úplně vždycky změnit ty, kdo je mají – ale rozhodně mění to, jak k těmto lidem přistupuje jejich okolí. Úspěch může být modlou, nebo může být strašákem. Pro jedny je znakem božího požehnání a přiznání se, pro druhé je naopak málem důkazem spolčení s ďáblem. Záleží na povaze a na momentálním stavu mysli…

Úspěch znamená zkrátka problém. A dilema. Jak se na úspěch dívá Bible? Podle Bible sám Hospodin slibuje úspěch, prosperitu a dokonce i štěstí těm, kdo se jej bojí a chodí po jeho stezkách. Zkrátka těm, kdo mu věří. A to je přece úžasné, nebo ne? Ale – protože vždycky je nějaké ale – co když se tedy rozhodně úspěšně necítíme? Jsme dobří křesťané, jsme věřící lidé, zkrátka máme všech pět P – a úspěch pořád nikde. Děláme něco špatně? Nebo prostě jen Hospodin ten úspěch tak nějak odměřuje jen pro ty, které má hodně rád? Nebo se nás snaží napínat, abychom si ten úspěch pak víc vychutnali?

Všechno je možné – a konec konců úspěch může mít opravdu celou řadu podob. Možná ještě horší problém je, co když úspěšní jsme. Dává nám to právo myslet si, že jsme lepší než ostatní? Že nás náš Bůh má radši? A můžeme se proto chovat povýšeně, nebo poučovat lidi kolem sebe? Dokážeme zůstat věrnými služebníky i nad mnohým, nebo se náš služebnický přístup změní spíše v tyranský? Mají pravdu ti, kteří říkají, že úspěch vede k pýše? Je možné být úspěšným a přitom být dobrým křesťanem? Nechci nikomu sahat do svědomí, protože každý z nás je jiný a do srdcí vidí jen Bůh.

Ať už stojíme na kterékoli straně barikády, nemáme právo myslet si, že jsme ti lepší. Každá strana má totiž svá pozitiva a samozřejmě i negativa. Samozřejmě – protože jsme lidé – těší nás pohled na ty, kdo jsou na tom hůř, než my. Ti, kdo jsou na tom líp jsou snesitelní, jen pokud my jsme na tom podle našich představ alespoň uspokojivě…

Pokud úspěch zaslibuje sám Hospodin, pak je jistě dobrý…ale proč tedy způsobuje takové problémy?

Jdou úspěch a křesťanství dohromady? Nebo jsou to věci naprosto neslučitelné? Dříve křesťané razili život v chudobě a prostotě. Neusilovali o peníze, o slávu nebo o jiné věci obvykle spojované s úspěchem. V dnešní době je v církvi spousta podnikatelů a jiných lidí, které dnešní společnost klasifikuje jako „úspěšné“. Snad ale právě teď je čas připomenout, že úspěch nemusí být pouze materiální. Můžeme být zadlužení a přesto být úspěšní. A na druhou stranu můžeme mít miliony a být trosky.

Opravdový úspěch je totiž skutečně Božím darem. Opravdový úspěch dává Bůh všem, kdo mu věří a kdo kráčejí po jeho stezkách. I když by to lidé kolem řekli jen stěží. K úspěchu vede mnoho cest. Podstatné je jednu z nich si vybrat a spolu s Bohem se po ní vydat. Nezáleží na jejím směru, ale na její kvalitě. Záleží na tom, s jakými pohnutkami po cestě kráčíme.

Pokud bohatství je naším primárním cílem, pak asi opravdu narazíme na příliš malé „ucho jehly“ než abychom jím byli schopni projít…Ovšem pokud půjdeme za Ježíšem – řečeno biblickou mluvou - budeme nejprve hledat Boží království – pak najdeme i úspěch. To je totiž jedna z významných charakteristik „úspěšných postav“ z Bible – ty postavy se nechaly Bohem vést. Následovaly ho a důvěřovaly mu. Udělejme to samé a pak si s úspěchem lámat hlavu nemusíme.

Jsme tolerantní k ostatním náboženstvím?

Jistě mi dáte za pravdu, že otázka náboženské tolerance, či spíše netolerance je v naší dnešní společnosti velmi častá a oblíbená. Už proto, že od ní je jen krůček k otázkám náboženského fanatismu a jeho důsledků. Jelikož naše společnost se pyšní nálepkou „ateistická“ či „bez vyznání“ je pro většinu lidí více než zábavné pozorovat rozmíšky mezi jednotlivými náboženskými směry a poté konstatovat, že ani jeden z nich vlastně nemá pravdu a že ani jeden nestojí za to, aby se o něm diskutovalo, či dokonce aby k němu člověk patřil.

Křesťanství má v těchto rozmíšcích a bojích často jakousi exkluzivní úlohu – možná je to tím, že křesťanství je v našich zeměpisných šířkách tím nejrozšířenějším náboženstvím – a to sice, že pokud je přímo nezačne, zcela jistě se ho dříve či později nějakým způsobem dotknou. V podstatě není náboženské potyčky, do které by křesťanství nebylo vtaženo. Navíc křesťanství je možná v hledáčku lidí, kritizujících institucionalizaci víry, tím nejčastějším, nejoblíbenějším a nejostřeji sledovaným cílem. Jednoznačnou nevýhodou křesťanství je jeho „provařenost“ a zprofanovanost. Zatímco většina ostatních náboženství je pro své okolí zahalena jakousi rouškou tajemství, mystiky a neviděné hloubky, křesťanství je pro většinu lidí otevřenou knihou, zbavenou veškerých tajností a záhad, snadno pochopitelnou, vysvětlitelnou a vykladatelnou.

Řada lidí má o křesťanech určité předporozumění. Už o nich někdy slyšeli a tak jsou schopni říci, o co jim vlastně jde a čemu věří. Na základě těchto často velmi kusých informací jsou schopni formulovat jasné závěry a vyslovovat soudy „nad křesťanstvím obecně“. A nemyslete si, že se to týká pouze ateistů – týká se to velmi často i lidí jiného než křesťanského vyznání.

Oproti jiným náboženstvím má křesťanství ještě jednu specifikaci, která mu jeho postavení dále znesnadňuje a lidi kolem úspěšně mate a uvádí v neporozumění. Křesťanství totiž není – na rozdíl od jiných hnutí – homogenní útvar. Křesťanství je obrovsky široký pojem, zahrnující desítky, možná dokonce stovky různých menších či větších útvarů, které se od sebe nezřídka diametrálně odlišují. Když slyšíte člověka mluvit a „křesťanství“, je vždy dobré zeptat se, jaké křesťanství má na mysli. Či ještě přesněji – zda náhodou nezaměnil omylem pojem křesťanství s pojmem katolictví. Byli byste možná překvapeni, kolik úžasu a rozpaků se v některých tvářích po této jednoduché otázce objeví. Člověk, který ještě před chvílí plamenně poukazoval na nedostatky a pomalu každého křesťana prohlásil za pomatence a fanatika najednou začne koktat a neví, co by měl říct…a často přizná, že vlastně máte pravdu, že to, co říká se týká pouze jednoho křesťanského hnutí.

Je pouze málo věcí, u kterých bychom mohli použít výraz „křesťanství“ tak, aby to nebyla nemístná generalizace…

Jsme tolerantní k ostatním náboženstvím? Myslím, že pokud bychom se s touto otázkou podívali do historie, zjistili bychom velmi rychle, že naše náboženství se příliš velkou tolerancí k ostatním rozhodně nevyznačovalo. Právě naopak. Mohli bychom ho prohlásit za jedno z nejmilitantnějších vůbec. Konkurovat mu snad z historického hlediska může jen Islám. Křesťanství již dlouhá staletí svádí boj proti všemu a proti všem. Z prvotního boje o holý život, a o místo na slunci se poměrně brzy stal boj o světovládu. Také zbraně v tomto boji používané se změnili. Prvotní láska, úcta a lákavé poselství naděje, pro které byli mnozí lidé ochotni zemřít – a tahle ochota byla poté svědectvím pro další, se postupně proměnili v nenávist a pýchu, která okolí zastrašovala, touhu po moci a fanatismus – lidé pro ně opět umírali, ale tohle umírání působilo nejspíše jako výstraha pro ostatní. Náboženství, které mělo všechny milovat se stalo hnutím, které miluje jen sebe…

Snad si teď říkáte, že se dopouštím právě té ostudné generalizace, kterou jsem před chviličkou odsoudila. Tohle všechno přece dělalo, za to mohlo katolictví. Pomýlená víra ve „vyššího člověka“, v církev jako mezistupeň mezi člověkem a Bohem. To už přece dávno není pravda. My jsme jiní. Reformace všechno napravila a nasadila křesťanství zpět do té správné stopy. My jsme tolerantní. My nejsme militantní, my se nesnažíme vymýtit ostatní náboženství. Ano a ne. Už nebojujeme mečem, nezabíjíme příslušníky ostatních náboženských skupin, nepácháme násilné křty. Tak nějak jsme se rozhodli, že bude lepší spokojit se s rovinou slovních přestřelek a útoků, či úplné ignorace.

Ostatní náboženství jsou pro nás dost často jakýmisi podřadnými hnutími, která nám nestojí ani za úvahu. Maximálně jsme ochotni vyjádřit podiv a rozhořčení nad tím, když například muslimové rychle ovládají „nová pole“ v Africe, na která jsme si tajně dělali zálusk my. Pak prohodíme několik vět o „fanatismu, extrémistech a nutnosti efektivnější evangelizační práce“ a jsme spokojeni.

Že nedokážeme být tolerantní k úplně jiným náboženským skupinám je sice smutné, ale vcelku pochopitelné. Ovšem to, že nejsme schopni být tolerantní ke svým spolukřesťanům je podle mě problém daleko větší. Nejen, že v rámci křesťanství funguje řada názorů, hnutí, a pohledů na věc, což nekřesťany mate a vede ke generalizacím – my navíc už tak špatné pověsti křesťanství a křesťanstva škodíme tím, že nejsme schopni se ani tolerovat. Do krve se přeme o své malé odlišnosti a jsme na to dokonce pyšní.

Pokud chceme, aby nás ostatní tolerovali, musíme se nejprve naučit tolerovat se vzájemně. A to nejen pasivně, lhostejně se snášet, ale také uznávat, že názory toho druhého mají svou hodnotu a že dokonce mohou být správnější než ty naše. Tolerance je důležitá a nám dělá nemalé problémy. Je smutné, že jsme často nejméně tolerantní právě k těm, se kterými toho máme nejvíce společného.

Stálo by za to se nad tím alespoň zamyslet, nemyslíte?

