Nakolik je možné a moudré věci relativizovat?

Je tu další díl a s ním i další otázka. Tentokrát na první pohled nemá s křesťanství a vírou nic společného – ovšem jen na první pohled, protože když se nad ní zamyslíme hlouběji, zjistíme, že s našimi tématy hodně úzce souvisí…Ptám se tedy: Nakolik je možné (a moudré) věci relativizovat?

Nevím, jestli jste si tohoto trendu ve společnosti všimli, ale lidé kolem nás a možná i my sami máme tendence čím dál více říkat, že všechno je relativní. Nic neplatní absolutně a vždycky. Z každého pravidla dokážeme najít nejmíň tucet výjimek a na každé pravdě nějakou tu skulinku, či šmouhu. Dalo by se říct, že pro nás nic není svaté. Už od dětství je dnešní člověk učen, že všechno co vidí, slyší, říká nebo dělá se dá interpretovat různými způsoby a že je k tomu tedy možné různě přistupovat. Naučil nás to filmový a zábavní průmysl, technika i věda. Dnes se nedá věřit vlastním smyslům, pocitům, dokonce ani přesvědčením ne. Všechno je relativní…a se vším se dá manipulovat.

Jak to souvisí s vírou? Velmi úzce. Pokud nemůžeme věřit viditelnému a hmatatelnému světu, pokud to, pro co máme důkazy nemůžeme považovat za absolutní, máme dvě možnosti. Buď žít v permanentní nejistotě, nebo si sami pro sebe vytvořit nějakou tu nezpochybnitelnou jistotu. Něco, na co nenecháme nikoho jiného ani sáhnout. Prostě začneme něčemu věřit. Ve chvíli, kdy dojdou důkazy, přichází víra.

Žít v nejistotě nelze. Člověk na to není stavěný. Potřebujeme vždycky alespoň jeden bod, na který můžeme upnout svoje oči, ať už fyzické, nebo duševní. Zkoušeli jste se už někdy točit kolem své vlastní osy? Co se stalo? Předpokládám, že se vám zamotala hlava a vy jste dříve či později upadli. Ale jsou lidé, jako tanečníci nebo krasobruslaři, kteří se neuvěřitelnou rychlostí zatočí a jsou pak normálně schopni koordinovaného pohybu. Jak to dělají? vyberou si jeden bod, a na ten se celou dobu dívají. jejich tělo se točí, ale jejich oči stojí. To jim pak v dalším pohybu dává jistotu.

Víra pro nás tedy může být takovým pevným bodem, na který upínáme své oči, zatímco se točíme ve víru světa…ale co když se náboženství a potažmo víra samotná stane předmětem relativizování a náš pevný bod přestane být úplně pevný? Pak zřejmě ztratíme rovnováhu, upadneme a pořádně si natlučeme…Žel právě to se v dnešním světě a v dnešní církvi začíná dít…

Nakolik je možné věci relativizovat? Jak jsem už říkala, v dnešním světě se dá zpochybnit a za relativní prohlásit cokoli. Víra byla donedávna jednou z mála stabilních věcí, i když samozřejmě pokud jde o teologické otázky, byla podrobována zkoumání a diskuzím. Když se podíváte na „starší generaci“ uvidíte lidi, kteří přijali „pravdu“, podle té žijí a jednají, v tu skálopevně věří a té se zuby nehty drží. My mladí jim máme tendenci říkat „přehnaně konzervativní“ a shlížet na ně z výše svých nových, pokrokových idejí…které ovšem většinou nejsou ničím jiným než vykonstruovanými pokusy vše zrelativizovat a pak se toho nějak držet…Jediné, čím jsme si jistí paradoxně je to, že si nejsme a nemůžeme být jisti vůbec ničím.

Někteří lidé víře a náboženství vyčítají, že jsou zkostnatělé, nemoderní a dogmatické. Ve snaze tyto lidi přesvědčit o opaku a tím se jim zavděčit a nalákat je, se mnozí z nás pouštějí do „modernizace“. Dogmata jsou staromódní, už se nenosí – a tak je nahradíme uvolněnými a moderními větami o tom, že ono to v podstatě není tak zlé a že ne všechno se musí dodržovat tak úplně přesně, že je hlavní, když člověk má vztah s Bohem a tak podobně. Zkrátka, všechno je relativní.

