Otázka, kterou si teď dovolím předložit vaší pozornosti, by mohla v Církvi adventistů sedmého dne v těchto dnech znít poměrně aktuálně, vzhledem k blížícím se konferencím a probíhajícímu nominování delegátů.
Ptám se tedy sebe i vás: K čemu je dobrá instituce? Mám samozřejmě na mysli instituci církve. Instituci, která má něco společného (nebo by měla mít něco společného) s vírou a náboženstvím. Má církev jako instituce nějaký význam? A jaký? Je nutné mít instituci, která naši víru „spravuje“, nebo si stejně dobře vystačíme buď sami, nebo s nějakým volným společenstvím kamarádů, kteří to vidí podobně?
Snad by bylo účelné, nejprve definovat, co to vlastně taková instituce je. Dovolte mi, abych citovala jednu z encyklopedií: Důležitý prvek sociální netřídní struktury, forma organizace a řízení společenského života. Prostřednictvím instituce se uspořádávají vztahy mezi lidmi, reguluje se jejich činnost a chování ve společnosti. Instituce jsou relativně pevné útvary, jež zajišťují stabilitu ve společenském životě. Převedeno do srozumitelné češtiny, instituce je něco, co lidi spojuje a dává jim pravidla, jak mají jednat.
To se samozřejmě v duchovních otázkách může jevit jako nežádoucí. Ti, kteří alespoň trochu znají historii, dokáží říct, že církev jako instituce má problémy odjakživa. Vzápětí po jejím vzniku se objevily i kritické hlasy, jedinci, kteří chtěli něco jiného, jimž se organizace a instituce církev prostě nelíbila a nesouhlasili s ní. Takoví lidé se našli potom už v každé době. Jejich argumenty a metody postupu se měnili, názor však přežíval – nepotřebujeme ke své víře instituci. Víra je osobní věc každého jednotlivce, nikdo nám ji nebude diktovat. Takovéto odstředivé tendence a aktivity různě nabývaly na intenzitě a setkávali se s tu menším, tu větším úspěchem.
Z původně jednotné instituce se v průběhu času odštěpily další a další. Každá z nich vznikla jako nezávislé a poměrně volné společenství. Každá prohlašovala, že dokáže chyby mateřské instituce napravit, nebo se od nich alespoň odvrátit a neopakovat je. Mnohé z nich v tom selhaly. A ty, kterým se to povedlo, často upadly do přesně opačného extrému. Některé původně ani nechtěly být institucí – protože svazování víry lidí pravidly je přece to poslední, co by bylo žádoucí – ale nakonec zjistily, že se jisté míře institucionalizace nevyhnou.
Zdálo by se, že z dějinného hlediska neexistuje jiné východisko, než církev jako instituce. Vše ostatní je předem spolehlivě odsouzeno k zániku. Přesto někteří mladí lidé zastávají názor, že institucionalismus ve víře a náboženství je nežádoucí, dokonce že institucionalizování je přesně důvodem, proč církev v dnešní době vypadá tak špatně, jak vypadá.
Instituce je zdrojem všeho zla a nešvarů – přesto se z dějin zdá, že bez ní to nejde. K čemu je tedy instituce dobrá? Jaký to má význam pro věřící lidi, pro jejich víru, pro jejich náboženský zápal a nadšení?
Instituce stanovuje pravidla. V církvi se jim často říká dogmata. Mnoho mladých lidí si myslí, že právě dogmata jsou tím, co víru a pravé náboženství otravuje. Máme přece každý vlastní rozum, jsme inteligentní, máme svobodnou vůli. Navíc nikdo nemůže znát úplnou a celou pravdu, takže proč by nám měl někdo diktovat, čemu máme věřit a co je správné?
Nepotřebuji instituci, stačí mi mé vlastní přesvědčení, můj vztah s Bohem. To je stále častěji slyšet z úst mladých lidí. Instituce znamená omezení, znamená to, že mi někdo bude sahat do svědomí a říkat, co si mám myslet a jak e mám chovat. Spasení přece nezávisí na skutcích, nezávisí na dodržování a vyznávání dogmat. Je to Boží dar a vše, co se chce po nás je, ho přijmout…takže k čemu je nám nějaká instituce?