Jsme tolerantní k ostatním náboženstvím? Je tohle podle vás tolerance? Podle mě je to spíš nepřátelství hraničící s lhostejností. Ostatně, jak často se i my dopustíme naprosto zcestné generalizace povzdechem „copak těm lidem nedochází, že ti muslimové jsou teroristi?“ Copak se jim nezdá, že je to všechno strašně extrémní? Nezdá, protože „teroristi“ jsou jen velice malá část všech muslimů. A navíc, ať děláme co děláme, (a můžeme se třeba stavět na hlavu) islám a křesťanství mají velmi podobné kořeny a ve spoustě přesvědčení a výroků byste nerozeznali, zda mluví muslim, nebo křesťan.

Smutné je, že nejsme schopni se soustředit na to, co máme společné. Jako by bylo pod naši důstojnost přiznat, že i náš „rival“ má v lecčems pravdu a že bychom se vlastně jeden od druhého mohli dost věcem přiučit. Raději jako mezci poukazujeme na i ty nejmenší rozdílnosti a snažíme se tvrdohlavě získat vrch. A to třeba i za cenu generalizací, zesměšňování, misinterpretace nebo zkreslování věrouky těch druhých, nebo třeba používáním vět z jejich náboženských textů – ovšem vytržených z kontextu.

Možná bychom si měli dvakrát či třikrát rozmyslet, než začneme o jiném náboženství mluvit. Protože přece jen o něm zas tolik nevíme. Ale zároveň bychom se neměli vyhýbat dialogům, neměli bychom se snažit prosazovat svůj názor a vést si svou. Měli bychom se snažit akceptovat, že i v ostatních náboženstvích je mnoho dobrého. Měli bychom se snažit se poučit.

Co mají společného křesťané a vodníci?

Říkáte si, že je to pro vážný a seriózní pořad dost podivná otázka? Asi máte pravdu, ale rozhodně má své opodstatnění. A troufám si tvrdit, že pokud jste si ji do této chvíle nikdy nepoložili, měli byste se nad ní zcela vážně a hluboce zamyslet.

Protože charakteristika křesťanů je poněkud složitá, je potřeba začít charakteristikou vodníků. Takže tedy, vodník…vodník je bytost z pohádek, pověstí a bájí – to na křesťany nepasuje, protože ještě pořád jsou z reálného světa, i když je jich jen jako šafránu, vodník je zelený – to křesťané za normálních okolností nejsou. Vodník žije ve vodě – to taky nepasuje, i když křesťané mají ve znaku rybu. Vodník topí lidi – tady by už někteří ne-křesťané začínali vidět paralelu, ale mnohem lépe a významněji, zeptejme se, proč to vodník dělá – vodníci loví dušičky. Od některých křesťanů můžete poměrně často zaslechnout, že mají v kostele/sboru tolik a tolik duší. A také usilují o to, aby jich stále přibývalo. Můžeme tedy s trochou nadsázky říci, že i křesťané „loví dušičky“.

Pokud jste se právě začali pohoršovat a oponovat, že to se tak přece říct a vnímat nedá a že nemůžu jen tak srovnávat pohádkovou bytost s reálnými postavami a už vůbec nemůžu naše evangelizační snahy srovnávat s lovením dušiček, tak máte teď dvě možnosti…první je, kliknutím ukončit tento pořad – což bych vám samozřejmě nedoporučovala – a druhá je uklidnit se a vyslechnout si, proč si troufám, takovéto nehoráznosti vůbec tvrdit…

Doufám, že jste se rozhodli pro možnost číslo dva a stále posloucháte. Takže teď zpět k mojí teorii. Jak jsem už naznačila, naše „evangelizační snažení“ se velmi často dá přirovnat právě k vodníkovskému stahování lidí pod hladinu a lovení dušiček. Logické námitka – ať už je váš postoj k nesmrtelné duši jakýkoli – my přece lidi nezabíjíme, ale zachraňujeme… necháváme jejich dušičky v jejich tělech a staráme se, aby se měli ještě lépe než předtím.

Problém je v tom, že naše evangelizace má občas na lidi ten efekt, že přestanou přemýšlet. Přestanou se ptát, přestanou hledat – svým způsobem je to dokonce to, co od evangelizace očekáváme – to, že lidé přijmou naše dogmata a budou se chovat podle našich pravidel, aniž by je jakkoli zpochybňovali. Víte jak se takovému jednání říká? Bezmyšlenkovité, nebo také bezduché…ulovili jsme si dušičku a člověka jsme nechali, ať se ve vodě plácá jak umí.

Proč se chováme jako vodníci? Proč lovíme dušičky? Je to opravdu to, co bychom měli dělat? A když ne, co dělat jiného? Už jsem řekla, že často člověka, kterého zevangelizujeme donutíme jednat bezduše, automaticky a bez otázek. Zavřeme ho do sboru, zakonzervujeme ho pomocí rituálů, tradic a věroučných dogmat a pak ho jako vzorný exemplář vystavíme tak, abychom jej ve vhodnou chvíli mohli použít jako návnadu pro ostatní.

Zkrátka usadíme dušičku do překrásně malovaného hrníčku a máme za to, že jsme pro ni udělali vše, co jsme mohli. Na jejím pohodlí či vůbec názoru nám tak nějak přestává záležet. Konec konců děláme to jen a pouze pro její dobro, tak na co by si stěžovala.

Dušičkám je ovšem dost často v jejich hrníčkách těsno a chtěli by se dostat ven, na svobodu. Chtěli by si zase pro změnu dělat to, co se bude líbit jim a ne to, co jim někdo přikázal a nalinkoval. Ovšem každý pokus o útěk, či jen „nadzvednutí pokličky od hrníčku“ – tedy vybočení ze stanovených hranic se velmi přísně trestá.

Naše společenství je dost často udržováno spíše strachem z odlišnosti, než láskou. Chceme po našich ulovených dušičkách, aby se samy stávaly vodníky a lovili a zavírali do hrníčků další duše a moc se divíme, když se jim do toho nechce. Některé dušičky na tuhle hru přistoupí alespoň zpočátku, když se jim pobyt v hrníčku ještě nezdá tak špatný, jiné se naopak řídí heslem „když už jsem v tom já, tak proč ne někdo jiný“.

A tak se naše společenství sice rozrůstá, pěkně zdobených hrníčků s dušičkami přibývá, ale už to dávno není o tom, o čem by to mělo být. Není to radostná zpráva o Ježíši a jeho lásce, co k nám přivádí lidi. Není to láska a přátelství, které je k nám táhne a váže…

Dušičky, které do našich hrníčků přibývají jsou dušičky lidí, kteří do našeho rybníčka skočili, protože už se jim zoufale nechtělo žít…Jsou to dušičky, kterým už nezbývala jiná možnost. Nejsou to dušičky, kterým by se naše společenství líbilo, ale dušičky, které už prostě neměli moc na výběr.

Naší velkou chybou je bezesporu to, že když už jednou nějakou tu dušičku ulovíme a zavřeme do hrníčku, víc se o ni nezajímáme a nestaráme. Občas zkontrolujeme, zda příliš nevykukuje, zda nám pěkně zaplňuje místo na polici, a jestli její hrneček není až příliš zaprášený. Ale to je tak všechno. Některé dušičky se proto cítí více než osaměle, a tak se o to víc snaží nám utéct.

I když už člověka zevangelizujeme, vyučíme a pokřtíme, nemůžeme ho nechat jen tak napospas. Měli bychom se o něj starat. Měli bychom ho i nadále vést, projevovat zájem o jeho problém, boje, jeho názory a vůbec o všechno co se kolem něj a s ním děje. Jedině tak se naše společenství bude rozvíjet zdravě a bude silné a pevné.

Pokud nově pokřtěného člověka necháme „plavat“ samotného, s největší pravděpodobností rychle klesne ke dnu a utopí se. Náš zájem je příliš často upřen pouze na lovení a zapomínáme na to, co je ještě daleko důležitější – následnou péči.

Co mají společného křesťané a vodníci? Není toho mnoho. Vlastně jen jednu jedinou charakteristiku – loví dušičky. Mnohým křesťanům by se tohle srovnání ani trochu nelíbilo – a to bez ohledu na to, zda věří v nesmrtelnost duše, nebo ne. Nelíbí se ani mě.

Někteří křesťané možná zaměnili dva podobné termíny – lovení lidí a lovení dušiček. Ježíš svým učedníkům říká, že z nich udělá rybáře lidí – z toho se snad dá odvodit, že máme lovit lidi, i když výklad tohohle termínu je jistě daleko širší. O lovení dušiček ovšem není nikde ani slovo.

Doufám, že tahle charakteristika nás nebude se zelenými pohádkovými bytostmi spojovat navždy. Kéž bychom se odnaučili lovit dušičky a začali místo toho pečovat o lidi, které máme kolem sebe. Protože láskou, přátelstvím a vzájemnou úctou přitáhneme daleko víc lidí, než propagací dogmat a lacinými třpytivými návnadami.

Pokud nedokážeme své bratry a sestry podporovat a zajímat se o ně v rámci společenství, které už máme, měli bychom si hodně rozmyslet, jestli se vydáme na lov nových bratrů a sester – abychom z nich posléze nevyrobili pouze v hrníčkách zakonzervované dušičky, které sice působí dobře ve statistikách, ale jinak nemají žádnou hodnotu ani pro nás, ani pro nikoho jiného, dokonce ani sami pro sebe.

Měli bychom se snažit být dobrými lidmi?

I dnes pro vás mám připravenou jednu ne zrovna jednoduchou otázku, která se v životě křesťana může vyskytnout. A samozřejmě jako vždy pro vás mám i návrh, jak na ni odpovědět. Jistě vás už zajímá, jaká ta dnešní otázka bude. Tak tedy sem s ní: Měli bychom se snažit být dobrými lidmi?

Měl by to být smysl a cíl našeho života? Je důležité snažit se být dobrým člověkem?Panuje široké přesvědčení, že nejvyšším cílem v životě křesťana je právě být dobrým člověkem. K tomu ostatně všechna ta přikázání a nařízení směřují, nebo ne? Ale přesto se našla skupina mladých lidí, kteří o sobě prohlašují, že jsou dobří křesťané, připravení dělat velké věci. A právě tito mladí křesťané mají jako své motto zvláštní větu, která říká: „Nesnaž se být dobrým člověkem, buď prostě člověkem. To je mnohem víc.“ Je proto legitimní se ptát, co tím myslí. Takže se zeptejme.

Co je špatného na tom být dobrý? A co znamená být „prostě člověkem“? To jsou velmi zajímavé otázky. Ale nejzásadnější je otázka, zda je pro člověka přirozené být dobrý. Co myslíte, je? Většina křesťanů by vám řekla, že lidé byli stvořeni jako dokonalé bytosti – tedy dobří. Nicméně – dodali by jedním dechem – prvotní hřích všechno navždy změnil. První lidé se rozhodli vydat se špatnou cestou a tím s sebou stáhli i všechny své budoucí potomky. A tak se i sama podstata lidstva změnila ve zlo a násilí…Všechno tohle ale může být odčiněno, pokud se navrátíme k Božímu slovu a podvolíme se jeho lásce, která změní mysl i srdce zpět do původního perfektního stavu. To se ovšem zdá poněkud přehnané. Navíc řada lidí (kteří by se při otázce, zda jsou křesťané, smrtelně urazili) se podle všech měřítek dá nazvat dobrými.