Naše jistoty se tak stávají vlastně nejistotou. Nejsme si už jisti, co je dobře a co špatně, co bychom měli chválit a co, jestli vůbec něco, bychom měli kárat a odsuzovat…konec konců, každý má svůj vlastní náhled a my si nemůžeme osobovat názor, že naše pravda je ta jediná, absolutní a správná…to se prostě nenosí a nehodí…

Faktem je, že absolutní pravda je něco, čeho se nikdy nedobereme. Proto je určitě možné některé věci zmírnit a zrelativizovat…ovšem nakolik je moudré věci relativizovat? Některé dogmata a neochvějné pravdy se časem odbourají samy tím, že někdo jasně prokáže, že až tak pravdivé nejsou. Jiné relativizujeme proto, že je to tak pohodlnější a praktičtější. A často některé pravdy zavrhujeme prostě proto, že jsou příliš jednoduché a prosté…ostatně kdo by v dnešní době věřil jednoduchým věcem – i kdyby byly sebevíc pravdivé? V jednoduchých věcech se často skrývají ty největší háky. Podezíravost se totiž v dnešním světě často zaměňuje s moudrostí a nedůvěra s prozíravostí…

Co bychom si měli uvědomit, je fakt, že relativizováním pravidel, přesvědčení a pravd, které jsme se naučili ctít často škodíme nejen sobě, ale i lidem kolem sebe. Sobě škodíme, protože si řežeme větev pod vlastním zadkem…pokud to, v co věříme, začněme sami zpochybňovat, může nás to vést k tomu, že věřit úplně přestaneme – protože nebude důvod. Život je dost těžký, složitý a relativní i bez toho, abychom řešili nějakou relativní víru…Lidem kolem sebe škodíme skoro stejně. Svět ve kterém žijeme je relativizovaný, zmatený a nejistý. Lidé potřebují pevný bod, na který by upřeli své oči. Víra takovým pevným bodem může být a donedávna byla. Dávala lidem řád, pravidla a spolehlivé pravdy. Dělala život jednodušším. Jenže pak jsme si mi, věřící řekli, že je to všechno příliš jednoduché a jasně nalinkované, navíc že nás to spoutává a omezuje.

A tak jsme prostě ty linky trochu rozmazali. Měli jsme za to, že lidé to ocení a začnou se k nám přidávat. Opak je ale pravdou. Lidé, kteří byli uvnitř odcházejí a noví nepřicházejí. Proč? Protože pevný bod už není pevný. Nemůžou se ho „chytit očima“ a díky tomu udržet stabilitu. A další rozkolísání do svého už tak dost relativního života prostě nepotřebují.

Nakolik je možné a moudré věci relativizovat? Žijeme v relativním světě. Každý den nás učí ničemu nevěřit a všechno zkoumat a rozpitvávat. Náš život se mění ve zmatek a nejistotu. Kam se máme obrátit? Dřív se říkalo, že Bůh je jistota. Ale dnes dokonce i věřící lidé tuto jistotu zpochybňují…Co budeme dělat?

Starší lidé se odmítají dotazovat na věci, které přijali jako pravdivé. Ale je ještě jedna skupina, která se chová podobně. Jsou to děti. Děti přijmou to, co jim řeknete a věří tomu. Nemají potřebu věci relativizovat a komplikovat. Prostě přijmou pravdu tak jednoduše, jak to jen jde…Ježíš nám říká, že máme být jako děti.

Zkusme to tedy v tomhle. Buďme jako děti. Nechtějme všechno rozcupovat a prohlásit za relativní. Nechtějme na všechno dvacet pohledů a názorů, když někdy i jeden je dost. Přemýšlejme, ale nechtějme za každou cenu dělat věci složitými. Neprohlašujme, že všechno je relativní…právě naopak. Nechme některé věci, aby pro nás platily jako absolutní.

Život sám o sobě je složitý dost. Dovolme Bohu, aby byl našim záchytným bodem, na který můžeme upřít své oči, aby se nám ve víru světa nezatočila hlava a my sebou bolestivě nešvihli na tvrdou zem.