Církev (tedy alespoň v protestantském pojetí) už dávno nemá povahu prostředníka mezi člověkem a Bohem. Každý z nás může s Bohem mít svůj vlastní osobní vztah, ke každému z nás může Bůh mluvit jinak. Nikdo nemá právo nám říkat, že to, co si z Bible vyčteme my, není pravda a neplatí. Proč se tedy obtěžovat s institucí?
Dobrým a hojně používaným argumentem je, že díky instituci se můžeme scházet se stejně smýšlejícími lidmi. S lidmi, kteří věří stejným věcem, jako my. Protiargument však logicky zní, že pokud bychom chtěli, dělali bychom to i bez instituce. Dalším argumentem pro často bývá fakt, že instituce má větší vážnost, než jednotlivec a díky sdružování se v instituci máme šanci prosazovat svou víru i ve světě, který je ateistický. Zkrátka spojené hlasy zní hlasitěji a dají se hůře ignorovat. Nakonec je tady ještě ten argument, který jsem již použila a sice, že mnoho dnešních institucí začínalo tak, že byly proti institucionalizování…a pak zjistily, že to prostě jinak nejde.
Samozřejmě velmi důležitým faktorem v našem rozhodování, zda instituce ano, nebo instituce ne je i to, jak je daná instituce organizována. Existují instituce, které se jako takové skoro nechovají. Jsou volné a tolerantní, jejich členové musí spoléhat víc na svou vlastní vůli a úsudek, než na instituci. A pak jsou instituce, které své členy okamžikem vstupu nutí přestat myslet a začít se chovat jako loutky. Vykonávají rituály o jejichž významu mají sotva mlhavé tušení a hlásají pravdy o jejichž spolehlivosti se dá přinejmenším hodně pochybovat.
Možná si teď říkáte, že to přece není náš případ. Že to jsou extrémy a naše průměrná, poměrně spolehlivá a organizovaná instituce je naprosto bezpečná a v pořádku. Jasně, občas nás nějaké to dogma pěkně vytáčí, a cítíme se svázáni a omezeni, ale to obvykle zase rychle přejde. Konec konců za to pohodlí a bezpečí, které jinak prožíváme to jistě stojí.
Potřebujeme instituci? K čemu je taková instituce církve dobrá? Vždyť umožňuje, či přímo vybízí k politikaření a podporuje řevnivost a rozpory. Navíc nás připravuje o velkou část naší svobodné vůle a svobodného uvažování. Diktuje a cpe nám pravdy, se kterými ne vždy souhlasíme, dává nám mantinely, které bychom osobně velmi rádi překročili a nejspíš by to pro nás ani nemělo destruktivní důsledky. Často v nás podporuje i lenost, protože proč zkoumat něco, co už předtím prostudoval a nastavil někdo před námi?
Jistě, ona každá instituce je především o lidech a speciálně o těch, kteří ji vedou. A právě to taky často zapříčiňuje neblahý konec různých institucí, nebo alespoň vážné narušení jejich struktury. Nikdo se nezavděčí všem…to prostě nejde. Ale to není ten problém, problém nastává ve chvíli, kdy si ti, kteří stojí v čele začnou na moc příliš zvykat a začnou se považovat za vyvolené a ty nejpovolanější a nejkvalifikovanější k činění rozhodnutí.
Přesto jsou instituce užitečné a žádoucí. Protože v nich nejsme sami. Protože nás nutí interagovat s lidmi, lépe formulovat a obhajovat své postoje. Protože se v nich můžeme cítit bezpečněji, protože nejsme sami.
K čemu je instituce církev? Stojí za to se s ní otravovat a ničit si v ní ideály a kolikrát i nervy? To nechám na vašem posouzení. Pokud máte nějaký názor, který tu dnes nezazněl, budu ráda, když napíšete…
Žádné komentáře:
Okomentovat