Pozná se na nás, že jsme křesťané?

Mám pro vás na dnešek přichystanou další záludnou otázku, která zní: Pozná se na nás, že jsme křesťané? A je vůbec žádoucí, aby se to poznalo?

Tyhle otázky jsou důležité. Někdo si u nich vystačí sice jen se dvěma jednoslovnými odpověďmi, ale my nad nimi spolu budeme přemýšlet tak, aby ty odpovědi byly přece jen rozvitější.

Začneme tou druhou. Je žádoucí, aby se na nás poznalo, že jsme křesťané? Myslím, že všichni dobře znáte situace, kdy se na tuhle otázku odpovídá NE. Spolužáci, kteří by se na vás dívali jako na divného pavouka, kolegové, kteří by si z vás utahovali…ale třeba taky šéf, který nemá zrovna moc pochopení, nebo režim, který za víru zavírá…To jsou jistě motivy, které se nám zdají velice závažné a odpověď ne je v tom případě nejen omluvitelná, ale dokonce i logická. Alespoň se to zdá.

Ovšem jsou i jiné situace, které nás k záporné odpovědi ponoukají – například, když uděláme něco, na co nejsme úplně pyšní, o čem víme, že to nebylo úplně správné, že by to zkrátka nedělalo příliš dobrý dojem a vůbec by to pro křesťany obecně nebyla dobrá vizitka.

Tohle zní jako dost dobrý motiv, pro zapření naší víry – konec konců, na křesťany se i tak sveze dost špíny, proč k tomu ještě přidávat. Jenže za tímhle altruistickým přístupem se často skrývá obyčejné sobectví a strach…kdyby se náhodou poznalo, že jsem křesťan, budou se na mě všichni dívat ještě daleko hůř, protože křesťané - ať už je všeobecné mínění o nich jakékoli – mají být zásadoví a svatí lidé…Ať tak či tak, zdá se nám výhodnější prostě splynout s davem.

Když v nás ve chvíli, kdy jsme se rozhodli pro „světské inkognito“ někdo odhalí křesťana, zažijeme většinou pořádný šok. Asi takový, jako muž, který spěchal autem do práce a jak už to tak bývá, stal se účastníkem dopravní nehody. Nervy zapracovaly muž vyletěl z auta a začal nadávat „tomu druhému“. Ten se na něj chvíli díval a pak se klidně zeptal: Vy jste křesťan, že? Náš muž úplně zkoprněl a hlesl: Jak jste to poznal? Dostalo se mu odpovědi: No to víte, podle vašeho chování ne – ale všiml jsem si, že máte vzadu na autě vylepenou rybičku…

Nepříjemné překvapení…samozřejmě následuje stud, možná výčitky svědomí a rozhodně touha, aby se to neopakovalo. Co myslíte, co muž z našeho příběhu udělá? Přesně tak, rybičku ze svého auta seškrábne – to aby už nikdy nikdo podle ní nemohl poznat, že on je křesťan. Není to absurdní?

Jsou lidé, pro které je křesťanství něco, za co se jaksi stydí. Něco, co je pouze jejich osobním, pečlivě skrývaným tajemstvím. Jsou lidé, kteří se svým křesťanstvím naopak chvástají a vytahují. Jsou lidé, kteří připustí, aby na nich křesťanství bylo poznat, pouze pokud nehrozí nebezpečí. A jsou lidé, kteří svou víru ani v nebezpečných situacích neskrývají…a mnozí z nich vám řeknou, že protože se ke svému křesťanství přiznali, prožili nejen těžkosti, ale také nejkrásnější chvíle a největší zázraky ve svém životě.

