Můžeme Boha prosit o něco, pro co jsme neudělali všechno co bylo v našich silách?

Vítám vás při poslechu našeho zastavení nad otázkami, které trápí křesťany. Ta dnešní bude hodně úzce souviset s modlitbou. Nevím, jaký postoj k modlitbě máte vy, ale vsadím se, že se mezi vámi nenajde nikdo, kdo by ještě nikdy Boha o nic neprosil. Vlastně jsem si jistá, že hodně přes polovinu modliteb jsou právě prosby. Je to už tak nějak zařízeno, že nás spíš napadne „Pane Bože prosíííím!“ než „Pane Bože děkuji.“ Proč tohle říkám? Protože prosba je to, na co se dnes zaměříme. Otázka pro tento týden je tady: Můžeme Boha o něco prosit, pokud jsme pro to napřed neudělali vše co bylo v našich silách? Dlouhá a komplikovaná otázka, že? původně jsem chtěla slůvko MŮŽEME nahradit spojením MÁME PRÁVO – i ta otázka by byla zajímavá, ale odpověď na ni by byla daleko jednoznačnější. Ta formulace by totiž přímo vybízela k záporné odpovědi – konec konců, co si vůči Bohu můžeme nárokovat, že?

Ovšem se slůvkem můžeme je to trochu jiné. Tady už se většina z nás bude klonit spíše k té kladné odpovědi. Ostatně velice často to děláme, takže možné to asi je. Ovšem ne vše, co jsme schopni udělat, je dobré a povolené. Takže Smíme Boha žádat o to, o co jsme se sami předtím nesnažili?

Jsou lidé, kteří mají v obrovské oblibě heslo „Pomož si a Bůh ti pak taky pomůže.“ Musím se přiznat, že jsem tuhle průpovídku nikdy neměla ráda. Nějak se neslučovala s mojí představou Boha a jeho přístupu k nám. Udělej co můžeš a nečekej na pomoc z nebe, protože ta přijde až potom, někdy, časem, jako bonus…To přece neodpovídá laskavému, milujícímu a starajícímu se Bohu, o kterém jsem od dětství slýchávala. Ale řada lidí prostě odmítá spoléhat na Boha a na jeho pomoc. Žijí si svůj život „v rámci svých možností“ a stačí jim to. Pokud se jim občas stane něco dobrého, co nečekají připíšou to na vrub buď sobě, nebo šťastné náhodě. Bůh je pro ně kdesi daleko, jestli tedy vůbec existuje…

A pozor, teď nemluvím jen o lidech nevěřících, o ateistech…vůbec ne! Tento přístup zaujímají i křesťané. Možná dokonce častěji, než by se nám chtělo věřit. Hrají sami za sebe, Bůh je v hledišti a pozorně sleduje každý můj krok a slovo. Pokud se budu dostatečně snažit, pak mi třeba promine i nějaké to přeřeknutí, nebo zakopnutí.
Každý občas jednáme tímto způsobem. Bůh mi pomůže, až když si pomůžu sám. Je to na mně, já se o sebe a svoje záležitosti postarám. Budu žít tak, jak nejlépe umím a bude to – Bůh mi pak pomůže tak, že mě vezme do svého království.

Můžeme Boha požádat o něco, o co jsme se dostatečně nesnažili? Do čeho jsme nedali všechno, co jsme mohli? Už jsme mluvili o lidech, kteří zastávají názor, že ne. Nebo, možná, že můžeme, ale nebude nám to nic platné. Bůh prostě tomu, kdo se nesnaží, nepomůže. To by nebylo spravedlivé a Bůh přeci spravedlivý je.

Ano. Bůh je spravedlivý, ale je také milosrdný. Život není spravedlivý, ale život s Bohem je plný milosrdenství – a právě proto můžeme žádat o co chceme a kdy chceme. Prostě jak se nám něco zamane, hodíme to Bohu „na stůl“ pokud možno s dovětkem „vyřídit nejvyšší možnou rychlostí“ a pokud nám to nespadne z nebe v příští vteřině, tak jsme ochotni se dokonce začít vztekat. My prostě můžeme (máme právo) požádat o cokoli a Boží povinností je to vyplnit.

