Proč nás ti nejlepší vždycky nejvíc zklamou?

Omlouvám se za delší odmlku způsobenou kolapsem mého počítače...naštěstí se mi s pomocí mých přátel podařilo transkripty pořadů nakonec zachránit, takže se tu teď zase začnou objevovat.

Proč nás ti nejlepší vždycky nejvíc zklamou? Na rozdíl od spousty jiných otázek mě tahle netrápí zase tak dlouho. Vlastně kolem mě možná dlouho poletovala, ale teprve před několika dny se rozhodla „přistát“ mi v hlavě. Čím to je, že když je nám s někým dobře, když někoho vezmeme za svůj vzor, nebo když někoho máme rádi, čeká nás většinou největší zklamání? A proč se z toho nejde nijak poučit? Proč děláme stále tytéž chyby pořád znovu a znovu? Proč se pokaždé necháme zklamat? Proč se na to jednoduše na všechno nevykašlem?
Máme za sebou Vánoce. Říká se o nich, že by to měl být čas míru, klidu, pohody…no zkrátka nejkrásnější čas v roce. A přesto jsem ještě nikdy nezažila tolik, nervozity, stresu, spěchu a zklamání, jako právě o těhle Vánocích. A určitě zdaleka nejsem sama. Tohle je docela dobrá demonstrace naší otázky. Nejkrásnější čas v roce přináší největší zklamání. Tenhle princip funguje, ať už jej aplikujete na cokoli a kohokoli.
Otázka je PROČ? Proč se vždycky zkazí to, u čeho si nejvíc přejeme, aby to zůstalo tak, jak má? Proč lidé, které známe a máme rádi dělají chyby a ničí tím život sobě i druhým? Proč se z hezkých věcí vyklube zlo? A proč se nám tak často zdá, že nás zklamal a zklamává i sám Bůh?
Na každou z těchto otázek si potřebujeme odpovědět – a jak už to tak bývá, žádná z odpovědí není jednoduchá. To nejjednodušší co si na ně můžeme říct je, že je to jen náš pocit, že si to všechno moc berem, že jsme prostě přecitlivělí a unavení, takže se nás dotýkají věci, o kterých bychom jinak ani na chvilku neuvažovali – a pravděpodobně to ve spoustě případů bude pravda.
Ale co s případy, kdy tahle jednoduchá odpověď nestačí? Existují snad i složitější odpovědi?
Proč nás ti nejlepší vždycky nejvíc zklamou? Je jasné, že hodně záleží na našem vnímání. Občas hraje roli naše přecitlivělost. Většinou to ovšem je tím, že když někoho vnímáme jako dobrého, skvělého, nejlepšího, máme na něj vysoké nároky a hodně od něj očekáváme. A jak už to tak bývá, vysoká očekávání jsou ta, která je nejlehčí zklamat. A zklamání těchto našich „nároků“ bývá také nejbolestivější na přijetí. To, čeho si u ostatních ani nevšimneme, nebo to velkoryse tolerujeme, je pokud jde o „ty nejlepší“ neodpustitelné, nepřijatelné a často brané jako zrada.
Není to jejich vina. Nemohou za naše očekávání a naše dojmy. Vlastně nás nechtějí zklamat. Nechtějí nám ublížit, často nás taky mají moc rádi – ale jsou jen lidé a mají, stejně jako my ostatní, své chyby. Ty chyby nejsou horší než naše, nebo než chyby ostatních – jen je pro nás těžší, je přijmout.
Tohle se zdá jako protimluv – přece, když máme někoho rádi, máme tendence jeho chyby a poklesky přehlížet a brát na lehkou váhu. To je pravda, ovšem jen do té doby, než se ta chyba dotkne nás samotných. Ve chvíli, kdy náš „idol“ překročí hranici, nám z očí spadnou růžové brýle a máme tendenci jeho provinění zveličovat a brát daleko hůř.
Čím vyšší jsou naše očekávání, tím hlubší zklamání nakonec zažijeme. A vlastně si za to do veliké míry můžeme sami. Protože se na ty „nejlepší“ které kolem sebe vidíme přestáváme dívat jako na lidi a začneme se zamilovávat do svého ideálního obrazu, který si z jejich tváře vytvoříme a když potom chybují a tím nám ukazují jak nepřesný náš obraz je, bereme to jako osobní útok. Je čas vrátit se na zem – nic nikdy nebylo, není a nebude perfektní – ať už se to na první pohled ideálu jakkoli blíží.