Když se nad tím však zamyslíme hlouběji, zjistíme, že tahle varianta celkově příliš moc smyslu nedává. Pokud lidé jsou špatní, proč se nesnažit být dobrými? A každopádně jak může být „prostě člověk“ lepší, než dobrý člověk? Existuje jen jedna odpověď – nemůže! Být dobrým člověkem by bylo daleko lepší, než být prostě člověkem! Co ale s mladými křesťany? Prohlásíme je za kacíře a rouhače? Znamená to, že citát, který si zvolili je špatný? Rozhodně ne – v žádném případě! Jak to? To je velmi jednoduché. Pojďme si to vysvětlit:

Je pravda, že hřích lidi poničil. Způsobil, že nejsme schopni BÝT DOBŘÍ. Na druhou stranu každý člověk má jakousi „nouzovou pojistku“ zabudovanou do svého systému. Téhle pojistce se nejčastěji říká svědomí. Svědomí by nám mělo říkat, co je dobré a co je špatné. Také nás svým způsobem nutí dělat to, co je správné – tedy alespoň ze začátku. Jak procházíme životem, naše svědomí se postupem času začíná otupovat. A je čím dál tím těžší rozeznat, co je skutečně dobré. Proto nedokážeme být dobrými lidmi. Proto každý z nás je „prostě člověk“!

Máme být dobrými lidmi? Máme se o to snažit? Vraťme se ještě jednou k již uvedenému citátu: Nesnaž se být dobrým člověkem, buď prostě člověkem. To je mnohem víc. Před písničkou jsem říkala, že prostě člověkem dokáže být – a svým způsobem je – každý z nás. Takže nyní, jak lze definovat „dobrého člověka“? Je to ten, kdo se dobře chová? Ten, kdo pomáhá ostatním, smýšlí dobře i o lidech, kteří mu ubližují, nemstí se a dost toho spolkne, jen aby se vyhnul konfliktu? Je tohle definice dobrého člověka? Jistě by se jako taková dala brát. Ale já si dovolím posunout věci ještě na poněkud jinou rovinu.

Někteří lidé – a počítám k nim i sebe – říkají, že „dobrý člověk“ je pouze chiméra. Je to fenomén, který neexistuje. Je to ideál, ke kterému je těžké, nebo dokonce nemožné se alespoň přiblížit. Ne jen mezi nevěřícími, ale i mezi křesťany. Jeden významný český spisovatel kdysi napsal povídku „Dobrý člověk ještě žije“ – dovolím si mu oponovat. Dobrý člověk už nežije – dobrý člověk nežil nikdy. – Doufám, že jste teď pořádně nadskočili ve svých židlích a začali se alespoň trochu rozčilovat – protože pokud jsem řekla, že dobrý člověk nikdy nežil, křesťana by měla hned napadnout otázka: A co Ježíš? – pravda, Ježíš byl dobrým člověkem. Jediným v celých dějinách lidstva. Právě on je tím ideálem, ke kterému by křesťané měli směřovat – alespoň podle názoru většiny. Jak ale do toho všeho potom zapadá náš citát?

Ten citát se nepochybně snaží něco zdůraznit. Být dobrým člověkem by bylo daleko lepší, než být prostě člověkem. S tím souhlasím a pod to bych se i podepsala. Nicméně pořád trvám na tom, že ten citát není špatný, dokonce že může být i pravdivý. Jak to? Protože ten citát neříká vůbec nic o tom „být dobrý člověk“. Mluví o SNAŽENÍ SE být dobrým člověkem. A to je opravdu velký rozdíl. Už je vám jasné, co tím myslím? Nebo se právě teď ptáte, proč je „pokoušení se být“ horší než „bytí“ dobrým člověkem? Hned vám svůj postoj ještě více objasním: Pokud dobrý člověk je nedosažitelný ideál, pak pokoušet se ho dosáhnout je předem, od samého začátku, odsouzeno k neúspěchu.

Ani tohle ještě nezní tak zle. Konec konců řada věcí je předem prohraná a přesto bychom je neměli vzdávat a už vůbec ne automaticky je prohlašovat za špatné. Co je ovšem opravdu zlé je to, když „snažení se“ zastíní náš pohled na svět. Když se tolik snažíme, že se z toho snažení stane náš nejvyšší cíl. Pokud se budeme tolik snažit být dobrými lidmi, začneme pomalu ztrácet přehled o tom, co je skutečně důležité. Náš hledáček bude zaměřen na skutky a tím pádem nezbytně na nás samotné. Začneme si počítat zásluhy…a vy víte, jak takové počínání obvykle dopadá – příběh o farizeovi a celníkovi vám jistě opakovat nemusím.

Dobrá, tak se tedy nemáme snažit být dobrými lidmi. Ale co tedy máme dělat? Přece nemůžeme být tak zlí, jak se nám zrovna zamane…to bychom to pěkně vyvedli. Musí existovat nějaké hranice a mantinely. Ale kde jsou? Pokud „prostě člověk“ může být definován tak, jak bylo řečeno před chvílí, pak se nemusíme snažit být dobrými lidmi. Stačí, abychom byli prostě lidmi. Proč? Věřím, že na to už teď přijdete…

Měli bychom se snažit být dobrými lidmi? Měl by to být cíl našeho života? Nebo stačí být prostě člověkem? Před písničkou jsem říkala, že stačí být prostě člověkem, protože snažit se být dobrým člověkem může být zaslepující. Být prostě člověkem…co to znamená? Všechno, co je potřebné, je, abychom hlídali své svědomí a nechali Boha, aby je ovlivňoval tak silně, jak to jen je možné. A to bude o mnoho víc, než pouze slepé snažení se o to, být dobrý. Protože my, lidé, umíme být dobří pouze v rámci určitých hranic. A těmi hranicemi jsou limity „prostě člověka“. Pokud se budeme snažit být dobrými lidmi, pravděpodobně se staneme posedlými svou vlastní dobrotou natolik, že zapomeneme, co to doopravdy znamená být dobrý. Na druhou stranu, pokud necháme působit svou lidskost, vedenou Boží mocí, bude to k daleko nesobečtějším cílům a proto také daleko víc a daleko lepší, než naše snažení se být dobrý sám o sobě.

„Nesnaž se být dobrým člověkem, buď prostě člověkem. To je mnohem víc.“ Buď člověkem – buď lidský. To je ta nejdůležitější věc ze všech.

Proč je pro nás tak těžké vydat se do Božích rukou?

Proč je tak těžké přijmout Jeho vůli a akceptovat, že to, co pro nás chce on je dobré, dokonce lepší než cokoli, co bychom pro sebe mohli chtít my sami?

Když o sobě řekneme, že jsme věřící, může se za tím skrývat ohromná spousta věcí. Můžeme mluvit o ryze intelektuálním přesvědčení, že existuje nějaká vyšší moc, můžeme mluvit naopak o jen a pouze emocionálních prožitcích. Ovšem nejčastěji mluvíme o kombinaci obojího. Věříme v Boha, jehož existenci nemůžeme dokázat, i když ji můžeme občas více a občas méně zřetelně pociťovat.

Víra je pro nás důležitou součástí našich životů – alespoň to o sobě rádi tvrdíváme. Jsme ochotni se kvůli ní lecčeho zříct, a v lecčem se omezit. Jsme ochotni přijmout za své určitá nařízení, doporučení či zákazy, protože to k naší víře prostě patří. Ale naše víra od nás často vyžaduje i něco navíc, než jen poslušnost a přiznání toho, že Bůh existuje. Ptáte se co?

Mám strašně ráda výrok, že v Boha věří i Satan. Slyšela jsem ho několikrát jako ilustraci, když se v různých diskusích probíralo, co je to vlastně víra v Boha a náboženství. Po tomhle výroku obvykle totiž následovala slova, že pouze věřit V Boha nestačí. To není dost dobré. Je nutné zajít dál. Je nutné začít věřit BOHU. To by měl být také ten rozdíl, mezi námi a Satanem. Satan věří V Boha, my máme věřit BOHU. Jako Boží děti, jako jeho stvoření, jako ti, ke kterým má možná nejbližší vztah v celém vesmíru máme Bohu nejen prokazovat poslušnost, ale máme mu také důvěřovat.

Není zas tak těžké věřit v nějakou „vyšší moc“. Dokonce není ani zas tak složité věřit v Boha. Co je pro většinu z nás opravdovým a velmi tvrdým oříškem, je důvěřovat Bohu. Posunout svůj vztah k němu z úrovně….jo, já vím, že tam někde asi je a že je mocnej… do roviny…vím, že je tam, a vím, že mu na mě záleží a důvěřuju mu, že pro mě chce to nejlepší…

Paradoxní je, že právě tohle je v našem vztahu s Bohem obvykle ta největší a nejnepřekonatelnější překážka. Naše zatvrzelé „já vím, že tam je a to mi stačí…budu poslouchat, aspoň teda většinou…“ nám brání vidět, o co skutečně jde. Máme strach vydat se do Božích rukou, i když to by mělo být tím nejlepším, co se nám může stát.

Ve chvíli, kdy získáme tento postoj, náš přístup k Bohu by se měl otočit. Už by to nemělo být o tom: „Já v tebe věřím, tak mě respektuj, nech mě dělat co chci a postarej se, ať se mi nic nestane.“ Ale spíš o tom: „Já věřím nejen v tebe, ale i tobě. Tak mi ukaž co mám dělat, aby všechno bylo tak, jak to chceš mít.“

Teď samozřejmě hodně zjednodušuju. Ale řekněte sami, které z těch dvou vět se častěji podobají vaše myšlenky a modlitby?

Ptala jsem se vás, jestli svému Bohu důvěřujete. Jestli je vaše víra jen o tom „věřím v něj“ nebo i o tom, co je daleko těžší: „věřím mu“. Dokážete se vydat Bohu do rukou? Dokážete mu odevzdat svůj život? Když o tom tak přemýšlím, právě tohle je to, co mě vždy fascinovalo na biblických příbězích. Lidé, kteří dokázali Bohu důvěřovat natolik, že pro něj šli na jistou smrt. Vždycky jsem se sama sebe ptala, jestli si byli jistí, že je Bůh zachrání, nebo ne…

Taky jsem si kladla otázku, jestli bych byla schopná udělat to samé. Jestli mi moje víra stojí za to umřít. A jestli bych dokázala mít v Boha takovou důvěru, abych vůbec zvažovala možnost něco tak šíleného udělat. Nikdy jsem si nebyla jistá a doteď nejsem. Ale chtěla bych. Chtěla bych takovou důvěru mít.