Je žádoucí, aby na nás lidé poznali, že jsme křesťané? Rozhodně ano. Konec konců, Ježíš říká: Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se já přiznám před svým Otcem v nebi. Takže odpověď na druhou otázku bychom měli…a teď, co s tou první? Pozná se na nás, že jsme křesťané? A co můžeme dělat, aby se to poznalo? Zkuste sáhnout sami sobě do svědomí. Kolik lidí, kterým jste to výslovně neřekli, o vás ví, že jste věřící, křesťané, případně do jaké církve patříte? A podle čeho to poznali? Podle rybička na kufru vašeho auta? Podle sobotních „výletů do sboru“ nebo podle toho, že rozdělujete jídlo na čisté a nečisté? Nebo co bylo tím, co vás „prozradilo“?
Nikdy jsem neměla ráda evoluční teorii. Právě naopak, nesnášela jsem ji a ve škole jsem při jejím probírání zažila nejednu horkou chvilku, například, když jsem do písemky napsala, že je to hloupost a já se ji nehodlám naučit. Proč to říkám právě teď? Občas mě totiž dost nepříjemně zarazí, v čem všem lidé kopírují zvířata. Řada zvířat ke své ochraně používá mimikry – tedy napodobování svého okolí. Křesťané si to od nich vypůjčili a dovedli to k dokonalosti. Já nic, já jsem jen křoví. Já tu prostě ani nejsem…hlavně si mě moc nevšímejte. Nebo naopak jsou zvířata, která se chrání ochranným zbarvením. To je další z našich strategií – všechny kolem sebe už na potkání odrazujeme varováním – JÁ JSEM VĚŘÍCÍ! Já mám pravdu, já jsem ten dobrej. A oni nás pak raději nechají na pokoji.

Otázkou je, co by nás tedy mělo prozrazovat? Čím by se křesťané měli „prokazovat a identifikovat“? Myslím, že na to dokážete přijít sami. ostatně, patří to mezi stará, známá a poměrně oblíbená klišé. Strom se pozná podle ovoce a člověk?…člověk podle skutků. Tak to říká Bible. Křesťanem nemusí nutně být ten, kdo to o sobě říká, často je to právě ten, který mlčí, ale jeho práce mluví za něj.

Možná bychom se tedy měli všichni vrhnout na humanitární či charitativní činnost. Měli bychom vařit guláš bezdomovcům, zakládat útulky pro opuštěná a zraněná zvířata, hospici a domovy pro sociálně slabé rodiny…měli bychom pracovat dobrovolně, bez nároku na výdělek a pokud možno 24 hodin denně. Nebo se zavřeme do klášterů, budeme se celé dny modlit za spásu lidstva a za brzký druhý příchod a budeme se snažit být svatí…

Ne, že by to nebyly dobré a chvályhodné záměry a vyhlídky, ale myslím, že ovoce můžeme nést i jinak. Možná k tomu, aby v nás druzí identifikovali křesťana/křesťanku, stačí opravdu málo. Možná by stačilo se přestat maskovat. Přestat se snažit za každou cenu splynout s davem, přestat dělat jen to, co je populární a říkat to, co je považováno za vhodné. Nebo naopak, přestat lidem „svítit do očí“ svými prohlášeními a začít jim svítit na cestu. Jak? Jsem si jistá, že na něco dokážete přijít sami…drobnost, udělaná z lásky, změna postoje k někomu, nebo k něčemu…ne, není třeba dělat moc.

Pozná se na nás, že jsme věřící? A pokud ne, jak to napravit?
Neexistuje žádný přesný návod na to, co dělat a nedělat. Nedokážu vám vyjmenovat seznam úkonů, které zaručí, že vás lidé identifikují jako křesťany – v tom pozitivním slova smyslu.
Nicméně možná by prostě stačilo na chvíli zmlknout a vykročit tím správným směrem. Příklady táhnou a ostatní nás třeba potom budou následovat. Bůh nepotřebuje masivní reklamní kampaň plnou silných slov a úderných hesel. Bůh potřebuje naše ruce, jako pracovní nástroj a naše srdce jako svůj příbytek. Pak v nás ostatní budou poznávat křesťany. Pak nebudeme muset nic říkat, ani vylepovat rybičky.

Přála bych si, aby na každém z nás bylo poznat, že zná Krista. Nevím jak vás, ale mě poměrně děsí představa, že mi Ježíš jednou řekne – já tě neznám. Potřebujeme, aby se k nám Ježíš přiznal, pokud chceme žít věčně. Proto se ale musíme přiznat my k němu. Nenechme se zastrašit světem kolem nás, a nepodléhejme představě, že nás musí být pořádně vidět a slyšet, abychom lidi dokázali přesvědčit. Vždyť ty největší věci velmi často začínají těmi úplně nejmenšími.