Když nás zklamou lidé, je to pro nás ještě poměrně přijatelné a dřív nebo později jsme schopni a ochotni se s tím vyrovnat a odpustit jim. Co ale, když nás zklame Bůh? Bůh je jediný, u koho se předpokládá, že je dokonalý. Bezchybný, úžasný, ideální a navíc všemohoucí a vševědoucí. Jak by nás tedy mohl zklamat? Od něj přece nemůžeme očekávat příliš mnoho…
A přece o sobě někteří lidé prohlašují, že je Bůh zklamal. Můj oblíbený křesťanský spisovatel Phillipe Yancey dokonce jednu ze svých knih pojmenoval Zklamán Bohem. Kde se tedy stala chyba? Máme očekávání, která Bůh nemůže naplnit? Nebo v čem to je?
Řekla bych, že prostě očekáváme špatně…ne příliš mnoho, ale špatně. Vlastně se dá říct, že očekáváme příliš málo. Bůh naše očekávání už dávno předčil. I ty nejdivočejší sny a fantazie, které bychom kdy mohli mít. Problém je v tom, že my to nejsme schopni vnímat. Nejsme schopni vidět celek, protože se soustředíme na jednotlivé části. A to nám potom samozřejmě připadá nedostatečné.
Jsme zklamáni – a právem. Ale ne Bohem, nýbrž svými vlastními očekáváními a svou vlastní omezeností.
Co pro nás Bůh udělal? Vytvořil pro nás úchvatný, dokonalý svět. Ten se nám úspěšně podařilo zničit. Přesto s námi zůstal. Snížil se na naši úroveň, abychom mu mohli spíš porozumět. V minulých týdnech se všude kolem nás připomínal příběh Ježíšova narození – už tenhle jediný by měl naše představy naprosto překonat. A co teprve to, že za nás Boží syn zemřel? Potupnou a bolestivou smrtí, kterou si ničím nezasloužil? Bůh nás miluje. Pořád. Chce pro nás to nejlepší – vždycky chtěl. To, že mi pro sebe to nejlepší nedokážeme vidět – dokonce si ho ani nedokážeme vysnít – je problém, díky kterému se nám tak často zdá, že Bůh nás zklamal.
Každý z nás něco očekává. Každý z nás má naděje, sny a ideály. Každý by chtěl ve svých milovaných najít ideální a bezchybné bytosti. Každý z nás by chtěl být šťastný. To se nám ovšem často nedaří. Obviňujeme z toho lidi kolem sebe a jejich chyby a selhání. Obviňujeme z toho Boha a jeho lhostejnost.
Zapomínáme na to, že naše očekávání nejsou vždy správná. Zapomínáme, že ani my nejsme bez chyb. A zapomínáme, že zdaleka všemu nerozumíme a do všeho nevidíme. Naše očekávání jsou pro nás důležitější, než pravda.
Proč nás ti nejlepší vždycky nejlíp zklamou? Proč končíme v depresi zklamáni sebou, druhými i Bohem? Protože naše očekávání jsou špatná. Protože se na věci nedokážeme podívat „sub speciae aeternitatis - z pohledu věčnosti“ a protože od lidí očekáváme příliš mnoho a od Boha zase příliš málo.
Nejsou to ti druzí, kteří nás zklamávají – jsme to my sami. Náš pohled je zamlžený a zkreslený hříchem a naše mysl tento „handicap“ není schopná odfiltrovat. Měli bychom si tohle neustále připomínat – ušetřilo by nám to mnoho smutku a našim milým mnoho starostí z toho, že nás zarmoutili.
Přeju vám, aby se vaše očekávání naplňovala a zažívali jste co nejméně zklamání – ať už od nedokonalých lidí, nebo od dokonalého Boha.

P.S.: Pokud se od nějaké skupiny lidí očekává opravdu hodně, jsou to právě křesťané...a ani jim se často nedaří očekáváním dostát. Takže otázkou pro příště bude: Pozná se na nás, že jsme křesťané?