Ať chceme nebo ne, obojí je součástí našich životů. Se zlem i s dobrem se potkáváme dennodenně, bereme je tedy jako neoddiskutovatelnou realitu. Asi si nedokážeme představit, že by jedno nebo druhé, přestalo existovat. Obojí je pro nás neuvěřitelně propojené a propletené. Občas je velmi obtížně rozlišitelné, s čím zrovna máme tu čest, zda s dobrem, nebo se zlem.
Jako každé dva protiklady, i zlo a dobro máme pořád tendenci vidět jako černou a bílou ve znaku jin a jang. Neodlučitelný, nerozdělitelný celek. Propojené nádoby. V dobru je automaticky obsažen i kousek zla a naopak ve zlu kousek dobra. Je to právě jejich vzájemný kontrast, co nám dovoluje je od sebe rozlišit. Existence jednoho funguje jako indikátor pro existenci toho druhého.
Dokonce i mnoho křesťanů vám na otázku Jak se vyrovnávají se zlem na tomto světě? Odpoví bez velkého rozmýšlení: Beru ho jako součást života, dokonce jsem za něj i vděčný, vždyť kdybych neprožil zlo, nedokázal bych si uvědomit, co je dobro. Kdyby mě stále neohrožovali útoky zla, bral bych dobro jako samozřejmost, nebylo by pro mě vzácné, nedokázal bych si ho vážit. Schválně, jestlipak máte tendenci některou z těchto vět používat? Používáte zlo jako svůj osobní detektor a měrku dobra?
NEBO TO DĚLÁTE NAOPAK? Pomocí dobra měříte zlo. Já jsem ten dobrý, a vy ostatní se se mnou můžete pokusit srovnat. Můžete si zkusit, jestli jste tak dobří jako já. Ale je pravděpodobné, že na mě mít nebudete, takže se zařadíte do kategorie těch „zlých“. Nebo jinak. Máme své „hrdiny“, své „dobré lidi“, které obdivujeme a se kterými srovnáváme sebe i okolí. Ve srovnání s nimi pak dělíme lidi na dobré, průměrné a zlé.
Ať tak či tak, neřešíme, jestli jsou dobro a zlo rovnocenné. Není to pro nás důležité. Používáme je prostě jako kontrast. Kdo není dobrý, je zlý a naopak. Ale co když jedno z nich je přece jen nadřazeno tomu druhému? A které by mělo být tím nadřazeným?
Zlo a dobro. Věčný kontrast. Může existovat jedno bez toho druhého? A pokud ano, bude rozpoznatelné, když jej nebude s čím srovnat? Jsou si rovny, nebo je jedno z nich, větší, důležitější a má převahu?
V křesťanské symbolice je dobro typicky reprezentováno Bohem, zlo Satanem. Mezi těmito dvěma stranami zuří neustálý a nelítostný boj na život a na smrt. O Velkém sporu věků, jak zní odborný název tohoto boje, mluví adventisté velice rádi. Je to jednou z jejich charakteristik. Díky slovům Ellen Whiteové se mnozí považují za odborníky na tuto tématiku. Vědí jak tento spor začal, proč a téměř jsou schopni vám i přesně určit kdy. Znají celý průběh boje a podle znamení doby dokáží určit v jaké fázi se právě nacházíme. Ba co víc, vědí i, jak tento spor dopadne, jak boj skončí. Vědí, kdo zvítězí, kdo nakonec zvedne svůj prapor nad bojištěm.
Ono v tomhle případě není předvídání tak složitým rébusem jako obvykle. Konec konců, všichni křesťané, už od začátku existence rané církve až po žhavou současnost věří, že boj je už ve své podstatě dobojován. Hlavní bitva skončila před dvěma tisíci lety, zde na Zemi, ve chvíli, kdy anděl odvalil kámen od vchodu jednoho Palestinského hrobu, jen aby odhalil, že hrob je prázdný. V tu chvíli byla na hlavu poražena smrt – největší zlo, jaké si člověk dokáže představit – a s ní i vše ostatní zlé.
Dobro zvítězilo a vše je jako v pohádce. Jenže ejhle, je tu problém. Dobro sice tehdy nepochybně triumfovalo, ale zlo tady na Zemi jaksi stále zůstalo. Dokonce se zdá, že od té doby stále nabývá na síle a intenzitě. Jako by to triumfální vítězství nestačilo. Váhy se zase vrátily do vyrovnané polohy, nebo možná jsou teď nakloněny právě ve prospěch zla.