Je těžké dát se Bohu napospas. Proč? Protože to znamená ztratit kontrolu nad tím, co se stane. Znamená to opustit běžnou lidskou logiku. Znamená to udělat krok do prázdna, spadnout a doufat, že nás někdo zachytí dřív, než se rozbijeme napadrť o kameny.

Nevím jak vy, ale já strašně nerada ztrácím kontrolu nad tím, co se se mnou děje. Radši mám všechno ze dvou nebo tří stran pojištěné. To proto, abych vždycky věděla, o co jde a jak se z dané situace rychle a účinně dostat. Ne že by to vždycky stoprocentně fungovalo, ale je to lepší než nic.

Řekla bych, že to je obecná lidská vlastnost, chtít mít přehled a kontrolu nad situací. Chceme rozhodovat o tom, co se stane s námi a pokud to jde tak i s těmi, které máme rádi.

Když se nám všechno daří, stává se totiž poměrně často to, že Bůh nám říká, že bychom měli jít jinou cestou, než která se nám zdá tolik přitažlivá. A když se pak necháme Bohem vést, očekáváme, že vše bude jen a jen dobré a krásné, jenže ono to tak není. To v nás vyvolává pocit, že by nám bylo lépe na vlastních nohách. Protože pokud nevíme, co se s námi děje, nedokážeme čelit problémům. Když se do nějaké šlamastiky dostaneme po vlastních nohách, pak pravděpodobně najdeme i způsob, jak z ní zase rychle vylézt.Chceme si sami utvářet svůj život a rozhodovat o něm.

Ale ve chvíli, kdy se všechno začíná doopravdy sypat voláme na pomoc Boha a najednou je „náš život v jeho rukou a on se o nás určitě postará a všechno zachrání“. Když je nám dobře, jsme generálové a hrdinové. Když se něco zvrtne, stanou se z nás ustrašení civilisti, krčící se v nějaké díře a čekající, jestli je někdo zachrání.

Když za nic nestojí to, co máme, nic neztratíme tím, že riskneme skok do prázdna. Protože si myslím, že naše situace už horší být nemůže. Pak, když se věci zlepší, jsme ochotni směrem k nebi prohodit pár děkovných slov a zase si vesele vykročíme po své cestě tak, jak se nám zrovna líbí.

Být v Božích rukou je těžké. Vyžaduje to obrovskou dávku pokory. Chce to neskutečné množství důvěry. Protože když nemáme kontrolu, jsme zranitelní. Protože život v Božích rukou nám ukazuje, jak malí a omezení ve skutečnosti jsme. Ale pokud se vydáme do jeho rukou, prožijeme také zároveň ty nejhlubší a nejkrásnější zkušenosti a to podle mě stojí za to.

Pokud jste uvažovali, jaký je váš postoj k Bohu právě teď a našli odpověď, která se vám ani trochu nelíbí, chtěla bych vás povzbudit. Náš vztah a postoj k Bohu totiž nefunguje na principu „jednou se rozhodnu a mám to na doživotí“. Právě naopak. Všechno kolem nás, dokonce i my sami, nás svádí, abychom svůj postoj důvěry a odevzdání se změnili v postoj, „jo, já vím, ty bys to chtěl takhle…“ Až příliš jsme si zvykli na to mít nad svým tělem a životem kontrolu ve svých vlastních rukou. Nechceme se vzdát pocitu, že jsme svými pány. Navíc jsme přece věřící už tak dlouho, že stejně víme, co a jak máme dělat. Pokud se přece jen rozhodneme, vydat se do Božích rukou a udělat ten „krok do prázdna“, nebudeme jako člověk, který se uzdravil z nemoci a tím získal imunitu. Budeme jako alkoholici, kteří se rozhodli se svým návykem skončit. Stejně jako oni, i my si každé ráno budeme muset zopakovat své odhodlání. Stejně jako oni i my budeme už napříště žít den za dnem a každý den svádět novou bitvu. Jedinou posilou nám může být, že náš život v jeho rukou bude plnohodnotnější a smysluplnější.

Co je chvála?

Vítám vás u poslechu pořadu Bůh je, co s tím. Mám tu pro vás další otázku a pokus na ni odpovědět. Otázka pro tento týden zní: Co je to chvála? Zvykli jsme si, pojmenovávat tímto označením určitý druh písní. Chvály, to jsou ty veselé, živé písně, které tu pravidelně zaznívají během mládežnických bohoslužeb. Ale o tom to přece není. Nikdy nebylo. Jistě, Bůh nám dal hudbu, ale pravá chvála je o něčem jiném.

Jako věřící lidé, nebo mám-li použít akademický výraz, praktikující křesťané, jsme si už navykli na velice pohodlný systém. Prostě v sobotu ráno (v lepším případě) přijdeme do sboru, usadíme se do naší měkce čalouněné lavice a čekáme, kdo nám co hezkého zase řekne. Párkrát se přemůžeme, vstaneme, zazpíváme, nebo zabroukáme pár písní, párkrát sepneme ruce a zavřeme oči k modlitbě, když se to po nás vyžaduje tak dokonce poklekneme. Chválíme Boha v jeho svatý den, v jeho domě, jak si to přál. A pak jdeme domů. Možná se prospíme, nebo třeba máme návštěvu, se kterou probereme nejnovější drby a to, jak to s tou naší církví jde z kopce. Sobota uteče jako nic a my si libujeme, že jsme ten den odpočinku strávili jak se patří.

Ale položme si teď otázku: Kam se podělo RADOVÁNÍ SE V PÁNU? Máte z toho, že chválíte svého Boha radost? Nebo je to prostě rutina? Něco, co děláme už tak dlouho, že je to stereotypizované natolik, že z toho ani žádnou radost mít nemůžeme?

Když jsem byla mladší, věřila jsem, že náboženství a víra nemají s radostí a zábavou nic společného. Je to něco, co náš život svazuje pravidly a díky čemu je jeden den z týdne odsouzený k absolutní nudě. Konec konců, kolik radosti dáváme do poslouchání jakýchkoli pravidel a omezení?

Ale postupem času jsem zjišťovala, že ono to s těmi pravidly zdaleka nebude tak hrozné – nejen, že většina z nich se dá bez problémů porušit, ale ona se dokonce postupem doby začala tak nějak sama od sebe rozvolňovat. No, posuďte sami: Jistě si převážná většina z vás pamatuje dobu, kdy spořádaná adventistická žena chodila do sboru zásadně v dlouhé černé sukni, bílé halence s dlouhým rukávem a vlasy staženými do drdolu. Na make-up nebylo ani pomyšlení a z „ozdob“ se směl nosit tak maximálně snubní prstýnek.

Ale dnes…můžeme mít vlasy rozpuštěné, dokonce i obarvené. Halenky už dávno neskrývají naše paže až k zápěstím – už téměř neskrýváme ani ramena. Sukně jsou kratší, podpatky naopak vyšší a tenčí. A make-up? Ten se stal samozřejmostí, stejně jako řetízky, náramky a u některých dokonce i náušnice.

Tolik tedy k pravidlům – možná se teď cítíme svobodnější, cítíme se víc sami sebou a podařilo se nám setřít trochu té „speciálnosti“ z Hospodinova dne. Ale máme z chvály, kterou takto Bohu vzdáváme větší radost? Máme vůbec nějakou radost? Já za sebe mohu říci, že mě to na radosti z chválení Boha nic nepřidalo…ani neubralo. Většinou mi zas až tolik nezáleží na tom, zda ten, kdo vedle mě sedí má na sobě oblek, nebo džíny, jestli je ověšená jako vánoční stromeček, nebo jestli má sukni těsně pod zadek. Kolikrát mi prakticky nezáleží ani na tom, co mám na sobě já sama. Na chválení to nemá žádný vliv. A na naši radost z něj taky ne. Nebo ano?

Ovšem chvála zdaleka není jen o tom, co se děje ve shromáždění. Naopak, největší část té opravdové chvály se děje v našich každodenních životech na velmi osobní rovině. Pokud s Bohem nekomunikujeme – nepředkládáme mu své prosby a starosti – pak se nemůžeme radovat, protože nás ty problémy zavalí. A tak se připravíme o pokoj Boží, který by měl střežit naše srdce a mysl. A v důsledku toho se nemůžeme radovat v našem Pánu, protože tak nějak nemáme důvod. Chvála je věc, která od nás vyžaduje aktivitu. Angličané říkají, že chvála není sport pro diváky. Prostě, pokud z toho chcete něco mít, musíte se zapojit. A to tak, že naplno!

Chvála není čin, který má jen jednu podobu. Není vázána na rituál, místo, ani čas. Chvála je životní styl. Nevěříte? Tak si nalistujte spolu se mnou list Římanům, 12. kapitolu a čtěte od prvního verše.

Vybízím vás bratří, pro milosrdenství Boží, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou , Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Tenhle text je notoricky známý a přesto, pokaždé, když ho slyším je to pro mě pořádná rána do svědomí. Tlačí totiž přesně na moje duchovní kuří oko. Ze zákonického pohledu jsem poměrně dobrá adventistka sedmého dne. Plním všechna přikázání a velikou většinu pravidel. Věrouku znám dost obstojně, v Bibli se orientuju a když mám dobrý den, tak mluvím o své víře i se svým sekulárním okolím. Ale pokud jde o pravou bohoslužbu…jestli sama sebe přináším jako živou, svatou, Bohu milou oběť, o tom tedy vážně pochybuju. Myslím, že mám daleko větší šance dopadnout s takovou „obětí“ jako Kain. A co vy? Jak jste na tom? Dovolím si teď malou starozákonní ilustraci: Vše, co bylo ve svatostánku (ať už ve svatyni, či později v chrámu) muselo být perfektní a přesně podle Božího přání. A OBĚTNÍ zvířata, ta musela být ze všeho nejlepší. Podle Božího nařízení, se měla obětovat pouze prvotřídní zvířata, bez kazu.

Proto i my, pokud chceme být Bohu milou obětí, měli bychom být prvotřídní a bezchybní. Jenže my jsme jen lidé. Jsme hříšní, každý mám nějakou vadu – většinou ne jen jednu. Jak to tedy udělat? Bůh nás může našich vad zbavit. Udělat nás schopné k oběti. Vytvořit z nás prvotřídní materiál, chcete-li. Otázka je, jestli mu to dovolíme. Jak? proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Jenže to právě bývá ten největší problém. Obnova mysli je pro nás pojem pod kterém si jen těžko něco představíme. Jak máme obnovovat svou mysl? A čím? Vsadím se, že vás už odpověď napadla.

Je třeba abychom si uvědomili, že s chválou velmi úzce souvisí nejen vše, co z nás vychází, ale i to, co do nás vchází. Vše co vnímáme, ať už sluchem, zrakem, nebo kterýmkoli jiným smyslem – každá informace a vjem nás nějakým způsobem ovlivňuje. To ovlivnění nemusí být zprvu nijak patrné, ale časem se projevuje čím dál tím víc. Nakonec se změní v návyk, v normu. Takže pokud se máme proměňovat obnovou své mysli, tak abychom mohli rozpoznat Boží vůli, je třeba aby na naši mysl působilo Boží slovo a další věci, které nás s ním naladí na „jednu strunu“.