Že je to přehnané? To víte, že ano. Problém ovšem spočívá v tom, že skupina lidí, která jedná podle tohoto extrému je ještě větší, než ta, která zachází do extrému prvního. Ostatně tenhle extrém je daleko příjemnější. Nevyžaduje po nás žádnou snahu, ani úsilí. Jediné co musíme, je na věc pomyslet. Občas jsme ochotni strpět i malé zdržení, jen když po nás nikdo nic nechce.

Největší problém tohoto přístupu spočívá v tom, že je na první pohled logicky a dokonce i biblicky vysvětlitelný a podložitelný. Konec konců věta: Proste a bude vám dáno – mluví jasně a za všechno. Popros, dostaneš. A pokud chcete nějaký další důvod – Bůh nás přece miluje. Nekonečnou a žárlivou láskou. Tím pádem udělá vše, co po něm budeme chtít. Proč? Protože jinak se otočíme a půjdeme jinam – a to on přece nechce, to by nesnesl…

Mezi lidmi se tomuhle říká citové vydírání – ovšem proti Bohu to mnoho křesťanů dlouhodobě praktikuje a přijde jim to normální. I když právě Boha bychom měli brát ještě s daleko větší úctou, než svoje bližní, protože on nás stvořil a je nám nekonečně nadřazen. Není to ironie?

Dobrá, řekla jsem, že tohle byly ty dva extrémy. Jak je dobře zavedeným zvykem, pravda je někde uprostřed. Problém ani tak není ji najít, jako spíš se na ní dlouhodobě udržet. Nepřecházet do extrému „udělej si sám“ ani nepadat do extrému tvrdohlavého dítěte „já to ci a pokud mě máš rád, tak mi to dáš“.

Bůh nám může dát cokoli o co ho požádáme. Pro něho není nic nemožného. Ale zamysleli jsme se doopravdy někdy nad tím, co by se stalo, kdybychom všechno co chceme opravdu dostali? Ve filmu Božský Bruce byla půvabná scéna, kdy se Bruce rozhodl dát všem lidem všechno, co chtějí. Dopadlo to katastrofálně. A poučení znělo: Už jsi někdy viděl člověka, který by opravdu věděl, co chce?

Ježíš říká: Proste, a bude vám dáno. – Ale my přece nemůžeme dostat všechno jen tak zadarmo, jen proto, že to chceme. Proto raději nebudeme prosit o nic. Nebo naopak, našim požadavkům se meze nekladou, Bůh nám splní cokoli, kdykoli a ať nám na tom záleží, nebo vlastně ani ne. Obě tyto cesty jsou bludné a přinášejí zklamání a skepsi. Pokud chceme najít ten správný kompromis, musíme si uvědomit několik důležitých věcí:

Můžeme Boha o něco prosit, pokud jsme pro to napřed neudělali vše co bylo v našich silách?Čím víc se o některé věci snažíme, tím jasněji nám dochází, že nemáme na to je zvládnout. Čím usilovněji se snažíme být dobří, tím horšími výsledky se můžeme prokázat. Potřebujeme Boží pomoc každou chvíli ve svém životě. Ať děláme cokoli a jakkoli, bez Boha se neobejdeme. Můžeme vyslovit jakoukoli prosbu. Nic není zakázáno.

Jaká je ta zlatá střední cesta? Tedy, kromě toho, že je obtížná? Ovšem mysleme na to, že Bůh zná naše srdce, ví na čem nám opravdu záleží a také ví, co je pro nás nejlepší. Je to cesta na která se snažíme jít sami, ale zároveň dokážeme přiznat, že potřebujeme oporu a pomoc. Snažíme se být lepší, ale víme, že bez Boha to nepůjde. Jsme aktivní, ale ne natolik, abychom nepřijali Boží zásah. Zkrátka je to cesta „Pane Bože prosím, netrestej mě tím, že bys mi dal vše oč požádám. Pomož mi být silnější, lepší…a závislejší na tobě.“