Na povrch se klube otázka, jestli to s tou převahou toho dobra je tak, jak se říká. Do jisté míry zástupnou otázkou, nebo možná otázkou vysvětlující, by v této diskuzi mohla být otázka Kde se vlastně zlo vzalo? Jak, kde a kdy vzniklo? To je otázka, která způsobuje nemalé spory. Rozhodně není o nic lehčí odpovědět na ni, než na otázku, jestli jsou zlo a dobro rovnocenné. Někteří z vás si možná teď vzpomenou na text z Izaiáše, kde o sobě Bůh říká „Já tvořím zlo.“ Tento výrok je hodně diskutovaný. Ostatně jako vše z tohoto okruhu témat. Já si teď dovolím tvrdit, že tento výrok je řešením celého našeho dnešního problému. Jak to? Jednoduše: Vzniklo zlo jen tak, někde bokem, vyvinulo se samo od sebe, mimo veškerou kontrolu? Pokud ano, pak by bylo rovnocenné s dobrem, dobro by nad ním nemohlo mít žádnou moc a otázka vítězství by byla přinejmenším diskutabilní. Ale pokud zlo, jako kterákoli jiná věc, bylo stvořeno Bohem, jehož podstatou je láska a dobro, pak se nám rovnice krásně vyčistila. Pokud dobro vytvořilo zlo, pak nad ním musí nutně mít převahu. Zlo se tím najednou dostává do naprosto jiné kategorie. Nemůže se s dobrem srovnávat. Dobro má a vždy mělo obrovskou, rozhodující převahu.
Není to pohádka, je to realita. Dobro a zlo nejsou rovnocenné. Nejsou na stejné úrovni. Dobro je větší a mocnější. I když se nám může zdát poměr sil právě opačný, dobro má daleko větší sílu. A bude to dobro, ne zlo, co tu bude na věky.
Mnoho lidí zneklidňuje otázka: Dokáže dobro nakonec opravdu zlo porazit úplně a definitivně? Je dobro opravdu silnější? Síly se zdají být vyrovnané. Dokonce ve světě kolem sebe vidíme spíše převahu zla. Média na nás neustále chrlí příval katastrof, válek, hladomorů, smrtelných nemocí a jiných věcí, které se dají připsat na vrub zla. Nezbývá, než se ptát, kde je dobro? Někteří lidé se s tím dokáží vyrovnat poměrně rychle – dobré zprávy nejsou žádané. Média jsou neobjektivní. Dobra se děje stejně, jako zla, jen není tak zajímavé a populární o něm mluvit. To je určitě z velké části pravda. Ale pořád nás to nechává s tím, že zlo se dobru přinejmenším vyrovná.
Bible ale říká něco jiného. V Bibli nám Bůh říká, že dobro je větší než zlo. Dobro bude to, co zůstane navždy. Věčný život bude plný dobra. Zlo bude poraženo, zničeno, rozmetáno. Jeho existence bude ukončena. Dobro bude mít, má a vždy mělo převahu. Bůh je dobro. A Bůh je ten největší. To on je stvořitel a vládce celého vesmíru. Nikdo a nic není větší, než on. Byl to on, kdo stvořil zlo. Proto dobro a zlo nejsou na stejné úrovni. Proto dobro nakonec zvítězí a zlo bude zničeno. Proto dobro může existovat bez zla. I když se nám to tak může někdy zdát, zlo se nevymklo kontrole. Nezískalo ani na vteřinku převahu nad dobrem a nikdy ji nezíská.
2 komentáře:
Ahoj,
rovněž mě zajímalo toto téma. Proto jsem sepsal článeček s dalšími informacemi
http://sagan.blog.cz/0808/proc-jsou-lide-zli-1-7
Můžete komentovat.
Mějte se fajn,
Sagan
Dobro a zlo
...jsou tu od dob, kdy lidstvo začalo "filosoficky" rozeznávat DUALITU. Všechny systémy, které vytvořily jakékoli "náboženství" - ať už primitivních kmenových "bůžků" či různých "spasitelů" typu Osirise, Buddhy či Krista se snaží nějak "vysvětlit" a pochopit, PROČ vlastně existuje ZLO - ať už pod tímto slovem myslí cokoli.
Pověstná DUALITA pronikla dokonce i do jinak "supermaterialistické" filosofie - MARXISMU - přesto, že nosným pilířem této ideologie je naprosté "vypořádání se" s náboženstvím a vůbec s religiniozitou jako "opiem lidstva"...