Jen tak je možné vnímat, prožívat a užívat si tu pravou bohoslužbu.

Bůh své slovo nedal jen teologům – jak ostatně dokazuje i to, že tu dnes před vámi stojím já – dal je každému člověku. A každý z nás má na poselství Božího slova trochu jiný náhled.

I o tom je chvála. Přemýšlet nad jeho slovem, ptát se na jeho vůli a vydat se do jeho rukou – to je chvála jako životní styl. Ovšem potom také jednat podle toho, co nám Bůh řekne, i když se nám do toho nechce. Když se nám úkol zdá příliš těžký, když jsme unavení.

Bůh dal každému z nás jedinečnou kombinaci darů a chce, abychom ji využili v jeho díle, nejen pro svůj vlastní prospěch, ale pro požehnání našich bratrů, sester a bližních. A tohle bychom měli zkusit, pokud si chceme říkat křesťané! Protože práce pro našeho Boha je tou pravou bohoslužbou.

Ovšem život a práce pro našeho Pána nepřestává ani v sobotu. I v sobotu, nebo možná právě v sobotu můžeme Boha chválit a můžeme se na něj plně soustředit. Využijme toho. Chvála nejsou jen písně, nejsou to jen peníze dané do sbírky. I poslech a přemýšlení o Božím slovu je chvála. Diskuze nad Božím slovem je chvála. Cokoliv, co děláme, může být chvála. Záleží jen na nás, jestli z toho chválu uděláme.

Co je v životě opravdu důležité?

Doufám, že máte radost, protože je tu další díl pořadu Bůh je, co s tím? A s ním i čas se na chvilku zastavit a zamyslet nad některými otázkami, které se jako křesťané pokoušíme zodpovídat. Tento týden tady máme jednu velikou otázku, kterou si určitě položil už každý z nás a to více než jednou. Přesto, že se jedná o otázku velkou a poměrně těžkou, každý z nás správnou odpověď zná. I když si to neuvědomujeme, nebo ji zrovna ignorujeme.

Otázkou pro tento týden je: Co je v životě opravdu důležité? A co odpověď na ni? Že ji znáte, viďte? Kdy jste si ji naposledy připomněli? Při jaké příležitosti? Na téhle a podobných otázkách je velice pozoruhodná jedna věc: totiž to, že si je člověk položí obvykle ve chvíli, kdy je už příliš pozdě…možná ne pro něho, ale pro někoho jiného. K takovýmhle otázkám se totiž obvykle uchylujeme na pohřbech, při neštěstích a katastrofách a zkrátka ve chvílích kdy náš život, nebo život někoho jiného je ve vážném ohrožení. Ne nadarmo lidová moudrost říká, že doopravdy oceníš to, co máš, až ve chvíli, kdy to ztratíš. Tolik bych si přála, aby to nebyla pravda, alespoň v životě nás křesťanů, ale pravda to je a asi se hned tak nezmění. Dokážeme neskutečné množství času strávit reptáním a stěžováním si na maličkostmi i nad věcmi, které nedokážeme ovlivnit ani my, ani nikdo jiný. Nedokážeme si života vážit a užívat si ho. Prostě nám to nejde.

Prohlašujeme o sobě, že chceme být šťastní (ostatně každý člověk chce), ale přitom si libujeme v neštěstí. Jak rádi se pitváme ve svých malých bolístkách a drobných neúspěších. Jak často přímo žadoníme o politování, i když navenek lítost odmítáme a pohrdáme jí. Ptáte se, proč bychom to dělali? Jednoduše proto, že smutní, zdrcení, zoufalí lidé jsou daleko zajímavější, než ti veselí, šťastní a úspěšní. Ti ublížení jsou daleko častěji v centru pozornosti, než ti vyrovnaní. A to nám přeci dělá dobře. Jak často vyvoláváme konflikty, jsme zbytečně tvrdohlaví, nebo přehnaně neústupní…proč? Protože nám to dává pocit síly, možná i uspokojení, pokud vyhrajeme a naopak skvělou možnost si zanaříkat, když prohrajeme.

Jak to souvisí s tím, co je v životě důležité? Jednoduše. Tohle všechno jsou věci, které nám to důležité často zabraňují vidět. Jsou to věci, které rozptylují naši pozornost, matou nás a stavějí se nám do výhledu tak, že máme dojem, že na ničem jiném už nezáleží. A když se konečně dokážeme podívat přes ně, je příliš pozdě a nám zbývají prázdné ruce a oči pro pláč – ovšem tentokrát ne fingovaný, jevištní, ale opravdový.

Vím, že tohle jste už jistě slyšeli nejméně milionkrát a jednou…ale zeptejte se sami sebe – jak často o tom skutečně přemýšlíte, jak často se z ničeho nic zastavíte a zjistíte, že to, co děláte nedává smysl, že je to podružné a že něco opravdu důležitého je úplně někde jinde?

Zapřemýšleli jste si? A na co jste přišli? Co je pro vás v životě skutečně důležité? Nebo možná kdo? A co s tím budete dělat? Budete čekat až bude příliš pozdě? Nebo se začnete soustředit na to, co je skutečně důležité a začnete podle toho jednat? A pokud, jak dlouho myslíte, že vám to vydrží? Nezkouším vás, jen kladu otázky, které si pokládám sama sobě, když o tomhle tématu přemýšlím. Nikdo z nás není nucen na ně odpovídat…

A co tedy v životě je opravdu důležité? Názory se různí podle toho, kdo odpovídá…i když překvapivě ne zas tolik jako u jiných otázek. Překvapivě? No, možná že to zas tak překvapivé není. Konec konců těch opravdu důležitých věcí nemůže být zas tolik, že?

Opravdu jich není tolik. Shodnou se na nich křesťané i ateisté, muslimové i hinduisté. Jsou to hodnoty, které jsou stejné pro černochy, bělochy i lidi s jinými barvami pleti, uznávají je muži i ženy, v každém věku a ve kterékoli době.

Už jsem mluvila o tom, při jakých příležitostech tato otázka nejčastěji přijde člověku na mysl. A přesně ve stejných situacích bývá také nejčastěji nejsprávněji zodpovídána. Jistě jste slyšeli záznamy telefonátů lidí z letadel unesených 11.září 2001 v Americe, možná jste četli dopisy na rozloučenou, které napsali vojáci sloužící na jaderné ponorce Kursk, snad se vám dostaly do rukou jiné podobné výpovědi. Jsou tak rozdílné, jak rozdílní byli lidé, kteří je psali, nebo říkali. Přesto však jsou věci, které jsou ve všech z nich naprosto stejné. Je to jejich poselství. A je to to, komu byly adresovány.

Každý z těchto dopisů, telefonátů, vzkazů byl určen milovaným, blízkým lidem člověka, který ho psal, nebo říkal. Osobám, na kterých mu záleželo nejvíc na světě, které mu byli nejbližší. Protože v takových chvílích člověk nemyslí na dobro celého lidstva, na hladomor kdesi na druhé straně Země, nebo na lety do vesmíru, nemyslí na ceny akcií na burze. Myslí na ty, které miluje a kterým to neříkal dostatečně často a dostatečně důrazně. Myslí na ty, kteří pro něj budou plakat, pro které jeho smrt bude horší, než pro něj samotného. Každý z těch dopisů, vzkazů a telefonátů mluvil o lásce, naději a víře. Každý z nich. Protože právě to jsou ty nejdůležitější věci v našem životě.

Ale není to jen když na vlásku visí náš vlastní život, kdy jsme schopni si tohle uvědomit. Velmi často si to uvědomíme i ve chvíli, kdy ztratíme někoho blízkého. Někoho, koho jsme milovali a už mu to nebudeme moct říct. Jak moc si v takových chvílích vážíme těch milovaných, které ještě máme u sebe. Jak moc se o ně bojíme. A jak často stejně nejsme schopni se poučit a říct těm, kterým ještě můžeme, jak moc pro nás znamenají.

Víme, co je nejdůležitější. Každý z nás to má vyryté hluboko do srdce i do mysli. Tak proč je tak neskutečně těžké se podle toho řídit? Proč je pro nás takový problém dávat lásku a naději těm, kteří jsou kolem nás, dřív než je ztratíme? Proč ztrácíme víru, právě ve chvílích, kdy bychom ji nejvíce potřebovali? A proč ji najdeme ve chvílích, kdy bychom ji podle všeho měli ztratit? Tohle jsou otázky, na které nemám odpověď. Ale vím jedno. Sama selhávám příliš často právě v těchto nejdůležitějších věcech a nezřídka jsem nucena toho litovat. Není nic horšího, než pocit, že jste někomu neřekli, že ho milujete a že teď už to není možné…není nic horšího, než chvíle, kdy víte, že jste někomu mohli a měli dát naději a neudělali jste to…a není nic horšího, než okamžiky, kdy vidíte, že někdo, na kom vám záleží, ztrácí víru a vy mu nemůžete nijak pomoct.

Jak často nám někdo, nebo něco musí připomínat, co je skutečně důležité, než to konečně začneme brát vážně? Jak často to potřebujeme slyšet, abychom podle toho začali jednat? Kolik bolesti potřebujeme k tomu, abychom si uvědomili, na co se vlastně soustředíme?

Letadla 11. září, posádka Kurska, vojáci všech možných bitev a válek, lidé v celách smrti…ti všichni přemýšlejí a konečně chápou. Ti všichni píší či šeptají svá poslední slova těm, které milují. A jsou to slova lásky, slova naděje a útěchy. V mnoha případech jsou to slova víry. Víry v to, že cokoli se děje je Boží vůle. Víry v to, že se jednou, na lepším světě, na Nové zemi, znovu uvidí právě s těmi, kterým nyní adresují svá slova. Víra v to, že potom už je nikdy nic nerozdělí. Víra ve svět, kde nebude čas na podružnosti, kde už budou jen ty důležité věci.

Láska, naděje a víra…Bible říká, že to jsou tři věci, které zůstávají, které nepomíjí a nezaniknou. Také říká, že největší z této trojice je láska. Ať už milujeme, nebo jsme milováni, važme si toho. Držme se toho, dokud můžeme. Nenechávejme to na „pak“, které by nemuselo přijít.

Proč věříme?

Zdravím vás na začátku nového pracovního týdne a doufám, že jste po víkendu odpočatí a připravení nejen na fyzickou, ale především na psychickou zátěž. S tou psychickou totiž začneme už teď. Pořad Bůh je, co s tím? má dnes ve svém nadpisu jednu z nejzáludnějších, nejosobnějších otázek, kterou křesťan může dostat a také velmi často dostává.

