Potřebujeme rituály a tradice?

K této otázce mě inspirovaly moje spolužačky, které jsou přesvědčené, že církev je naprostý přežitek a zakonzervovaná instituce, která není k ničemu dobrá. Ostatně tento názor má řada mladých lidí, dokonce i uvnitř církve samotné, nejen mimo ni.

Když se řekne církev, nebo víra, mladí lidé si obvykle představí barokní kostel, ve kterém se v lavicích ustrašeně krčí několik babiček, rozsvícené svíce, vážné ministranty, monotónně předzpívávajícího faráře a spoustu „symbolických“ věcí, které jsou pro ně nesrozumitelné a tím pádem nepodstatné. Něco, co už je po několik staletí stále stejné a neměnné, zakonzervované, nemoderní, nic neříkající.

Protestantské církve jsou na tom možná o něco lépe, alespoň co se povědomí lidí týká, ale i tak jsou to instituce, které mají jakousi strnulost a konzervativnost přímo v povaze. Mladí lidé jsou touto představou vyděšeni a odpuzováni. Nelíbí se jim dělat něco, čemu nerozumějí, jen proto, že už se to tak dělá řadu generací. Chtějí tomu, co se rozhodnou dělat rozumět. Možná právě proto je pro ně tak složité rozhodnout se něco opravdu začít dělat. Proniknout do něčeho a zjistit, jak to funguje a proč, je příliš náročné, jak časově, tak z hlediska vydané energie, takže to mladí lidé obvykle raději zabalí dřív, než to vůbec zkusí.

Mladí lidé, kteří jsou v církvi si občas dokonce i myslí, že jednotlivým tradicím a rituálům rozumí – konec konců jsou už v církvi od dětství, viděli a prováděli veškeré rituály už tisíckrát. Ale opak je někdy pravdou. Ani oni se nehodlají obtěžovat natolik, aby do toho, co dělají plně pronikli. Berou to, že to patří k jejich víře a církvi, znají i základní symbolický význam, ale to je asi tak všechno. Prostě se přizpůsobili.

To ovšem neznamená, že tradice a rituály mají rádi. Situace je podle mě spíše opačná. Mladí lidé by rituály nejraději jeden po druhém odbourali a odstranili. Chtěli by je nahradit něčím novým a neotřelým. Něčím moderním a možná něčím srozumitelnějším. Něčím, co nemá hluboký symbolický význam, ale zato silný emocionální a rozumový dopad. Zkrátka chtějí starý systém zbořit a na jeho místě vybudovat systém nový, lepší.

Dokonce je v tom občas podporují i někteří starší členové sboru. I oni mají tendence vidět některé věci jako přežité a zbytečné. Jako zastaralé a nepotřebné. Ale věci nejsou vždy takové, jakými se zdají…

Potřebujeme tradice a rituály? Pokud ne, co dosadíme na jejich místo? A pokud ano, proč a k čemu? Ukázali jsme si jeden z extrémních přístupů. Zavrhování a bezmyšlenkovité odbourávání tradic může nadělat mnoho zlého. Ale druhý extrém není o nic lepší. Je to cesta absolutní strnulosti, skoro bych řekla mumifikace.

Lidé, kteří si tuto cestu zvolí obvykle také nemají valné ponětí o tom, co vlastně ten který daný rituál znamená, ale jsou toho názoru, že by se prostě měl vykonávat. Protože se to dělá už stopadesát a možná i víc let. Protože jsme to tak dělali vždycky, protože jsme se učili to tak dělat. Protože jedině to je ta pravá a jediná cesta ke spasení, odpuštění, duchovnímu naplnění, dokonalosti…

Takovýmto lidem se říká zákoníci. Jsou to lidé, kteří jsou podle svého názoru spaseni ze skutků a kteří, až přijdou do nebe budou přísně přezkoušeni ze všech pravidel, zásad, nařízení a provádění veškerých rituálů. Pokud uspějí, budou zachráněni, pokud něco zanedbají, čeká je peklo. Já bych takovýhle svázaný život asi žít nedokázala. Právem se těmto lidem říká náboženští fanatici.

Podstatné je, že i tito lidé jsou ve svém přístupu mimo. Dokonce možná víc mimo, než ti, kteří rituály a tradice zavrhují. Proč? Protože tito lidé si neuvědomují, že o významu toho, co dělají nevědí vůbec nic. V jejich očích a myslích je pevně zakořeněná představa, že právě oni jsou ti největší znalci a odborníci, že jsou ti nejlepší a že mají právo opravovat a napomínat ostatní.

Jsou to často právě oni, kdo nově příchozí mladé lidi naprosto zdeptá a odradí. Mají všechno zvládnuté rozumem a utlučou vás argumenty, kdykoli jim k tomu dáte příležitost, ale jejich srdce je jinde, než by mělo být. Pro ně se prostředek stal modlou, cesta se stala cílem. A to není dobré.

Možná je tedy přece jen lepší od tradic a rituálů upustit. Možná je potřeba vytvořit si vlastní, ideální cestu a po ní se vydat k nebeskému království. Vyhodit z okna zastaralá, zakonzervovaná pravidla a vytvořit nová, liberální, moderní, vhodná pro naši dobu.

My lidé máme tu vlastnost, že nesnadno přistupujeme na kompromisy. Raději upadneme hned do toho, hned do onoho extrému, jen když můžeme být vyhranění a být slyšet. Jen když budeme moct druhým odporovat a prosazovat svou. A přitom jsou to právě kompromisy, které nás mohou posunout dál, než si umíme představit. Jsou to právě urovnané konflikty názorů a hledání rozumné cesty z problému, které nám pomáhá růst.

I tato otázka má své kompromisy. Některé obsahují větší procento zákonického přístupu, jiné větší liberalitu. Některé se vyznačují snahou studovat rituály a na tomto základě je potom přehodnocovat, jiné naopak nejprve rituály odvrhnou, aby je studovat nemusely a ponechají si jen ty, v nichž spatřují smysl i bez studia. Ne všechny jsou dobré a prospěšné, ale každý z nich je vydáním se na cestu a pokusem se s problémem vyrovnat.

A pokud máme snahu problém vyřešit, měli bychom v otázkách víry a náboženství zcela jistě pamatovat i na další element. Tím elementem je modlitba a naslouchání Božímu hlasu. Boží duch nám totiž může pomoci najít odpovědi na řadu otázek, na které si sami odpovědět nedokážeme. Může nám dát moudrost k tomu, abychom rozeznali dobré rituály od těch špatných a potřebné tradice od těch přežitých.

Potřebujeme tradice a rituály? Tradice a rituály jsou prospěšné, protože nám říkají, odkud jsme vyšli, čemu věřili ti, kteří nám prošlapávali cestu, co pro ně bylo důležité a na co se zaměřovali. Pokud věříme stejně jako oni, měly by pro nás jejich rituály mít význam. Pokud ho ztratili, něco je špatně. Buď s rituály, nebo s námi. Možná naši předkové ve víře prostě viděli věci jinak. Možná víc studovali, nebo víc věci promýšleli. Možná se prostě jen změnila doba a s ní i kontext.

Každopádně, než nějaký rituál jako starosvětský docela pohřbíme, měli bychom si dát práci, abychom ho dobře poznali a pochopili. Možná mu můžeme i svým pochopením přidat nový rozměr a dodat moderní smysl a tím i přitažlivost. Kdo ví?