Na tomto příkladu je vidět naprostá deformace myšlení člověka jako takového.
"Dobro" a "zlo" jsou naprosto abstraktní, bezobsažné pojmy, které svůj "obsah" mohou získat pouze SUBJEKTIVNÍM VNÍMÁNÍM POCITŮ JEDNOTLIVCE. Objektivní, GLOBÁLNÍ či UMIVERZÁLNÍ definice těchto pojmů NEEXISTUJE - a Universum ani skutečná MAGIE nezná DUALITU činů, hmoty ani energií...
A DOBRO a ZLO v pojetí individuálního, fyzicko-mentálního chápání jedince ?
DOBRÉ je pro mne to, co mně a mému Egu přináší pocit slasti a uspokojení - ať už fyzické či mentální...
A ZLO je vše, co mně přináší utrpení či diskomfort - a to bez ohledu na to, že PODNĚTY, které vyvolávají oba stavy, mohou být u jiného SUBJEKTU naprostým opakem...
Sobecké ? Nehumánní ? "Bezbožné"?
Možná ano. Ale JEDINĚ LIDSKÉ A PŘIROZENÉ. Vše ostatní je jen humbuk okolo. Pseudohumanita a pokrytectví, pramenící z frustrací vlastní malosti, bezmocnosti a zbabělosti .
Potřeba rozlišit "dobro" od "zla" v Universu je dílem slabochů a duševních otroků, majících potřebu "sloužit" něčemu "vyššímu", než jsou oni sami. A pokud nic takového "nenajdou" ve fyzickém světě, hledají to ve svých vlastních mozcích...
A také proto - kromě jiného - je tzv. „ZLO“ i psychologický „stín“ osobnosti každého z nás. S ním musíme každý z nás být dříve či později konfrontováni, pokud chceme duchovně růst. Musíme umět pracovat bez jakéhokoli studu nebo vnitřního odporu se svými nejhoršími vlastnostmi, chtíči, dokonce i se sadismem, masochismem a jinými, možná ještě „horšími“ hlubinami své duše, které pokrytecký svět nazývá „úchylkami“… jinudy totiž cesta nevede.
Tyto věci máme v sobě každý – ve větší či menší míře. A buď je z nevědomí vytěsníme - a ony získají kontrolu nad námi, nebo s nimi začneme pracovat na vědomé úrovni , kde máme šanci je zvládat. V podvědomí se nacházející obsah naší osobnosti má nesmírný energetický potenciál a pouze v druhém případě máme naději, že pokud ho zvládneme, nedojde k rozbití konzistence naší osobnosti.
A opravdu stačí jen suše konstatovat, že naše "uvědomování a vnímání" nikdy nemůže být objektivní, tím méně kolektivní. Co je pro jednoho člověka tím nejvyšším dobrem a slastí, může pro druhého znamenat zlo a maximální utrpení. Tomu se říká "subjektivita počitků"....
Sadistovi určitě přináší pocit slasti a nejvyšší stupeň rozkoše působit smrtelnou agónii znásilňované oběti.
Co je pro jeho subjektivní vnímání počitku a vjemu pak ona "láska" a "dobro"???
A pokud jeho obětí je masochista - pak OBA PROŽÍVAJÍ TEN NEJVYŠŠÍ STUPEŇ lásky i rozkoše - i ten duchovní....
Kdo je vlastně člověk - aby mohl vůbec COKOLI nazvat "dobrem" nebo "zlem" objektivně - natož pak kolektivně či většinově?
Tzv. "morálka" i zákony diktované většinovou společností nebo i oněch známých 10 přikázání u křesťanů dokazují jen to, že ti, kdo je vytvořili, jsou od přirozenosti AMORÁLNÍ porušovatelé jakýchkoli mantinelů - protože kdyby nebyli, nebylo by zapotřebí ani přikázání, ani zákonů, ani morálky.
Zvířata - i ta, která jsou v lidských očích a myslích symbolem těch "nejhorších" vlastností - nic takového nepotřebují. Oni totiž ŽÁDNOU DUALITU NEVNÍMAJÍ. Ne proto, že by měli smysly nebo mozek o tolik horší, než holá opice, která se nazvala člověkem - ale prostě proto, že v Universu NENÍ duality.
Proč musí ona dualita strašit v hlavách již dlouho sekularizované většiny lidstva?
Jaké právo má kdokoli určovat "obecně platné normy" prožitků pro druhé a trestat vše, co se do nich jaksi nevejde?...:-)
Okomentovat