Dnešní otázka „na tělo“ , kterou obvykle člověk uslyší těšně po tom, co jeho partner v rozhovoru zjistí, že je věřící, zní: Proč věříš? Jistě mi dáte za pravdu, že tohle slýcháte velmi často. Proč se otravuješ s náboženstvím, k čemu ti to je, co ti to dává? Často za tím ještě následuje opovržlivé hodnocení typu: náboženství/ víra v dnešním světě, to je přežitek!

V lepším případě přijde jen pokrčení rameny a konstatování typu: no, vždyť já jsem ostatně taky věřící. Věřím, že nad námi něco je. Nějaká vyšší moc. Nevím, jestli je to Bůh, nebo něco jiného, ani mi na tom vlastně tolik nesejde, co to přesně je. Hlavně že to tam je. Prostě to nehrotím. Nechci, aby mě to omezovalo. Jinými slovy, pokud bych to nazval Bůh, bylo by to už moc konkrétní. Už by mě to k něčemu zavazovalo, mělo by to pro mě důsledky, o které, upřímně řečeno, ani trochu nestojím.

Pak už následuje jen zvědavý pohled, zvednuté obočí a opakování otázky: Co ti víra v Boha dává? Proč věříš? Dokážete odpovědět? Nebo při téhle otázce sklápíte oči, koktáte a nadáváte sami sobě, že jste radši nedrželi pusu pevně zavřenou?

Jistě, hodně záleží na situaci i na člověku, se kterým mluvíte. Ne každému vyprávíme své zkušenosti a zdůvodňujeme své pohnutky. Někomu máme tendenci hledat spíše objektivní a rozumové důvody, na někoho naopak zkoušíme hru na city. Podle situace, hlavně abychom si netrhli ostudu.

Je těžké mluvit o tom proč věříme ve světě, který je vůči víře zaujatý, nebo se alespoň zaujatě a nepřátelsky tváří. Víra je totiž většinou příliš hluboko v našem srdci a je příliš důležitá, než abychom ji chtěli vystavit posměchu a cenzuře ostatních. A to i přesto, že jsme tak nějak pyšní na to, že věříme. Často je nám i nepříjemné jen poslouchat proč věří ostatní lidé. Máme tendenci jejich vyznání odsuzovat jako neupřímná a stylizovaná k přesvědčování posluchačů. Nebo se nám způsoby jejich prezentace zdají příliš fanatické. Ostatně vsadím se, že pokud jste už někdy šli kolem zpívající skupinky vesměs mladých lidí, kteří povykovali na kolemjdoucí něco o tom, že Ježíš je miluje a že je zachránil, pomysleli jste si něco o rozumu a přiměřenosti reakcí.

Ovšem to dnes není podstatné. Není podstatné, jak svou víru prezentujeme a jestli vůbec. Podstatné je zeptat se sama sebe Proč věřím? Proč dneska sama sebe považuju za věřícího člověka? Co pro mě víra znamená a zda pro mě ještě vůbec má smysl. Kdy jste se nad tímhle zamýšleli naposledy?

Proč věří dnešní mladý člověk? To je otázka, kterou jsme na naší mládeži řešili během posledních několika týdnů. Mladí lidé byli vyzváni, aby ve dvou větách zhodnotili, proč věří a co pro ně znamená víra. To, že se odpovědí mnoho nesešlo nebylo nijak překvapivé. O to více mě však zaujalo, co se objevovalo jako nejčastější odpověď na danou otázku. Byla poměrně jednoduchá. Věřím, protože mi to dává naději.

Naděje je pro člověka velmi důležitá. Říká se o ní, že umírá poslední. Někde jsem dokonce slyšela i větu, že když zemře naděje, zemře i člověk. Naděje nám dodává sílu k životu. Pokud víra tedy dodává do našeho života naději, znamená to, že nám vlastně dává život. Ostatně další odpověď, která se objevila více než jednou byla, že víra je pro mladé lidi něčím, co jejich životu dává smysl.

I to už poněkud zavání fanatismem. Ovšem jen na první poslech. V té větě je totiž klíčové sloveso DÁVÁ. Víra dává smysl životu. To neznamená, že mladí lidé žijí pouze pro víru. Neznamená to, že víra je oním smyslem života. Víra pouze náš život uvádí do toho správného kontextu. Čistí náš pohled na svět i život tak, aby všechny jeho dílky zapadly na svá správná místa. Ať už je v konečném obraze smysl našeho života vymalován jakkoli, víra nám ho pomáhá objevit.

Zároveň nám víra dává také sílu tento cíl naplnit, nebo alespoň o jeho naplnění usilovat. To opět souvisí s nadějí. Pokud je naděje na úspěch a pokud máme jasnou vizi, existuje už jen velmi málo překážek, které by nás dokázaly zastavit na naší cestě za splněním cíle. V tom je víra opravdu jedinečná.

Někteří lidé všechno tohle odbydou konstatováním, že víra je pouze berličkou. Jakousi pomůckou pro ty, kteří nemají dost silnou vůli, aby své sny dokázali uskutečnit sami. Je cenou útěchy pro neúspěšné a stéblem pro ty, kterým se z nějakého důvodu rozpadl vor jejich života. Schopní a úspěšní víru nepotřebují. Pokud je člověk věřící, automaticky to znamená, že si nevěří a že se potřebuje nějak utěšit, nebo si zdůvodnit, proč se s ním děje to, co se děje.

Vždycky jsem přemýšlela, jak se tomuhle nařčení bránit. Jak dokázat lidem, že ne všichni věřící jsou chudinkové neustále se potácející na okraji depresí všemožného typu. Zuřivě jsem se snažila sama sebe i své spoluvěřící obhájit a dokázat, že jsme dostatečně ctižádostiví a silní, že víra je spíš bonus, než berlička. Chtěla jsem, aby ostatní viděli, že se udržím na vlastních nohou a víru k tomu nepotřebuji. Mé snažení chvílema dojemně připomínalo reklamu na nejmenovaný energetický nápoj.

Trvalo mi hodně dlouho pochopit, že to nemá cenu. Možná jsem se s tím ještě doteď úplně nesmířila. Ale už to nechci dělat. Není důležité nikomu dokazovat, jak jsem silná. Protože ať je to sebetěžší přijmout, jsem slabá. Jsem neúspěšná a jsem ta, co prohrává. A byla bych jí, i kdybych byla z pohledu vnějšího světa megaúspěšná. Nechci předstírat, že jsem silná. Nechci si myslet, že všechno zvládnu sama. Moje odpověď na otázku proč věřím je jasná. Věřím, protože jedině tak mám sílu ráno vstát z postele a čelit dalšímu dni. Proč? Protože vím, že nade mnou je někdo, kdo to tu má pevně v rukou. Jedině tak má můj život smysl a jedině tak chci žít.

Každý člověk je věřící. Svým způsobem. Každý musí v něco věřit. Někdo v sílu peněz, někdo ve slávu a moc, jiný v nějaké vyšší, nadpozemské Dobro s velkým D, někdo na mimozemské civilizace a všemocnou technologii. Víra je jakousi základní charakteristikou lidského bytí. Bible na to naráží slovy, že Bůh dal lidem do srdce touhu po věčnosti.

Ať už jsme kdekoli, děláme a máme cokoli, vždycky máme v srdci touhu po něčem větším a lepším. Touhu, která se nedá přehlušit ani omámit příjemnými šidítky světa. Neupokojí ji ani konání dobra, ani užívání si života. Ta touha je touha po porozumění tomu, proč jsme tady a jaký má náš život smysl.

Je to touha po věčném životě a po dokonalém porozumění. Je to touha po něčem, čeho není v lidských silách dosáhnout. Proč věříme? Protože jedině víra nám dává možnost, tuhle touhu utišit a naplnit. Jedině vírou vidíme možnost, jak získat to, o čem nám tahle touha říká, že to chceme.

Proč věříme? Protože je to přirozené. Protože Bůh nás tak stvořil.

Je dobro a zlo na stejné úrovni?

Odpovědi na tuhle otázku se mezi křesťany všech denominací, věku a zkušeností velice různí. Různé, často i extrémní názory můžete slyšet i v rámci jedné denominace, dokonce v rámci jednoho sboru. Dalo by se říci, že tato otázka je pro nás prostě příliš velká. Je příliš komplexní a příliš komplikovaná. Zlo i dobro jsou pro nás hodně abstraktní, nebo přinejlepším velmi obecné pojmy. Možná si teď říkáte, že je zbytečné to řešit, protože jak dobro, tak zlo nás neskutečně převyšují, takže nám v našich obzorech může být jedno, jestli jsou rovnocenné, nebo ne.

Ať chceme nebo ne, obojí je součástí našich životů. Se zlem i s dobrem se potkáváme dennodenně, bereme je tedy jako neoddiskutovatelnou realitu. Asi si nedokážeme představit, že by jedno nebo druhé, přestalo existovat. Obojí je pro nás neuvěřitelně propojené a propletené. Občas je velmi obtížně rozlišitelné, s čím zrovna máme tu čest, zda s dobrem, nebo se zlem.

Jako každé dva protiklady, i zlo a dobro máme pořád tendenci vidět jako černou a bílou ve znaku jin a jang. Neodlučitelný, nerozdělitelný celek. Propojené nádoby. V dobru je automaticky obsažen i kousek zla a naopak ve zlu kousek dobra. Je to právě jejich vzájemný kontrast, co nám dovoluje je od sebe rozlišit. Existence jednoho funguje jako indikátor pro existenci toho druhého.

Dokonce i mnoho křesťanů vám na otázku Jak se vyrovnávají se zlem na tomto světě? Odpoví bez velkého rozmýšlení: Beru ho jako součást života, dokonce jsem za něj i vděčný, vždyť kdybych neprožil zlo, nedokázal bych si uvědomit, co je dobro. Kdyby mě stále neohrožovali útoky zla, bral bych dobro jako samozřejmost, nebylo by pro mě vzácné, nedokázal bych si ho vážit. Schválně, jestlipak máte tendenci některou z těchto vět používat? Používáte zlo jako svůj osobní detektor a měrku dobra?

NEBO TO DĚLÁTE NAOPAK? Pomocí dobra měříte zlo. Já jsem ten dobrý, a vy ostatní se se mnou můžete pokusit srovnat. Můžete si zkusit, jestli jste tak dobří jako já. Ale je pravděpodobné, že na mě mít nebudete, takže se zařadíte do kategorie těch „zlých“. Nebo jinak. Máme své „hrdiny“, své „dobré lidi“, které obdivujeme a se kterými srovnáváme sebe i okolí. Ve srovnání s nimi pak dělíme lidi na dobré, průměrné a zlé.

Ať tak či tak, neřešíme, jestli jsou dobro a zlo rovnocenné. Není to pro nás důležité. Používáme je prostě jako kontrast. Kdo není dobrý, je zlý a naopak. Ale co když jedno z nich je přece jen nadřazeno tomu druhému? A které by mělo být tím nadřazeným?

