Proč věříme?

Zdravím vás na začátku nového pracovního týdne a doufám, že jste po víkendu odpočatí a připravení nejen na fyzickou, ale především na psychickou zátěž. S tou psychickou totiž začneme už teď. Pořad Bůh je, co s tím? má dnes ve svém nadpisu jednu z nejzáludnějších, nejosobnějších otázek, kterou křesťan může dostat a také velmi často dostává.

Dnešní otázka „na tělo“ , kterou obvykle člověk uslyší těšně po tom, co jeho partner v rozhovoru zjistí, že je věřící, zní: Proč věříš? Jistě mi dáte za pravdu, že tohle slýcháte velmi často. Proč se otravuješ s náboženstvím, k čemu ti to je, co ti to dává? Často za tím ještě následuje opovržlivé hodnocení typu: náboženství/ víra v dnešním světě, to je přežitek!

V lepším případě přijde jen pokrčení rameny a konstatování typu: no, vždyť já jsem ostatně taky věřící. Věřím, že nad námi něco je. Nějaká vyšší moc. Nevím, jestli je to Bůh, nebo něco jiného, ani mi na tom vlastně tolik nesejde, co to přesně je. Hlavně že to tam je. Prostě to nehrotím. Nechci, aby mě to omezovalo. Jinými slovy, pokud bych to nazval Bůh, bylo by to už moc konkrétní. Už by mě to k něčemu zavazovalo, mělo by to pro mě důsledky, o které, upřímně řečeno, ani trochu nestojím.

Pak už následuje jen zvědavý pohled, zvednuté obočí a opakování otázky: Co ti víra v Boha dává? Proč věříš? Dokážete odpovědět? Nebo při téhle otázce sklápíte oči, koktáte a nadáváte sami sobě, že jste radši nedrželi pusu pevně zavřenou?

Jistě, hodně záleží na situaci i na člověku, se kterým mluvíte. Ne každému vyprávíme své zkušenosti a zdůvodňujeme své pohnutky. Někomu máme tendenci hledat spíše objektivní a rozumové důvody, na někoho naopak zkoušíme hru na city. Podle situace, hlavně abychom si netrhli ostudu.

Je těžké mluvit o tom proč věříme ve světě, který je vůči víře zaujatý, nebo se alespoň zaujatě a nepřátelsky tváří. Víra je totiž většinou příliš hluboko v našem srdci a je příliš důležitá, než abychom ji chtěli vystavit posměchu a cenzuře ostatních. A to i přesto, že jsme tak nějak pyšní na to, že věříme. Často je nám i nepříjemné jen poslouchat proč věří ostatní lidé. Máme tendenci jejich vyznání odsuzovat jako neupřímná a stylizovaná k přesvědčování posluchačů. Nebo se nám způsoby jejich prezentace zdají příliš fanatické. Ostatně vsadím se, že pokud jste už někdy šli kolem zpívající skupinky vesměs mladých lidí, kteří povykovali na kolemjdoucí něco o tom, že Ježíš je miluje a že je zachránil, pomysleli jste si něco o rozumu a přiměřenosti reakcí.

Ovšem to dnes není podstatné. Není podstatné, jak svou víru prezentujeme a jestli vůbec. Podstatné je zeptat se sama sebe Proč věřím? Proč dneska sama sebe považuju za věřícího člověka? Co pro mě víra znamená a zda pro mě ještě vůbec má smysl. Kdy jste se nad tímhle zamýšleli naposledy?

Proč věří dnešní mladý člověk? To je otázka, kterou jsme na naší mládeži řešili během posledních několika týdnů. Mladí lidé byli vyzváni, aby ve dvou větách zhodnotili, proč věří a co pro ně znamená víra. To, že se odpovědí mnoho nesešlo nebylo nijak překvapivé. O to více mě však zaujalo, co se objevovalo jako nejčastější odpověď na danou otázku. Byla poměrně jednoduchá. Věřím, protože mi to dává naději.

Naděje je pro člověka velmi důležitá. Říká se o ní, že umírá poslední. Někde jsem dokonce slyšela i větu, že když zemře naděje, zemře i člověk. Naděje nám dodává sílu k životu. Pokud víra tedy dodává do našeho života naději, znamená to, že nám vlastně dává život. Ostatně další odpověď, která se objevila více než jednou byla, že víra je pro mladé lidi něčím, co jejich životu dává smysl.