Zlo a dobro. Věčný kontrast. Může existovat jedno bez toho druhého? A pokud ano, bude rozpoznatelné, když jej nebude s čím srovnat? Jsou si rovny, nebo je jedno z nich, větší, důležitější a má převahu?

V křesťanské symbolice je dobro typicky reprezentováno Bohem, zlo Satanem. Mezi těmito dvěma stranami zuří neustálý a nelítostný boj na život a na smrt. O Velkém sporu věků, jak zní odborný název tohoto boje, mluví adventisté velice rádi. Je to jednou z jejich charakteristik. Díky slovům Ellen Whiteové se mnozí považují za odborníky na tuto tématiku. Vědí jak tento spor začal, proč a téměř jsou schopni vám i přesně určit kdy. Znají celý průběh boje a podle znamení doby dokáží určit v jaké fázi se právě nacházíme. Ba co víc, vědí i, jak tento spor dopadne, jak boj skončí. Vědí, kdo zvítězí, kdo nakonec zvedne svůj prapor nad bojištěm.

Ono v tomhle případě není předvídání tak složitým rébusem jako obvykle. Konec konců, všichni křesťané, už od začátku existence rané církve až po žhavou současnost věří, že boj je už ve své podstatě dobojován. Hlavní bitva skončila před dvěma tisíci lety, zde na Zemi, ve chvíli, kdy anděl odvalil kámen od vchodu jednoho Palestinského hrobu, jen aby odhalil, že hrob je prázdný. V tu chvíli byla na hlavu poražena smrt – největší zlo, jaké si člověk dokáže představit – a s ní i vše ostatní zlé.

Dobro zvítězilo a vše je jako v pohádce. Jenže ejhle, je tu problém. Dobro sice tehdy nepochybně triumfovalo, ale zlo tady na Zemi jaksi stále zůstalo. Dokonce se zdá, že od té doby stále nabývá na síle a intenzitě. Jako by to triumfální vítězství nestačilo. Váhy se zase vrátily do vyrovnané polohy, nebo možná jsou teď nakloněny právě ve prospěch zla.

Na povrch se klube otázka, jestli to s tou převahou toho dobra je tak, jak se říká. Do jisté míry zástupnou otázkou, nebo možná otázkou vysvětlující, by v této diskuzi mohla být otázka Kde se vlastně zlo vzalo? Jak, kde a kdy vzniklo? To je otázka, která způsobuje nemalé spory. Rozhodně není o nic lehčí odpovědět na ni, než na otázku, jestli jsou zlo a dobro rovnocenné. Někteří z vás si možná teď vzpomenou na text z Izaiáše, kde o sobě Bůh říká „Já tvořím zlo.“ Tento výrok je hodně diskutovaný. Ostatně jako vše z tohoto okruhu témat. Já si teď dovolím tvrdit, že tento výrok je řešením celého našeho dnešního problému. Jak to? Jednoduše: Vzniklo zlo jen tak, někde bokem, vyvinulo se samo od sebe, mimo veškerou kontrolu? Pokud ano, pak by bylo rovnocenné s dobrem, dobro by nad ním nemohlo mít žádnou moc a otázka vítězství by byla přinejmenším diskutabilní. Ale pokud zlo, jako kterákoli jiná věc, bylo stvořeno Bohem, jehož podstatou je láska a dobro, pak se nám rovnice krásně vyčistila. Pokud dobro vytvořilo zlo, pak nad ním musí nutně mít převahu. Zlo se tím najednou dostává do naprosto jiné kategorie. Nemůže se s dobrem srovnávat. Dobro má a vždy mělo obrovskou, rozhodující převahu.

Není to pohádka, je to realita. Dobro a zlo nejsou rovnocenné. Nejsou na stejné úrovni. Dobro je větší a mocnější. I když se nám může zdát poměr sil právě opačný, dobro má daleko větší sílu. A bude to dobro, ne zlo, co tu bude na věky.

Mnoho lidí zneklidňuje otázka: Dokáže dobro nakonec opravdu zlo porazit úplně a definitivně? Je dobro opravdu silnější? Síly se zdají být vyrovnané. Dokonce ve světě kolem sebe vidíme spíše převahu zla. Média na nás neustále chrlí příval katastrof, válek, hladomorů, smrtelných nemocí a jiných věcí, které se dají připsat na vrub zla. Nezbývá, než se ptát, kde je dobro? Někteří lidé se s tím dokáží vyrovnat poměrně rychle – dobré zprávy nejsou žádané. Média jsou neobjektivní. Dobra se děje stejně, jako zla, jen není tak zajímavé a populární o něm mluvit. To je určitě z velké části pravda. Ale pořád nás to nechává s tím, že zlo se dobru přinejmenším vyrovná.

Bible ale říká něco jiného. V Bibli nám Bůh říká, že dobro je větší než zlo. Dobro bude to, co zůstane navždy. Věčný život bude plný dobra. Zlo bude poraženo, zničeno, rozmetáno. Jeho existence bude ukončena. Dobro bude mít, má a vždy mělo převahu. Bůh je dobro. A Bůh je ten největší. To on je stvořitel a vládce celého vesmíru. Nikdo a nic není větší, než on. Byl to on, kdo stvořil zlo. Proto dobro a zlo nejsou na stejné úrovni. Proto dobro nakonec zvítězí a zlo bude zničeno. Proto dobro může existovat bez zla. I když se nám to tak může někdy zdát, zlo se nevymklo kontrole. Nezískalo ani na vteřinku převahu nad dobrem a nikdy ji nezíská.

K čemu je dobrá instituce?

Otázka, kterou si teď dovolím předložit vaší pozornosti, by mohla v Církvi adventistů sedmého dne v těchto dnech znít poměrně aktuálně, vzhledem k blížícím se konferencím a probíhajícímu nominování delegátů.

Ptám se tedy sebe i vás: K čemu je dobrá instituce? Mám samozřejmě na mysli instituci církve. Instituci, která má něco společného (nebo by měla mít něco společného) s vírou a náboženstvím. Má církev jako instituce nějaký význam? A jaký? Je nutné mít instituci, která naši víru „spravuje“, nebo si stejně dobře vystačíme buď sami, nebo s nějakým volným společenstvím kamarádů, kteří to vidí podobně?

Snad by bylo účelné, nejprve definovat, co to vlastně taková instituce je. Dovolte mi, abych citovala jednu z encyklopedií: Důležitý prvek sociální netřídní struktury, forma organizace a řízení společenského života. Prostřednictvím instituce se uspořádávají vztahy mezi lidmi, reguluje se jejich činnost a chování ve společnosti. Instituce jsou relativně pevné útvary, jež zajišťují stabilitu ve společenském životě. Převedeno do srozumitelné češtiny, instituce je něco, co lidi spojuje a dává jim pravidla, jak mají jednat.

To se samozřejmě v duchovních otázkách může jevit jako nežádoucí. Ti, kteří alespoň trochu znají historii, dokáží říct, že církev jako instituce má problémy odjakživa. Vzápětí po jejím vzniku se objevily i kritické hlasy, jedinci, kteří chtěli něco jiného, jimž se organizace a instituce církev prostě nelíbila a nesouhlasili s ní. Takoví lidé se našli potom už v každé době. Jejich argumenty a metody postupu se měnili, názor však přežíval – nepotřebujeme ke své víře instituci. Víra je osobní věc každého jednotlivce, nikdo nám ji nebude diktovat. Takovéto odstředivé tendence a aktivity různě nabývaly na intenzitě a setkávali se s tu menším, tu větším úspěchem.

Z původně jednotné instituce se v průběhu času odštěpily další a další. Každá z nich vznikla jako nezávislé a poměrně volné společenství. Každá prohlašovala, že dokáže chyby mateřské instituce napravit, nebo se od nich alespoň odvrátit a neopakovat je. Mnohé z nich v tom selhaly. A ty, kterým se to povedlo, často upadly do přesně opačného extrému. Některé původně ani nechtěly být institucí – protože svazování víry lidí pravidly je přece to poslední, co by bylo žádoucí – ale nakonec zjistily, že se jisté míře institucionalizace nevyhnou.

Zdálo by se, že z dějinného hlediska neexistuje jiné východisko, než církev jako instituce. Vše ostatní je předem spolehlivě odsouzeno k zániku. Přesto někteří mladí lidé zastávají názor, že institucionalismus ve víře a náboženství je nežádoucí, dokonce že institucionalizování je přesně důvodem, proč církev v dnešní době vypadá tak špatně, jak vypadá.

Instituce je zdrojem všeho zla a nešvarů – přesto se z dějin zdá, že bez ní to nejde. K čemu je tedy instituce dobrá? Jaký to má význam pro věřící lidi, pro jejich víru, pro jejich náboženský zápal a nadšení?

Instituce stanovuje pravidla. V církvi se jim často říká dogmata. Mnoho mladých lidí si myslí, že právě dogmata jsou tím, co víru a pravé náboženství otravuje. Máme přece každý vlastní rozum, jsme inteligentní, máme svobodnou vůli. Navíc nikdo nemůže znát úplnou a celou pravdu, takže proč by nám měl někdo diktovat, čemu máme věřit a co je správné?

Nepotřebuji instituci, stačí mi mé vlastní přesvědčení, můj vztah s Bohem. To je stále častěji slyšet z úst mladých lidí. Instituce znamená omezení, znamená to, že mi někdo bude sahat do svědomí a říkat, co si mám myslet a jak e mám chovat. Spasení přece nezávisí na skutcích, nezávisí na dodržování a vyznávání dogmat. Je to Boží dar a vše, co se chce po nás je, ho přijmout…takže k čemu je nám nějaká instituce?

Církev (tedy alespoň v protestantském pojetí) už dávno nemá povahu prostředníka mezi člověkem a Bohem. Každý z nás může s Bohem mít svůj vlastní osobní vztah, ke každému z nás může Bůh mluvit jinak. Nikdo nemá právo nám říkat, že to, co si z Bible vyčteme my, není pravda a neplatí. Proč se tedy obtěžovat s institucí?

Dobrým a hojně používaným argumentem je, že díky instituci se můžeme scházet se stejně smýšlejícími lidmi. S lidmi, kteří věří stejným věcem, jako my. Protiargument však logicky zní, že pokud bychom chtěli, dělali bychom to i bez instituce. Dalším argumentem pro často bývá fakt, že instituce má větší vážnost, než jednotlivec a díky sdružování se v instituci máme šanci prosazovat svou víru i ve světě, který je ateistický. Zkrátka spojené hlasy zní hlasitěji a dají se hůře ignorovat. Nakonec je tady ještě ten argument, který jsem již použila a sice, že mnoho dnešních institucí začínalo tak, že byly proti institucionalizování…a pak zjistily, že to prostě jinak nejde.

Samozřejmě velmi důležitým faktorem v našem rozhodování, zda instituce ano, nebo instituce ne je i to, jak je daná instituce organizována. Existují instituce, které se jako takové skoro nechovají. Jsou volné a tolerantní, jejich členové musí spoléhat víc na svou vlastní vůli a úsudek, než na instituci. A pak jsou instituce, které své členy okamžikem vstupu nutí přestat myslet a začít se chovat jako loutky. Vykonávají rituály o jejichž významu mají sotva mlhavé tušení a hlásají pravdy o jejichž spolehlivosti se dá přinejmenším hodně pochybovat.

Možná si teď říkáte, že to přece není náš případ. Že to jsou extrémy a naše průměrná, poměrně spolehlivá a organizovaná instituce je naprosto bezpečná a v pořádku. Jasně, občas nás nějaké to dogma pěkně vytáčí, a cítíme se svázáni a omezeni, ale to obvykle zase rychle přejde. Konec konců za to pohodlí a bezpečí, které jinak prožíváme to jistě stojí.

Potřebujeme instituci? K čemu je taková instituce církve dobrá? Vždyť umožňuje, či přímo vybízí k politikaření a podporuje řevnivost a rozpory. Navíc nás připravuje o velkou část naší svobodné vůle a svobodného uvažování. Diktuje a cpe nám pravdy, se kterými ne vždy souhlasíme, dává nám mantinely, které bychom osobně velmi rádi překročili a nejspíš by to pro nás ani nemělo destruktivní důsledky. Často v nás podporuje i lenost, protože proč zkoumat něco, co už předtím prostudoval a nastavil někdo před námi?

Jistě, ona každá instituce je především o lidech a speciálně o těch, kteří ji vedou. A právě to taky často zapříčiňuje neblahý konec různých institucí, nebo alespoň vážné narušení jejich struktury. Nikdo se nezavděčí všem…to prostě nejde. Ale to není ten problém, problém nastává ve chvíli, kdy si ti, kteří stojí v čele začnou na moc příliš zvykat a začnou se považovat za vyvolené a ty nejpovolanější a nejkvalifikovanější k činění rozhodnutí.

Přesto jsou instituce užitečné a žádoucí. Protože v nich nejsme sami. Protože nás nutí interagovat s lidmi, lépe formulovat a obhajovat své postoje. Protože se v nich můžeme cítit bezpečněji, protože nejsme sami.

K čemu je instituce církev? Stojí za to se s ní otravovat a ničit si v ní ideály a kolikrát i nervy? To nechám na vašem posouzení. Pokud máte nějaký názor, který tu dnes nezazněl, budu ráda, když napíšete…

Kdo je tvým hrdinou?

Dnes jsem si pro vás připravila velice „civilní“ otázku. Takovou, kterou můžeme zaslechnout, nebo zodpovídat kdykoli a kdekoli. Je to otázka, která nemá nic společného s teologií. Je to otázka Kdo je tvým hrdinou? Asi nás obvykle ani nenapadne spojovat ji s náboženským životem.

Často přemýšlíme o této otázce z psychologického hlediska. Naši hrdinové jsou naše vzory, alespoň v jistém smyslu. A proto jejich výběr může o nás leccos prozradit. Možná ne o tom, jací jsme, ale rozhodně o tom, jací bychom být chtěli. O tom, co je pro nás důležité, o tom, čeho si vážíme a čím naopak pohrdáme. Také to o nás prozradí, jestli si klademe reálné cíle a vůbec jsme realisti, nebo jestli jsme idealisté a tak trochu snílci. Zkrátka výběr našich hrdinů není jen tak náhodná záležitost. Je to něco, co v našem životě zanechává stopy a tím pádem něco, co je velmi důležité.

Někdo má svého oblíbeného hrdinu jen jednoho a je mu věrný celý život. U velké většiny lidí se ovšem vnímání „hrdinů“ postupem doby mění. Je taky zajímavé, že podle psychologických průzkumů jsou to většinou chlapci a muži, kteří mají větší potřebu mít své hrdiny a vzory, spíš než dívky a ženy.

Našim hrdinou se může stát prakticky kdokoli. Může to být člověk z našeho blízkého okolí, může to být fiktivní postava ze seriálu, nebo z knihy, může to být známý politik, sportovec, nebo jiná celebrita. Nezáleží na tom, zda hrdina existuje v „hmatatelné“ formě, nebo jen jako produkt něčí imaginace. Konec konců ona ta imaginární forma má své výhody, jelikož takového hrdinu vidíme pouze ve vybraných situacích, a právě to z něho nakonec hrdinu udělá. Zbytek situací si můžeme představit sami, a tedy přetvořit k vlastnímu obrazu. To s hrdiny z masa a kostí moc dělat nemůžeme, zvlášť, pokud jsou to lidé nám blízcí. Nemůžeme si je idealizovat. Možná proto jsou užitečnější…

Někteří hrdinové jsou tak nějak univerzální – jako kovbojové, nebo hrdinové akčních filmů pro kluky, někteří jsou naopak přísně osobní. Jsou hrdiny jen pro nás, nikdo jiný by nikdy nepochopil proč. Jsou také hrdinové, kteří sami o sobě hrdiny vůbec nejsou, ale v kontextu jiných lidí, či právě nějaké situace se hrdiny stávají.

Zkrátka o fenoménu hrdiny by se jistě dalo mluvit dlouhé hodiny. Tolik času my ovšem nemáme. Takže zpět k naší dnešní otázce: Kdo je tvůj hrdina a proč zrovna on? Zkuste si napřed promyslet svou osobní odpověď.

Kdo je tvůj hrdina, a proč zrovna on? Jednoduchá otázka? Nebo složitá? Musím říct, že pro mě docela obtížně zodpověditelná. Jsem nenapravitelná idealistka a jako taková mám spoustu hrdinů a vzorů. Proto, zejména pokud se přidá slovo „nejoblíbenější“ je pro mě odpověď téměř nemožná. Většina mých hrdinů nicméně spadá do kategorie „smyšlených postav z filmů, seriálů a knih“.

Naposledy, když mi tato otázka byla položena, uvědomila jsem si, jak výběr našich hrdinů může ovlivnit i osoba tazatele, případně příležitost, při které je otázka položena. Obvykle pokud s daným člověkem máte společné téma, nebo společný zájem, snažíte se, aby váš hrdina zapadl do kontextu toho zájmu či tématu. Například, pokud se bavíte o seriálu, vyberete jako hrdinu jednu z postav.

Trochu horší to s tímhle „přednastavením“ bývá ve chvílích, kdy se nás zeptá nějaký spolukřesťan. My, kteří jsme vyrůstali v křesťanském (adventistickém) prostředí, v tom slyšíme záludnou otázku ze sobotní školky: Kterou biblickou postavu máš nejradši? Tak nějak cítíme, že bychom si měli zvolit buď právě jednu z nepřeberného množství biblických postav, nebo přinejmenším nějakou významnou církevní ikonu (třeba Jana Husa, nebo možná Ellen Whiteovou – pokud tedy nezjistíme, že náš společník v hovoru má vůči ní averzi).

Problém je, že málo kdo z nás má ve svém seznamu oblíbených hrdinů zahrnuty i postavy z knihy knih. Ne že bychom neměli své oblíbené pasáže, příběhy, nebo konečně i ty potavy – některé jsou nám vyloženě sympatické – ale jsou to naši hrdinové? Mohli by být…jen nám na nich možná vadí ta maličkost, že pokud použijeme jejich jména, můžeme se vystavit nebezpečí, že budeme vypadat jako v lepším případě pokrytci a v tom horším náboženští fanatici.

Tedy, s takovými pocity jsem bojovala alespoň já, když jsem držela v rukou vstupní dotazník k jedné z mládežnických akcí, ze kterého na mě právě tato otázka zírala. Mám napsat své „obvyklé“ hrdiny? Nebo mám chuť ukázat, že jsem věřící a napíšu alespoň jednu postavu z Bible? Nebo si troufnu zmínit postavu naší prorokyně? – konec konců, jsem žena, která chce pro církev něco udělat, tak proč si nevzít za vzor ženu nejpovolanější? Ale co potom řeknou ti, kteří budou ten dotazník číst? Nebudu jediná, kdo bude mít „křesťanské“ hrdiny? A pokud ano, bude to přijímané dobře, nebo špatně? Nakonec jsem se rozhodla, že jeden z hrdinů bude biblická postava. Vybrala jsem proroka Ezechiela. Protože ho opravdu obdivuju, i když obvykle ho mezi svými oblíbenými hrdiny neuvádím.

Bible nabízí takovou škálu charakterů a postav, že by si určitě každý nějakého našel…možná bychom o tom měli alespoň čas od času přemýšlet. Bible je plná příběhů lidí, které jsou těm našim občas až příliš podobné. Lidé v různých situacích se chovají různě, někteří lépe, někteří hůř. A celá řada z nich by nám mohla být vzorem a inspirací. Spousta postav by strčila do kapsy moderní hrdiny natotata. Ba co víc, pro většinu moderních hrdinů najdete biblického předka, pokud se budete alespoň trochu snažit. Možná nebude mít tak skvělej vohoz, nebo vymakaný zbraně, možná bude mít i nějakou tu charakterovou vadu, na kterou tvůrci nové verze přišli a odstranili ji, ale pořád je to tentýž hrdina, kterého obdivujeme v dnešní době. Nechci tím říct, že by všichni křesťané měli mít svého oblíbeného hrdinu z řad biblických postav a pouze z řad biblických postav, ale schválně si zkuste, nějakého biblického hrdinu najít…

Kdo je tvůj hrdina, a proč zrovna on? Když jsem o téhle otázce dumala, napadla mě i jedna z nejsnadnějších odpovědí, která křesťana napadnout může. Možná by se dala prohlásit i za nejlacinější možnou odpověď. Jsem přece křesťan – takže můj hlavní a nejoblíbenější hrdina je Bůh. Nebo Ježíš, to přijde na to. Bůh je prostě superhrdina – to je jasné. Je perfektní. Je to ideál. A Ježíš? Ten je ještě lepší, protože byl člověk, což znamená, že je nám tak jaksi bližší. Navíc hrdina se přece často musí nesobecky obětovat za druhé – a Ježíš se obětoval za nás všechny – prostě ideální hrdina.

Samozřejmě tahle odpověď je úplně logická a správná, přesto by si ji asi zvolil málo kdo z nás…je to tak nějak nereálné…prostě Bůh je až příliš perfektní…nedosažitelné ideály jsou demotivující. Náš mozek to prostě odmítá zpracovat. Bůh je hrdina, to uznáme. Ale náš osobní hrdina? To se nám už nezdá…

Asi je pro nás v mnoha ohledech lepší a výhodnější mít „lidského hrdinu“ na kterém kromě kladů dokážeme najít i chyby a slabosti. Ať tak, či tak, každý z nás nějakého to ho hrdinu má. Protože to potřebujeme. Jen si musíme dát pozor, koho si za hrdinu zvolíme.