I to už poněkud zavání fanatismem. Ovšem jen na první poslech. V té větě je totiž klíčové sloveso DÁVÁ. Víra dává smysl životu. To neznamená, že mladí lidé žijí pouze pro víru. Neznamená to, že víra je oním smyslem života. Víra pouze náš život uvádí do toho správného kontextu. Čistí náš pohled na svět i život tak, aby všechny jeho dílky zapadly na svá správná místa. Ať už je v konečném obraze smysl našeho života vymalován jakkoli, víra nám ho pomáhá objevit.

Zároveň nám víra dává také sílu tento cíl naplnit, nebo alespoň o jeho naplnění usilovat. To opět souvisí s nadějí. Pokud je naděje na úspěch a pokud máme jasnou vizi, existuje už jen velmi málo překážek, které by nás dokázaly zastavit na naší cestě za splněním cíle. V tom je víra opravdu jedinečná.

Někteří lidé všechno tohle odbydou konstatováním, že víra je pouze berličkou. Jakousi pomůckou pro ty, kteří nemají dost silnou vůli, aby své sny dokázali uskutečnit sami. Je cenou útěchy pro neúspěšné a stéblem pro ty, kterým se z nějakého důvodu rozpadl vor jejich života. Schopní a úspěšní víru nepotřebují. Pokud je člověk věřící, automaticky to znamená, že si nevěří a že se potřebuje nějak utěšit, nebo si zdůvodnit, proč se s ním děje to, co se děje.

Vždycky jsem přemýšlela, jak se tomuhle nařčení bránit. Jak dokázat lidem, že ne všichni věřící jsou chudinkové neustále se potácející na okraji depresí všemožného typu. Zuřivě jsem se snažila sama sebe i své spoluvěřící obhájit a dokázat, že jsme dostatečně ctižádostiví a silní, že víra je spíš bonus, než berlička. Chtěla jsem, aby ostatní viděli, že se udržím na vlastních nohou a víru k tomu nepotřebuji. Mé snažení chvílema dojemně připomínalo reklamu na nejmenovaný energetický nápoj.

Trvalo mi hodně dlouho pochopit, že to nemá cenu. Možná jsem se s tím ještě doteď úplně nesmířila. Ale už to nechci dělat. Není důležité nikomu dokazovat, jak jsem silná. Protože ať je to sebetěžší přijmout, jsem slabá. Jsem neúspěšná a jsem ta, co prohrává. A byla bych jí, i kdybych byla z pohledu vnějšího světa megaúspěšná. Nechci předstírat, že jsem silná. Nechci si myslet, že všechno zvládnu sama. Moje odpověď na otázku proč věřím je jasná. Věřím, protože jedině tak mám sílu ráno vstát z postele a čelit dalšímu dni. Proč? Protože vím, že nade mnou je někdo, kdo to tu má pevně v rukou. Jedině tak má můj život smysl a jedině tak chci žít.

Každý člověk je věřící. Svým způsobem. Každý musí v něco věřit. Někdo v sílu peněz, někdo ve slávu a moc, jiný v nějaké vyšší, nadpozemské Dobro s velkým D, někdo na mimozemské civilizace a všemocnou technologii. Víra je jakousi základní charakteristikou lidského bytí. Bible na to naráží slovy, že Bůh dal lidem do srdce touhu po věčnosti.

Ať už jsme kdekoli, děláme a máme cokoli, vždycky máme v srdci touhu po něčem větším a lepším. Touhu, která se nedá přehlušit ani omámit příjemnými šidítky světa. Neupokojí ji ani konání dobra, ani užívání si života. Ta touha je touha po porozumění tomu, proč jsme tady a jaký má náš život smysl.

Je to touha po věčném životě a po dokonalém porozumění. Je to touha po něčem, čeho není v lidských silách dosáhnout. Proč věříme? Protože jedině víra nám dává možnost, tuhle touhu utišit a naplnit. Jedině vírou vidíme možnost, jak získat to, o čem nám tahle touha říká, že to chceme.

Proč věříme? Protože je to přirozené. Protože Bůh nás tak stvořil.